Divadlo bylo zbudováno 1781–83 nákladem Franze Antona hraběte Nostitze-Rienecka stavitelem A. Haffeneckerem podle podnětů Kašpara Heřmana hraběte z Küniglu. Již 1782 v ohlášení záměru zbudovat v Praze „národní divadlo“ pro obyvatele české země Nostitz kladl důraz na divadelní hry v mateřském jazyce, jímž rozuměl němčinu. Nevylučovaly se však hry v žádné z řečí, jimiž by mohlo divadlo promlouvat k obecenstvu. Vlivem tradice se prosadila italská opera, kterou hrabě v první sezoně vyloučil. Vzhledem k nárůstu potenciálního českého publika se divadlo neuzavíralo ani česky provozované činohře a opeře. Hraběcí Nosticovo divadlo 1798 zakoupili zemští stavové a bylo přejmenováno na Stavovské divadlo (StD). Když 1803 stavové odkoupili i privilegium Vlastenského divadla, stalo se StD nejdůležitějším centrem českého divadelnictví. Tuto pozici si uchovalo, s výjimkou období působnosti Nového divadla v Růžové ulici, až do 1862.
Počátky divadla silně poznamenala rozpornost jeho programového vymezení (národní divadlo v dvojjazyčném městě). Divadlo, scénograficky dobře vybavené základním fundem 12 dekoračních sad od J. Platzera, bylo slavnostně otevřeno 21. 4. 1783 Lessingovou Emilií Galotti. První sezona za ředitelství C. Wahra navazovala na jeho působení v Divadle v Kotcích. Od sez. 1784/85 započalo jedno z nejskvělejších období v dějinách pražské italské opery. Zároveň byl však v neprospěch pražského činoherního divadla přerušen proces konstituování souboru a jeho vyrovnávání s česko-německou skladbou publika. S malým úspěchem se hledaly cesty ke zvýšení jeho umělecké úrovně. Nový umělecký správce P. Bondini, který od počátku sklízel úspěchy s operou, se pokusil řešit situaci zřízením tzv. druhé Bondiniho činoherní společnosti. Pokus ztroskotal na neslučitelnosti požadavků českého a německého publika, když se ředitelé (F. J. Bulla, po třech měsících trojice K. F. Zimdar, F. Höpfler, K. T. Emrich) rozhodli pořádat i česká představení. Zahájila je 20. 1. 1785 veselohra G. Stephaniea ml. Odběhlec z lásky synovské v překladu K. Bully. Téhož roku následovalo dalších 7 představení v české řeči, mj. Weidmannova činohra Štěpán Fedynger aneb Sedlská vojna v překladu V. Tháma. Silný odpor odnárodnělé pražské šlechty tyto snahy přerušil a otázku českých představení řešilo Vlastenské divadlo. Bondiniho první německá činoherní společnost se do Nosticova divadla nakrátko vrátila, ale vzhledem k závazkům v Lipsku a Drážďanech nemohla úlohu stálé pražské společnosti trvaleji zastat. Střídali se pak odjinud pozvaní ředitelé (K. von Morocz, A. F. von Hofmann, 1788–90 C. Wahr s nově sestavenou společností, která jediná obstála ve srovnání s podnikem Bondiniho).
Na jaře 1788 předal stárnoucí Bondini svou výtečnou operní společnost, která se zapsala do dějin světové opery pražskou premiérou Mozartovy Le Nozze di Figaro (Figarova svatba, 1786) a světovou premiérou Dona Giovanniho, kterou dirigoval skladatel (1787), D. Guardasonimu, jemuž Nostitz 1791 divadlo pronajal. Pražská italská opera pod Guardasoniho vedením dlouhá léta prosperovala. 1795 došlo ke dvěma pokusům o provozování italských oper v českých překladech.
Po přestávce, vynucené oficiálním smutkem za zesnulého císaře Josefa II. (1790), obstarával činoherní provoz V. Mihule (1791–93; souběžně s Vlastenským a Thunovským divadlem). Občas se hrálo česky, avšak v podání souboru Vlastenského divadla. Po odchodu Mihuleho z Prahy vedl německou činohru od 1793 F. Spengler, 1796–98 K. Guolfinger von Steinsberg, za něhož tu hostovalo s německými představeními Vlastenské divadlo.
Po převzetí divadla zemskými stavy 1798 zůstal ředitelem Guardasoni. V duchu požadavků urozené části obecenstva se pokusil změnit repertoár německé činohry, za Steinsberga orientovaný na vídeňský singspiel a frašku. Po odchodu Steinsbergovy společnosti 1798 byla povolána z Pasova společnost A. Schopfa, jejíž vedení 1799 převzal C. Liebich. Uvedením několika klasických her a nahrazováním vídeňských zpěvoher hrami Ifflandovými a Kotzebuovými si získával pozici, která jej legitimovala převzít po smrti Guardasoniho 1806 ředitelství divadla. Když stavové odkoupili privilegium Vlastenského divadla, převzal Liebich i jeho dosavadní působiště – Malostranské divadlo – jako pobočnou stavovskou scénu, ale tamní česká představení přesunul do StD (1804–06).
