Název Rozmarné divadlo spojuje divadelní aktivity, které realizoval na různých místech v Praze za okupace a v prvních třech poválečných letech autor, režisér a herec J. Snížek, původním povoláním stavební podnikatel. Do dějin veseloherního divadla se zapsal pásmy divadelních skečů, parodujících soudobé literární, divadelní a filmové konvence. Začal je uvádět nejprve amatérsky při masopustních zábavách v Umělecké besedě. Poté přijal nabídku J. Kohouta a se svou skupinou, doplněnou několika profesionály z Divadla Járy Kohouta, je od prosince 1940 přenesl na jeviště tohoto divadla ve Vodičkově ul., kde byly uváděny seriálovým způsobem. Pásmo, jež bylo nazváno Rozmarné zrcadlo, satiricky se strefující do nejrůznějších divadelních i filmových konvencí (mj. imitace a karikování soudobých význačných herců ND a dalších divadel), tu dosáhlo profesionálních parametrů.
Další stupeň v procesu profesionalizace podniku představovalo uvádění tohoto pásma v Nezávislém divadle, vybudovaném v paláci Ambassador na Václavském nám. na místě bývalého varieté Alhambra speciálně pro seriálové uvádění Snížkových parodií. Od března 1941 do dubna 1942 tu dosáhlo pásmo Rozmarné zrcadlo více než 600 repríz. V následujícím zájezdovém provozu vzrostl jejich počet na 1178. Po návratu do Prahy 1943 se Snížek se svou skupinou připojil k Stálému divadlu v Unitarii podnikatele B. Diviše. Zde uvedl nové pásmo tentokrát filmových parodií Rozmarné zrcadlo II. Po vyčerpání diváckého zájmu o již méně úspěšný pořad se na přelomu 1943/44 pokusil prosadit samostatně na základě získané kabaretní licence v divadélku Rokoko na Václavském nám. Vedle Rozmarného pásma, sestaveného z nejúspěšnějších čísel z obou dílů Rozmarného zrcadla, tu připravil původní pásmo Nekonečný trojúhelník, v němž tématem parodických skečů byly manželské a milenecké vztahy. Z Rokoka v létě 1944 přešel se svou skupinou do adaptované Hajnovky na Vinohradech k Valentovu Pražskému okružnímu divadlu. Zde poprvé začal své parodie hrát pod názvem Rozmarné divadlo.
Jako zručný veseloherní autor i jako inscenátor prokazoval Snížek jemný smysl znalce a bystrého analytika divadelní a filmové machy. Své herce (např. F. Filipovský, B. Záhorský, B. Wronski a M. Růžek) vedl jako režisér mj. k tomu, aby s vlídnou nadsázkou karikovali konkrétní osobnosti divadelního a filmového světa (např. herecký projev V. Vydry, O. Scheinpflugové, J. Steimara aj.), což parodický princip jeho děl umocňovalo, aniž perzifláž překračovala meze dobrého vkusu. Vděčný materiál k parodiím skýtaly i soudobé písňové šlágry svými kýčovitými texty a hudbou. Nicméně Snížkovy parodie, které zaujaly místo cenzurou zakázané politické satiry, byly projevem úpadku české divadelní kultury za okupace.
Po pauze, vynucené zákazem veškeré divadelní činnosti od 1. 9. 1944, zahájil Snížek v srpnu 1945 pásmem Bouráme dějiny nové Rozmarné divadlo v Rokoku. V říjnu 1945 se přestěhovalo do někdejšího Nezávislého divadla v Alhambře, kde uvádělo Dvojí majestát (1946), pásmo satirických skečů, napsaných ještě za okupace, a dvoudílné pásmo Agitka. Divadelní zábava fungující za okupace pozbyla po osvobození společenský smysl a Rozmarné divadlo bylo stíháno sílícími kritickými výpady, které značnou měrou přispěly k Snížkovu rozhodnutí divadelní činnosti ve vlasti zanechat. Po komunistickém převratu v únoru 1948 J. Snížek emigroval.
Literatura
vm.: Snížek nastavuje divadlu rozmarné zrcadlo, NL 7. 1. 1941; jr [V. H. Jarka]: Neodvislé divadlo, NL 19. 3. 1941; J. Dostal: K Snížkovým parodiím na operu, Světozor 41, 1941, č. 14, s. 2, 1941, č. 21, s. 1; vl.: Rozmarné zrcadlo, LN 8. 8. 1942; Ks: Druhé Rozmarné zrcadlo, LN 17. 9. 1943; Ks: Trojúhelník v rozmarném zrcadle, LN 31. 5. 1944; –a: Snížek v Hajnovce, Nár. střed 20. 8. 1944; –ab: Toulky divadelní Prahou, Čes. dělník 6, 1944, č. 12, s. 6; JAS: Něco o parodiích, Praha v týdnu 5, 1944, č. 16, s. 4; a: Rozmarné divadlo v Rokoku, SN 3. 10. 1945; Mz [A. Mazač]: Divadelní kronika, Divadlo 32, 1945/46, č. 9, s. 176; J. Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, 1981, s. 205; B. Srba: Smích v nesvobodě, DR 5, 1994, č. 1, s. 21.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 419—420
