Divadlo Uranie (U) bylo otevřeno 1902 v zahradě Prvního pražského měšťanského pivovaru v Praze-Holešovicích, který odkoupil dřevěnou budovu Divadla na Výstavě a po demontáži ji opět postavil na svém pozemku. K tomuto účelu bylo utvořeno Družstvo pro postavení lidového divadla Uranie v Praze VII (1914 přejmenováno na Lidové divadlo Uranie v Praze VII). Prvním ředitelem se stal V. Suk, který se svým souborem působil již v Divadle na Výstavě. U zahájila 12. 6. 1902 veselohrou V. Štecha Třetí zvonění. Po neshodách s Družstvem Suk již po měsíci odešel a vedením byl pověřen režisér F. Šípek. V listopadu 1902 byl provoz prozatímně ukončen a divadlo bylo upraveno pro celoroční provoz.
Novým ředitelem se stal penzionovaný herec ND J. V. Slukov, který chtěl z U vytvořit vzornou lidovou scénu, jež by navázala na program Divadla na Výstavě a stala se druhou pražskou činohrou. Využil období rekonstrukce k stmelení souboru (A. Košnerová, B. Kovář, B. Lachmann, M. Spurná, V. Spurný, F. Šípek, M. Vejvodová, později B. Durasová, M. Světlá ad.) a k pečlivému nastudování kmenového repertoáru.
Divadlo bylo znovuotevřeno 4. 1. 1903 Stroupežnického hrou Vojtěch Žák, výtečník. Slukov chtěl zásadně uvádět jen hry české či slovanské provenience (mj. Klicpera: Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů; Kolár: Pražský žid; Tyl: Jiříkovo vidění, Strakonický dudák; Šubert: Probuzenci ad.), ale návštěvnost místních obyvatel byla velmi nízká a do tehdy odlehlých Holešovic nepřilákalo diváky ani výpravné uvedení Sienkiewiczových Křižáků.
Po Slukovově smrti se stal v březnu 1903 ředitelem herec ND J. Seifert. Jeho dramaturgie vycházela vstříc předměstskému publiku, které vyžadovalo hlavně veselohry a frašky, avšak Seifert dokázal udržet repertoár na přijatelné úrovni. Vytvořil tak předpoklady pro stálý okruh návštěvníků a postupně uváděl vedle české klasiky (Tyl: Jan Hus, Bankrotář; Kolár: Magelona, Žižkova smrt; Mrštíkové: Maryša ad.) i náročná díla světové dramatiky (Shakespeare: Romeo a Julie, Hamlet, Sen noci svatojanské, Kupec benátský; Schiller: Loupežníci, Marie Stuartovna). Pod jeho vedením se výrazně zvýšila herecká úroveň (sám také příležitostně hrál, např. tit. roli v Hamletu) a jeho éra patřila k úspěšným obdobím U. Po jeho návratu do ND (1907) se stal ředitelem K. Vendulák, uměleckou činnost řídil režisér B. Kovář, režírovali též herci J. Altman-Tišnov, J. Javorčák, J. Počepický a V. Spurný. Souboru však chyběla výrazná umělecká osobnost, jeho celková úroveň poklesla. Po otevření MD Král. Vinohrad a Divadla Marie Zieglerové v Libni nedokázala U čelit jejich konkurenci a ocitla se v ekonomické tísni. Nevymanila se z ní ani po zavedení operety v sez. 1912/13. 1914 se stal ředitelem V. Štech, který zkonsolidoval soubor přísnou disciplínou a poté pragmatickou orientací na konzervativní skupiny předměstského publika zlepšil finanční situaci. Herecké příležitosti dal zejm. Z. Gräfové a M. Pačové. Jeho hra Pod vlajkou válečného lazaretu zahájila období válečné konjunktury. Repertoáru vévodily veselohry a sentimentální dramata (např. Bahr: Bručoun; Birch-Pfeifferová: Diblík, šotek z hor; Schönthanové: Únos Sabinek; Hegner: Rub slávy; Berr: Sebevrah). Po Štechově odchodu do ND v Brně 1919 se stal ředitelem B. Kovář. Místo členů, kteří odešli se Štechem, byli angažováni režisér S. Langer, herci R. Kociánová, F. a M. Smolíkovi ad. Repertoár byl rozšířen jen o málo nových her, většina představení byla zadána za paušální cenu různým spolkům. V konkurenci pražských předměstských divadel U ztrácela svou dřívější pozici. Nepříznivou finanční situaci řešilo Družstvo zadáním scény soukromým podnikatelům.