Liebichovo ředitelské období (1806–16) bylo érou vzestupu německé činohry. Soubor posílili herci z Německa, sužovaného napoleonskými taženími (A. Bredeová, J. Loeweová, S. Schröderová, L. Loewe aj.). Repertoár vyvažoval úctyhodný podíl Schillerových a Goethových dramat oblíbenými hrami Ifflanda a Kotzebua. Liebichem vedená společnost se v Praze trvale udržela; její stabilitu ředitel podpořil např. i zřízením penzijního ústavu pro herce. Řada členů původně bavorské společnosti v Praze zdomácněla a ve zdejším souboru zůstala (T. Brunettiová, J. Allram, F. R. Bayer aj.). Nicméně sžívání s pražským prostředím začínalo za Liebicha znovu od počátku a leckteré dobré pražské tradice přicházely vniveč. Zánik nákladné italské opery (1807) způsobil několikaletý hluboký pokles hudebněreprodukční úrovně operních představení, postup stavů proti českým představením, motivovaný německým nacionalismem, zbrzdil rozvoj českého profesionálního divadla. Německou operu pozvedl po letech 1807–13, kdy ji vedl V. Müller, až C. M. von Weber (1813–16). Seznámil Prahu s náročnými francouzskými a německými novinkami (Beethoven, Isouard, Spohr, Spontini ad.), důstojným novým německým nastudováním Dona Juana v singspielové verzi (1813) obnovil mozartovskou tradici.
V Liebichově éře se StD stalo znovu ohniskem českého divadelního dění. Po přetržce, způsobené 1806 rozhodnutím stavovské dohlédací komise vyhostit sporadicky pěstované hry v českém jazyku na pobočnou scénu StD, do Divadla v Raymannovském domě na Malé Straně, kde časem úplně upadly, se 1812 podařilo český divadelní provoz ve StD opět obnovit. Zasloužil se o to J. N. Štěpánek (1809–24, podle některých pramenů již od 1806 tajemník a pokladník StD). Štěpánek byl zasažen nacionalistickými náladami, podněcovanými za napoleonských válek vídeňskými vládnoucími kruhy a usměrňovanými do podoby loyálního vlastenectví vůči dynastii. Vystihl, že v tehdejší sociální situaci by bylo možno získat úřední souhlas s obnovením českých představení ve StD, jež by měla benefiční charakter a jejichž výnos by šel ve prospěch chudinských ústavů. S podporou Sjednocené společnosti milovníků českého divadla, složené z pražské národně se uvědomující inteligence a měšťanstva (např. P. Haklík, J. Hýbl, F. Klicpera, J. Koupovský, J. Nigrin, A. Wild aj.), se podařilo povolení vymoci. Souhlas byl udělen pod podmínkou, že půjde o ryze ochotnické a dobročinné akce a že představení se budou konat toliko o tzv. noremních dnech. Štěpánek soustředil několik osob, většinou nedivadelníků, schopných hrát divadlo v českém jazyku (H. Brinke, F. Kopřiva, Č. Miler, V. Sýkora, A. Švanda ze Zemčic [Semčic], A. Karlová, L. Lencová a A. Švamberková). Od 26. 1. 1812 s nimi začal pořádat pravidelná představení pro české publikum, slavnostně zahájená tehdy populární Holbeinovou historickou hrou Fridolín aneb Cesta do železných hutí. S Liebichovou blahovolnou podporou (poskytl zdarma budovu, fundus instructus, kostýmy, k dispozici byl též divadelní orchestr, později postoupil i některé večerní, nedělní a sváteční odpolední termíny mimo vyhrazené noremní dny) a za Štěpánkova organizačního, dramaturgického a režisérského vedení se do 1815 uskutečnilo 28 českých představení a 38 v období 1816–24. K ochotnické družině postupně přistoupili další amatérští herci (J. Haklík, J. Havelka, J. Chmela, V. K. Klicpera, V. Machek, J. Mareš, F. Nebeský, F. Pleskot, V. Růžek ml., V. Svoboda, K. Ledrerová, A. Musilová, B. Suková). Podstatnou část repertoáru tvořily dramatické práce Štěpánkovy (původní historické hry Obležení Prahy od Švejdů; Břetislav První, český Achilles – 1812; Osvobození vlasti aneb Korytané v Čechách, 1814; tzv. rytířská činohra Jaroslav a Blažena, 1816; veselohra Vlastenci, oslavující vítězství nad Napoleonem u Lipska, 1813; populární veselohry Čech a Němec, 1816; Ať se to jen žádný nedozví; Berounské koláče – 1819 aj.). Hry jiných soudobých českých autorů se objevovaly jen ojediněle (např. Liška: Václav Nábožný, vejvoda český, 1815; Klicpera: Blaník, 1816; Oldřich a Božena, 1818). Z překladové dramatické literatury uváděl Štěpánek povětšině ve vlastních překladech vedle ojedinělých her klasických (např. Schiller: Loupežníci, 1818) soudobou produkci německých autorů (Kotzebue, Cuno [Kuno], Zschokke ad.). Žánrově byly nejvíce zastoupeny tzv. rytířské a loupežnické hry, odrážející romantické cítění autorů, a veselohry a frašky ze současného života.
