Pro oblast severovýchodní Moravy, kde dosud nepůsobil žádný stálý profesionální soubor, bylo 1951 zřízeno nové činoherní divadlo se sídlem v Šumperku z původně zájezdového, do Šumperka detašovaného souboru z KOD Olomouc. V domovském městě mu připadla budova někdejšího německého spolkového domu, kde hrálo zpočátku jednou týdně, jinak na zájezdech (cca 60 míst). Divadlo provozoval ostravský KNV. Ředitelem se stal V. Jirousek, jako režisér byl angažován J. Šotola, jako výtvarník A. Vorel. Členy souboru byli herci H. Bažantová, V. Čiháková, F. Čužna, J. Jílek, J. Kudílek, A. Strnad, J. Vávra ad. Do konce 50. let přibyli B. Borkovec, J. Fert (též režisér), H. Horská, M. Kuncová, M. Zbavitelová ad.
SD zahájilo 5. 9. 1951 ve Vrbně pod Pradědem Ostrovského Výnosným místem (r: J. Šotola), v Šumperku 8. 9. Jiráskovou Vojnarkou. V regionu bez české divadelní tradice podstupovalo začínající divadlo zápas o publikum. Uspělo s veseloherní klasikou světovou a českou (Shakespeare, Calderón, Moliére, Lope de Vega, Tyl, Jirásek, Klicpera, Stroupežnický ad.), která tvořila páteř repertoáru. Nezvykle málo na tehdejší dobu byla zastoupena současná dramatika. Na programu se objevovaly i náročné hry (např. Moliére: Misantrop, 1951; Schiller: Úklady a láska, 1953; Shakespeare: Romeo a Julie, 1955; Schiller: Marie Stuartovna, 1956). Tento směr se nezměnil ani za ředitele J. Škobise (1953–55) a A. Štrose (1955–60), který jmenoval režiséra a dramaturga M. Zbavitele uměleckým šéfem.
Po nástupu ředitele J. Zajíce (1961–69) ustoupilo dosavadní výchovně-vzdělávací zaměření obsahově živější a jevištně náročnější divadelní tvorbě. 1961 se snížil počet zájezdových míst a naopak se zvýšil počet hracích termínů v Šumperku na 120 ročně. Soubor pak pravidelně zajížděl jen do 18 měst, disponujících lépe vybavenými sály, do dalších míst jen občas. Zajíc přizval ke spolupráci režiséry Z. Bittla, J. Horana a K. Svobodu (stálý host). V repertoáru se prosadila původní dramatika (Aškenazy: Host; Blažek: Nevstávejte v tramvaji [Třetí přání] – 1961) a posléze moderní zahraniční hry (Dürrenmatt: Fyzikové, r: M. Švarc, 1966; García Lorca: Dům doni Bernardy, r: J. Zajíc, 1968). SD se dramaturgicky vyrovnalo s ostatními scénami (např. Dostojevskij, Vostrých: Zločin a trest, r: F. Čech, 1967; Topol: Kočka na kolejích, r: P. Vosáhlo; Langer: Jízdní hlídka, r: J. Fréhar; Kopecký: Komedie o hvězdě, r: J. Zajíc – 1968 ad.) a inscenační úroveň nezřídka přesahovala běžnou oblastní produkci (např. Daněk: Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko, r: J. Zajíc, 1966; Tyl: Paličova dcera, r: B. Hertlová, 1968; Gogol: Ženitba, r: J. Fréhar, 1969).
