Osvobozené divadlo (OD), centrum české divadelní avantgardy 20. a 30. let, vzniklo jako sekce Spolku moderní kultury Devětsil v zimě 1925 z iniciativy režisérů J. Honzla a J. Frejky. Prvním působištěm původně poloprofesionálního souboru bylo 1926 Divadlo Na slupi na rozhraní Nového Města a Vyšehradu. Zde již předtím vystupovala pod různými názvy (Soubor Konzervatoře, Divadlo mladých) skupina herců soustředěných okolo J. Frejky, která vplynula do OD a reprízovala některé své inscenace. Honzl její práci od počátku sledoval s porozuměním v novinových referátech. Poučen na ruských, francouzských a rakouských vzorech, formuloval program OD v knize Roztočené jeviště (1925), v tisku i v cyklu přednášek, pořádaných od února 1926 v Akademickém domě na Karlově nám.
OD zahájilo jako scéna experimentálně zkoumající postupy moderního divadla v duchu poetismu a konstruktivismu v únoru 1926 převzatými inscenacemi J. Frejky (Cirkus Dandin, Frejkova adaptace Moliérova Georgese Dandina; Jevrejnov: Veselá smrt, v březnové repríze společně s Honzlovým nastudováním Němého kanára Ribemonta-Dessaignese), jehož jedinou původní režií v OD byla Nezvalova Depeše na kolečkách (1926). V Honzlově konzistentním konstruktivisticko-poetistickém programu se hlavní inscenační zásady (syntetičnost hercova výkonu, popření iluzivního realismu a dekorativismu, zdůraznění funkčnosti všech jevištních prvků ve vztahu k hereckému projevu, dominance režijního vedení) promítaly do neliterárně lyrického pojetí inscenace jako autorské výpovědi režiséra-básníka, odmítajícího aristotelské vymezení dramatičnosti a promlouvajícího k divákům ve stejném duchu jako devětsilští autoři, jimž Honzl OD široce otevíral (Vančura: Učitel a žák, 1927; Nemocná dívka, 1928; Hoffmeister: Nevěsta, 1927; opět Nezval: Depeše na kolečkách, 1928 aj.). Za nejvýznamnější Honzlovy režie byly však považovány prezentace francouzských předchůdců avantgardy (Apollinaire: Prsy Tiréziovy; Jarry: Král Ubu) a jejích současníků (Goll: Metuzalém, 1927; Ribemont-Dessaignes: Němý kanár, 1926; Peruánský kat, 1929; Cocteau: Orfeus, 1928). V nich se plně rozpoutalo hýřivé bohatství odvážných, vzájemně disparátních jevištních metafor, jejichž sled utvářel poetickou výstavbu inscenací, podstatně rozvíjejících textové předlohy. Atmosféra těchto představení sahala od humorného nadhledu v Prsech Tiréziových až po dusné hrůzy destruktivních výtrysků podvědomí v Peruánském katovi. Kromě Honzla a Frejky se na experimentálních inscenacích OD paralelně podílely choreografky J. Kröschlová (Krejčí: Infantčiny narozeniny, 1926), M. Holzbachová a M. Mayerová (Nezval: Abeceda, 1926) a herec a hudebník E. F. Burian. První čtyři sezony OD vyznačily zrod nového směru české divadelní režie. Souborem prošla bezmála celá pražská část nastupující herecké generace, která se zde stmelila v sehraný soubor a osvojila si schopnost spolutvořit režisérské divadlo. Herci, kteří v OD nesetrvali, se uplatnili především v Hilarových a Frejkových inscenacích v ND. S OD spolupracovali avantgardní výtvarníci (A. Heythum, A. Hoffmeister, O. Mrkvička, J. Štyrský, K. Teige, Toyen) a hudební skladatelé (M. Ponc, K. Šrom).