Po Liebichově smrti a Weberově odchodu (1816) se nástupcům, J. Liebichové (1817–20) a F. Holbeinovi (1820–24), nedařilo plně udržet úroveň souborů ani repertoáru. Ve StD vystupovala proslulá italská zpěvačka A. Catalani, v Holbeinově éře zazářila sopranistka H. Sontagová, na repertoár se dostal Weberův Freischütz (Čarostřelec, 1822). Česky se hrálo sporadicky, za Holbeina české hry skoro úplně ustaly. Nicméně 1823 se ve StD uskutečnilo trojí vystoupení ochotníků z Teisingerova divadla a v prosinci byla uvedena Weiglova zpěvohra Rodina švejcarská, kterou započala pravidelnější česká operní představení na této scéně.
Po Holbeinově rezignaci stavovská dohlédací komise, nemajíc vhodného nástupce, zvažovala uzavření divadla. Do konkurzu se přihlásili členové ansámblu, basista J. W. Kainz, činoherec F. Polawski a jako třetí také Štěpánek, jimž bylo vedení StD, navzdory odporu části aristokracie, svěřeno na následujících deset let. Ředitelské pravomoci byly rozděleny: Kainz chopil se řízení opery, Polawski řídil německou činohru a Štěpánek vedle funkce správního ředitele dostal na starost české hry. Za působení tohoto triumvirátu, vzešlého z domácího prostředí, se provoz StD plně stabilizoval.
Nové ředitelství kladlo velký důraz na pěstování opery. Repertoár téměř bez zpoždění a v reprezentativním výběru sledoval soudobou tvorbu italskou, francouzskou i německou (hlavní linii tvořila díla Rossiniho a Aubera). V souboru vynikali hrdinný tenor S. Binder, koloraturní sopranistka K. Kometová (provd. Podhorská), později sopranistka J. Lutzerová, tenorista J. J. Drska, barytonista M. Podhorský, basisté V. Michalesi a K. Strakatý; mnozí byli Češi (Kometová, Drska, Michalesi, Podhorský, Strakatý). Rozšíření operního provozu i zaměření na výpravné pohádkové hry si vynutily občasné povolávání autorů individuálních dekorací, jimiž byli A. Sacchetti a po jeho odchodu z Prahy 1829 jeho otec L. Sacchetti.
Zřetelně se proměnila programová orientace činohry. Na rozdíl od Liebicha, který se pokoušel vyhovět vkusu vyšších a vzdělanějších společenských vrstev, zaměřovali tito ředitelé program divadla na maloburžoazní a lidové publikum. Repertoár zaplňovaly lokální frašky vídeňské provenience, které vedle pohádkových motivů přinášely i žánrové obrázky ze současného života, situované dramaturgickými úpravami zpravidla do Prahy (Bäuerle: Aline oder Wien [Prag] in einem andern Welttheile, 1823). Hojně zastoupeny byly i parodie tradičních žánrů, např. dříve populárních rytířských a loupežnických her, a přežívající pantomimy, které uváděl např. J. Brunetti. Objevovaly se i umělecky významné hry a hodnotnější novinky (např. Ebert: Břetislav und Jutta, 1829; dále Grillparzer, Raimund, Scribe). V četných pohostinských hrách vystupovali význační umělci evropských scén (K. Seydelmann, F. Esslair, E. Devrient, L. Dessoir, S. Schröderová, Ch. Birch-Pfeifferová aj.). Scénu, zakladatelem Nostitzem zasvěcenou „Patriae et Musis“ [Vlasti a Múzám], čas od času propůjčovali i pro vystoupení různých groteskních tanečníků, kouzelníků (1824 proslulý Bosco), cvičitelů exotické zvěře atp. StD trvale hostilo také koncerty, zejm. koncerty pražské konzervatoře, ale i akademie sólistů (např. N. Paganini, 1828). Mezi pražskou německou honorací však vzrůstala nespokojenost s poklesem úrovně činoherního repertoáru a inscenační tvorby, takže již koncem 20. let bylo zřejmé, že působení ředitelské trojice po vypršení její smlouvy skončí.
V oblasti českého divadla položila tato etapa základ pravidelného českého provozu ve StD, který až do vzniku Prozatímního divadla 1862 nebyl přerušen. Pořádání českých her bylo smluvně potvrzeno stavovskou dohlédací komisí a vzhledem k tomu, že Štěpánek jako správní ředitel divadlo de facto ovládal, dostalo se jim dosud nebývalé péče. V českých představeních napříště účinkovali členové činoherního a operního souboru StD znalí české řeči, ochotníci se uplatňovali povětšině jen v epizodních rolích.
Česká operní představení (celkem 34 titulů) se pozvedla na profesionální úroveň a přitahovala pozornost německého publika i kritiky. Jejich výběr vycházel ovšem z repertoáru nastudovaného německy, ale zaměřoval se více na trvalejší klasické hodnoty (Mozart, Grétry, Méhul) a obsahoval i původní české novinky (Škroup: Dráteník, 1826; Oldřich a Božena, 1828). Za řízení kapelníka F. Škroupa v nich vystupovali J. J. Drska, I. Illner, V. Michalesi, M. Podhorský, K. Strakatý, J. V. Svoboda, M. Forchheimová, A. Králová (do 1829), K. Podhorská-Kometová a M. Šulcová (do 1829).
