Prozatímní divadlo (PD) postavil Sbor pro zřízení Národního divadla. Na počátku 60. let 19. stol., kdy došlo k obnovení ústavního života v Rakousku, nestačila už kulturně společenské aktivitě českého národa nedělní odpolední představení ve StD. Mladí umělci sdružení kolem Umělecké besedy (V. Hálek, J. Neruda, B. Smetana aj.) s novou vehemencí oživili požadavek zbudování divadla Národního. Velké a reprezentativní divadlo mělo být podle jejich představ oporou současných státoprávních bojů. Vůdčí představitelé české politiky, staročeši (zvl. F. L. Rieger), však prosadili reálnější řešení: menší, provizorní scénu, jejíž stavba vyžadovala méně finančních prostředků i času, a jež mohla v brzké době začít plnit své poslání. Na jižní části staveniště ND vyrostla během šesti měsíců úzká, nepohodlná a neútulná budova architekta I. Ullmanna, průčelím obrácená do dnešní Národní třídy. Vnitřní výzdobu pořídil J. Kautsky (opona, strop). Hlediště se značným počtem lóží (celkem 44) pojalo až 900–1000 diváků, ale přilehlé prostory (šatny, kuloáry, zákulisí) byly stísněné. Poměrně mělké jeviště (9,5 m) bylo opatřeno kulisami (4 ulice) na tazích i v posuvných drážkách. Celé divadlo se osvětlovalo plynem. Nedostatečné prostory si během trvání PD vynutily nájem Novoměstského divadla a také stavbu pobočných letních scén arénního typu.
PD bylo otevřeno 18. 11. 1862 Hálkovým Králem Vukašínem. Nejprve se hrálo obden, od Velikonoc 1864 denně. Do dubna 1864 podléhalo správě německého StD (ředitel F. Thomé), teprve pak se definitivně osamostatnilo. Jeho první samostatní ředitelé, F. Liegert (duben 1864 – červenec 1865) a F. Thomé (září 1865 – červen 1866), měli jako Němci malé pochopení pro české národní snahy a rentabilitu provozu zajišťovali výpravnou operou, cizími hosty a pouťovými atrakcemi (např. jednonohý tanečník Donato). V další etapě se do bojů o vliv na vedení první české scény promítla vnitropolitická situace národa. Za prusko-rakouské války v létě 1866, když ředitel Thomé soubor propustil, bylo české divadlo řízeno hereckou svépomocí (tzv. herecké interregnum). V září téhož roku se ustavilo Družstvo Královského českého zemského divadla s převahou mladočechů (1866–74, ředitelem divadla J. Strakatý). 1874 v něm staročeši provedli převrat ve svůj prospěch (1874–76, ředitelem J. N. Maýr). 1876 získalo PD opět družstvo mladočeské (ředitelem divadla se stal R. Wirsing), které se po roce finančně zhroutilo a splynulo se staročeským v tzv. Spojené družstvo (1877–80, ředitele Wirsinga vystřídal J. N. Maýr). 1880–83 spravovalo PD už Družstvo Národního divadla (ředitelem krátce opět Maýr, pak F. A. Šubert). 1881 splynulo PD stavebně v jediný celek s ND. Po požáru ND v srpnu 1881 bylo PD opraveno a sloužilo do znovuotevření ND (poslední představení Smetanova Prodaná nevěsta, 14. 4. 1883).
