Těšínské divadlo (TD) bylo založeno 1945 z popudu místních ochotníků a divadelních příznivců. V ovzduší poválečného optimismu byl rychle sestaven soubor (ředitelem se stal A. Kryška), který zahájil 6. 10. 1945 v restauraci Na střelnici Vrchlického Nocí na Karlštejně. Formálně se TD stalo pobočkou ostravského Zemského divadla, které však nemělo prostředky na vybudování a provoz nové scény. Proto vzniklo Družstvo TD, které 1946 převzalo provoz divadla. Ředitelem se stal J. Macháček (1946–49, 1946 krátce A. Brož), uměleckým šéfem J. K. Grumlík (1946–48), soubor prvních sezon tvořili M. Červená, M. Daniel, K. Fialová, J. Hasil, J. Jakl, M. Kryšková, R. Kyselý, J. Letenský, A. Navrátil, J. Nekolný, A. Smíšková, N. Letenská-Sommerová, B. Stuchlík ad.
TD vzniklo jako kulturní středisko Těšínska, v jehož složitých sociálních podmínkách (zaostalá agrární oblast s prudce se rozvíjejícím důlním a hutnickým průmyslem) a komplikovaných národnostních poměrech v česko-polském pohraničí mělo působit jako vzdělávací a kulturně stabilizační faktor. Naplnění tohoto záměru ztěžovaly nevyhovující provozní podmínky jak na domácí scéně (od 1946 v adaptovaném sále hotelu Piast), tak v rozsáhlé zájezdové oblasti, ale i velký počet premiér. Dramaturgie prvních let byla kompromisem mezi ideovými záměry a nutností vyhovět požadavkům publika, které dávalo přednost veseloherním žánrům. Vedle české klasiky (Jirásek: Vojnarka, 1945; Tyl: Paní Marjánka, matka pluku, 1946; Paličova dcera; Mrštíkové: Maryša; Preissová: Její pastorkyňa – 1947; Tyl: Kutnohorští havíři, 1948) byly v repertoáru zastoupeny především komedie, včetně děl světových klasiků (např. Gogol: Revizor, 1945; Shakespeare: Večer tříkrálový, 1947). V sez. 1946/47 se TD pokusilo zvýšit návštěvnost uváděním operet, avšak nemělo dostatek prostředků, aby mohlo udržovat operetní soubor.
Po únoru 1948 museli někteří členové z politických důvodů TD opustit (mj. J. K. Grumlík). 1949 se provozovatelem divadla stal těšínský MNV, ředitelem byl jmenován J. Zajíc. 1951 vznikla v TD loutková scéna vedená Z. Hapalou, která po dvou inscenacích zanikla. Nejvýznamnější změnou bylo 1951 zřízení druhého souboru, polské činohry. TD se tak stalo – vedle Vesnického divadla, kde 1954–61 působil německý soubor – jediným divadlem v českých zemích, v němž byl po 2. svět. válce ustaven profesionální jinojazyčný soubor, hrající pro národnostní menšinu.
Začátkem 50. let si repertoár uchovával poměrně široké žánrové spektrum, postupně však sílila vedle sovětských her linie sociálně kritických her, interpretovaných v duchu třídní komunistické ideologie (mj. Shaw: Živnost paní Warrenové, 1950; Gorkij: Nepřátelé, 1951). Vyvrcholila dramatizací románu V. Martínka Jakub Oberva (1955). 1950 posílil soubor absolventský ročník JAMU (mj. O. Celerýn, M. Hornyš, J. Karlík, H. Kružíková, P. Severínová), krátce poté N. Baženovová, F. Kordula, L. Kozderka, V. Polanská, J. Somr, M. Schwarzová a režisér J. Janík. Navzdory nevyhraněné režii a velké fluktuaci se zvolna lepšila kvalita souboru (Shakespeare: Othello, 1953; Hamlet, 1958). V dobovém kontextu bylo dramaturgicky podnětné uvádění revuí Voskovce a Wericha (Nebe na zemi, 1953; Balada z hadrů, 1954; Slaměný klobouk, 1957; Těžká Barbora, 1960; Caesar, 1961), i když soubor neměl vždy dost sil k jejich adekvátní interpretaci.