Činoherní dramaturgie v mnohém navazovala na Štěpánkův program z let 1812–20. Český pořad zahájili 28. 9. 1824 populární Cunovi Loupežníci na Chlumu. Základ repertoáru tvořily Štěpánkovy vlastní hry a překlady (165 představení z celkového počtu 302) včetně nových původních prací (Pivovár v Sojkově, 1825; Hastroš, 1826; Co se vleče, neuteče, 1832 aj.). Byla uvedena řada her Klicperových (Blaník, 1825; Loketský zvon; Dvojčata – 1827; Valdek; Divotvorný klobouk; Veselohra na mostě – 1828; Jan za chrta dán, 1829; Rohovín Čtverrohý, 1830; Rod Svojanovský, 1832), které však měly slabý divácký ohlas, a proto málo repríz (úhrnem 22). Na scénu se dostala Tylova prvotina Výhoň Dub (1832). Světová klasika byla zastoupena nevýrazně Moliérovým Bezděčným lékařem (1828), Goldoniho Kuliferdou (1827) a Schillerovými Loupežníky (1831), Shakespeare pouze Schinkovou adaptací Zkrocení zlé ženy, přeloženou Štěpánkem jako Faust Druhý aneb Tak se krotějí zlé ženské (1830). Ze soudobé zahraniční dramatiky (Grillparzer, Raimund, Körner) dominovala – stejně jako v repertoáru německé činohry StD – Bäuerleho Alína aneb Praha v jiném dílu světa, uváděná ve výrazné adaptaci J. N. Štěpánka (1825, 21x). Z členů souboru se v českých představeních uplatňovali F. Feistmantel, J. V. Grabinger, V. Grau, V. Hametner, J. V. Svoboda, V. Svoboda, V. Šmiller, B. Allramová a F. Herbstová.
Změna na ředitelském stolci 1834 přivedla do čela StD J. A. Stögera, bývalého tenoristu a někdejšího pomocníka (později manžela) ředitelky Liebichové, který si po prvním odchodu z Prahy dobyl zvučného jména jako ředitel ve Štýrském Hradci a ve Vídni, kde dovedl k rozkvětu Theater in der Josefstadt. Jako pozoruhodný vklad do počátku nové éry bylo oceňováno, že Stöger přivezl z Vídně nákladné dekorace a rozsáhlý kostýmní fundus. Již v prvním roce se uvedl významným budovatelským činem: přestavbou StD (zvýšení o další patro, honosná úprava interiérů), financovanou téměř plně z vlastních prostředků. Aby odlehčil provozně přetíženému StD a zlepšil podmínky pro české a německé divadelnictví, vybudoval 1842 soukromým nákladem pobočnou utrakvistickou scénu – Nové divadlo v Růžové ulici (Neues Theater in der Rosengasse).
Stöger citlivě reagoval na prohlubující se sociální a národnostní diferenciaci pražského obyvatelstva. Nároky aristokratických protektorů uspokojoval kvalitními představeními operními. Činoherní repertoár otevřel soudobým novinkám, vycházejícím vstříc vkusu prostých vrstev. Uváděl Nestroyovy lokální frašky, Raimundovy pohádkové hry i práce druhořadých autorů. Požadavkům středostavovského publika přizpůsobil program německé činohry (Raupach a Birch-Pfeifferová, později Halm, Benedix, Bauernfeld, Scribe, z pražských německy píšících autorů Ebert a Wenzig). Hostování význačných herců (např. F. Raimund, J. N. Nestroy, E. Devrient, W. Scholz) propůjčovalo činoherním představením ráz divadelní a společenské události. Ani Stöger se však neobešel bez produkcí kouzelníků, eskamotérů, tanečníků na provaze či cvičených zvířat. Jeho koncepce divadla vrcholného romantismu se nejvýrazněji projevovala v opeře, tíhnoucí ke vzoru pařížské Velké opery. Z Vídně přivedl jako stálého jevištního výtvarníka T. Mössnera, některé dekorace objednával i ze zahraničí. K nastudování Meyerbeerova Roberta ďábla (1835) přizval opět A. Sacchettiho a vytvořil v Praze první inscenaci bohatě vypravenou ve stylu pařížské Velké opery. Uvádění vrcholných děl Donizettiho, Halévyho a Meyerbeera značně proměňovalo dříve klasicisticky školený a orientovaný soubor, který nyní usiloval o romanticky niterné procítění zpěvního přednesu a o vyrovnání hereckých a pěveckých kvalit (hvězdami se stali vedle ne zcela přesvědčivé čtveřice německých tenorů barytonisté E. Kunz a K. Strakatý, Podhorskou začínala zastiňovat H. Grosserová, v subretním oboru se prosazovala F. Köckertová). Ve Stögerově prvním období je teprve možné mluvit o baletním souboru. Hojně se uplatňoval v operách i ve hrách se zpěvy a tanci. Baletními mistry byli J. Raab (1834–38) a P. Rainoldi (od 1838).