ČINOHRA V prvním desetiletí PD pečovala činoherní dramaturgie o důsledné naplnění divadelního programu revoluční generace, který mohl být v 50. letech za bachovského absolutismu realizován jen částečně. V jejich požadavku otevírání se modernímu světu bylo i poznávání soudobé dramatiky evropských národů. Šéf činohry P. Švanda ze Semčic (1862–66) prosadil do repertoáru francouzskou konverzační veselohru a komedii mravů. Nově byli uváděni V. Sardou (Mnoho přátel naše škoda, 1863; Staří mláden- ci; Paragrafy na střeše, 1865; Bodří venkované, 1867; Fernanda, 1870; Andrea, 1874; Cypriena, 1881 aj.), O. Feuillet (Montjoye, 1864), A. Dumas ml. (Levoboček, 1869; Žena Claudiova, 1877 aj.), É. Augier (Svatouškové, 1865; Pavel Forestier, 1868; Otec Guérin, 1871; Paní Caverletová, 1878), E. Scribe (Ďáblův podíl; Okovy – 1865; Výtečníci, 1867 aj.). Hráli se i jiní zahraniční autoři tvořící technikou francouzské konverzačky (G. Freytag, A. Fredro st., J. A. Fredro ml.). Do této linie patřily i historické veselohry E. Bozděcha o malých privátních příčinách s velkými dějinnými následky (Z doby kotilionů, 1867; Zkouška státníkova, 1871; Světa pán v županu, 1876). Zatímco francouzská produkce dospívala až k otřesným sociálním nebo rodinným dramatům, domácí veselohra ze současnosti idylicky zrcadlila život českého měšťanstva a inteligence konstituční éry. Nejvíce vynikli autoři F. V. Jeřábek (Cesty veřejného mínění, 1866), K. Sabina (Inserát, 1866), G. Pfleger-Moravský (Telegram, 1866), F. F. Šamberk (Boucharon, 1866; Já mám příjem; Blázinec v prvním poschodí – 1867; Jedenácté přikázání, 1881). Formálně se česká veselohra inspirovala francouzskou konverzačkou a někdy též nestroyovskou groteskou (Šamberk). Uváděné ruské realistické drama (Ostrovskij: Chudoba cti netratí, 1867; Výnosné místo, 1869; Bouře, 1870; Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského, 1876) bylo vnímáno jako příliš epické; úspěšnější byly Gogolovy komedie (Revizor, 1865; Námluvy [Ženitba], 1882). V druhé polovině 70. let se začalo uvádět drama severské (Björnsson: Bankrot, 1876; Redaktor, 1879; Ibsen: Opory společnosti, 1878). Jediná česká sociální hra tohoto období, Jeřábkův Služebník svého pána (1870), měla ještě romantickou formu. V oblasti českého dramatu a světové klasiky bylo možno navázat na předchozí období. Pozdním vyvrcholením snah 50. let byl shakespearovský cyklus a slavnosti v dubnu 1864. Umělecký ředitel a vrchní režisér J. J. Kolár (1866–73) obnovil některé své starší inscenace klasiky (Shakespeare, Schiller, Goethe), z novějších autorů hlavně V. Huga. Shakespearovský repertoár byl rozšířen o Dva šlechtice veronské (1863), Komedii plnou omylů (1866), Pohádku zimního večera (1867), později o Timona Athénského (1878). Moliéra objevil pro české divadlo P. Švanda st. (Pacient a lékař, Ze ševce doktor a Ženich z Přelouče – 1864; Nevlídník, Směšné fifleny a Sňatek z násilí – 1866). J. J. Kolár uvedl poprvé Calderóna (Sudí zalamejský, 1868; Život pouhý sen, 1869) a Moreta y Cabańu (Dona Diana, 1868). Z německé klasiky poznalo obecenstvo nově Lessingovu Emilii Galotti (1864), Goethova Claviga (1863) a Grillparzerovu hru Hero a Leander (1879). Z ostatních klasických titulů je třeba zmínit Terentiovu komedii Kdo je otcem? (1866), Gozziho Hlasité tajemství (1876) a Racinovu Phaedru (1877). Soudobé evropské historické romantické a pozdně romantické drama zastupoval H. Laube (Hrabě Essex, 1865; Náměstek bengálský, 1867), V. Sardou (Vlast, 1870), A. Wilbrandt (Aria a Messalina, 1876) a J. Słowacki (Mazepa, 1879). Z české tvorby tohoto typu byly nejčastěji reprízovány Kolárova Žižkova smrt a Magelona, Tylův Jan Hus a Mikovcova Záhuba rodu přemyslovského. Méně úspěšné bylo nové původní historické drama, které vstoupilo v PD do pozdně romantického stadia. Zrcadlilo a komentovalo soudobé politické události, ale umělecky většinou nepřežilo dobu svého vzniku. Bez větších úspěchů napodobovalo Shakespeara. Model ideálního dramatického hrdiny se postupně vyvíjel od typu státotvorného občana konstitučního zřízení (Hálek: Král Vukašín, 1862; Catilina, 1863; Bozděch: Baron Goertz, 1867) přes abstraktní personifikace lidských ctností (Vlček: Eliška Přemyslovna, 1866; Milada, 1868) ke glorifikaci příslušníků české šlechty (Kolár: Pražský žid, 1871; Jeřábek: Syn člověka, 1878). Nastupující lumírovci (J. Vrchlický, J. Zeyer) naopak považovali za jedinou hodnotu lidského bytí citový život individua. Jejich hry spadaly do závěrečného období působnosti PD (Vrchlický: Drahomíra; Smrt Odyssea – 1882; Zeyer: Sulamit, 1883). 1869 byla zřízena funkce dramaturga, v níž se postupně vystřídali E. Bozděch (1869–75), J. Arbes (1876–79), V. Guth (1879–80), J. V. Frič (1880) a J. J. Kolár (1881). Hlavní dramaturgické podněty, ovlivňující inscenační styl PD, spadaly do let 1864–73. V 70. letech začal romantický program stagnovat a přechod k realismu ohlašovala ojedinělá díla (Ibsen, Björnsson, Ostrovskij).