1961 se TD přestěhovalo do nové víceúčelové budovy (divadlo, knihovna a další kulturní zařízení), postavené podle návrhu architektů Z. Vávry a F. Flašara. Ředitelem byl jmenován F. Kordula (1960–72), funkci uměleckého šéfa zastával Z. Bittl (1961–70), dramaturgem a režisérem se stal J. Roy (1960–83), jako scénograf působil W. Cejnar (1951–62, 1964–82). K tehdejším posilám souboru patřili R. Jančařík, K. Hanusová, M. Heřman, J. Charvát, F. Olšovský, A. Richtrová, H. Šrámková a J. Žáček. 60. léta znamenala výrazný vzestup inscenační tvorby (např. Čechov: Tři sestry, 1964; Dürrenmatt: Návštěva staré dámy, 1965; Miller: Smrt obchodního cestujícího, 1967). Mimořádný ohlas vyvolalo Kordulovo působivé nastudování Kopeckého adaptace lidových pašijí Komedie o umučení (1967). Se spontánní diváckou odezvou se setkaly inscenace, jimiž TD reagovalo na srpnové události 1968: Čapkova Bílá nemoc (1968), Tylova Fidlovačka a Shawova Svatá Jana (obě 1969).
V 70. letech se prosadil lehčí zábavný repertoár. Tlakům normalizační doby čelil soubor řadou zdařilých inscenací (Shakespeare: Romeo a Julie, r: F. Kordula, 1970; Dumas, Planchon: Tři mušketýři, r: J. Horan, 1974; Rozov: Jeřábi táhnou; r: J. Horan, 1975). Režijně působil zejm. J. Horan (1972–77), který z politických důvodů musel opustit Východočeské divadlo v Pardubicích, a F. Kordula, 1972 odvolaný z funkce ředitele, jenž se svou režijní tvorbou nadále podílel na uměleckém vzestupu TD (např. Casona: Dům se sedmi balkony, 1972; Fredro: Všechno naruby, 1976). Na místě ředitele se vystřídali L. Slíva (1972–74), J. Srovnal (1974–76) a J. Wierzgoń (1976–90). Uměleckým šéfem českého souboru byl krátce režisér F. Čech (1973–75), který tu uvedl vynikající inscenace (Matušíková: Kristina; Bozděch: Baron Goertz – 1973; Preissová: Její pastorkyňa, 1975 ad.). Po odchodu z TD tu pravidelně hostoval a pomáhal udržovat úroveň české scény.
K významným personálním změnám došlo 1983: uměleckým šéfem se stal I. Racek ml. (do 1986), dramaturgyní S. Horáková (do 1989), scénografkou D. Hávová (do 1985). S režisérem K. Skladanem (1984–86) vytvořili ambiciózní tým, usilující o dramaturgickou objevnost a o modernější jevištní postupy (Šukšin: Energičtí lidé, 1983; Örkény: Kočičí hra, 1984; zejm. Steigerwald: Foxtrot, 1985). Na jejich programové záměry, které se během tří sezon nepodařilo plně realizovat, navázal po odchodu I. Racka a K. Skladana umělecký šéf A. Navrátil (1985–89; Gyurkó: Elektro, má lásko, 1985) a režisér A. Kubica (1986–89). V 80. letech zaujali přední místa v souboru V. Bauer, Z. Bohuslavová, Z. Forejt, V. Forejtová, J. Klimsza, E. Navrátilová, L. Olma, E. Strupplová a I. Wojtylová.
Po listopadu 1989 se zřizovatelem TD stal Okresní úřad v Karviné, na financování se podílí i Nadace TD. Složitá ekonomická situace však vedla k restrikcím souboru. Na základě konkurzu se stal ředitelem L. Slíva a uměleckým šéfem režisér K. Suszka (oba 1990–96). Svým programem se přihlásili k typu lidového, srozumitelného divadla, které uspokojuje estetické potřeby širokých diváckých vrstev regionu. Aktuálně vyzněla v prvých porevolučních letech Mrożkova groteska o falešném revolucionářství Šťastná událost (r: J. Klimsza, 1991). Trend ke komercionalizaci (zábavný repertoár typu Piskáčkova Děvčete z předměstí, 1994), vyvolaný ekonomickými problémy, vyvažovala dramaturgie uváděním hodnotných her, které režírovali K. Suszka (mj. Wilder: Naše městečko, 1991; Shakespeare: Večer tříkrálový, 1992; O’Neill: Smutek sluší Elektře, 1996) a B. Jansa (Zindel: Vliv gama paprsků na měsíčky zahradní, 1994; Nezval: Manon Lescaut, 1995). TD zaměřilo větší pozornost na dětské publikum mj. muzikálem Sněhurka J. Rakowieckého a J. Wittlina (1991) a komerčně orientovanou muzikálovou adaptací Sekorova Ferdy mravence (1994), kterou pro soubor napsali I. Peřinová a L. Wronka. 1996 se stal ředitelem R. Rozbrój, od 1997 je uměleckou vedoucí herečka I. Wojtylová-Guziurová, dramaturgyní A. Jarnotová, výtvarníkem M. Víšek. Hereckou generaci 90. let zastupují J. Bičiště, Z. Hrabal, M. Tichá a J. Vojtková. S diváckou odezvou se setkaly inscenace Šrámkova Měsíce nad řekou (r: K. Brynda j.h., 1997), Suszkovy režie Čechovova Strýčka Váni a Stieberovy komedie Bláha a Vrchlická (obě 1997). Spiróova Kuřecí hlava (1998) v režii hostujícího J. Czerneckého mobilizovala herecký potenciál souboru k pokusu o groteskní reflexi doby.