Vzestup pokračoval za ředitelské éry herce V. Švabíka (1969–81), který stanul v čele divadla po smrti J. Zajíce a za nepříznivých normalizačních poměrů dokázal udržet pozitivní tvůrčí atmosféru. Vedle autoritativního režiséra J. Fréhara (angaž. 1970–72, poté pohostinsky), jenž vedl soubor k systematické práci (Schiller: Fiesco, 1972; Gorkij: Vassa Železnovová, 1977; Gelman: My, níže podepsaní, 1979), získal Švabík k pohostinské spolupráci režiséry J. Staňka, B. Jansu a J. Zajíce, syna zesnulého ředitele (Ostrovskij: Bouře, 1973). Oporou a tmelícím duchem šumperské činohry byl F. Čech (1971/72, 1975–88), režisér herecky propracovaných, lidsky hřejivých inscenací (Tajovský: Ženský zákon, 1971; Gorkij: Měšťáci, 1972; Klicpera: Hadrián z Římsů, 1973; Jílek: Silvestr, 1975; Tyl: Čestmír, 1976; Synge: Hrdina Západu, 1977; Jílek: Jak umřít na lásku, 1981 ad.). Věnoval se též tvorbě pro děti a mládež, která zaujímala v produkci SD pevné místo. Inicioval vznik nových textů (např. Nezval, Boková: Anička skřítek a slaměný Hubert, r: F. Čech, 1975) a posléze i pravidelnou přehlídku divadla pro děti a mládež. Režie K. Třebického (1974–79), zvýrazňující existenciální problematiku (Anouilh: Eurydika, 1976; Gorin: Tyl Enšpígl; Dostojevskij, Schorm: Bratři Karamazovi – 1978), se vyznačovaly ostřejším tragikomickým pojetím, podobně jako inscenace Fréharovy. Režíroval též herec I. Misař (Pirandello: Sicilská komedie, 1979; Calábek: Krásná Františka, 1981). K okruhu stálých spolupracovníků patřili scénografové L. Provazník (angaž. 1971–73), A. Babraj, J. Dušek, J. Procházka a kostýmní výtvarnice K. Kovářová. Soubor tvořili herci N. Baženovová, L. Forétková, Z. Fréharová, J. Jelenská, O. Kaštická, N. Kreclová, J. Vysloužilová, M. Vysoká-Štěchová, J. Čeporan, V. Dušek, L. Forétek, S. Junek, I. Kubečka, I. Misař, J. Rajský, S. Řičánek, T. Steiner, R. Netáhlík, S. Waniek ad.
Repertoár se sice poněkud přizpůsobil ideologickým tlakům (ruská a sovětská dramatika, Traplova Ananké ad.), dramaturgie se však snažila hledat neotřelé hry východoevropské provenience (kupř. Kreft, Lavreněv: Balada o poručíkovi a Marjutce, r: J. Fréhar, 1971; Liives: Poštovní známka z Vídně, 1975; Grün, Levstik: Hadí hnízdo, 1976). Odtud pocházel rovněž první tady uvedený muzikál (Mirea, Malineanu: Dobrý večer, pane Wilde, r: J. Císler j.h., 1975). Muzikály se pak hrály častěji (Bryll, Gärtnerová: Malováno na skle, r: F. Čech, 1977; Hughes: Jesse B. Simple se žení, r: A. Hajda, 1978 ad). Z regionálního hlediska bylo přínosem Lázňovského Upálení Kryštofa Lautnera v Mohelnici L. P. 1685 (r: J. Fréhar, 1979). Na místě dramaturga od 70. let působili M. Loucká, M. Boková, M. Lázňovský a Z. Hedbávný. SD, jež na rozdíl od mnoha ostatních scén nezabředlo do normalizačního marasmu, přitahovalo význačné osobnosti i mladé režiséry a výtvarníky. Pohostinsky tu režírovali J. Svoboda (Rostand: Cyrano z Bergeraku, 