Cestující společnost Středočeská činohra (SČ) založil ředitel J. Burda, který se po dvouleté přestávce rozhodl pokračovat v divadelním podnikání. Při jejím ustavení využil dlouholeté zkušenosti ze svého působení v letech 1918–38. Pro práci venkovského divadelního souboru se snažil získat pevnější organizační základnu. Podle příkladu Východočeské společnosti (Divadlo sdružených měst východočeských), působící na principu tzv. okrskového divadla, Burda jednal s představiteli několika středočeských a východočeských měst o možnosti vytvořit podobný zájmový městský svaz, který by společnost podporoval. Výsledkem jednání s městy Kolín, Poděbrady, Nymburk, Čáslav, Kutná Hora, Chlumec n. C., Jaroměř, Nový Bydžov, Brandýs n. L., Stará Boleslav, Uhlířské Janovice, Železný Brod a Dvůr Králové n. L. byla dohoda, podle níž měla SČ v těchto městech předem zajištěné stagiony, a to ve stanovené délce a pořadí. Smluvní města však neposkytovala SČ žádné subvence a Burda nesl všechna podnikatelská rizika sám. Dohoda mu zajišťovala ochranu před konkurencí jiných divadelních podniků působících v této oblasti. Jednání o zřízení společnosti byla ukončena v říjnu 1940 po zdržení, způsobeném zprvu zamítavým stanoviskem německých okupačních úřadů v Kolíně.
Na přelomu listopadu a prosince se společnost sjela v Poděbradech, kde zahájila umělecký provoz Hilbertovou Pěstí. V první sezoně uvedla v Poděbradech, Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, Kolíně, Kutné Hoře, Chlumci n. C., Nymburku, Brandýse n. L. a Staré Boleslavi dvacet inscenací, téměř polovinu tvořily hry českých autorů (Čapek, Hilbert, Jesenská, Kvapil, Šrámek, Šalda, Tetauer, Tyl, Werner). Jako režiséři tu vedle Burdy pracovali S. Vandas, L. Volf a K. Šálek (též scénický výtvarník). Hereckými oporami souboru byli E. Armandová, A. Somolová, R. Všelichová, J. Kaňkovský, K. Šálek, S. Vandas a sám J. Burda. Častými hosty byli herci pražského ND (R. Deyl st., J. Dohnal, E. Kohout, K. Kolár).
Po příznivém přijetí společnosti Burda pečlivě připravil další sezonu. Značně přestavěl a rozšířil soubor (odešli S. Vandas, L. Volf a čtyři další herci, angažováni byli J. Bartůněk, M. Bittl – též režisér, J. Elsner, J. Kostka, S. Sejk, T. Šeřínský – též režisér, J. Vrchota, E. Elsnerová, A. Horáková a M. Taušová). Repertoár obohatil o řadu českých her (Drda: Jakož i my odpouštíme; Kvapil: Princezna Pampeliška; Šubert: Žně; Kerhart: Josef Mánes; Neruda, Götz: Malostranská humoreska; Beníško: Živé sny; Tetauer: Zpovědník; Werner: Půlnoční slunce; Sokol-Tůma: Pasekáři; Vrchlický: Noc na Karlštejně; Jirásek: Vojnarka, Kolébka, Lucerna; Faltis: Veronika; Štech: Třetí zvonění; Horáková: Páni), z nichž mnohé byly v té době hrány na pražských scénách. Událostí se stala Hlávkova dramatizace Šrámkova Stříbrného větru se S. Sejkem v roli Jeníka Ratkina, kterou SČ uvedla dříve než vinohradské divadlo, kde museli premiéru odložit. Větší úkoly před svou společnost kladl Burda i v oblasti překladové dramaturgie. Z repertoáru pražského ND byla přejata hra R. Billingera Čarodějka pasovská (tit. role A. Somolová). Burda nastudoval Ibsenova Gabriela Borkmana, T. Šeřínský Goethova Fausta (hrál Mefista, Markétku A. Somolová), K. Šálek Pirandellovu komedii Rozmysli si, Jakoubku, M. Bittl Hauptmannovo Před západem slunce s hostujícím V. Vydrou st. jako Klausenem. V polovině sezony odešel S. Sejk, nastoupila herečka R. Lysenková. Často hostoval J. Beyvl z ND v Brně, v druhé sezoně přibyli k hostujícím hercům z Prahy S. Amortová, L. Dostalová, K. Beníško a V. Vydra. V druhém roce svého působení hrála SČ poprvé v Jaroměři, Dvoře Králové n. L., Železném Brodě, Lomnici n. P. a Čáslavi – celkem ve všech partnerských městech.