Ve vedení českých her ponechal Stöger Štěpánka, ale postupně umožňoval nástup nové generace kolem J. K. Tyla. Se Stögerovou podporou se Tyl pozvolna prosazoval při řízení a skladbě repertoáru. Do StD pronikali další členové družiny Kajetánského divadla (J. J. Kolár, M. a A. Forchheimovy, G. Stříbrný-Silbrnágl, J. Kaška, také A. Manetínská) a zaujímali v českých představeních významné místo. Kolár a Manetínská se prosadili i v německém souboru.
Mladá generace, silně poznamenaná romantismem, vnesla do konzervativních českých her nového ducha, ideologii českého nacionalismu i ideály revoluce 1830 a 1831. Tyl zvýraznil úlohu divadla v národně emancipačním procesu, kterou specifikoval jako „školu národa“, tj. výchovu k uvědomělému vlastenectví. Z této koncepce vyrůstaly i jeho vlastní hry, počínaje lokální fraškou Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (s hudbou F. Škroupa a písní Kde domov můj, 1834), romantickým historickým Čestmírem (1835) přes básnická dramata (Slepý mládenec, 1836; Brunsvick aneb Meč a lev, 1843) až po biedermeierově laděné „obrazy ze života“ (např. Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce, 1845). V repertoáru se Tyl snažil posílit pozici domácí dramatiky. Pokus zlomit hegemonii Štěpánkových her rozsáhlým nasazením děl Klicperových (1834/35, 1842/43) však ztroskotal na nezájmu publika. Autorsky se uplatňovali též Tylovi přívrženci V. Filípek, K. Püner aj. Významně se prosadila světová klasika, spojená nejprve s koncepcí Tylovou, později s koncepcí jeho antipoda J. J. Kolára. V původních překladech byly uvedeny Shakespearův Král Lear (p: J. K. Tyl, 1835), Makbeth a Benátský kupec (p: J. J. Kolár, 1839), scény z Krále Jindřicha IV. (p: J. K. Tyl, 1836), Schillerův Wallenstein a Loupežníci (p: J. J. Kolár, 1840). Ze soudobé tvorby se zvláštní pozornosti dostávalo opět Nestroyovi a Raimundovi, nově K. Gutzkowovi a J. L. Deinhardsteinovi.
Význam českých operních představení za Stögerovy éry poklesl. Ojedinělými počiny byly Auberova Němá z Portici (1837) a Donizettiho Nápoj lásky (1840). K lepším výsledkům dospěla opera nakrátko po otevření Nového divadla v Růžové ulici (působilo do 1846), když byl 1842 angažován nadaný tenor J. N. Maýr, který se záhy začal podílet na formování operního programu.
1846 se zásadně proměnily poměry ve StD i jeho statut. Po vypršení Stögerovy smlouvy ji majitelé a provozovatelé divadla s finančně zruinovaným ředitelem neobnovili. Po marném hledání nového kandidáta stavovská dohlédací komise navrhla zemskému výboru zřízení funkce intendanta, který by převzal její kompetence. Zároveň doporučila, aby StD požívalo každoroční zemské subvence 10 000 zlatých, a bylo tak vyvázáno ze závislosti na soukromých podnikatelích. Prvním intendantem se stal Albert hrabě Nostitz z rodu zakladatele divadla. Prvým ředitelem, který nemusel divadelní provoz zajišťovat vlastním majetkem, se stal 1846 J. Hoffmann, bývalý tenorista, působící v německých operních domech (Vídeň, Cáchy, Berlín, Petrohrad aj.), ředitel a nájemce německého divadla v Rize (1839–44). Hned po svém příchodu potlačil zastoupení žánrů lidového typu, kouzelných a lokálních frašek, veseloher a zábavné produkce vůbec. Položil důraz na klasickou dramatiku (v sez. 1846/47 uvedl téměř kompletní dílo Schillerovo, dále Shakespearův Sen noci svatojanské, Kleistův Rozbitý džbán – 1846 atp.) a na seriózní tvorbu současných autorů.
Ač zpěvák, neprosazoval Hoffmann násilně operu, dokonce snížil počet představení. Usiloval však o kvalitu a záhy dosáhl dobrých výsledků. Vedle francouzské velké opery (nové práce Auberovy) a italské opery (první díla Verdiho: Dom Sebastian, 1847; Nabucodonosor; Ernani – 1849) vymezil významné místo tvorbě německé (Beethoven: Fidelio; Flotow: Martha). Odvážně zařadil i domácí novinky (Škroup: Drahomira; Kittl: Bianca und Giuseppe oder die Franzosen vor Nizza – 1848). Staral se o zvýšení interpretační úrovně: do čela německé opery postavil F. Škroupa, početně posílil sbor a orchestr, převzal většinu Stögerova ansámblu a doplnil ho o sopranistku C. Soukupovou-Botschonovou, mezzosopranistku A. Knoppovou-Fehringerovou, o lyrického tenora K. Knoppa a o vynikajícího hrdinského tenora J. Reichela. Vedení baletu svěřil F. Koblerovi.