1922 převzal divadlo do vlastní režie J. Kubík. Původní soubor rozšířil o operetní zpěváky (L. Geitler, D. Hallová-Kubíková, A. Karlovský, J. Veselá, L. Vilímová ad.), o 22členný orchestr s dirigentem E. Starým a o tanečníky. Repertoáru dominovaly známé operety a Kubíkovy zpěvohry (Slovácká krev, V tom domečku pod Emauzy). Největšího úspěchu dosáhl pražskou premiérou Kálmánovy Hraběnky Marici (1924). Inscenoval i opery, v činohře dával přednost modernějším autorům domácím (J. Hilbert, K. Mašek, J. Mahen, F. Zavřel) a zahraničním (Madách: Tragédie člověka; Ibsen: Peer Gynt; Hauptmann: Tkalci; Wedekind: Lulu aj.). 1927–31 měl U pronajatu B. Jeřábek, jenž usiloval o operetu velkého stylu. Provedl v budově nákladné úpravy, k režii přizval J. Hurta, pro posílení operety přivedl do souboru mj. O. Augustovou, J. Dinesenovou, L. Klímovou, V. Marka a rozšířil balet. Nedokázal však udržet dosavadní lidové publikum a jedině úspěch Frimlovy Rose Mary (1928, 270 repríz) ho zachránil před finančním krachem. 1929 odešel do Velké operety, kterou založil, a U převzal tehdejší ředitel Východočeské společnosti V. Wuršer. Jeho velkorysé plány na uvádění operních děl a propojení obou divadel se nezdařily; v lednu 1930 odtud odešel.
Začátkem 30. let U postihly důsledky hospodářské krize. Divadelní podnikatelé tu neměli úspěch, rychle se střídali a scéna upadala. Od srpna 1930 se U pokoušel obrodit jako činoherní scénu V. Jiřikovský. Získal řadu dobrých herců (J. Bezdíček, M. Matysová, L. Otáhalová, J. Raušer ad.). V repertoáru se objevil Shakespeare, Aristofanes, Pirandello i O’Neill. K hostování pozval J. Frejku a scénografa O. Mrkvičku (Kalidása: Šakuntala; Thákur: Poštovní úřad), ale již v prosinci 1930 se U vzdal. Další tři měsíce ji vedl R. Kautský, kterého v únoru 1931 vystřídal opět J. Kubík, ale ani jemu se nedařilo, přestože pohotově uvedl např. Longenova C. k. polního maršálka. Od ledna do října 1932 vedl divadlo režisér A. Peterka. Poté se o úspěch pokusil ředitel smíchovské arény A. Fencl 1932/33. Režii svěřil F. Lacinovi a B. Hradilovi. Využíval systém hostů a celé inscenace obsazoval herci ze Smíchova.
