Pražský rodák a potomek zchudlého šlechtického rodu J. J. von Brunian vytvořil svou první společnost po letech putování s cestujícími hereckými společnostmi, kde vyspěl v herce širokého oborového spektra. Kolem 1750 hrál např. u H. M. Brennera nejen Hanswursta, ale i milovníky a dokonce milovnice.
Samostatně hrál zprvu s loutkami na Moravě, pak s malou společností principála Hölzla, kterou údajně převzal poté, co se po 1750 oženil s jeho vdovou. Z míst, kde 1751–60 údajně působil (Basilej, Štrasburk, Freiburg, Mannheim, Mohuč, Frankfurt n. M., Würzburg, Bamberg, Norimberk), jsou doloženy pobyty v Norimberku a Würzburgu (1752). Dalšími známými štacemi byly Eichstätt (1752–53) a Mergenthal (1753). 1760 hrál ve Freisingu a v Mnichově, kde jej angažoval J. Kurtz do svého pražského souboru. Zde Brunian vynikl jako herec a po ukončení německých představení Kurtzovy společnosti se postavil do čela jedné její části. Získal povolení hrát v Brně (1753), kde rovněž vydal několik libret komických zpěvoher. Soubor, který angažoval, byl však pro Brno příliš početný (obsahoval i baletní skupinu), neúnosné se ukázaly i náklady na dekorace a kostýmy, na nichž Brunian nešetřil. Upadl do dluhů a navzdory úspěchu u publika musil v Brně skončit. Dluhy uhradil ze zálohy, kterou mu poslal J. Bustelli, který si jej přál mít jako podnájemce v pražských Kotcích.
Pro Prahu angažoval Brunian další členy souboru, mj. takové hvězdy, jako byli M. Scholz, S. Mecourová nebo J. Tilly s rodinou, rovněž baletního mistra J. Hornunga a kapelníka G. Savia. V Praze hrál 1764–65 mj. tiskem zachovanou burlesku Der vergötterte Bernardon (1764), ale také Chronegkovu truchlohru Olint und Sophronia, kterou začínal jeho obrat k „pravidelné“ činohře. Přemrštěné náklady a značná výše nájmu, který musil platit Bustellimu, jej po roce přiměly k rozhodnutí opustit Prahu a přijmout nabídku ze Štýrského Hradce (1765–68). Zde se historie opakovala: opět úspěch a následující zadlužení. Brunian zanechal na místě společnost a celý fundus a uchýlil se do Prahy s dětským baletem, s nímž začal v Thunovském divadle na Malé Straně. V prosinci 1768 se mu podařilo po delším vyjednávání smluvit s Bustellim za podpory pražské šlechty nový, výhodnější podnájem. Za cenu dalšího zadlužení docílil příjezdu své společnosti ze Štýrského Hradce. Tím byla zahájena vrcholná éra Brunianova principálského působení, která mu v divadelní historii zajistila místo „reformátora pražského divadla“ v osvícenském smyslu. Ve svém snažení byl však tísněn dluhy a po deseti letech podlehl. Hereckými oporami souboru byli od 1770 J. Unger, J. Böhm, K. Henisch, J. Jonassohn, R. Waitzhofer, K. Henischová, E. Koberweinová a A. Mionová (pozdější Brunianova druhá manželka), kapelníkem byl F. O. Holý. 1771 přibyli J. B. Bergopzoomer (1772–74 převzal i režii), J. A. Christ a baletní mistr Alberti (vl. jm. A. Morávek), 1772 E. Tilly, od 1775 manželka M. Scholze, který byl angažován 1774 zároveň s J. Schimannem. S tímto souborem mohl Brunian uvádět i náročné texty Diderotovy (Hausvater, 1772) a Lessingovy (Der Schatz, 1772). Hojně hrál komedie Goldoniho, jen v sez. 1771/72 jich bylo uvedeno osm, mj. Die schlaue Witwe (Chytrá vdova) a Der Lügner (Lhář). V 70. letech uváděl v úpravách F. J. Fischera hry Shakespearovy a rovněž první středoevropské zpracování faustovské legendy formou pravidelného dramatu, hru vídeňského dramatika P. Weidmanna Johann Faust (patrně 1775), která z pražské scény pronikla na německá a rakouská divadla. Seznámil Prahu i s řadou děl francouzské komické opery (Grétry: Der Huron, 1768; Die beiden Geizigen, 1778) a německého singspielu (Hiller: Die Jagd, 1772). Přijímal do souboru herce s literárními schopnostmi (např. H. F. Möllera) a obohacoval repertoár původními novinkami. Stejně tak vítal i dramata pražských autorů, mj. K. Guolfingera von Steinsberga. Jeho reformátorské odhodlání bylo vždy korigováno rozmyslem divadelního praktika. Ten přivedl Bruniana také na myšlenku pokusit se o českou inscenaci. Koncem 1771 byla pod názvem Kníže Honzík provedena Krügerova hra Herzog Michel (p: J. J. Zeberer). Díky štědré podpoře šlechty, jmenovitě Prokopa Vojtěcha hraběte Černína, který převzal 1774 intendanturu divadla a před svou smrtí 1777 vrátil Brunianovi všechny nesplacené dlužní úpisy, se Brunianova společnost v Kotcích udržela až do 1779. Mezitím Brunian znovu pojal úmysl zbavit se kontraktu s Bustellim, který se mu pro výši nájmu zdál vždy nevýhodný a také nyní vedl k novému zadlužení. Bez ohledu na smlouvu, která jej vázala až do 1780, odjel s částí společnosti 1777 do Drážďan, v létě následujícího roku do Brunšviku, kde se opakovala známá historie: po počátečních úspěších zadlužení a nutnost likvidace. Brunian zanechal v Praze část společnosti pod vedením M. Scholze, ale Bustelli dal přednost C. Wahrovi, který vedení německé činohry v Divadle v Kotcích převzal 1779. Zbytek rozpadající se Brunianovy společnosti se pod vedením J. Tillyho pokoušel ještě rok zachránit svou existenci v boudě na Malostranském náměstí.
Literatura
Nesign: Über das Prager Theater, 1773; nesign. [M. Scholz ?]: Nachrichten von dem Leben des Herrn von Brunian, Litteratur- und Theaterzeitung (Berlin) 1781, s. 465; O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters I–II, 1883–1885; F. Bischoff: Zur Geschichte des Theaters in Graz, Mitteilungen des historischen Vereins für Steiermark 40, 1892, s. 131; J. Leisching: Die Vorläufer des ständigen Schauspiels in Brünn, Zeitschrift des deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens 5, 1901, s. 249; P. Kertz, I. Strössenreuther: Bibliographie zur Theatergeschichte Nürnbergs, Nürnberg 1964, s. 26; K. Fleischmann: Das steirische Berufstheater im 18. Jahrhundert, Wien 1974, s. 70; H. G. Asper: Hanswurst, Emsdetten 1980, s. 82; Z. Digrin: Goldoniho sezona v Praze, in sb. Divadlo v Kotcích, 1992, s. 127; F. Černý: Herzog Michel – Kníže Honzík, tamtéž, s. 163 + Weidmannův Johann Faust, tamtéž, s. 227.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 452—453