Základem hereckého souboru PD byl český ansámbl StD. Tradici romantického herectví staršího typu přenesli do PD J. J. Kolár a K. Šimanovský, jehož hrdinský obor později přejímal J. V. Slukov. Nově angažovaní členové postupně přešli od deklamace rétorského typu (O. Sklenářová-Malá, J. Šamberková, M. Bittnerová) k ozdobné deklamaci hudební (H. Veverková, J. Seifert). Ve veselohře a frašce se uplatňovali již od 50. let osvědčení M. Hynková, E. Pešková, F. Kolár, F. F. Šamberk a J. Kaška, který v PD končil svou velkou divadelní dráhu. Jako posila Švandova veseloherního programu byli angažováni J. Čermáková, J. Frankovský, J. Mošna a později J. Bittner. Ve francouzských hrách se tříbilo konverzační herectví, založené na intonačním nuancování a mimickém detailu. Spolu s všestranným herectvím J. Mošny a F. Kolára připravoval tento styl budoucí obrat k realistické inscenační praxi.
Režii klasického a historického dramatu míval obvykle J. J. Kolár, který preferoval nadvládu citové složky v hereckém výkonu a dbal na přednes básnického slova. Později se v tomto žánru uplatnil F. Kolár, u něhož postupně převládal důraz na kostýmní výpravnost a davové scény; aranžoval též živé obrazy. Základy režie veselohry a hry se současnou tematikou, postavené na herecké souhře, položil P. Švanda st. a dále je rozvíjeli F. Kolár a A. Pulda. Režii frašek a výpravných her obstarávali J. Chramosta a E. Chvalovský, který režíroval i opery. Scénografie PD pracovala s tradičním kulisovým systémem a s perspektivní iluzionistickou dekorací. Jen výjimečně byl pro měšťanské konverzační hry vytvořen komornější prostor podélným přepažením jeviště (tzv. Semperova reforma). Dekoračním malířem byl nejprve J. Macourek, v 70. letech E. Herold a H. Ullik, 1881–83 J. Haiss.
ZPĚVOHRA Zpěvoherní repertoár byl zprvu v menšině, avšak již za Liegertova ředitelství se rozrostl a vyplňoval pak pravidelně polovinu produkce PD. Formující se původní česká opera, jež dosahovala zejm. v tvorbě Smetanově a Dvořákově poprvé světové úrovně, způsobila, že význam zpěvohry v PD podstatně převážil nad činohrou. Hrála se i opereta, jejíž podíl v repertoáru od 70. let neustále vzrůstal. Opera PD zahájila 20. 11. 1862 Cherubiniho Vodařem, zanedlouho přibyl Škroupův Dráteník a Skuherského Vladimír, bohů zvolenec (1863). Byly to relikty dramaturgie českých představení předbřeznových. S postupným budováním ansámblu bylo možno pomýšlet i na nový repertoár. Dramaturgie se orientovala jednak k francouzské „velké opeře“ (Halévy: Blesk, 1863; Židovka, 1864; obnovení Meyerbeerovi Hugenoti a Robert ďábel – 1864; Prorok, 1875; Afričanka, 1877), jednak k obohacení dosavadního italského repertoáru (Rossini, Bellini, Donizetti) o novější díla Verdiho (k přejatému Troubadúrovi přibyly opery Rigoletto, 1864; Ernani, 1865; La Traviata, 1868; Nabuchodonosor, 1868; Un ballo in maschera [Maškarní ples], 1869), vesměs s několikaletým zpožděním za pražskou německou operou. Rychleji pronikala francouzská lyrická opera (Gounod: Faust a Markétka, 1867; Romeo a Julie, 1869; Holubice 1873). Pro malé jeviště, nedostatek vyškolených pěvců a malý orchestr zůstával nedostupný R. Wagner. Kromě postupného vyrovnávání s evropským standardem (zejm. za Smetanova šéfovství 1866–74) vyznačovala dramaturgii i snaha o budování repertoáru slovanského (Glinka: Život za cara, 1866; Ruslan a Ludmila, 1867; Moniuszko: Halka, 1868; později Čajkovskij: Panna Orleánská, 1882) a cílevědomé úsilí o udržení některých starších děl německé klasiky (výběr z díla Mozartova, tři opery Gluckovy, Beethovenův Fidelio, 1870). V oblasti původní české opery se představilo v premiérovém podání souboru PD celé dílo Smetanovo (Braniboři v Čechách; Prodaná nevěsta – 1866; Dalibor, 1868; Dvě