Polská scéna, ustavená 1951 s cílem uspokojit kulturní potřeby občanů polské národnosti pohraničního regionu, se stala autonomní součástí TD. Hraje na domovské scéně, v zájezdové oblasti i v blízkém polském pohraničí. První soubor pod vedením W. Niedoby (1951–60) tvořili amatéři polské národnosti (mj. P. Augustyniak, J. a E. Bobkovi, J. Buzek, F. Chmiel, J. Gawlas, M. a F. Gogólkovi, W. Łysek, F. Michalik, W. Rybicki). Postupně ho doplňovali profesionálně připravení herci (řada nadaných elévů byla vyslána na studie do Polska), angažováni byli i herci z polských divadel. Souborem prošli K. Czapla, S. Dzida, J. Grimm, S. Kieresiński, J. Kilar, J. Klimsza, W. Liberda, R. Moliński, P. Niedoba, A. Paprzyca, H. Paseková, B. Poloczek, K. Siedlaczek, E. Sadowska, W. Spinka, M. Szydłowski, L. Wronka ad.
Polská scéna zahájila 14. 10. 1951 hrou A. Maliszewského Wczoraj i przedwczoraj (Včera a předevčírem). Dramaturgie, v níž léta pracovala W. Cejnarová (1956–62, 1969–86), v koordinaci s českou scénou nabízela divákům především polskou klasiku (v prvním dvacetiletí byl např. uveden 6x A. Fredro, 5x J. Słowacki, 2x G. Zapolska, W. Bogusławski a W. Perzyński), která se současnými polskými hrami tvořila podstatnou složku repertoáru. Jeho skladbu doplňovala světová klasická a soudobá dramatika, pravidelně byly uváděny i hry českých autorů, zejm. Jiráska a Tyla. Po obtížných začátcích v 50. letech, kdy soubor teprve získával zkušenosti, patřily k prvním úspěchům (i když diváci vděčně přijímali každou premiéru polské scény) současná hudební komedie Z. Gozdawy a W. Stępnia Wodewil warszawski (Varšavský vaudeville, 1954), Ostrovského Gresznici bez winy (Viníci bez viny, 1954), Mrštíků Marysia (1956) a Słowackého Balladyna (1958). V 60. letech souboru výrazně prospělo posílení režisérského týmu (F. Chmiel, F. Michalik). Zatímco dřívější hostování polských režisérů, např. S. Daczyńského (1955), mělo hlavně pedagogický význam, dlouhodobé působení A. Nowaka z katovického divadla (režisér 1962–64, umělecký šéf 1965–73) významně pozvedlo inscenační úroveň. Inspirativně působila zejm. Nowakova schopnost koncepčního výkladu textu (Shakespeare: Romeo a Julia, 1963; Miller: Widok z mostu/ Pohled z mostu, 1964; Słowacki: Mazepa, 1967; Tolstoj: Droga przez mękę/ Křížová cesta, 1967; Kruczkowski: Niemcy/ Němci, 1970). Po odchodu A. Nowaka se uměleckým šéfem stal K. Siedlaczek (1974–79). Inscenační tvorbu formoval režisér W. Rybicki (1951–94; Vampilov: Starszy syn/ Starší syn, 1975; Moliére: Świętoszek/ Tartuffe, 1976; Šrámek: Księżyc nad rzeką/ Měsíc nad řekou, 1977). Největšího úspěchu dosáhla inscenace Janosik, czyli Na szkłe malowane (Janošík aneb Na skle malované) E. Brylla a K. Gärtnerové (r: F. Kordula, v: W. Cejnar, 1976), která stylovou čistotou, divadelností a svěží komediálností získala polské scéně uznání na zájezdech nejen doma, ale i v Polsku. Pravidelná spolupráce režiséra Korduly s polským souborem přinášela vždy kvalitní inscenační výsledky. V 80. letech byl uměleckým vedoucím režisér K. Suszka (1979–88), který usiloval zvýšit jevištní atraktivnost i náročnost repertoáru (Corneille, Wyspiański: Cyd, 1982; Nash: Zaklinacz deszcu/ Obchodník s deštěm, 1983; Gershe: Motyle są wolne/ Motýli jsou volní; Čechov: Wisniowy sad/ Višňový sad – 1985). Z tvorby hostujících režisérů vynikly inscenace A. Ziębińského, ředitele varšavského divadla Teatr Popularny (Andrzejewski: Popiół i diament/ Popel a démant, 1984; Daněk: Transplantacja/ Zpráva o chirurgii města N., 1985). Różewiczova Kartoteka (1988) v nastudování varšavského režiséra B. Cybulského zaujala při hostování v Praze pražské publikum mnohem víc než domácí obecenstvo TD, které většinou nemělo smysl pro styl absurdní grotesky.