Českou operu vedl J. N. Maýr, který se od 1849 plně věnoval dirigentskému působení. Upoutal především kreacemi mozartovskými (Don Juan, 1849; Kouzelná flétna, 1850; Figarova svatba, 1852) a Meyerbeerovými Hugenoty (1850). Do vedení českých her Hoffmann postavil 1846 poprvé oficiálně Tyla jako dramaturga (s povinností dodat ročně 2 původní hry a 6 nových překladů, sestavovat repertoár, částečně dohlížet na obsazení rolí a na nastudování). Tylovi se tak otevřela možnost naplno prezentovat svůj program „národního divadla“, přizpůsobovaný novým požadavkům předrevoluční doby. Režijními úkoly byl i v tomto období nejčastěji pověřován J. Chauer. Dramaturgickou, de facto šéfovskou činnost zahájil Tyl přestavbou repertoáru, v němž si pojistil autorskou hegemonii. Vedle starších her uváděl premiéry svých nových prací (Flamendr aneb Co mu přece pomohlo, 1846; Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera, 1847; Bankrotář a kramářka; Chudý kejklíř aneb Noční navštívení – 1848), z nichž byla nejvýznamnější báchorka Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847). Historické drama Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři cenzura 1847 zakázala. Kolárovou Monikou (1847) vstoupilo na scénu drama nového, Tylovu programu opozičního typu. V souboru se uplatňovali J. V. Grabinger, K. Ježek, J. Kaška, F. X. Krumlovský, J. E. Kramuele, J. Lapil, J. Sekyra, K. Šimanovský, A. Forchheimová-Rajská, M. Forchheimová-Skalná, M. Nikolaiová-Hynková aj., hvězdami byli manželé J. J. Kolár a A. Kolárová-Manetínská.
Dočasného zrušení cenzury v revolučním roce 1848 Hoffmann využil k uvedení dosud zakazovaných děl (německá představení necenzurované verze Meyerbeerovy opery Hugenotten, 1848, Gutzkowovo drama Uriel Acosta, 1849 aj.). V revoluční atmosféře prosadil v zemském výboru nově jmenovaný intendant českých her A. P. Trojan zvláštní subvenci pro česká představení a rozšíření hracích termínů od října 1849 o jeden pravidelný termín večerní. Pro české hry byl zřízen i samostatný soubor. Uvolnění cenzurních zábran se projevilo i v českém pořadu uvedením Kutnohorských havířů a nových Tylových her, zachycujících parabolicky revoluční problematiku. Událostí českého repertoáru bylo provedení dramatu Jan Hus, kazatel betlémský v prosinci 1848. Dále byly nastudovány hry Žižka z Trocnova, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec (1849) a Měšťané a študenti čili Dobývání Prahy od Švédů (1850). Z prací dalších současných autorů byl proveden Fričův Václav IV., král český (1849) a Kolárova Žižkova smrt (1850), která vzbudila velký ohlas.
Po potlačení revolučního hnutí 1849 a následném přitužení cenzury, kodifikované 1850 divadelním zákonem, StD sestoupilo do programové krize, projevující se zejm. v repertoáru. (1851 cenzura nepovolila provést Tylovy nové hry Staré Město a Malá Strana a Petr Veliký čili Syn carův před soudem.)
Východisko se posléze našlo v dramaturgické orientaci na hry francouzské. V činohře se vedle dobrodružné romantické dramatiky dostávaly do popředí společenské hry a salonní veselohry ze života vyšších vrstev, které odpovídaly novým nárokům a vkusu českého měšťanstva a inteligence. V německém operním pořadu se vyskytlo jen několik významných děl (Meyerbeer: Der Prophet, 1850; Škroup: Meergeuse – se světelnými efekty R. Božka, 1851). Celkově upadla inscenační práce, Hoffmann a StD byli ostře kritizováni. Hoffmann propustil řadu méně schopných herců, a když mu 1851 zemský výbor odňal subvenci, penzionoval některé čelné členy (např. C. Soukupovou-Botschonovou a H. Grosserovou). Krize, odrážející deziluzi z potlačené revoluce, zasáhla výrazně i české hry, které od 1850 neměly ve StD již k dispozici čtvrteční večery. Pro zahájení provozu v Aréně ve Pštrosce určil Tyl svou novou hru, Jiříkovo vidění, poznamenanou stejně jako další hry touto deziluzí (Měšťané a študenti, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky – 1850).
Česká opera měla dobrý soubor, avšak Tylova dramaturgie nesledovala Hoffmannův novinkový program. Výjimku tvořil český překlad Hugenotů (1850). Zato uvedla dvě novinky F. Škroupa – přepracovanou verzi Oldřicha a Boženy (1847) a úplný Libušin sňatek (1850). Na repertoáru se udržovaly oblíbené tituly z dřívějška; česká opera značně zaostávala za ostatní Evropou.
Propouštění personálu otřáslo i existencí českých her, těžce narušena byla činnost opery. 1851 byla odebrána zvláštní subvence na provozování českých her a Hoffmann propustil valnou část českého činoherního souboru, která v čele s Tylem odešla na venkov ke Kullasově společnosti.
1852 Hoffmann opustil místo ředitele, na které se vrátil Stöger. Ve smyslu divadelního zákona byl podnikatelem StD zemský výbor, ten se však rozhodl obnovit dřívější systém financování divadelního provozu z prostředků ředitele. Za této situace byl Stöger nucen starat se především o udržení finanční rovnováhy a teprve na druhém místě o umělecky přesvědčivé výsledky divadelní tvorby. Hlavní oblastí jeho podnikatelského zájmu byla Aréna ve Pštrosce.