Po několika měsících, kdy se nehrálo, převzal v říjnu 1933 U bývalý člen ND H. Vávra, jenž ji chtěl proměnit na operní scénu. Přejmenoval ji na Lidovou operu, uvedl několik oper (Smetana: Prodaná nevěsta, Hubička; Bizet: Carmen; Verdi: Rigoletto), ale nezájem publika ho přinutil uvádět operety. Od března do září 1934 zůstala U uzavřena. Poté zde J. Bělský uvedl několik operet, mj. Viplerovy Děti Slovače. Po krátkém působení K. Třešňáka, který se od září 1935 do května 1936 snažil prosadit lidovým repertoárem (např. hry Haise Týneckého) se majitelé rozhodli provozovat scénu ve vlastní režii. Ředitelem byl v říjnu 1936 ustanoven R. Budil, režisérem se stal O. Čermák. V souboru působili mj. J. Baláková, R. Hrušínský st., A. Kreuzmannová, S. Neumann, H. Vojtová a řada ochotníků. Repertoáru dominovala česká klasika (Tyl: Paličova dcera; Jirásek: Vojnarka; Zeyer: Stará historie). V březnu 1937 převzal U J. Líbal, který neuspěl ani s obnovenou Rose Mary. Převaha komerčních zájmů a časté střídání ředitelů prohlubovaly vleklou krizi. Konec 30. let byl již zcela ve znamení neúspěšných pokusů překonat stagnaci. Hrálo se nepravidelně, většina herců byla angažována pouze pro určitou inscenaci a podnikatelé se střídali po několika měsících: B. Zöllner (září – prosinec 1938), J. Šraml a Č. Melíšek (1938/39) a A. Steimarová (1940/41).
Zásadní změna nastala začátkem sez. 1941/42, kdy vedení převzal nový nájemce, majitel divadelní a literární agentury B. Perlík. Jeho finanční solventnost a všeobecná návštěvnická konjunktura válečných let vytvořily vnější podmínky pro stabilizaci scény. Rozhodujícím faktorem dalšího vývoje se však stal Perlíkův záměr vybudovat z pokleslé operetní scény třetí pražskou činohru, určenou umělecky hodnotným programem lidovému publiku. Uměleckým šéfem se stal režisér A. Klimeš, šéfem výpravy J. Gabriel, kapelníkem J. Fiala. Mimořádný význam mělo sestavení kvalitního hereckého souboru, v němž našla uplatnění řada talentovaných herců, zejm. z nacisty uzavřených či perzekuovaných divadel (např. ze Zemského divadla v Brně, z Ostravy, Olomouce, bývalého Osvobozeného divadla a D 41). Jádro souboru tvořili A. Brož, J. Čermáková, R. Deyl ml., F. Filipovský, N. Gaierová, J. Hlinomaz, F. Klika, L. Matoušková, D. Medřická, M. Nedbal, J. Švabíková, M. Vášová, V. Vejražka, B. Waleská, V. Zinková ad. Perlík získal pro spolupráci několik významných osobností. Jeho poradcem při formování umělecké koncepce byl šéf činohry ND J. Bor, pohostinsky tu režírovali A. Podhorský a J. Škoda, na výpravách se podíleli scénografové A. Wenig, F. Muzika, J. Trnka a F. Tröster. Jako hosté tu vystoupili mnozí známí herci starší generace (O. Beníšková, R. Deyl st.), z mladších např. E. Hálková, E. Klenová i filmové hvězdy (A. Mandlová, H. Vítová, R. Schránil), jež se uplatňovaly hlavně v konverzačním repertoáru.
