Amatérský dělnický divadelní soubor založil E. Famíra ze dvou skupin: vysočanského kolektivu mládeže a dělnického kolektivu Proseku. Nově ustavená Proletscéna (P) se stala členem Svazu DDOČ a působila v Lidovém domě ve Vysočanech. Famíra P formoval po stránce ideové v duchu svého politického názoru jako bojovnou komunistickou scénu a jako autor, dramaturg a režisér určoval její tvorbu. Na činnosti P se podílel skladatel V. Nejedlý hudbou k pořadům a vybudováním ochotnického orchestru. P zahájila 9. 4. 1933 pásmem Pařížská komuna, na jehož scénáři s Famírou pracoval historik V. Husa. V pořadu spoluúčinkoval názorově spřízněný kolektiv El-Carova parta, vedený K. Jiráčkem. Sborová recitace spolu s hudbou a pohybovou akcí vytvářely vizuálně-akustickou kompozici, působivě vyjadřující proletářské ideje. Představení bylo po několika reprízách zakázáno. Další scénická montáž, Vzpoura, připravená pro večer Leninova tryzna (1933), byla povolena pod podmínkou, že bude beze slov. Přepracovaná pantomimická verze se uváděla pod názvem Vítězství práce (později Práce a vítězství). Vzpoura indonéských námořníků na holandské lodi Zeeven Provinzen v březnu 1933 inspirovala pořad Křižník X (1933), který byl zakázán. K jubileu J. Wolkera připravila P v lednu 1934 recitačně-hudební pásmo z jeho veršů a s hudbou V. Nejedlého. Vedle původních scénických montáží tvořily druhou linii inscenace sovětských divadelních her (Afinogenov: Strach, 1933; Kiršon: Koleje duní; Pogodin: Můj přítel Nikolaj – 1934). Famíra vytvořil systém stavebnicových dílců, umožňujících členit prostor scény a různě ho obměňovat.
Po zákazu P působili její členové ve skupině Roman Tuma (nazvané podle herce ND, který byl mezi pražským dělnictvem oblíben jako recitátor). 1935–36 nastudovali několik her (Pogodin: Po bále; Guimerŕ: V nížině; Škvarkin: Cizí dítě aj.).
Ve vývoji dělnického ochotnického divadla, který po rozmachu malých agitačních scének, poznamenaných proletkultovským primitivismem formy, směřoval k rozsáhlejším jevištním útvarům a k rehabilitaci estetické funkce, sehrála P významnou roli. Svou tvorbou napomáhala prosadit tyto tendence a Pařížskou komunou podnítila diskusi o podobě a pojetí proletářského divadla.
Litertura
F. Kubr: O divadlo života, 1959, s. 63; J. Jiránek: Vít Nejedlý, 1959, s. 72; M. Burian: Svaz dělnických divadelních ochotníků československých, 1972, s. 3; J. Sekera: Umění mezi lidmi, Ostrava 1972, s. 133.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 403—404