I druhé Stögerovo období charakterizoval silný důraz na operu. Ansámbl se důsažně proměnil: s Hoffmannem odešla početná skupina pěvců (mj. i Reichel a Kunz), náhradou byl slovinský tenor F. Stéger-Stazić, vystřídaný navrátivším se Reichelem. 1854 debutoval jako lyrický tenor J. Lukes (1857 odešel). Nové posily obvykle záhy odcházely a velká fluktuace pěvců znemožňovala vytvoření uceleného souboru. V tomto období se Pražané seznámili s Wagnerovými operami Tannhäuser (1854), Lohengrin a Der fliegende Holländer (obě 1856) a s Verdiho Trubadúrem (1856). Česká opera však tento repertoár nepřejímala a na dramaturgické iniciativě se vzhledem k možnostem českých pěvců nemohla podílet. Ačkoli divadelní almanachy stále uváděly soubor české opery, nešlo o těleso s plánovitou dramaturgií a ansámblovou strategií. Jednotlivé reprízované tituly se objevovaly jen díky beneficím, nové ve výňatcích na různých quodlibetech (nepočítáme-li „veselohru se zpěvy“ Marie, dcera pluku s hudbou G. Donizettiho a A. Müllera, 1854 Aréna ve Pštrosce). 1857 dostal výpověď F. Škroup.
Po vynuceném odchodu Tylově řídil činohru režisér Chauer, který však postrádal Tylovy šéfovské, programové a dramaturgické schopnosti. Skutečným šéfem českých her byl Tylův konkurent, dramatik, režisér a herec J. J. Kolár, který po odchodu Tyla a jeho přívrženců obtížně formoval nový herecký soubor. Ve sféře repertoárové politiky se prosazoval vlastními dramaty (Don Caesar a spanilá Magelona, 1852) a překlady. Nejvýznamnější částí repertoáru se staly klasické hry, uváděné v duchu Kolárova programu orientovaného na českou inteligenci a vzmáhající se měšťanstvo (Shakespeare: Romeo a Julie; Hamlet, princ dánský – 1853; Život a smrt krále Richarda III., 1854; Sen noci svatojanské, 1855; Král Lear; Veselé ženy windsorské – 1856, vesměs v nových překladech F. Douchy, L. Čelakovského, J. Malého a J. J. Kolára; Goethe: Faust, p: J. J. Kolár, 1855). Ve většině těchto her vytvořil Kolár stěžejní role (Hamlet, Richard, Mefistofeles ad.), v postavách ženských naplno zazářilo umění Manetínské-Kolárové (Ofélie, Markétka ad.).
1858 byl ředitelem StD jmenován F. Thomé, s nímž Stöger těsně spolupracoval při organizování arénního provozu. 1859 dali zbudovat pobočnou scénu StD Novoměstské divadlo. Ještě za Stögerova ředitelování se pokusili 1857 představitelé českého národního hnutí vymoci na zemském výboru opětovné zavedení pravidelných večerních hracích termínů ve StD a zrovnoprávnění českých a německých her v Aréně ve Pštrosce. Žádost byla zamítnuta, nicméně téhož roku zemský výbor rozhodl o ustavení dvou autonomních souborů, německého a českého. Intendantem českého souboru se stal Václav Bohuš rytíř z Ottoschütz, režisérem J. Chauer a kapelníkem E. Tauwitz. V činohře účinkovali J. Chauer, V. J. Hametner, J. Kaška, J. J. Kolár, F. Kolár, J. Křtín, J. Lapil, K. Šimanovský, J. Sekyra, M. Hynková, M. Lipšová, A. Manetínská-Kolárová, E. Pešková, v opeře V. Böhm, F. Brava, I. Illner, J. K. Knahl, K. Strakatý, J. Zechtiel, K. Gaučová, J. Weisbachová, C. Zechtielová aj.
Osamostatněný český provoz zahájila premiéra Klicperova Soběslava 5. 4. 1858. Poté se hrálo v režimu, který ve StD de facto udržoval dvě víceméně samostatná divadla. Po Chauerově smrti se 1859 vrchním režisérem stal J. J. Kolár, který dále orientoval českou činohru k velké evropské dramatice (např. Goethe: Egmont, 1858; Schiller: Vilém Tell, 1858; Úklady a láska, 1859). Po dlouhé době se objevovaly i nové operní premiéry.