vdovy, 1874; Hubička, 1876; Tajemství, 1878; Libuše, 1881; Čertova stěna, 1882), dále opery A. Dvořáka (Král a uhlíř, 1875; Vanda, 1876; Šelma sedlák, 1878; Tvrdé palice, 1881; Dimitrij, 1882), Z. Fibicha (mj. Blaník, 1881), K. Šebora (Templáři na Moravě, 1865; Drahomíra, 1867; Nevěsta husitská, 1868), V. Blodka (V studni, 1867), J. R. Rozkošného (zejm. Svatojanské proudy, 1871) a dalších autorů (K. Bendl, V. Hřímalý, L. Měchura, F. Skuherský). Některé z těchto premiér se konaly v prostornějším Novém českém divadle a Novoměstském divadle, kde byl rozšířen orchestr PD, jehož počet (34 členů) limitovalo malé orchestřiště hlavní budovy. Původní domácí tvorba zaujímala sice jen necelou čtvrtinu celkového repertoáru, avšak více než třetina uvedených domácích oper tvoří dodnes živou českou klasiku. Pro PD tak vznikla významná skupina děl, která vnesla do světové opery 19. stol. osobitou syntézu podnětů italské operní tradice, české nápěvnosti a wagnerianismu.
Operetnímu repertoáru vládli J. Offenbach (20 titulů) a Ch. Lecocq (12 titulů), jimž později konkurovali reprezentanti vídeňské operety F. von Suppé a J. Strauss. I operetní dramaturgie se vyznačovala slovanskou orientací, jež se projevovala zejm. uváděním prací chorvatského skladatele I. Zajce (7 titulů).
Budování ansámblu nebylo snadné. V posledních letech utrakvistického provozu StD vykazoval český operní soubor citelné mezery a pro renomované české pěvce, působící v zahraničí, nebylo skromné PD dostatečným magnetem. Úkol dobudovat ansámbl připadl již 1861 J. N. Maýrovi, prvnímu kapelníku opery PD (1862–66). Seskupil pěvecky poměrně kvalitní sólistický soubor, i když nikoli bez mezer, které byly vyplňovány hostováním pěvců pražské německé scény a italských zpěváků. Maýr utvářel soubor podle své představy operního pěvce jako hlasového virtuoza, u něhož jsou herecké předpoklady druhořadé; v dalším vývoji se takto orientovaný ansámbl ne vždy plně osvědčil. Z prvního Maýrova souboru se stalo trvalou posilou PD několik osobností: koloraturní sopranistka Eleonora z Ehrenbergů (mj. první Mařenka v Prodané nevěstě, 1862), tenorista A. Grund (od 1865), barytonista J. Lev (od 1864) a po určitou dobu i basista J. Paleček (od 1865). Ostatní členové pěveckou dráhu končili (J. Reichel, K. Strakatý), odcházeli jinam (H. Zawiszanka, J. Schwarz, V. Vecko), či nedostačovali hereckými předpoklady (tenorista J. Polák). Soubor několik sezon trpěl mezerami v oboru tenorů, dramatických sopránů a hlubokých basů. S touto situací se musel vyrovnávat B. Smetana, když 1866 nastoupil na místo kapelníka. Interpreti, odpovídající jeho představě operního pěvce s hereckými kvalitami, přicházeli až později: 1866 tenorista J. L. Lukes, 1868 sopranistka V. Ressová-Blažková, altistka B. Fibichová a basista K. Čech, 1871 tenor-buffo A. Krössing a lyrický tenor A. Vávra, 1872 barytonista L. Stropnický, 1873 dramatická sopranistka M. Sittová (první interpretka Libuše). Během prvních let Smetanovy kapelnické éry (1866–74) byl zkompletován sólistický soubor, schopný při spolehlivém základu italsky orientovaného pěveckého školení (řada zpěváků prošla školou F. Pivody) vytvářet i herecky propracované inscenace. Tento interpretační směr udržoval i další první kapelník A. Čech (1876–83). Výtečnou operetní subretu získalo PD 1875 v M. Laušmannové. V období bezprostřední přípravy na otevření ND přibylo několik nadějných sil, zejm. dramatická sopranistka I. Reichová (1880). Řadu vynikajících českých pěvců poznávalo české obecenstvo v období PD jen z jejich hostování (K. Kalašová, G. Roubalová aj.). Hostovali i vynikající zpěváci zahraniční. Častým hostem byla od 1867 G. Vitali, 1872 v PD vystupoval A. de Stagno a od 1880 C. Raverta, který se 1883 stal členem ND.
