Divadelní podnikatel J. Pištěk nechal 1900 přestavět svou dřevěnou arénu (v místech dnešní Slezské ul.), sloužící od 1893 jako letní působiště jeho společnosti, na budovu pro celoroční provoz. Této změně přizpůsobil dosavadní program společnosti. Rozhodl se orientovat plně na činohru, která by odpovídala zájmu lidových diváků z Vinohrad a okolí, rozpustil proto zpěvoherní soubor (ponechal 12členný orchestr a několik zpěváků pro hry se zpěvy). Jádro souboru tvořili Z. Bullantová, J. Hadrbolcová, M. Kremanová, M. Pištěková, A. Suchánková, P. Vedralová, V. Budil, A. Gabriel, J. Javorčák, J. Lukavský, M. Nový, J. Písecký (též malíř dekorací), V. Spurný a J. Strouhal. V dalších sezonách tu působili A. Špillingová, A. Marek, J. Kubík, J. Pulda, J. Rozsíval, J. Vojta, J. Vorlický, E. Wiesner ad. Navzdory hojné fluktuaci herců pražských předměstských scén udržel Pištěk dobrý soubor, schopný herecky pozvednout i méně kvalitní textové předlohy a zaručující scéně popularitu. Na repertoár se dostala v prvních letech řada současných her (mj. Ibsen: Podpory společnosti; Němirovič-Dančenko: Cena života), českou premiéru tu mělo Gorkého Na dně (hráno pod názvem Na dně života, 1903) a světovou premiéru Cankarovo sociální drama Pro blaho národa (1905). Rovněž byly uváděny hry současných českých autorů (Stroupežnický: Naši furianti; Jeřábek: Syn člověka; Vrchlický: Noc na Karlštejně; Mrštíkové: Maryša; Šubert: Probuzenci, Žně, Jan Výrava ad.), které rovnoměrně doplňovala česká klasika, zejm. hry Tylovy (Jiříkovo vidění, Paličova dcera, Slepý mládenec, Strakonický dudák), Klicperovy (Hadrián z Římsů) a Kolárovy (Pražský žid, Magelona). V pestré repertoárové nabídce však převažovaly osvědčené veselohry, frašky a výpravné hry (např. Šamberk: Jedenácté přikázání, Podskalák, Břinkalovy trampoty; Kühnl: Pražští šviháci; Blumenthal: Praha je Praha; Bisson: Kontrolor spacích vagonů; Schönthan: Únos Sabinek; Birch-Pfeifferová: Diblík, šotek z hor; Kneisl: Papageno v almaře). Pravidelná byla nedělní představení pro děti (Burnettová: Malý lord; Svoboda: Děti kapitána Granta). Již méně (podle momentálního stavu souboru) se uváděly operety (mj. Hervé: Mam’zelle Nitouche; Offenbach: Trebizondská princezna; Strauss: Cikánský baron). Potřeba zaplnit denně velké divadlo (cca pro 1.800 diváků) a tlak konkurence nutily Pištěka nasazovat atraktivní tituly, např. dramatizace historických románů (Sienkiewicz: Quo vadis?, Ve znamení kříže – 1902; Bulver: Zkáza Pompejí a Herkulán, 1905), pro které pořizoval nákladné výpravy a kostýmy, či hry přitažlivé lokálním názvem (např. Grunert: Kuchař z Malé Strany a dcera kominíka z Vršovic; Pulda: Strašidlo ve vinohradské vodárně; Smolka: Milionář z Vinohrad a zámečník z Vršovic). Divácky úspěšné byly frašky a hry se zpěvy O. Fastera (Krásná Lída, 1902; Zelené mládí, 1903; Kněžna Pepička; Pražské švadlenky – 1904; Princ z pohádky, 1905; Veselé pradlenky, 1906), psané na objednávku divadla, které dosahovaly stovky repríz a celá Praha si zpívala jejich kuplety.
