Komik J. von Kurtz, syn principála F. Kurtze a tvůrce komického typu Bernardona, utvořil poprvé společnost 1753. Hrál nejprve v létě na zámku hraběte Batthyanyho v Nových Dvorech u Kolína, kde bylo divadlo pořádáno pro zdejší velký vojenský tábor. Tehdy v jeho společnosti účinkoval od srpna Ch. Schulze s rodinou. Ti u něho zůstali také, když ředitel Divadla v Kotcích G. B. Locatelli nabídl Kurtzovi podnájem Kotců s úkolem obstarat představení německé činohry. Kurtz v Praze setrval do konce jarní sezony. Pravděpodobně zde tehdy uvedl trilogii Bernardons Reise in die Hölle, Bernardons Reise aus der Hölle a Bernardons Reise in sein Vaterland. Pak přenesl své působiště do knížecího Thurn-Taxiského divadla v Řezně. Společnost však 1754 zřejmě rozpustil, protože se ještě téhož roku vrátil do angažmá ve Vídni. Část společnosti možná angažoval Ch. Schulze, který převzal podnájem u Locatelliho.
Když se ve Vídni ke konci 50. let množily útoky proti improvizované burlesce, rozhodl se Kurtz znovu pro dráhu samostatného principála. Do nově sestavené společnosti patřila jeho druhá manželka Theresina (roz. Morelliová, sňatek 1758), výborná zpěvačka, a děti z jeho prvního manželství (syn Josef a dcery Eleonora, Antonie a Magdalena již vystupovaly v pantomimách a v baletu). Vytvoření velké společnosti pro německou činohru (vedle ní působil pod Kurtzovým ředitelstvím víceméně samostatně také italský operní soubor) usnadnilo vplynutí celé společnosti Kurtzova švagra S. F. Koberweina, tedy bývalé společnosti F. Kurtze, a příchod některých mladých talentovaných herců, např. J. C. Löweho (vystřídal ho P. Moretti) a M. Scholze. Není vyloučeno, že sem přešli i někteří z herců improvizované burlesky, kteří opustili vídeňský soubor zároveň s Kurtzem. Byl tu i pozdější pražský principál J. J. Brunian, tehdy úspěšný hanswurstovský protějšek Bernardonův. S touto společností působil Kurtz v Praze jako podnájemce A. Franceschiniho od 1759 a jako nájemce od poloviny září 1760. Z her, které v Praze se svou německou společností uvedl, jsou známy Bernardon der Schatzgräber und Hannss Wurst das vermeinte Gespenst… (1760), Bernardon die Gouvernante (1761) a Der Prahler ohne Geld (1761, pražský tisk zachován). Pražský tisk Davids Vatter-Thränen Uber den Untergang seines Sohnes Absolons z této doby, věnovaný pražskému arcibiskupovi Manderscheidovi, dokládá, že Kurtz navázal na dřívější praxi uvádění biblických her v adventním, případně postním období. Operní repertoár, přenechávaný do září 1760 A. Mingottimu a od léta 1762 podnájemci G. Molinarimu, spadal na Kurtzův vrub jen částečně (vážné opery Ch. Wagenseila, J. A. Hasseho, B. Galuppiho, G. Pescettiho aj., buffy V. Ciampiho a B. Galuppiho).
Kurtz zřejmě pomýšlel na Prahu jako na své dlouhodobější působiště. Jeho plány překazil koncem 1762 nejspíše skandál, způsobený sňatkem jeho dcery Antonie s hrabětem Bredou. Sňatek vzbudil nelibost císařovny Marie Terezie. Ta pak zasáhla do vzniklých sporů o koteckou scénu mezi Kurtzem a jeho konkurentem Molinarim a úspěšným následovníkem J. Bustellim způsobem, který znamenal Kurtzovo vypuzení z Prahy.
Pražské působení Kurtzovy společnosti znamenalo přínos nejen tím, že Prahu seznámila s novým typem burlesky – tzv. bernardoniádou, obsahující sociálně kritické prvky, a se scénografickými vymoženostmi. Tyto hry, obsahující někdy i české textové úseky a písňové vložky, naznačovaly cestu k podstatnějšímu uplatnění češtiny na profesionálním jevišti. Kurtz také využíval potenciál české hudební tvořivosti; např. kompozici hudby ke kusu Bernardon die Gouvernante svěřil F. X. Briximu.
Po nuceném odchodu z Prahy se Kurtzova společnost rozdělila. Část se pod Koberweinovým vedením již 1762 oddělila a uchytila v Mnichově, kde se spojila se zbytkem společnosti G. Wallerottiho. Kurtzova rodina s jinou částí hostovala v Benátkách 1763–64 a v Prešpurku 1764. Třetí část s sebou vzal Brunian do Brna. 1765 hrál Kurz v Linci a v Mnichově, kde získal titul kurfiřtského bavorského dvorního komedianta a odkud pak vyjížděl do Norimberka (1766) a mnoha dalších měst jižního Německa a Porýní. V jeho souboru tehdy byli S. Körnerová, J. B. Bergopzoomer, J. F. H. Brockmann, C. Wahr a další herci klasicistické orientace, s nimiž Kurz uváděl ke konci 60. let i Corneillovy a Voltairovy tragédie. Když se vrátil do vídeňského angažmá (1769–71), společnost působila na koncesi jeho manželky Theresiny.
1771 se znovu postavil do čela nové vlastní společnosti, jejíž značnou část tvořila trupa K. Schuchové, vdovy po F. Schuchovi ml. Hrál 1771 ve Vratislavi a v Gdaňsku, 1772–81 s velkým úspěchem ve Varšavě, kde potom provozoval papírnu.
Literatura
O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters I, 1883, s. 217; F. Raab: Johann Joseph Felix Kurz, genannt Bernardon, Frankfurt a. M. 1899; P. Legband: Münchener Bühne und Litteratur im achtzehnten Jahrhundert, Oberbayerisches Archiv für vaterländische Geschichte (München) 51, 1904, s. 140; H. Matzner: Überprüfung der Materialien zur Biographie des Josef Felix von Kurz, diss., Wien 1937; B. Król: Joseph Kurz Bernardon in Warschau, Maske und Kothurn 4, 1958, s. 142; U. Birbaumer: Das Werk des Joseph Felix Kurtz-Bernardon und seine szenische Realisierung I–II, Wien 1969; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971; J. Hyvnar: Johann Josef Felix von Kurz zvaný Bernardon, in sb. Divadlo v Kotcích, 1992, s. 113.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 454—455
