Zpočátku amatérská studentská skupina, v níž se vedle jejích iniciátorů, bratrů J. a V. Justů, zprvu uplatňovali i další posluchači FF UK. V pražské Malostranské besedě, která byla jejím prvním působištěm, uvedla několik autorských inscenací. S aktovkami Pohřební ústav a Sňatková kancelář hostovala i v Divadle Na zábradlí. 1969 Justové získali kvalifikační oprávnění. Poté hráli jako profesionální skupina pod agenturou PKS. Téhož roku se přestěhovali do divadla Sluníčko v někdejším Dětském domě. S písničkáři G. Dymičem a I. Bartoškem tu uváděli zpola kabaretní, zpola text-appealové pořady (např. Antitalent show). Od 1971 vystupovali paralelně v Ateliéru ve Spálené ul., kde měly premiéru dvě nové inscenace: Budoucnost na vzpomínky (r: J. Roháč, 1971) a Trpím oidipovským komplexem, ale jsem sirotek (r: V. Venclík, 1973) s hereckou účastí J. Hrzána. Od 1975 zakotvili v divadélku Rubín na Malostranském nám. Kromě působení v Praze skupina opakovaně zajížděla do mnoha českých a moravských měst, kde hrála většinou pro mladé publikum ve studentských a mládežnických klubech.
Vedle autorsko-herecké dvojice Justů se na pořadech podíleli profesionální herci (M. Weigertová) a amatéři (A. Justová, A. Novotná, G. Dymič). Uměleckým vzorem a inspirací bylo Osvobozené divadlo a Divadlo satiry. Ve volně komponovaných, aktuálně satiricky zaměřených pořadech (Vyhovování, 1975; Krédo je na kredenci; Absolutní šantán – 1977; Vata, 1979; Ústřední půjčovna myšlenek, 1982; Dějiny klaunů v Čechách, na Moravě a zbytku světa, 1988) dominoval text a jeho sémantická interpretace. Komický účin, založený na slovním humoru, zvýrazňovala typová protikladnost autorsko-herecké dvojice: zdánlivá naivita a neohrabaná nesmělost Jiřího a suverenita Vladimíra. Hra s významy slov se uplatňovala i v písních. Improvizace, reakce na bezprostřední podněty a auten- ticita ostentativně nehereckého projevu vyznačovaly snahu obou protagonistů prezentovat svůj kritický náhled na nejrůznější soudobé nešvary a zesměšnit je. Skupina, náležející k nonkonformnímu křídlu autorských divadel 70. a 80. let, záhy po listopadu 1989 ukončila svou činnost.
Literatura
Pro případ, že by se vám udělalo smutno…, Scéna 11, 1986, č. 9, s. 8; R. Ráž: Od opice k člověku, Scéna 14, 1989, č. 1, s. 4.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 433—434
