J. Pištěk, tenorista a herec u společnosti Švandovy, Kramuelovy a Faltysovy, založil 1877 vlastní divadelní podnik. Bohatě se oženil, takže mohl sestavit kvalitní a na svou dobu mamutí soubor i zakoupit a rekonstruovat Kramuelovu Arénu v Kravíně na Král. Vinohradech, na rohu dnešních ulic Slezské a Budečské (1878), jež poskytla souboru pevnou základnu pro letní měsíce. Když musela být 1881 pro zchátralost zbořena, postavil na témže místě taktéž dřevěnou a zčásti zastřešenou, ale rozměrnější budovu, Letní divadlo na Král. Vinohradech pro zhruba 1200 diváků. Sloužilo do 1893, kdy bylo kvůli nové zástavbě strženo. Podnikavý Pištěk zakoupil pozemek poblíž vinohradské vodárny (mezi dnešní Slezskou a Korunní ul., v úrovni ul. Kladské), na němž dal zbudovat velkou letní arénu, Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, tzv. Pištěkárnu.
O hlavních, tj. zimních sezonách, které trvaly obvykle od začátku října do konce března, hrávala PS většinou na jednom místě. Zahájila v Plzni (1877/78), kde působila i v dalších letech (1886–89, 1891/92). Významně zajišťovala rovněž český divadelní provoz v Brně, nejprve v Besedním domě v podzimním období let 1879–81, poté v Národním divadle (na Veveří ul.). Brněnské ND bylo Pištěkovi zadáno v první, zahajovací sezoně (1884/85) a znovu 1893–96 a 1897/98. Jednu sezonu strávila PS v Chrudimi (1878/79). Na přelomu září a října sehrála 19 představení v karlínském Varieté. V letech, kdy se řediteli nepodařilo získat celou zimní stagionu, společnost kočovala (Pardubice, Kolín, České Budějovice, Hradec Králové, Turnov, Chrudim, Mladá Boleslav, Nymburk). Od počátku svého divadelního podnikání se Pištěk snažil trvaleji uchytit na Vinohradech. Již 1882 po skončení letní arénní sezony přesunul hry své společnosti do tzv. Ústřední síně (sál Paslerova hostince v dnešní Anglické ul., který adaptoval). 1896, kdy Pištěk nezískal zimní sezonu v Brně, se od začátku října hrálo střídavě v Národním domě na Vinohradech a v žižkovské Bezovce, od ledna 1897 v Národním domě.
První soubor, sestavený pro Plzeň, kde PS zahajovala činnost, měl dobře obsazenou činohru i zpěvohru.
ČINOHRA Pištěk angažoval K. Liera, jednoho z tehdy nejvšestrannějších mimopražských herců, A. Lierovou pro obor salonních dam, M. Ryšavou, výbornou tylovskou ztělesnitelku starších žen a matek, jejího manžela K. Ryšavého, který hrál role otců, komika J. Poláčka, svou sestru M. Pištěkovou, švagra K. Stockého, M. Slánskou, představitelku sentimentálních milovnic a hrdinek (od 1894 Pištěkova druhá žena), dále K. Chvapila a M. Křepelovou, pozdější výraznou realistickou herečku. 1878 přibyl F. Šípek a E. Vojan, který se ale zatím příliš neprosazoval, o rok později tragédka L. Rottová a 1880 V. Budil, jenž se rázem stal vedoucí osobností činohry. Ředitelova hudebnědramatická orientace však způsobila, že činohra neměla pevnou uměleckou koncepci a kolísala jednak podle vkusu a rozhledu beneficiantů, ale hlavně režisérů, jichž mívala PS několik (v Aréně v Kravíně např. Liera pro veselohru, Budila pro drama, Šípka pro frašku; v Brně režírovali kromě Pištěka V. Budil, A. J. Frýda a B. Halla). Plzeňská sezona stála na německé a francouzské veselohře a frašce (A. Daudet, A. Belot, R. Benedix, G. Moser, W. Rosen), z českých autorů se hrál Šamberk (Svůj k svému), Štolba (Zapovězené ovoce) a Bozděch (Světa pán v županu).