Po Suszkově odchodu do Ostravy se stal uměleckým šéfem herec R. Moliński (1988–98), který přizpůsobil repertoár nové společenské situaci. Dramaturgyní byla v tu dobu R. Putzlacher-Buchta (od 1989). Po převratu 1989 aktuálně zařadili hry dříve zakázaných autorů (Havel: Audiencija, Protest, 1990; Mrożek: Tango, 1991). K 40. výročí vzniku TD uvedla polská scéna Mickiewiczova Pana Tadeusze (dram+r: W. Jesionka j.h., 1991). S inscenací, pojatou ve stylu historické fresky a zároveň připomínající nastudování z 1981, zakázané komunistickou mocí pro údajně protiruské zaměření, soubor úspěšně hostoval v Polsku, Rakousku a Litvě. Přestože ekonomické tlaky nutily polskou scénu vycházet vstříc zájmům specifického publika v zájezdových oblastech, zřetelně se projevil posun v dramaturgii. Trend k hojnějšímu uvádění polských her, který sílil od konce 80. let (W. Gombrowicz, H. Sienkiewicz, K. Dejmek, J. Iwaszkiewicz, J. Krasiński, P. Kubisz), za nových společenských podmínek, které přinesly otevření hranic a svobodu projevu, již nebyl prvořadě motivován nutností posilovat národní identitu. Polská scéna stále více usilovala reflektovat závažné problémy člověka v současném světě (např. Sofokles: Antigona, r: R. Moliński, s: I. Hylas, 1993 – první antické drama na polské scéně). K úspěšným a oceněným inscenacím patřila Czarna Julka význačného regionálního autora G. Morcinka (dram+r+v: J. Klimsza, 1993). V posledních letech, kdy se v souboru začíná uplatňovat nejmladší herecká generace (mj. B. Dytko, G. Fabian, L. Chrzanówna, K. Kaczyński, L. Pešak, M. Pikus, A. Rozmus), dosáhly diváckého úspěchu Hrabalovy Pociągi pod specjalnym nadzorem (Ostře sledované vlaky, 1997) a Nałkowské Dom kobiet (Dům žen, 1998). Režisérem, přesahujícím svou tvorbou hranice regionu, je J. Klimsza.
1990 TD spolupořádalo I. ročník mezinárodního festivalu „Na hranici“, organizovaný polsko-čs. Solidaritou. Uvedlo na něm dvě aktovky V. Havla nastudované polskou scénou. Tento festival TD nadále pořádá jako každoroční přehlídku polských, českých a slovenských divadel. Pozici TD posílil vznik euroregionu Těšínské Slezsko. Spolupráce českých, polských a slovenských oblastí v jeho rámci rozšiřuje možnosti vzájemné inspirace a působení TD.
Literatura
J. Zajíc: Poslání divadla na Těšínsku, rkp. 1950, DÚk; I. Prachař: Těšínské divadlo, Divadlo 6, 1955, s. 423; A. Scherl: Velké dílo polského romantismu, tamtéž, s. 901; M. Janišová: O Maryše na polské scéně v Těšíně, Divadlo 7, 1956, s. 579; V. Kabeláč: V hledišti divadla v Č. Těšíně, DN 4, 1960/61, č. 8, s. 8; alm. Scena Polska TD 1951–1971, Č. Těšín 1971; JáV: Witamy na widowni sceny polskiej, SS 20. 7. 1974; M. Tůma: Zastavení na česko-polské hranici, Scéna 1, 1976, č. 8–9, s. 12; S. Slavický: Trojí těšínské ohlédnutí, Scéna 4, 1979, č. 25–26, s. 2; alm. 30 let Těšínského divadla, Č. Těšín 1985; J. Suchomelová: Těšínské divadlo pětačtyřicetileté, ZN 3. 11. 1990; M. Boková: Čtyřicet let polské scény Těšínského divadla, Zprávy DÚ, listopad 1991, s. 8; A. Gruner: Zadáno pro Těšínské divadlo, Div. listy 1, 1991, č. 6, s. 14; S. Čechová: Dvojdomek, který se osvědčil, Mosty 3, 1994, č. 44, s. 13; alm. Těšínské divadlo, Č. Těšín 1995; J. P. Kříž: Bitvy na moravském (divadelním) poli, DN 5, 1996, č. 20, s. 5; V. Procházka: Jablka z Těšína, DN 6, 1997, č. 3, s. 4; A. Jarnotová, J. Waniová: Divadlo na hranici, Divadlo 4, 1998, č. 2, s. 12.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 495—498