Pro potřeby opery a operety udržovalo PD od 1864 i nevelký balet, jehož mistryní byla zprvu M. Kneislová, od 1868 M. Hentzová. V nastudování první z nich se 1864 dostal na scénu i celovečerní balet Život ve snách, který zůstal ojedinělý. V samém závěru existence PD nastoupil baletní mistr V. Reisinger. I poté poznávalo obecenstvo PD balet jako samostatné umění jen z hostování zahraničních skupin (např. v červnu 1864 skupina sólových tanečníků a tanečnic Dvorního divadla ve Vídni, která zde poprvé ukázala velké výpravné baletní představení).
Smetanova koncepce operního divadla vyžadovala specializovanou operní režii. Do 1872 ji nevalně obstarával F. Sák, výjimečně režíroval J. J. Kolár (Smetanovy první dvě opery). Pak se tomuto oboru průkopnicky věnoval E. Chvalovský, který byl 1873 na Smetanovu žádost ustanoven režisérem opery. Zasloužil se o první scénickou podobu Dvou vdov, Hubičky a Tajemství. Pro Dvě vdovy novátorsky využil reformu kulisového systému – interiéry inscenoval v uzavřeném pokoji. Pro Hubičku a Dvě vdovy navrhl také výpravy se zvláštním zřetelem k autentičnosti prostředí. Operní inscenace PD přispěly k tomu, že do scénické výpravy častěji pronikaly lokálně konkretizované prvky (např. v Heroldově tatranské dekoraci pro Moniuszkovu Halku, v Macourkově a Heroldově výpravě Dalibora, v Macourkově dekoraci pro 3. a 4. jednání Rozkošného Svatojanských proudů). Zásluhou R. Božka se v inscenacích uplatňovaly světelné efekty (např. východ měsíce, stmívání).
Jako první stálé české kamenné divadlo s každodenním provozem mělo PD pro další vývoj české divadelní kultury v mnoha směrech zásadní význam. Na rozdíl od občasných her ve StD kladl pravidelný provoz v PD na interprety vyšší nároky, existence samostatné české scény podněcovala vznik původní dramatické a hudebnědramatické tvorby, obecenstvo přivykalo pravidelné návštěvě a jeho vkus se kultivoval. V PD se vytvořil stálý operní a činoherní soubor, ale také samostatný orchestr a operní sbor, vlastní notový archiv a knihovna, soustavněji se zabezpečovaly překlady a budovala se repertoárová zásoba. Neruda, který koncipoval umělecký program PD, považoval toto divadelní provizorium za školu dramatiků, herců i obecenstva, za přípravu pro ND. V dramatu se toto očekávání na rozdíl od opery nenaplnilo. Za 21 let trvání PD se české divadlo odpoutalo umělecky i správně od divadla německého a plně se profesionalizovalo. Stylově je tato éra v činohře obdobím přechodu mezi pozdním romantismem a realismem, v opeře vývojem od romantismu k novoromantismu.
Novoměstské divadlo 1859 je dal zbudovat ředitel StD F. Thomé jako pobočnou scénu. Rozměrné kryté dřevěné divadlo (pro cca 3000 diváků, 1241 míst k sezení) bylo postaveno za Koňskou branou v Bachheiblově zahradě zvané Smetánka. Podle drážďanského dvorního divadla je navrhl arch. J. Niklas. Strop, hlediště, oponu a proscénium vyzdobil C. Brioschi. Osvětlení bylo původně plynové, od 1882 se zásluhou R. Božka začalo užívat galvanoelektrického proudu, nejprve ke scénickým efektům, pak k osvětlování vůbec. K objektu patřila i zahradní restaurace. Divadelní představení se tu pořádala od dubna do října, v zimě reduty, plesy, cirkusové a varietní produkce, jež si vynutily různé přístavky. 1883 objekt zakoupil Deutscher Theaterverein, který tu plánoval postavit nové divadlo. Naposledy se v NmD hrálo na podzim 1885, příštího roku bylo zbořeno a na jeho místě bylo zbudováno Neues deutsches Theater (dnes Státní opera).