V Aréně v Kravíně i v nástupnickém Letním divadle uváděla činohra např. Sardoua, Scribea, Augiera, Tyla, Bozděcha, významné místo zaujímaly frašky F. F. Šamberka, který tu pohostinsky hrál i režíroval. 1882 se tu konala premiéra jeho Podskaláka, na kterého si Pištěk vyhradil provozovací právo. V lidovém a oddechovém repertoáru, podporovaném i občasným vystupováním artistů, se náročnější tituly objevovaly výjimečně (Schiller: Loupežníci, Marie Stuartovna; Słowacki: Mazepa; Jeřábek: Služebník svého pána).
Prvním uměleckým vrcholem PS bylo její působení v ND v Brně. Jeho první sezonu v nově otevřeném divadle na Veveří činohra zahájila 6. 12. 1884 Kolárovou Magelonou (s hostující O. Sklenářovou-Malou v tit. roli). Soubor doplnili herci A. J. Frýda, M. Pospíšilová, M. Procházková ad. Na repertoáru se objevila i modernější komedie mravů (V. Sardou, G. Ohnet, F. von Schönthan), znovu oblíbený Šamberk (Divadelní vlak, Podskalák, Jedenácté přikázání, Palackého třída č. 27, Rodinná vojna, Karel Havlíček Borovský, Josef Kajetán Tyl), Bozděch (Zkouška státníkova), ale i Tyl (Paličova dcera, Jiříkovo vidění, Enšpígl), Kolárova Magelona a Vrchlického Noc na Karlštejně. Brněnskou sezonu zakončila čtveřice Shakespearových her: Kupec benátský, Zkrocení zlé ženy, Othello a Král Lear. První režíroval K. Lier, ostatní V. Budil, který herecky exceloval jako Lear a Othello. Sekundovali mu K. Lier jako Jago a L. Rottová jako Kordelie a Desdemona. Činoherní repertoár se později rozšířil o Stroupežnického Zvíkovského raráška a Nerudovu Francescu di Rimini (obojí Mladá Boleslav 1886).
Následující tři sezony v Městském divadle v Plzni (1886–89) znamenaly vrcholnou uměleckou éru PS. V činoherním souboru zůstali manželé Lierovi, Ryšavých a Budilovi, M. Slánská, M. Pištěková, J. Poláček, K. Stocký, přibyla ředitelova dcera Zdenka. Od 1885 hráli milovníky F. Kaňkovský a F. rytíř ze Steinsbergu (pod pseud. Beneš). Od 1887 měli Liera nahradit A. Houdek, A. Jiřikovský, J. Vilhelm a F. Zvíkovský. Ženské tragické postavy hrály F. Jasanská a B. Pospíšilová.
Po mnoha kritických ohlasech si začala činohra více všímat novodobé původní tvorby. V Plzni se hrál, bezpochyby zásluhou Budilovou, nejen Vrchlický (Rabínská moudrost, Exulanti, Nad propastí, Pomsta Catullova), Jeřábek (Cesty veřejného mínění, Syn člověka, Služebník svého pána), ale i Štolba (Maloměstští diplomati, Závěť, Vodní družstvo), Šubert (Jan Výrava), Pippich (Svět zásad), téměř celý Stroupežnický a také tehdy módní ruské hry (Palm: Náš přítel Něklužev, Špažinskij: Paní majorka), pro něž však soubor neměl vhodné interprety. Obvyklou repertoárovou výplň tvořila německá a francouzská převážně veseloherní produkce (F. v. Schönthan, G. Moser, G. Ohnet, O. Blumenthal, V. Sardou, E. Labiche, A. Dumas ml., A. Bisson aj.). Jediná klasická hra, Calderonův Sudí zalamejský (1887), nebyla úspěšná. Novinkou byla organizovaně navštěvovaná představení pro plzeňské dělnictvo. V poslední plzeňské sezoně odešli manželé Budilovi a Lierovi. Obecenstvo ztrácelo zájem a po předčasném ukončení pobytu v Plzni začátkem února 1889 strávil soubor jaro a příští zimu na cestách (Pardubice, Kolín, České Budějovice, Hradec Králové, Turnov, Chrudim, Mladá Boleslav, Nymburk). Na jaře 1891, po finančním krachu Budilovy společnosti, se PS do Plzně vrátila, dokončila sezonu a Pištěk získal Městské divadlo i na následující zimu 1891/92.