1974), V. Kelbl (Moliére: Škola nejen pro ženy, 1977), I. Balaďa (Třebická: Cesta k domovu, 1978), A. Hajda (Örkény: Kočičí hra, 1979; Jirásek: Vojnarka, 1981), P. Pecháček (Schmid: Třináct vůní, 1979), P. Hradil (Feydeau: Úplně zbytečné parohy, 1978), spolupracovali scénografové M. Melena (Gorin: Tyl Enšpígl, 1978), L. Vychodil (Vojnarka, 1981), určující byla pravidelná spolupráce J. Duška. Směřování k syntetickému divadelnímu tvaru aktivizovalo mimoherecké jevištní složky a rozšiřovalo herecký projev o hudební a pohybový výraz. Tato tendence se zřetelně projevovala v jevištní konkretizaci realistických her, např. v baladicky stylizované Gazdině robě G. Preissové (r: F. Čech, v: J. Dušek, 1978), či v Hajdově nastudování Vojnarky s hudbou L. Janáčka. V inscenacích nabyla na významu scénická hudba (autorem byl často P. Mandel), péče byla věnována pohybovému projevu (choreografická spolupráce L. Janečková a J. Maršík). Tento trend rozvíjeli režiséři F. Hromada (Brecht: Krejcarová opera, 1980) a V. Martinec (Aristofanes: Lysistrata, 1981). Soubor omladili absolventi brněnské konzervatoře a JAMU (I. Konvalinová, R. Merlíčková, V. Nováková-Hartlová, V. Čapka, Z. Černín, J. Novák, D. Petráň), kteří se podíleli na zrodu klubové scény ve zkušebně Na hrádečku. Zahájila 1978 Kutěrnického Ninou (r: P. Pecháček) a dalšími inscenacemi (Hrabal, Nývlt: Bambini di Praga; Confortés: Maraton – r: P. Hradil, 1981) navázala na absolventská představení JAMU.
1981 stanul v čele divadla herec L. Forétek. Umělecký profil formoval nadále režisér F. Čech. Vedle české klasiky (Tyl: Paličova dcera, 1986; Preissová: Její pastorkyňa, 1988) inscenoval mj. Vodseďálkovu Novou komedii o Libuši ve zpracování J. Kopeckého (1988), Mášova Rváče (1981), Deník Anny Frankové F. Goodrichové a A. Hacketta (1986), Leskovovu Lady Macbeth Mcenského újezdu (1988) a poprvé uvedl léta zakázané Letní kino Život H. Albertové (1988). Mladý režisér J. Lédl (1981–84) nastudoval mj. Ibrahimbekovův Dům na písku (1982), Kleistova Prince Bedřicha Homburského (tit. role T. Jirman, 1983) a Shakespearovo Oko za oko (1984). Scénografku Z. Miklošovou (1979–80) vystřídal I. Hylas (1981–91). Oporou mladší části souboru byli herci A. Bazgerová, P. Hekela, J. Janeček, počátkem sez. 1984/85 přibyla skupina absolventů JAMU (B. Bělohradová, M. Fryčová, D. Novotná, L. Richterová, M. Hloušek, P. Novotný, L. Ondráček, J. Vobecký), která se představila mj. v Pugetových Štastných dnech (r: J. Lédl, 1984). Z práce domácích režisérů zaujaly Martincovy inscenace (dramatizace Kipligovy Knihy džunglí, 1983; klubové představení staročeského Mastičkáře, 1984; Shakespearův Sen noci svatojanské, 1985). Pohostinsky dále spolupracoval P. Hradil (Porubjak: Zmoudření Sancha Panzy, čs. prem. 1985), nově P. Rut (Nezval: Schovávaná na schodech, 1983), V. Peška (Strnisko: Goldoniáda, 1986) a J. Borna (Machiavelli: Mandragora, 1987).