Ač Pištěk pravidelně uváděl světovou klasiku (zejm. Schillera, Shakespeara, Goetha, Huga a Tolstého), její zastoupení se značně zvýšilo přičiněním V. Budila 1901–02 (Sofokles: Antigona; Schiller: Panna Orleánská, Loupežníci, Valdštejnova smrt, Marie Stuartovna; Shakespeare: Kupec benátský, Král Lear, Hamlet, Othello, Mnoho povyku pro nic, Romeo a Julie, Richard III.). Budil sám tyto hry režíroval a většinou v nich hrál stěžejní role. Později Pištěk zval k pohostinských hrám význačné herce (J. Mošna, A. Sedláček). Ojedinělým titulem v repertoáru byly Pašijové hry A. Hoffmana (1901). I když se činoherní nabídka předměstských scén příliš nelišila, Pištěkova dramaturgie, zaměřená na lidové vrstvy, obohatila pražský divadelní život a dávala možnosti k růstu realisticky zaměřených hereckých osobností.
Po Pištěkově smrti 1907 převzala podnik vdova M. Pištěková. Vedení scény předala J. Strouhalovi (1907–08), který ji řídil v Pištěkových intencích. Poté se ve vedení vystřídali J. Altman-Tišnov (1908), F. Lacina (1909–10), A. Marek (1910), J. Kubík (1911–12) a J. Strouhal (1912–14). V tomto období upadlo divadlo do vleklé krize, kterou prohlubovalo časté střídání nepříliš zdatných artistických ředitelů a četné odchody herců, zejm. do nově otevřeného vinohradského divadla. Z nových členů se uplatňovali zejm. R. Kociánová, O. Haasen, F. Lier, A. Marek, V. Nejedlý, D. Želenský, také jako režiséři F. Kaňkovský, K. Šott a V. Táborský. Přibyl kapelník R. Piskáček. Významnou posilou se za Lacinova vedení stala populární subreta F. Horníková, za ředitele Marka herec F. Zvíkovský. Většina oblíbených veseloher a frašek se udržovala stále na repertoáru, doplňována novými, většinou druhořadými kusy. Sporadicky a se zpožděním se objevovala novější česká dramatika (Preissová: Gazdina roba, Její pastorkyňa; Kvapil: Princezna Pampeliška – 1908; Kvapil: Bludička; Zeyer: Radúz a Mahulena – 1909). J. Altman-Tišnov uvedl Ibsenovu Noru a dramatizaci Tolstého Anny Kareniny a Vzkříšení. Umělecky hodnotnější díla se objevovala často zásluhou hostujících herců M. Hübnerové (Preissová: Gazdina roba), E. Vojana (Vrchlický: Noc na Karlštejně), J. Burdy (Halbe: Mládí), E. Vrchlické (Palm: Náš přítel Něklužev). Začátkem 1914 pronajala M. Pištěková divadlo S. Langerovi, avšak po vypuknutí 1. svět. války je uzavřela. 1915 se hrálo jen příležitostně: vystupoval zde operní soubor italských dětí a Česká činohra H. Benoniové. Nezaměstnaní herci (mj. O. Stocká, M. Šíblová, K. Adámek, K. Šott) se posléze sdružili a pod vedením A. Karlovského si divadlo pronajali. Hráli zde až do konce války. V ovzduší divadelní konjunktury uváděli především frašky a operety, občas i veselohry s válečnou tematikou (Oliva: Válečný sňatek, 1916; Památka válečného lazaretu).
1919 majitelka pronajala budovu Spojenému družstvu ND, které hledalo nové působiště pro zpěvoherní ansámbl MD Král. Vinohrad. Po jeho osamostatnění téhož roku se nájemcem budovy stalo Družstvo Vinohradské zpěvohry a Pištěkovo divadlo definitivně zaniklo.
Literatura
Nesign: Jan Pištěk, ředitel, Divadlo 5, 1906/07, s. 303; A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926, s. 177; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 248; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 172; V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek, 1920; S. Langer: Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, rkp. b. d., DÚk; D. Moravec: Vezi med slovensko i češko dramo, Ljubljana 1963, s. 82; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978, s. 220.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 390—392
