Skupina amatérských, avšak k profesionalismu směřujících loutkářů okolo význačného činovníka českého loutkářského hnutí J. Malíka se zformovala koncem 30. let v Loutkovém divadle T. J. Sokol v Praze-Libni. Když na podzim 1939 perzekuovali nacističtí okupanti přední činitele Sokola a mnohé naznačovalo, že postihu nezůstane ušetřena ani libeňská jednota, přetvořila se tato loutkářská skupina v samostatný soubor, nazvaný Pražská umělecká loutková scéna, zkráceně PULS. Pod novým názvem ještě po krátký čas hrála na své dobře vybavené scéně v sokolovně v Libni. Zároveň však, počínaje únorem 1940, se pokoušela uchytit i v Divadélku pro 99 v suterénu Topičova domu na Národní tř. Po zákazu Sokola a záboru libeňské sokolovny okupačními úřady na jaře 1941 a po převzetí Divadélka pro 99 skupinou J. Šmídy Větrník nalezla přístřeší i novou provozovací záštitu v Klubu umělců v Mánesu, jehož se stala kolektivním členem. Na jaře 1944 přešla pod divadelní referát NOÚZ, který v rámci kulturněpolitické akce Radost a práce organizoval různé divadelní podniky. Když NOÚZ zbudovala podle Malíkova projektu v areálu Lesního divadla v Krči speciální pavilon s krytým jevištěm pro maňásková představení, hrál tam PULS v létě 1944 na základě profesionální licence pravidelně. Protože se zákaz divadelní činnosti, vydaný nacisty na konci srpna 1944, nevztahoval na loutkářské podniky, působil PULS na jaře 1945 jako Závodní loutkové divadlo nakladatelství Orbis na Král. Vinohradech.
Svou činnost skupina zaměřovala jak na dětské, tak na dospělé publikum, jemuž byl určen literárně hodnotný repertoár. K pásmu Pomněnky (1939), sestavenému z veršů, próz a dramatických prací českých autorů, jež mělo zřetelnou protifašistickou tendenci, přibyly kompozičně i ideově příbuzné Sedmikrásy (1940), uváděné v libeňské sokolovně a v Divadélku pro 99. V těchto nejvýznamnějších inscenacích PULSu Malík režijně i scénograficky navazoval na pokusy české divadelní avantgardy jevištně ztvárnit poezii a lyrické nedramatické texty. Během působení v Mánesu skupina účinkovala v tamních kabaretních představeních, jež organizovali J. Port, F. Němec a V. Lacina, a uváděla i vlastní pořady, např. pásmo Loutky prosí o slovo (1942), Interview s dřevěnou múzou (1943), Úsměvy dřevěné Thálie (1943), v nichž se vedle ukázek vyspělého loutkářského umění pokoušela i teoreticky formulovat program budoucího vývoje českého loutkářství. Největšího úspěchu u publika si vydobyla Večerem Viktora Dyka (1944), na němž předvedla ve formě maňáskového představení dosud nezveřejněné Dykovy loutkové parodie Švejdy Navarovského sláva a pád, sepsané jen pro zábavu rodiny a přátel. Nutnost přizpůsobit se prostorům bez stabilní loutkové scény posílila Malíkovy scénografické experimenty. Ve scénickém řešení Dykovy komedie užil ekran s průsvitnou clonou, na který byly promítány dekorace a o přestávkách táhnoucí mračna. Ovlivněn ruským loutkářem S. Obrazcovem (jehož knihu Herec s loutkou tehdy překládal), používajícím asijské spodem ovládané loutky – vajangy, ozkoušel je Malík v připravované inscenaci Sofoklova Krále Oidipa, jejíž veřejné provedení však znemožnil zákaz činnosti Klubu umělců. V Krči uváděla skupina mj. i maňáskové komedie německého loutkáře M. Jakoba.
Po osvobození 1945 Malík jednal s E. F. Burianem o včlenění PULSu do komplexu Divadla práce, avšak bezvýsledně. Nepodařilo se ani zajistit sál a činnost skupiny ochabla, neboť Malík se věnoval především přípravě profesionalizace loutkových divadel. Část souboru vedená F. Němcem uvedla na scéně Divadla mladých pionýrů maňáskový pořad z Němcových hříček Aladinův flašinet a Oskar chytá havrana, s nímž ještě na jaře 1946 vystupovala v pražských školách.
PULS, působící na amatérské bázi, cíleně směřoval svým programovým úsilím, kvalitním repertoárem určeným všem věkovým vrstvám publika i experimenty v oblasti loutkářských technik k ustavení profesionální loutkové scény. 1949 se někdejší členové skupiny stali jádrem souboru Ústředního loutkového divadla, ustaveného pod Malíkovým vedením.
Literatura
KOS: Libeňští hrají v Divadélku pro 99, Loutk. scéna 1, 1940/41, s. 14; **: Loutkový soubor libeňského Sokola, LN 14. 3. 1940; –a: Dykův literární večer loutkářský, Nár. střed 5. 3. 1944; –ák: Dřevění vojáci odboje, Loutk. scéna 2, 1945/46, s. 70; J. Malík: Loutky za okupace, in sb: Theater–Divadlo, 1965, s. 94; Památník stého výročí, Almanach TJ Meteor, 1984; B. Srba: České loutkářství v tzv. Protektorátu Čechy a Morava, in sb. Otázky divadla a filmu II, Brno 1999, s. 136.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 396—397
