Zakladatel společnosti J. Štandera, dřívější hospodářský správce Zöllnerovy společnosti, divadelní malíř, herec a blízký spolupracovník Tylův, provozoval vlastní divadelní společnost nejprve jako nájemce Kullasovy koncese (1859–63). Bylo to po všech stránkách přínosné období ve srovnání s tehdejšími českými společnostmi Prokopovou a Zöllnerovou, jejichž význam pro mimopražské divadelnictví pomalu klesal. Štanderova společnost (ŠS) usilovala o národně buditelský program v duchu Tylově, výchovným prostředkem jí byla činohra a veselohra, pokud možno se vyhýbala německým a vídeňským fraškám. 1861 hrála na Smíchově a pražská kritika ji v tomto směru vysoko cenila. 1859 oslavila v Jindřichově Hradci sté výročí narození F. Schillera slavnostním proslovem a recitací Písně o zvonu v překladu J. Jungmanna. Tím se přihlásila i k novému divadelnímu programu propagovanému v Praze.
S dramaturgií a režií pomáhal řediteli bývalý člen StD a společnosti Zöllnerovy, milovník a tragéd romantického typu K. Polák. K hereckým oporám souboru patřili M. Köhlerová (provd. Ryšavá), tragédka A. Libická, A. Rajská, M. Forchheimová-Tylová, M. Lipšová, V. Braun, K. Krš, K. Kastner, bratři Jan a Josef Jelínkové, J. Faltys, J. L. Turnovský, pro sentimentální obor K. Pešková (sestra E. Peškové), pro intrikány H. Mušek. Své charakterizační a komické vlohy tu objevil J. Mošna. Na podzim 1861 odešli Polák, Mošna, Libická, Ryšavá, Krš, Vendler a Svoboda k německé společnosti H. Siegeho, kterou její ředitel hodlal počeštit. Po půl roce se však vrátili zpět ke Štanderovi. Později se tu mihl J. Frankovský (v tit. roli Tylova Strakonického dudáka) a dále V. Svoboda. Společnost dělala dobrý dojem už spořádaným vystupováním svých členů. Protože ředitel pravidelně a dobře platil, mnoho herců se sem rádo vracelo.
1863 získal Štandera koncesi vlastní, a to pro Moravu, území českými kočujícími společnostmi dosud téměř nedotčené. K dosavadnímu souboru přibral A. Betku, B. Hallu, J. Hofa, H. Vendlera s chotí, F. Krausovou aj. Zahájil v Kroměříži (duben-květen 1863), pak odjel do Holešova, Přerova, Hranic, v říjnu zakotvil na zimu v divadelně probudilém Prostějově, kde však 28. 11. zemřel.
V repertoáru prvního roku ŠS převažoval Tyl (Strakonický dudák, Pražský flamendr, Paličova dcera, Lesní panna, Paní Marjánka, matka pluku a adaptace Spanilá Savojanka) a dramatizace světových románů od Ch. Birch-Pfeifferové (Diblík, šotek z hor, Sirotek lowoodský, Král Václav a jeho kat). Z Klicpery se hrál Jan za chrta dán, ze Štěpánka Čech a Němec, dále Ebertův Břetislav a Jitka, Raupachův Mlynář a jeho dítě, Görnerův Manžel bez ženy, Hoppeho Kožíšek, perle a kamna, Kaiserova veselohra Chyba lávky aj. Dramaturgie solidní, ale ne novátorská.
