Velkou operetu (VO) založil ředitel holešovické Uranie B. Jeřábek v době bouřlivého rozvoje Prahy v moderní velkoměsto s novými požadavky na velkoměstskou zábavu. Dohodl s obchodníkem O. Sušickým, který stavěl moderní palác v prostoru Dlouhé a Hradební ul., změnu stavebního plánu. Místo původně zamýšleného biografu byl v podzemí zbudován divadelní sál. Berlínský architekt P. Sydow vyprojektoval suterénní sál pro 800 diváků s poměrně nevelkým hledištěm a orchestřištěm a s poněkud stísněným zákulisím. Jeřábek usiloval o exkluzivní, ryze operetní podnik se špičkovými umělci, na svou dobu početným orchestrem, sborem a baletem, s oslnivými výpravami. Zavedl moderní produkční metody, zejm. masivní reklamu a seriálový provoz. Zpočátku 8 premiér postupně pokleslo na 3–5 za sezonu.
Po zahájení Rombergovou Písní pouště 4. 12. 1929 pokračovala VO další tzv. americkou operetou, Frimlovou Rose Mary, kterou Jeřábek poprvé uvedl do Prahy již v Uranii (1928). V době, kdy vývoj směřoval k revui a tzv. lidovým operetkám, lpěl Jeřábek na tradiční podobě velké výpravné operety, která se stala trvalou dramaturgickou páteří VO, byť do konce Jeřábkova působení se v repertoáru objevovala spíše novější než klasická díla. Nejčastěji to byly operety R. Benatzkyho (např. Letadlem za láskou, 1930; U Bílého koníčka, 1931), jehož Tři mušketýři (s barytonistou ND H. Vávrou jako D’Artagnanem, 1930) patřili k největším uměleckým úspěchům VO. Nicméně i Jeřábek zareagoval na soudobý příklon k revui uvedením Straussova Netopýra v revuální úpravě M. Reinhardta (1930), či zrevuálněnou Offenbachovou Krásnou Helenou (1931), bohatě proloženou smyslnými sólovými a skupinovými tanci v choreografii B. Milce.
V prvních letech existence se VO potýkala s malou návštěvností, zčásti způsobenou orientací na předpokládané bohaté obecenstvo a příliš drahým vstupným. 1932 je Jeřábek zlevnil a tím divadlo otevřel středním vrstvám. Když v sez. 1931/32 rozšířil své divadelně podnikatelské aktivity (přibral Rokoko a Jihočeské divadlo), uskutečnil v červnu 1932 v Č. Budějovicích dvoutýdenní stagionu VO. Po Jeřábkově smrti 1933 divadlo krátce vedla jeho vdova M. Jeřábková, od počátku 1934 je převzal O. Sušický spolu s finančníky Egerem a Davidem, kteří jmenovali ředitelem dosavadního obchodního tajemníka H. Krause a dramaturgem M. Čtrnáctého. Teprve za jejich správy se naplnil Jeřábkův sen o umělecky a repertoárově exkluzivním operetním podniku. V druhé polovině 30. let si komerčně úspěšná VO pronajala karlínské Varieté, jehož velká scéna umožnila ještě více rozvinout výpravný inscenační styl. Po Lehárově Veselé vdově v úpravě S. Razova (1936) kulminoval v Nedbalově Polské krvi (1937), adaptované ve velkolepou revuální féerii s dvěma sty účinkujícími a oslňujícím množstvím kostýmů (800), v níž nechyběla ani živá zvířata. K nejčastěji hraným autorům patřil F. Lehár, poprvé uvedený svou poslední operetou Giuditta (1935) rok po její světové premiéře. Země úsměvů (1938) byla patrně nejvýznamnější inscenací VO vůbec. Vedle 9 lehárovských inscenací byla na repertoáru díla dalších světových autorů (E. Kálmána, R. Frimla, J. Strausse, též O. Nedbala aj.). Z českých novinek se nejčastěji uplatnily operety J. Beneše, k nejvýznamnějším však patřila trojice operet J. Weinbergera (Na růžích ustláno, 1934; Apropó, co dělá Andula? 1935; Císař pán na třešních, 1936).
VO byla výjimečná především kvalitou souboru a pečlivostí i výtvarnou okázalostí nastudování. K protagonistům souboru patřila subreta J. Kšírová, tenorista J. Pospíšil, taneční subreta S. Tauberová, mladokomik H. Kraus a starokomik A. Holzinger. Z dalších sólistů se uplatňovali N. Gaierová, Š. Petrová, S. Procházková, A. Steimarová, E. Šárková, K. Faltys, F. Filipovský, R. Lampa, J. Plachta, R. Princ ad. Na svou dobu nebývale dobře obsazený orchestr (koncertní mistr např. I. Kawaciuk) vedl do 1934 J. Žid, poté R. Kubínský. Choreografem byl nejprve R. Remislavský, kterého Jeřábek, stejně jako dirigenta Žida, režiséra V. Marka a několik sólistů (I. Čeledová, H. Hrdličková, V. Norman, K. Šmíd), přivedl do VO z Uranie. Od 1931 zastával funkci baletního mistra V. Pirnikov a režijně působil nově angažovaný B. Prchal. Efektní a řemeslně propracované režie vedli poté J. Koldovský (1933–39) a K. Smažík (1940–44). Výpravy navrhoval nejčastěji malíř H. Pipperger, také J. M. Gottlieb, J. Wenig, V. Novák ad.
VO skončila činnost s uzavřením divadel na území velkoněmecké říše a protektorátu k 1. 9. 1944. Za 15 let své existence uvedla 63 inscenací, poslední bylo Nedbalovo Vinobraní. V pokvětnové divadelní reorganizaci, cíleně likvidující komerční, zvláště operetní podniky, již nebyla obnovena.
Literatura
A. Javorin: Divadla a divadelní sály v českých krajích I, 1949; L. Pacák: Opereta, 1946 (zde též přehled rep.), s. 243; J. Pospíšil: Hvězdou operety, 1978; M. Šulc: Česká operetní kronika, rkp. b.d., DÚk.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 512—513