Do jara 1864, kdy skončilo hospodářské spojení českého PD s německým StD a současně smluvní období ředitele Thomého, hrála se v NmD česká představení pouze 1–2x týdně odpoledne. Byla zahájena 25. 4. 1859 dialogickým prologem G. Pflegera-Moravského Z pěti století a hrou V. A. Svobody Karel Škréta, český malíř. Další český repertoár odpovídal tehdejší dramaturgii StD a poté i PD, jejichž soubory tu vystupovaly. Když byli samostatnými řediteli PD F. Thomé (1865–66) a R. Wirsing (1876–77), bylo NmD českým hrám rovněž k dispozici a v létě se hrálo téměř denně. Vyjma tato období bylo NmD 1864–76 správou PD najímáno, většinou pro operní představení a baletní féerie, pro něž jevištní prostor a technické vybavení PD nedostačovaly. Význam NmD pro český divadelní vývoj tkví v několika vrcholných akcích, které manifestovaly vyspělost české divadelní kultury (Shakespearovy oslavy, 1864; premiéra Smetanova Dalibora ve dnech položení základního kamene ND, 1868), její politický smysl (představení Kolárovy Žižkovy smrti a Tylova Jana Husa sehraná hereckou svépomocí za pruské okupace Prahy 1866), nebo význačně ovlivnily její další stylovou podobu (režie davových scén F. Kolára v každoročních ochotnických představeních Akademického čtenářského spolku 1866–75). Uskutečnily se zde premiéry některých původních operních děl (např. Šebor: Nevěsta husitská, 1868; Hřímalý: Zakletý princ, 1872) a trojí pohostinské hry německého souboru Meiningenských (1878, 1879 a 1883, úhrnem více než 100 představení).
Aréna Na Hradbách 1869 ji dalo vybudovat Družstvo Královského zemského českého divadla na návrh místopředsedy A. Čížka jako pobočnou letní scénu PD. Stála na baště č. XXVI nad bývalou Koňskou branou, v místech jihozápadní části dnešního Národního muzea. Stavbu podle návrhu architekta J. Niklase provedli stavitel J. Čermák a tesařský mistr Č. Bubeníček. Dřevěná aréna na kamenné podezdívce s krytým jevištěm, galeriemi a vnějšími koridory byla prostorná (asi 600 sedadel a 600 míst k stání), pohodlná a její exteriér i interiér působily dobrým estetickým dojmem. Jeviště (19 m šíře a 30 m délky) mělo vysoké provaziště a pokračovalo dozadu nekryté v hloubce asi 5–6 kulis; od orchestru je oddělovala rampa živých květin. Dekorace i vnitřní výzdobu provedl malíř PD J. Macourek. Hrálo se při denním osvětlení. Červenobílé prapory na čtyřech věžích viditelných z celého města oznamovaly, že se ten den koná představení. V budově byla restaurace, vedle arény lidová kavárna. Když byly počátkem 1876 městské hradby zbořeny, byla AH rozebrána a přenesena pod názvem Národní aréna na Královské Vinohrady.
V aréně účinkoval činoherní soubor PD (i v operetách), ale nová podoba divadelního prostoru a jiné prostředí podmínily vznik odlišného interpretačního stylu, souhrnně nazývaného arénní herectví. Vyžadovalo herce všestranné, schopné hrát, tančit, zpívat a do jisté míry ovládat i artistické dovednosti a klaunství. Herectví se opíralo o naturalistický detail, právě tak jako o rozbíjení jevištního iluzionismu. Herec musel citlivě a vždy nově reagovat na denní aktuality i na atmosféru v publiku extempory a improvizací – často se stával autorem vkládaných pasáží, kupletů i celých her. Velký podíl i význam měla v arénních produkcích hudební složka; stále aktualizované kuplety umocňovaly političnost tohoto divadla. Nejoblíbenější byla trojice komiků J. Mošna, F. F. Šamberk a J. Frankovský, dále subreta T. Seifertová a ve starých komických rolích M. Hynková. Asi 30% repertoáru tvořily operety (J. Offenbach, J. Strauss, F. Suppé, I. Zajc aj.). Činohra zahrnovala starší dramatické báchorky Tylovy, Toldovy, Raimundovy, z nových Puldova Čerta na zemi (1870), německé a francouzské frašky (Elmar: Šantala, 1870) i domácí pokusy o soudobou národní a lokální frašku se zpěvy (Štolba: Krejčí a švec; Kolár: Mravenci; Dejte mi čamaru! – 1869; Chňap, Lap, Šňůra; Šamberk: Sedmašedesátníci – 1870). Původní hry, silně inspirované arénním herectvím, byly často pouhými librety, o něž se opírala herecká interpretace (Šamberk).