Po ředitelově smrti převzala vedení vdova A. Štanderová. Soubor však byl oslaben odchodem A. Libické (1862 k PD), J. Mošny (září 1863 do Plzně) a K. Poláka (na jaře 1864 k PD). Přibyli A. Houdek, F. Říha, H. Vicena a začal se uplatňovat syn J. Štandera ml. Na přelomu let 1866–67 se tu vyskytovali manželé Lipovští, H. Grunert, A. Macháčková, E. Slánská, J. Souček, občas F. X. Krumlovský. Po Polákově odchodu povolala ředitelka ke spoluvedení syna Josefa, který se pokoušel orientovat soubor na operetu. Patrně nebyl úspěšný, protože už 1865 převzal režii bývalý herec StD a PD V. Svoboda a dramaturgie ŠS se vrátila k činohře a hře se zpěvy. Z Tyla přibyl do repertoáru Bankrotář a kramářka, Jiříkovo vidění a zpracování veselohry Slečny Saint-Cyrské od A. Dumase, z Kolára Monika a Magelona, Mikovcova Smrt Václava III. [Záhuba rodu přemyslovského]. Zřejmě zásluhou Svobodovou byly uvedeny i dva moderní tituly: Jeřábkovy Cesty veřejného mínění a Sardouova veselohra Mnoho přátel naše škoda. Společnost křižovala Moravou (Blansko, Tišnov, Velké Meziříčí, Nové Město, Telč, Třebíč, Boskovice, Prostějov, Přerov, Hodonín, Kroměříž, Hranice, Krásno, Valašské Meziříčí, Frenštát, Klobouky, Podivín, Rajhrad, Židlochovice, Slavkov, Bučovice), dvakrát se pokusila hrát v Brně (1864 a 1869), ale nedostala úřední povolení.
V létě 1865 získala významný záchytný bod v Prostějově. Ředitelka tu koupila na dnešní Brněnské ul. č. 17 velký dům s vanovými i parními lázněmi a velkou zahradou, v níž stála po bývalém majiteli prostorná dřevěná aréna, zřejmě zastřešená a uzpůsobená pro zimní provoz, protože společnost tu vydržela osm měsíců – až do přelomu ledna a února 1866. Odtud podnikala krátké zájezdy do blízkých měst nebo se vydávala na delší turné po Moravě. Prusko-rakouská válka v létě 1866 však způsobila – jako u mnoha jiných družin – destabilizaci společnosti. I tomuto faktu lze mimo jiné přičíst dvě neúspěšné sezóny v Olomouci začátkem 1868 a koncem 1869. (O povolení hrát v tomto městě žádala ŠS marně už 1863.) Soubor hrál poprvé na velkém jevišti (v Městském divadle), projevily se nedostatky nastudování hudebních pasáží a nedobrá souhra. Obrozenský repertoár nezajímal publikum, zvyklé umělecké náročnosti tamního německého divadla. Nastudování novějších českých her (Frič: Břetislav, český samozvanec; Miškovský: Labyrint slávy aneb Po bitvě u Lipan) obecenstvo i kritiku zcela odradilo. Šlo však zřejmě o výjimku danou olomouckými poměry, v jiných městech byla ŠS – i když oslabená – nadšeně vítána.
Vnitřní krizi souboru dovršil na jaře 1868 odchod V. Svobody, který si založil vlastní společnost a odvedl s sebou A. Macháčkovou, E. Slánskou a J. Součka. Ředitelka ještě v Olomouci 1868 angažovala A. Rajskou, provd. Turnovskou a její a Tylovy dcery Marii a Elišku. Milovníky hráli E. a F. Hallové, opět se na chvíli vyskytl Krumlovský, hrál už i mladší syn A. Štandera, objevili se i později známější herci (Mušek, K. Lang, F. Vratislav aj). Ale úpadek se nedal zadržet. A. Štanderová na vedení zřejmě rezignovala; od poloviny 1870 do března 1871 měl koncesi pronajatou herec J. Bidermann (psán též Biedermann), pak přešla definitivně do rukou bratří J. a A. Štanderových. Téměř po celá 70. léta nemáme o společnosti na Moravě zprávy. Objevila se v Čechách (v prosinci 1871 ve Slaném, příští rok např. v Lounech, Hradci Králové, 1873 v Českém Brodě). 1873 byla patrně rozpuštěna, Josef odešel do Prostějova, kde s matkou Annou provozoval lázně a malý hostinec. Antonín s chotí Marií byli postupně angažováni u několika společností (Čížkovy, Kozlanské, Prokopovy, Pokorného, Svobodovy, Choděrovy).