Sez. 1942/43 začala již tradičně v Poděbradech, kde se představili noví členové J. Beyvl a Z. Kočová, kteří měli nahradit J. Kostku a A. Somolovou, angažované do Olomouce. Beyvl záhy zaujal přední místo v souboru. Vytvořil několik velkých rolí (Pravdomluvu v Klicperově komedii Lhář a jeho rod, Smolka z Vodorostů v Hausmannově Lilofee, Tadeáše Vydru z Holovous v Tetauerově veselohře Úsměvy a kordy, Cizince v Ibsenově Paní z námoří) a uplatňoval se i jako režisér. V jeho nastudování Ortnerovy Isabelly Španělské a Zerkaulenova Rejtara se prosadila Z. Kočová, která se stávala přední silou dámské části souboru (Isabella v Schillerově Nevěstě messinské, Tekla ve Stroupežnického hře Na Valdštejnské šachtě). Další ženskou oporou byla R. Lysenková (např. tit. role Borovy Zuzany Vojířové). Úspěchem bylo nastudování her H. Vuolijokiové Ženy na Niskavuori a Chléb na Niskavuori (r: J. Steimar j.h., s R. Všelichovou). V této sezoně však odešly k jiným divadlům osvědčené herecké síly (J. Beyvl, J. Elsner, K. Šálek, R. Lysenková a R. Všelichová). Burda angažoval několik mladých herců (L. Balounová, M. Jandová, J. Všelichová, M. Zoubková, K. Karas, F. Macháček, J. Pospíšil, V. Všelicha) a dva režiséry bez herecké povinnosti (J. Pleva a T. Bok). V důsledku velké proměny souboru nebyly přeobsazovány dřívější inscenace (vyjma Zuzany Vojířové, kde R. Lysenkovou vystřídala L. Balounová), ale byl připravován nový repertoár. Jeho páteř tvořily jako obvykle české hry (Jirásek: Lucerna; Záruba: Slavnost mládí; Mrštík: Pohádka máje; Faltis: Stanice Gordian, Mraky na nebesích; Svoboda: Na boušínské samotě; Procházka: Večerní návštěva; Tyl: Pražský flamendr; Hruška: Opium; Šrámek: Léto; Ždímal: Cech žebráků kutnohorských). Z cizí dramatiky převládala německá (Hauptmann: Růžena Berndová; Ortner: Tobiáš Podivín; Sudermann: Svatojanské ohně; Hamsun: Viktorie; Schiller: Úklady a láska; Kleist: Amfitryon). Osvěžením byla pohostinská vystoupení S. Rašilova (v Holbergově komedii Spáč), O. Scheinpflugové, K. Högera a V. Vydry. Mladý režisér T. Bok, jemuž byl vzorem E. F. Burian, vnesl do práce SČ průbojný přístup a moderní inscenační prostředky. Vytvořil řadu profilových inscenací (Schiller: Úklady a láska; Marie Stuartovna; Vrchlický: Hippodamie; Šrámek: Léto; Euripides: Médea; Ión; Hamsun: Viktorie). Uměleckým vyvrcholením tvorby souboru se staly inscenace Strindbergovy Královny Kristýny (r: J. Pleva, 1943) a Vrchlického trilogie Hippodamie, v nichž tit. role vytvořila Z. Kočová. Sezona, oficiálně ukončená v dubnu v Poděbradech premiérou Euripidovy Médey (se Z. Kočovou), slavnostně pokračovala v Mladé Boleslavi, která sice nebyla členem svazu měst spolupracujících se SČ, ale nabídla své divadlo na měsíc květen jako hold J. Burdovi k jeho jubileu (25 let ředitelování) i jako ocenění společnosti.
Sez. 1944/45 zahájila SČ, tentokrát bez závažnějších personálních změn, opět v Poděbradech. Do uzavření českých divadel 1. 9. 1944 bylo uvedeno několik nových premiér: Schillerova Marie Stuartovna, Dumasova Dáma s kaméliemi, Euripidův Ión (tit. role K. Höger j.h.), Marinettiho Ohnivý buben a v novém obsazení Tylova Paní Marjánka, matku pluku. Kolárova Magelona již zůstala nedostudována. Po zastavení činnosti byli členové společnosti až do konce války nasazeni do výroby. V květnu 1945 se sice shromáždili v Poděbradech, ale společnost již neobnovila činnost; po zrušení platnosti soukromých divadelních koncesí v červnu 1945 definitivně zanikla. Ač trvala krátce, přispěla ke zvýšení úrovně cestujícího divadla v regionálních podmínkách. Zasloužil se o to nejen ředitel Burda, ale i většina členů souboru svým zodpovědným přístupem k práci a pochopením úlohy divadla v době ohrožení existence českého národa. Uspořádáním provozu představovala SČ přechod od cestující společnosti minulosti k budoucímu oblastnímu zájezdovému divadlu, jež se konstituovalo po 1945. Stagiony v jednotlivých městech jí skýtaly divácké zázemí i existenční základnu; pro města, která si nemohla dovolit stálé divadlo, toto řešení přinášelo obohacení kulturního a společenského života.
Literatura
J. Zhoř: Burdovo divadlo, Pestrý týden 18, 1943, č. 13, s. 7 a 12; J. Burda: Aby se nezapomnělo…, 1958; Z. Kočová: Šašci a Protektorát, in sb. Theater–Divadlo, 1965, s. 193; B. Srba: Cestující divadelní společnosti v Čechách a na Moravě 1939–1945, Program SD Brno 57, 1985/86, s. 148.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 466—467