Sedm letních sezon v AH mělo ve vývoji pražského i celonárodního divadelnictví zásadní význam. Rozšířilo provoz PD zhruba o 160 představení ročně v letním období, kdy se v dusném a nepohodlném PD nemohlo hrát, a diváckou základnu o vrstvy, které reprezentativní kamenné divadlo navštěvovaly zřídka, nebo je nenavštěvovaly vůbec. Soubor PD vyškolený na klasickém a historickém dramatu a na moderní konverzační veselohře uplatňoval v AH své možnosti i v jiných žánrech a obohacoval svůj výrazový rejstřík. Svým způsobem tu herci PD opožděně a na vyšší úrovni naplňovali vývojové stadium, které dějiny české divadelní tvorby zatím téměř neznaly – období improvizované komedie a autorského herectví. Z této tradice čerpalo ve 20. stol. též herectví avantgardy a tzv. malých scén. V bezprostřední budoucnosti zapůsobila na divadelní vývoj jiná stránka arénních inscenací: tvorba žánrových postav a snaha o lokální kolorit posílily realistické tendence druhé poloviny 19. stol. Někteří přední arénní komikové (Mošna, Frankovský, F. Kolár) se v 80. a 90. letech stali oporami realistického repertoáru.
Nové české divadlo Letní scéna zbudovaná po zboření AH 1876 z iniciativy A. Čížka, předsedy mladočeského Družstva Královského zemského českého divadla, a jeho nástupce R. Nittingera. NČD sloužilo v letním období, od dubna do listopadu, jako pobočná scéna PD. Od 1882, kdy je koupilo Družstvo ND, plnilo podobnou funkci i pro novou reprezentativní scénu. Stálo na Král. Vinohradech v místě dnešní restaurace Demínka (roh ul. Anglické a Škrétovy až k Čelakovského sadům). Plány navrhl architekt A. Baum, stavbu řídil architekt J. Zeyer a stavitel F. Heberle. Velká dřevěná stavba na cihlové podezdívce pojala více než 3000 diváků, polovinu tvořila místa k stání. Divadlo bylo kryté, nad hledištěm částečně plechovou, částečně železnou střechou, postranní budovy lepenkou; jeviště a obě schodiště kryla skleněná střecha na železné konstrukci, která se za příznivého počasí mohla odsunout, při odpoledním představení se zatemňovala plachtami. Interiér byl osvětlován plynem, ke scénickým efektům se užívalo elektrogalvanického proudu. Jeviště bylo ve své době nejmodernější (systém propadlišť, pohyblivý prospekt, osvětlovací park) a největší v Praze. Portál a druhou oponu maloval C. Brioschi, první oponu J. Kautsky. Na jaře 1882 provedl v NČD úpravy architekt F. Buldra; zlepšila se akustika, byla zdokonalena protipožární opatření, ale nepříjemný průvan odstraněn nebyl. Účinkovaly zde herecké a pěvecké soubory obou českých zemských scén, ale specifický herecký styl se tu nevytvořil. I nadále pokračovala tradice původní lokální frašky (Šamberk: Potrhlý švec, 1878; Rodinná vojna, 1880; Podskalák, 1882). Na český divadelní vývoj více působila moderní jevištní technika NČD, která umožňovala inscenovat výpravné féerie (Pohl: Sedm havranů, 1876) i cestopisné a vědecko-utopické hry, zpracované často podle románů J. Vernea (Ku Měsíci, 1876; Cesta kolem světa za 80 dní, 1876; Carův kurýr, 1877; Dítky kapitána Granta, 1880 aj.). Z domácích autorů napodobil tento žánr A. Pulda (Společnost Atlanticko-Pacifická aneb Poctivý šejdíř, 1879). Snahy o lokální kolorit, konkretizace prostředí a folkloristické prvky v dekoracích i kostýmech těchto inscenací připravovaly cestu realistické scénografii. Od počátku se v NČD hrálo kromě tzv. letního repertoáru též klasické drama a opera. Soubor PD tu provedl i premiéry několika původních děl (Smetana: Tajemství, 1878; Čertova stěna, 1882; Dvořák: Dimitrij, 1882). Počet operních představení se stále zvyšoval a od 1882 se tu uváděl týž repertoár jako na zemské scéně. NČD znamenalo další rozšíření českého divadelního provozu. Po požáru ND, od 12. srpna do konce října 1882, fungovalo dokonce jako jediná stálá česká scéna. Významně ovlivnilo i vývoj pražské jevištní techniky. V NČD se hrálo do 1885, následujícího roku bylo zbořeno.