Po zhroucení Bachova absolutistického režimu uvolnilo obnovení ústavního zřízení cestu k dalšímu řešení českých divadelních záležitostí. Čeští politikové důrazně požadovali úplné osamostatnění českého divadla v Praze. Proces, který k němu vedl, započal novou formulací požadavků na rovnoměrné rozdělení večerních termínů mezi oba soubory. V příznivějších podmínkách český soubor demonstroval své schopnosti v řadě inscenací, např. 1861 Flotowovou operou Alessandro Stradella a Verdiho Trubadúrem pod taktovkou nového šéfa opery J. N. Maýra. V těchto a v dalších představeních (Donizetti: Belisar, 1861; Meyerbeer: Dinora, 1862) již účinkovali budoucí protagonisté Prozatímního divadla (Eleonora z Ehrenbergů, J. L. Lukes, J. Reichel). Vývoj veřejných poměrů, za nichž se český národ rychle politicky uvědomoval a domáhal svých práv, vedl i k rozřešení pražské divadelní otázky. Pod tlakem českých politiků přijal Zemský sněm 1861 rozhodnutí o rozdělení německého a českého provozu, a to postavením budovy pro vznikající Královské zemské české divadlo, kterou iniciátoři projektu v čele s F. L. Riegerem koncipovali jako provizorium na dobu do zbudování Národního divadla. Budova, slavnostně otevřená 18. 11. 1862, byla pojmenována Prozatímní divadlo. StD poté sloužilo divadlu německému až do 16. 11. 1920, kdy česko-německá nacionalistická třenice posloužila českým hercům jako příležitost k zabrání budovy a jejímu připojení k ND. Od té doby, s výjimkou okupačních let 1939–45, kdy byl obnoven německý provoz, bylo StD druhou scénou ND a nemělo vlastní soubor.
Aréna ve Pštrosce Pobočná letní scéna zbudovaná z popudu A. P. Trojana ředitelem J. Hoffmannem. Byla postavena v zahradě zvané Pštroska za novoměstskými hradbami v místech dnešní ul. Anny Letenské. Dřevěná nekrytá budova s třemi galeriemi (navrhl ji a stavbu provedl tesařský mistr Rohan) pojala na 3000 diváků. Provoz v aréně začal 11. 8. 1849. Ředitel Hoffmann sem umístil větší část českých představení, hrála se tu ovšem i představení německá, kterých bylo mnohem více než českých. Aréna byla využívána během letního období, obvykle od května do konce září nebo počátku října. Sloužila do 1861, kdy byla pro zchátralost zbořena (poslední představení se konalo 5. 9. 1861).
Literatura
M. M. von Weber: Carl Maria von Weber, Ein Lebensbild I–III, Leipzig 1864–66; O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters II–III, 1885–88; R. Procházka: Mozart in Prag, 1899 + Italská opera ve StD od r. 1784 až k zániku [1814], in: Československá vlastivěda VIII. Umění, 1935, s. 679; Anonym: Pražská opera v letech padesátých, Dalibor 26, 1904, s. 148; K. Hůlka: Z bojů o česká divadelní představení, Hud. revue 1, 1908, s. 8; J. Kamper: Konec arény ve Pštrosce, Divadlo 8, 1909/10, s. 168 a pokr.; Z. Nejedlý: Bedřich Smetana II, 1924; E. Walter: Die Sammlung alter Theaterzettel der Stiftsbibliothek Strahov zu Prag, Minerva 1, 1925, s. 3; J. Träger: Počátky českého divadla, in: Československá vlastivěda VIII. Umění, 1935, s. 323; J. Pešek, J. Branberger: Česká zpěvohra od doby obrození až do B. Smetany, tamtéž, s. 684; O. Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, 1936; P. Nettl: Mozart v Čechách, 1939; J. Plavec: František Škroup, 1941; Z. Němec: Weberova pražská léta, 1944; J. Vondráček: Česká Thalie před sto lety, 1950; J. Kopecký: Konflikt Mikovec–Tyl…, in sb. Listy z dějin českého divadla I, 1954, s. 241; H. Abert: W. A. Mozart I–II, Leipzig 1956; J. Vondráček: Dějiny českého divadla. Doba obrozenská 1771–1824, 1956, Doba předbřeznová 1824–1848, 1957; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 31; O. Pulkert: Odchod Fr. Škroupa ze Stavovského divadla, ĎaS 1, 1959, č. 6, s. 16; T. Volek: Repertoir pražské Spenglerovy divadelní společnosti v sezóně 1793–1794, in sb. Miscellanea musicologica 14, 1960, s. 5 + Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, in: Miscellanea musicologica 16, 1961; F. Pala, V. Pospíšil: Opera ND v období Otakara Ostrčila I–VI, 1962–1989; M. Kačer: Václav Thám, 1965; L. Klosová: Kolárové, 1969; P. Kneidl: Opera v Nosticově a Stavovském divadle, Strahovská knihovna 4, 1969, s. 186; F. Černý: Tylovo divadlo. Průvodce jeho historií a budovou, 1983 + Tylovy zápasy s cenzurou, in sb. Monology o J. K. Tylovi, 1993, s. 151; Hudba v českých dějinách, 1983 (2. vyd. 1989); B. Srba: K zrodu ideje národního divadla v českém divadelním hnutí, Program SD Brno 55, 1983/84, s. 14 + Cestou k národnímu významu českého divadla. Obraz domácího prostředí v české scénografii 19. století, tamtéž 60, 1988/89, s. 262; J. Bužga: Carl Maria von Webers Prager „Notizen'-Buch, in sb. Oper heute 8, Berlin 1985, s. 7; J. Ludvová: Pensijní spolek Německého divadla, HudRoz 45, 1992, s. 134; A. Scherl: Tyl jako tvůrce herecké školy, in sb. Monology o J. K. Tylovi, 1993, s. 171; T. Volek: Pražská opera v letech 1739–1816, in: Colloquium Musica ac societas (1740–1816) Brno 1989, Brno 1994, s. 91; J. Král (ed.): Stavovské divadlo, 1994.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 457—465