V posledním období, které PS trávila v Plzni, přibyly do repertoáru činohry z českých novinek Štechovy Maloměstské tradice, Svobodovy Směry života a Stroupežnického Zkažená krev. K nejvýznamnějším počinům však patřily Ibsenovy Podpory společnosti, Laubeho Hrabě Essex, Echegarayův Velký Galeotto, Moliérův Lakomec a Tartuffe. Pro dělnické obecenstvo byl nastudován Fuldův Ztracený ráj. V Letním divadle na Král. Vinohradech se v druhé polovině 80. let a počátkem 90. let hrál většinou lidový obrozenecký repertoár (Tyl, Štěpánek, Raupach, Raimund apod.), z činoherních novinek dílka herců souboru (A. Lokay, J. Poláček, K. Stocký, V. Táborský – pod pseud. K. Neumann, F. Vratislav, K. Želenský). A. Jiřikovský uvedl ve své benefici Šimáčkovo drama Bez boje (1887), odmítnuté pražským ND; soubor však nezvládl psychologickou problematiku hry. Na přelomu 80. a 90. let řídil činohru tříčlenný režisérský tým: B. Halla se specializoval na veselohry, J. Vilhelm na frašky a A. Houdek na dramata. Repertoár PS v kamenných divadlech a v aréně se žánrově, stylově, ale i kvalitativně značně lišil. I v 90. letech se arénní dramaturgie pohybovala ve vyježděných kolejích, k hereckým autorům přibyli J. Pulda, F. Šípek, J. Vávra a J. Vilhelm, kromě nich J. Ladecký. Z klasiky se hrálo Mnoho povyku pro nic, Tartuffe a Schillerovy Úklady a láska (1892).
V 90. letech PS prožívala renesanci. Půl roku po otevření nové arény následovaly bezprostředně za sebou tři zimy v Brně (1893–96). Činohru posílil znovu A. Jiřikovský, V. Jiřikovská, dále F. Šípek a A. Junková, M. Ptáková, K. Želenský, L. Želenská, A. Charvát, L. Janovský, M. Procházková, J. Pulda, V. Táborský, F. Zvíkovský. V poslední brněnské sezoně (1897/98) přibyli F. Bursová, znovu K. Lier, A. Košnerová, provd. Puldová aj. Činohra připravila několik původních realistických novinek: Šimáčkův Svět malých lidí a Jiný vzduch, Stroupežnického Zvíkovského raráška, Zkaženou krev, Na Valdštejnské šachtě a Pan Měsíček obchodník, Svobodův Útok zisku, Jiráskova Otce, Štolbovy Peníze, Preissové Gazdinu robu a problematickou inscenaci Maryši bratří Mrštíků. Ze zahraniční tvorby mj. Dumasovu Dámu s kaméliemi a Keana, Thomasovu Charleyovu tetu, Krylovova Medvěda námluvčím, Mussetovo Se srdcem divno hrát, Šťastného člověka od Němiroviče-Dančenka, Anzengruberova Sedláka křivopřísežníka. Klasiku zastupoval Lope de Vega (Král a sedlák), Moliére (Tartuffe), Shakespeare (Hamlet, Viola [Večer tříkrálový], Zkrocení zlé ženy) a Schiller (Marie Stuartovna). Bylo sehráno i několik pohádkových her pro děti.
OPERA Pro operní a operetní provoz disponovala PS až 30členným orchestrem. Zpočátku ho řídil J. Hartl, v Brně též E. Pichert a J. Kompit. Sólistickému souboru vévodil basista a výborný herec V. Heš (Kecal, Mefisto v Gounodově Faustu a Markétce, Falstaff v Nicolaiových Veselých ženách windsorských, Janek v Blodkově V studni). Vedle sopranistky A. Součkové (např. Vendulka ve Smetanově Hubičce, Markétka v Gounodově Faustu a Markétce, Violetta ve Verdiho Traviatě) se uplatňovaly J. Hešová (sestra V. Heše) a K. Schambergerová. Tenorové party obstarával J. Pištěk a J. Dvořák, altové A. Chvapilová a J. Dvořáková.