Po smrti L. Forétka 1988 byl vedením divadla pověřen F. Čech, 1989 se stal ředitelem P. Král, pedagog a amatérský divadelník. Po scénografu I. Hylasovi nastoupila jevištní a kostýmní výtvarnice K. Novotná (1991–93, poté externí spolupráce). Režisérem je od 1990 J. Janeček, jako dramaturgové působili T. Steiner, P. Vosáhlo a K. Tycová. Po zrušení krajů přešlo divadlo pod správu města (1991). Velká restrikce počtu zaměstnanců (z 97 na 47) v letech 1992–93 podstatně zasáhla herecký soubor. Z dřívější sestavy zůstali A. Bazgerová, J. Vysloužilová a S. Waniek. V malém ansámblu (okolo 10 členů) působila řada elévů a frekventantů Střední školy dramatického umění, zřízené při SD 1993, kterou vedl dramaturg T. Steiner. Kvalitní pedagogický sbor (B. Hertlová, Z. Fréharová, Z. Černín, C. Medlík – později starosta města ad.) vychoval řadu herců. Představení školy (mj. Marivaux: Spor, 1993; Aucassin a Nicoletta, 1995 ad.) se stala součástí programu divadla. Škola však pro nedostatek financí 1997 zanikla. Po uměleckém zakolísání počátkem 90. let (sklon ke komerci, úpadek herecké úrovně) se šumperská činohra navzdory ztíženým podmínkám vzchopila dramaturgicky (Topol: Stěhování duší, r: P. Vosáhlo, 1993 na klubové scéně) i inscenačně (Goethe, lidoví loutkáři, Steiner: Faustiáda, r: F. Čech, 1993; Topol: Dvě noci s dívkou, r: J. Janeček, 1994). V říjnu 1994 divadlo vyhořelo (požár založen nezjištěným žhářem). Náhradním působištěm se stal sál v Domě kultury – D 123. Dramaturgicky odvážnými počiny (Ionesco: Židle, r: V. Martinec, 1995; redukovaný Shakespearův Hamlet, r: J. Janeček, v: K. Novotná, 1996; Euripides: Ifigenie v Aulidě, r: J. Janeček, v: K. Novotná, 1997; Pitínský: Pokojíček, r: L. Pešek, 1997) čelilo divadlo omezením, plynoucím z malého prostoru i z nepočetného, převážně mladého ansámblu (V. Hartlová, Z. Katolická, G. Toufarová-Stránská, L. Štorková, V. T. Gottwald, D. Pick, T. Slezák, M. Stránský, F. Večeřa). Tuto náročnou linii tradičně doplňovala česká klasika (Mrštíkové: Maryša, r: J. Janeček, 1995) a kultivovaný komediální repertoár (Nestroy: Lumpacivagabundus, r: V. Martinec, 1995 ad.). V 90. letech SD pravidelně zvalo hostující herce, např. V. Ráže (Šotola: Cesta Karla IV. do Francie a zpět, r: J. Janeček, 1992), I. Jiříka (Rostand: Cyrano z Bergeraku, r: J. Janeček, 1998), B. Navrátila (Kohout: Pat, r: J. Janeček, 1998). Po mnohaleté rekonstrukci divadla, zdržované finančními problémy, je znovuotevření budovy ohlašováno na září 2000.
Literatura
Almanachy: 10 let Severomoravského divadla v Šumperku, Šumperk 1961; 15 let Severomoravského divadla, Šumperk 1966; 20 let Severomoravského divadla, Šumperk 1971; 25 let Severomoravského divadla, Šumperk 1976; 30 let Severomoravského divadla, Šumperk 1981; 35 let Severomoravského divadla, Šumperk 1986; 45. výročí Severomoravského divadla Šumperk, Šumperk 1996. – V. Justl: Blýskání na časy, DN 5, 1961/62, č. 13, s. 6; Severomoravské divadlo v Šumperku diskutuje, DN 7, 1963/64, č. 6, s. 5; M. Tůma: Divadlo lidového diváka, Scéna 1, 1976, č. 12, s. 2; S. Slavický: Umělecká přítomnost šumperské činohry, Scéna 3, 1978, č. 1, s. 7; E. Hrozková: Říkali mu principál, Scéna 6, 1981, č. 22, s. 2; O. Brůna: Konec divadelní sezony v městě Š., Scéna 9, 1991, č. 16, s. 7; K. Vondrášek: Šumperské mládí v poločase, Scéna 10, 1985, č. 5, s. 7; M. Boková, M. Blanda: Severomoravské divadlo v Šumperku – 40, Zprávy DÚ 1992, leden, s. 5; R. Erml: Katarze či krize, DN 3, 1994, č. 20, s. 1.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 428—431