Někdy mezi lety 1883–85 se A. Štandera stal znovu ředitelem společnosti a koncem 1885 získal koncesi pro Moravu. Kromě manželů Štanderových byli členy souboru A. Šlégl s chotí, J. Navrátil s chotí, J. Roubíček, O. Mester-Pražský, V. Šubert, K. Král, M. Matoušková, F. Aster, V. Sýbert a J. Staněk. Do repertoáru přibyly některé novinky (Šamberk: J. K. Tyl, Tůma: Zrádcové cara Alexandra, Bałucki: Těžké ryby, adaptace Müllerovy hry od E. Peškové: Se stupně k stupni aj.). Společnost vyrazila přes Velké Meziříčí, Boskovice, Bučovice na Slovácko (Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Veselí na Moravě, Strážnice, Hodonín), kde místní kritika chválila výběr her i provedení, ale divadelně neprobudilé obecenstvo zůstalo netečné. Po Prostějově a Vsetíně (1887) následovaly stále menší štace: Klášter-Hradištko u Olomouce, vesnice Těšetice a Hodolany u Olomouce, Smržice, Nezamyslice, Chropyně, kde se v červnu 1888 objevuje společnost naposledy. Koncem 1888 nebo začátkem příštího roku byla rozpuštěna a v červnu 1889 koncese postoupena V. Sýbertovi-Mělnickému (psáno též Sybrtovi, Siebertovi). Manželé Štanderovi se odebrali do Prostějova, kde spolu s Josefem čile spolupracovali s ochotníky. Ještě 1892 bylo zmíněno ojedinělé působení společnosti v Lomnici u Těšnova. (Není vyloučeno, že šlo o Štanderovu společnost ve správě Sýbrtově.)
1904–06 pořádal Antonín se synem Rudolfem v Prostějově, jednom z prvních měst po Praze, pravidelná loutková představení pro děti. 1906–18 Rudolf vlastnil pojízdné kino, se kterým objížděl moravská města a vesnice. Od 1900 měli Štanderové v Prostějově Půjčovnu divadelních a maškarních obleků.
Nejvýznamnějším obdobím ŠS byla počáteční léta (1859–66), kdy úspěšně přenesla štafetu tylovského pojetí divadla do počátku 60. let. Vychovala tehdy několik herců budoucích kamenných divadel (Frankovský, Polák, Mošna, Libická, Lipšová, Ryšavá) i ředitele nových kočujících společností (Libická, Jan a Josef Jelínkové, V. Braun, Faltys, Svoboda). Významnou, téměř zakladatelskou úlohu sehrála v 60. letech ve vývoji českého divadelnictví na Moravě. V 70. letech buď upadala nebo zanikla. Obnovení společnosti v letech 80. prokázalo její dramaturgické i interpretační opoždění za celonárodním divadelním vývojem.
Literatura
J. L. Turnovský: Z potulného života hereckého, 1882, s. 144; -e-: Pětačtyřicetiletá práce na divadle, Divadlo 8, 1909/10, s. 324; J. Knap: Zöllnerové, 1958 + Umělcové na pouti, 1961; K. Kazbunda: J. K. Tyl, rkp. b. d., NMa; A. Buchner: Cedule kočovných divadelních společností v Čechách a na Moravě, 1968; J. Štefanides: České divadelní společnosti v Olomouci (1868–1884), in: Středisko, 64 (5), 1977–1980, Olomouc 1980; D. Janoušek: Počátky loutkového divadla v Prostějově, in: Acta Universitatis Palackianae olomucensis, Estetica IV, 1982, s. 101; P. Marek: Štanderové. Příspěvek k historii jedné kočovné divadelní společnosti, Prostějov 1995 (zde soupis literatury a pramenů).
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 483—485