Zatímco jediným známějším titulem plzeňské zpěvoherní dramaturgie byla Lecocqova opereta Giroflé-Giroflá, v Aréně v Kravíně a v Letním divadle na Král. Vinohradech se soubor připravoval na Brno a uvedl operety Offenbachovy (Orfeus v podsvětí, Velkovévodkyně z Gerolsteinu, Bandité, Princezna Trebizondská), Suppého (Fatinica, Dona Juanita, Krásná Galathea), Straussova Netopýra ad. Z oper Weberova Čarostřelce, Verdiho Trubadúra, Gounodova Fausta a Markétku. Stálé místo měla v repertoáru Smetanova Hubička a V studni V. Blodka. V Chrudimi uvedla společnost 4. 2. 1882 v premiéře Bendlova Starého ženicha (první reprízu dirigoval skladatel). Působení v ND v Brně zahájila Pištěkova opera Smetanovou Prodanou nevěstou (1884), kterou tamní obecenstvo poprvé slyšelo celou (úryvky uvedla PS už 1879 v Besedním domě). Operní repertoár byl rozšířen o Flotowovu Martu, Adamova Postiliona z Lonjumeau, operetní o Millöckerova Žebravého studenta a Suppého Gaskoňce. V dalších letech přibyla Bizetova Carmen a Hřímalého Zakletý princ (obě Mladá Boleslav 1886).
1886–89 PS významně přispěla ke konstituování opery v Plzni. Dirigentem tu byl K. Kovařovic (1886/87), V. Heše, který odešel do pražského ND, nahradili basisté R. Polák a A. Pivoňka, prvním tenorem byl J. A. Jelínek, barytonem E. Kroupa, ze zpěvaček vynikaly sopranistky A. Součková, M. Chlostíková a J. Hešová, provd. Steinsbergová, a altistka C. Budilová. Kovařovic tu nastudoval vůbec poprvé kompletní verzi Prodané nevěsty (1886). Kulturní událostí byly mimopražské premiéry oper R. Wagnera. Pro Lohengrina (tit. role J. A. Jelínek, Elsa – A. Součková, Telramund – E. Kroupa, d: K. Kovařovic, 1887) dal ředitel pořídit novou výpravu a rozšířil orchestr. V lednu 1888 následoval Tannhäuser, uvedený o tři roky dříve, než v pražském ND (tit. role J. A. Jelínek, Alžběta – M. Chlostíková, Wolfram – F. Šír). Tyto počiny se však u plzeňského publika nesetkaly s valným ohlasem. Z domácí tvorby provedla PS Smetanova Dalibora (1887) a romanticko-komickou operu kapelníka J. Hartla Natalie (1887). V poslední plzeňské sezoně (1891/92) opera nově nastudovala Lohengrina, uvedla novinku P. Mascagniho Sedlák kavalír, z operet Zellerova Ptáčníka. Opereta žila ve znamení Straussova Cikánského barona a Gilbertova a Sullivanova Mikada. V aréně se uváděla operetní dílka členů souboru (např. Hartl: Záboj a Ludiše; Jelínek: Rosa Šandor – 1890).
Opereta měla roztomilou subretu v A. Engelbertové-Haislerové, do zpěvoherního souboru přibyli v 90. letech basista E. Aschenbrenner, barytonista M. Fedyczkowski, tenorista B. Pták, 1895 barytonista E. Burian, 1897 sopranistka M. Wollnerová, kapelníkem byl E. Engelbert. Od 1893 PS významně utvářela český operní život v Brně. Vysoké úrovni ansámblu odpovídala úroveň repertoáru. Hrál se Verdiho Maškarní ples, Bizetova Carmen, Mascagniho Cavalleria rusticana, Wagnerův Lohengrin, Mozartova Kouzelná flétna i Don Juan, Čajkovského Piková dáma, z české tvorby Dvořákův Šelma sedlák a Tvrdé palice, Smetanovo Tajemství, Dalibor, Dvě vdovy, Hubička, Prodaná nevěsta a opera Dubrovský E. Nápravníka (1898). Do dějin české i světové opery se PS zapsala premiérou Janáčkovy prvotiny Počátek románu (Selské děvče – M. Wollnerová, Otec – E. Aschenbrenner, Mladý baron – B. Pták, 1894). Opereta měla na programu tehdy běžné tituly (Suppé, Offenbach, Planquette, Strauss, Hervé, Lecocq, Millöcker). Novinkou v dějinách českých kočovných společností byly celovečerní balety, nastudované F. Janovskou-Friezovou (Bayer: Královna loutek; Anger, Berger: Štědrovečerní sen – Brno 1893). V létě 1896 podnikla zpěvoherní část PS (80členný soubor) úspěšný zájezd do Splitu.