Národní aréna Zbudování NA 1876 bylo politickým protestem staročeské strany proti novému vedení Družstva Královského zemského českého divadla, které přechodně ovládli mladočeši (odtud přezdívka „trucaréna“). NA byla postavena v prostoru ohraničeném dnešní Vinohradskou, Balbínovou, Římskou a Italskou ulicí. Ke stavbě byl použit materiál z právě bourané AH, napodoben byl i její vnější vzhled, zato interiér se značně lišil. Plány navrhl architekt J. Niklas. 1877 bylo v zadní části objektu přistavěno skladiště dekorací. Naposledy se tu hrálo v září 1881, pak byla NA stržena. Pro první sezonu (1876) najali staročeši společnost P. Švandy ze Semčic, který tu zahájil provoz 13. 5. 1876 Straussovým Netopýrem a zájem obecenstva udržoval především operetami. Po spojení staročechů a mladočechů v jediném Spojeném Družstvu (1877) se NA stala pobočnou scénou PD, které tu sporadicky hrávalo většinou český a francouzský soudobý veseloherní repertoár i operety. Vedle moderního NČD však NA živořila a chátrala. Promítaly se v ní politické zápasy o získání vlivu na vedení českého divadla v 70. letech 19. stol., avšak významnější divadelní aktivita se v ní neprojevila.
Literatura
J. L. Turnovský: Poslední hra v PD, in: Z naší doby, 1884, s. 139; O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters III, 1888, s. 567; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903]; Máj 1, 1902/03, č. 8 (věnováno 40. výročí otevření PD; přispěli F. L. Rieger, F. A. Šubert, A. Klášterský, O. Sklenářová-Malá, A. Čech, F. F. Šamberk, J. Šmaha ad.); F. A. Šubert:Masky ND, 1905; Jan Bartoš: PD a jeho činohra, 1937; Josef Bartoš: PD a jeho opera, 1938; A. Novák: Stará garda ND I–II, 1937, 1938; A. Kittl: Soupis repertoáru PD, rkp. b. d., KČD DÚ; B. Jahn: Divadla za Koňskou a Žitnou branou, b.d., s. 12; A. Javorin: Divadla a divadelní sály v českých krajích I, 1949, s. 192 + Pražské arény, 1958, s. 53, 122, 180, 189; L. Páleníčk: Jindřich Mošna, herec realistický, 1951 + Z českého jeviště, 1964; J. Arbes: Jan Nepomuk Maýr, in: Z divadelního světa, 1958, s. 7 + Čeština na českém jevišti před otevřením ND, tamtéž, s. 127; J. Neruda: České divadlo I–V, 1958–66; J. Vodák: Tváře českých herců, 1967; L. Klosová: J. J. Kolár, 1962 + K inscenačním otázkám činohry a opery PD, Čas. českého muzea 115, 1966, s. 212 + Kolárové, 1969; B. Brodská: Nástin dějin tance v Čechách do r. 1918, 1967; S. Jareš: PD v Praze, Hud. věda 16, 1979, s. 252; B. Srba: B. Smetana a soudobá divadelní konvence, Opus musicum 17, 1985, s. 17 a 97 + Cestou k národnímu významu českého divadla. Obraz specifik domácího prostředí v české scénografii 19. století, Program SD Brno 60, 1988/89, s. 262, 302, 342, 382; M. Ottlová, M. Pospíšil: Italská opera v kontextu české národní opery, Miscellanea musicologica 33, 1992, s. 39; J. Smaczny: Daily Repertoire of the Provisional Theatre Opera in Prague, tamtéž 34, 1994, s. 9; Repertoár PD 1862–1883, rkp. 1995, NMd.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 404—411