Důležité postavení v nové profilaci U zaujímala dramaturgie. 1942 byla poprvé obsazena funkce dramaturga, a to V. Müllerem, 1944 B. Mathesiem. Jejím východiskem byly hodnotné hry a dramatizace české klasiky. Vedle zahajující Götzovy dramatizace Nerudových povídek Malostranské humoresky (r: A. Klimeš, 1941) a Erbenovy Kytice (r: A. Klimeš, v: F. Muzika, 1941) dosáhly úspěchu inscenace Stroupežnického Našich furiantů (r: A. Podhorský, 1942), Preissové Gazdiny roby (r: J. Škoda, 1943) a Šimáčkova Jiného vzduchu (r: A. Podhorský, 1944). Tento repertoár umožňoval hercům vytvářet metodou psychologického realismu hluboce pravdivé obrazy ze života, srozumitelně promlouvající k lidovému publiku. Úsilí dramaturgie o větší originalitu se projevilo zejm. ve výběru klasiky. Řadu her uvedla U v Praze vůbec poprvé (Lope de Vega: Dívka se džbánem) nebo po delší pauze (Goethe: Clavigo; Hauptmann: Panny z Biskupské hory; Bahr: Pavouk; Schiller: Parazit; Nestroy: Talisman). Na repertoáru se objevil Shakespearův Sen noci svatojanské, Goldoniho Mirandolina, Ibsenovy Opory společnosti a Sofoklova Elektra. Inscenační postupy jednotlivých režisérů sjednocovala snaha o procítěné herecké výkony, osvětlující vnitřní psychologický svět postav. Byly to především znamenité herecké kreace, které v intencích režijního záměru dokázaly zdůrazněním lidskosti, tolerance a spravedlnosti aktualizovat hry zdánlivě odtažité od soudobých problémů. Např. nacionalistická hra německého autora H. H. Ortnera Isabella Španělská (r: A. Klimeš, 1942) vyzněla jako protest proti okupantům, Nestroyův Talisman (r: A. Podhorský, 1943) jako obrana důstojnosti odstrkovaných a perzekuovaných lidí. Vynikající výkon M. Vášové v Sofoklově Elektře (r: A. Klimeš, v: F. Tröster, 1944) dal vášnivou obhajobou lidské svobody antické tragédii časovou naléhavost. 1942/43 hrál soubor nejen na domovské scéně, ale i ve vinohradském divadle. V následující sezoně za uměleckého vedení B. Mathesia byli pro posílení režie přizváni B. Hradil a M. Jareš. Vývoj však přerušilo uzavření všech divadel v září 1944. Během tří válečných sezon se U zařadila mezi významné pražské scény a plně prokázala životnost projektu lidové činohry. Na její umělecký program z let okupace navázal po osvobození J. Škoda v Realistickém divadle.
Po skončení války přešla velká část herců U do Divadla 5. května. Uvolněnou holešovickou scénu převzal J. Líbal a závodní rada. Opět tu byla ustavena opereta, soubor zvolil uměleckým ředitelem kapelníka K. Pečkeho, režisérem se stal J. Koldovský. Byly nastudovány tři operety (Nedbal: Polská krev; Friml: Rose Mary; Hanák: Frajerečka). Činnost ukončil 2. 1. 1946 požár, při němž divadlo do základů vyhořelo.
Literatura
Nesign: Uranie v Holešovicích, Jeviště 2, 1921, s. 646; D. S.: Nové ředitelství divadla v Uranii, LN 22. 1. 1927; nesign: 25 let Uranie v Praze 7, Čs. divadlo 11, 1928, s. 37; alm. Čtvrtstoletí Lidového divadla Urania v sedmé části Prahy, 1928; V. Štech: Džungle literární a divadelní, 1937, s. 303 + Začátky divadla Uranie, Divadlo 31, 1945, s. 85; J. Šotola: Divadlo hercovo a divadlo režisérovo, Řád 23. 11. 1942; A. Brož, J. Stránský (ed.): 40 let divadla Uranie, 1943; Dr. A. V. [A. Veselý]: Na cestě k třetí pražské činohře, Praha v týdnu 4, 1943, č. 39, s. 6; AFŠ [A. F. Šulc]: Sofoklovo drama žalu a pomsty v Uranii, A-Zet 17. 5. 1944; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 205; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 277; S. Langer: Divadlo Uranie, rkp. b. d., DÚk; V. Pecharová, H. Vraná: Divadlo Uranie v dokumentech I–II, 1971; R. Deyl: Švarný Bohdan, miláček Uranie, in: Vavříny s trny, 1973, s. 163; B. Srba: O nové divadlo, 1988, s. 191.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 502—505