Po poslední brněnské sezoně PS 1898 přestala cestovat a zakotvila na vinohradské scéně. Arénní repertoár vycházel vstříc nenáročnému vkusu publika, nicméně mezi pokleslými hrami se sporadicky objevovaly kulturní počiny. Občas sem ředitel poslal brněnský operní soubor s tamními inscenacemi (Maškarní ples, Marta, Faust a Markétka, Traviata, Lortzingův Car a tesař). Beneficianti A. Charvát, B. Halla, J. Strouhal a F. Zvíkovský se zasloužili o uvedení Revizora, Hamleta, Romea a Julie a Loupežníků. Pro dělnictvo se hráli Hugovi Bídníci (pravděpodobně v dramatizaci J. J. Stankovského). Vynikající byl repertoár 1899 (Krylov: Medvěd námluvčím; Němirovič-Dančenko: Cena života; Tolstoj: Vláda tmy; Hauptmann: Bobří kožich; Lope de Vega: Sedlák svým pánem). Po tomto úspěchu se ředitel rozhodl zpěvoherní soubor rozpustit a pěstoval nadále jen činohru.
V PS bezesporu dominovala opera. K jejím zásluhám patří nejen několik českých premiér (Bendl, Janáček a zejm. Wagner), ale i prosazování české opery v Brně. Jinak však spoléhala dramaturgie (i činoherní) na osvědčené jistoty, ale ani ty nemohly být často adekvátně interpretovány. Přes dobré existenční podmínky byla PS pro řadu významných herců a zpěváků pouze přestupní stanicí, kde nenacházeli podněty pro umělecký růst. Ředitel Pištěk zásadně nevychovával ani obecenstvo, ani herce. Způsobem provozu, kombinujícím několikaměsíční pobyt na jednom místě s kratšími zájezdovými štacemi, představovala PS přechodný typ mezi cestující společností a stálým divadlem, ve které se 1900 proměnila. Došlo k tomu poté, co Pištěk uzpůsobil Letní divadlo na Král. Vinohradech pro celoroční provoz (kompletní zastřešení, instalace parního ústředního topení). Pištěkovo lidové divadlo se stalo prvním stálým divadlem na Král. Vinohradech.
Literatura
Nesign.: Jan Pištěk, ředitel.., Divadlo 5, 1906/07, s. 303; M. A. Šimáček: Dvě dramata. Bez boje, Jiný vzduch, 1910, s. 2; V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek, 1920; V. Š. Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930; K. Tauš: K padesátiletému jubileu českého divadla v Brně, Brno 1934; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 172; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 118, 213, 245 + Letní divadlo na Král. Vinohradech. Repertoár 1882–1892, rkp. b.d., DÚk + Pištěkova aréna. Repertoár 1893–1900, rkp. b.d., DÚk; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961; 100 let českého divadla v Plzni 1865–1965, Praha–Plzeň 1965; A. Buchner: Cedule kočovných divadelních společností v Čechách a na Moravě, 1968; Almanach Státního divadla v Brně II, Brno 1974, s. 11; J. P. [Pömerl]: Pištěk Jan, in: Postavy brněnského jeviště, Brno 1979–84, s. 277; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978; O. Roubínek: F. F. Šamberk, 1985; R. Kautský: Zmizelá pražská divadla, rkp. b.d., KČD DÚ.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 387—390