1926 OD hrálo cca jednou týdně, o letních prázdninách nehrálo vůbec. Jako poslední inscenaci Na slupi uvedlo dvojprogram Apollinaire: Prsy Tiréziovy a Ribemont-Dessaignes: Němý kanár (23. 10. 1926). Pro komunistický Proletkult pak uspořádalo silvestrovský večer v Mozarteu. Od ledna 1927 přeneslo své působiště do divadélka v Umělecké besedě na Malé Straně. Po roztržce s Honzlem se v březnu odštěpila Frejkova skupina a založila Divadlo Dada. Po premiéře Vest Pocket Revue (19. 4. 1927), uvedené v Umělecké besedě pod hlavičkou Spolku bývalých žáků Čsl. oddělení na francouzkých lyceích, se v květnu 1927 členem OD stala skupina J. Voskovce a J. Wericha. Počínaje svým čtvrtým představením byla úspěšná Vest Pocket Revue včleněna do repertoáru OD a mnohokrát reprízována (celkem 208x). Od 15. 9. 1927 se OD profesionalizovalo a získalo vlastní licenci na Honzlovo jméno. Začátkem září 1928 přesídlilo do poněkud větších prostor v hotelu Adria na Václavském nám., uprázdněných Divadlem Vlasty Buriana, kde našlo i rozměrnější a lépe vybavené jeviště.
1927–29 koexistovaly v OD dvě programové linie: Honzlovy exkluzivní experimentální inscenace a divácky úspěšné revue V+W, hrané v sériovém provozu. K jejich nejvýznamnějšímu propojení došlo v inscenaci Jarryho Krále Ubu (tit. role – J. Werich, kapitán Vobruba – J. Voskovec, p: J. Voskovec, r: J. Honzl, 1928).
První, v závěru dvojkolejná éra OD skončila Honzlovým odchodem do brněnského ND na podzim 1929, když pro divácký zájem i ohlas kritiky zásadně převládly autorské revue V+W a od 1929 (Premiéra Skafandr) též skladatele, dirigenta a vedoucího jazzového orchestru J. Ježka. Vedení divadla převzali V+W. Držitelem koncese byl J. Voskovec, provozním šéfem se stal J. Háša. Od sez. 1931/32 se vrátil J. Honzl a režíroval pak hry V+W až do zákazu divadla v listopadu 1938. Sériové provozování revuí V+W poskytovalo málo prostoru pro Honzlova experimentální představení (posledním bylo odpolední uvedení Nezvalova surrealistického Strachu 11. 1. 1934), která Honzl nakrátko přenesl do Nového divadla. Od sez. 1929/30 se OD usídlilo ve velkém divadelním prostoru (hlediště pro 880 diváků) nově otevřeného paláce U Nováků ve Vodičkově ul. (dnes ABC), kde zahájilo inscenací Líčení se odročuje. Setrvalo zde (s přestávkou 1935/36, kdy v reakci na veřejné skandalizování inscenace Kat a blázen hrálo po kratší pouze pod názvem Spoutané divadlo v Rokoku) až do nuceného ukončení činnosti 1938.
Od revue Fata morgana (prosinec 1929) až po Panoptikum (duben 1935) byl choreografem J. Jenčík, od počátku sez. 1936/37 do listopadu 1938 S. Machov, který uváděl také vlastní samostatné taneční večery. Od 1933 OD rozvíjelo pod názvem Malé Osvobozené divadlo paralelní linii dětských pořadů. Počínaje revuí Premiéra Skafandr (1929) byl autorem hudby ke všem inscenacím a vedoucím jazzového orchestru J. Ježek.
OD V+W bylo syntézou široce sdělného, hudebně zábavného divadla autorského typu a některých generačně vyhraněných avantgardních postupů a směrů (inspirace dadaismem a poetismem při hravém zacházení se slovem a jeho fonetickými i sémantickými kvalitami a při imaginativním zacházení s divadelním prostorem, inspirace němou filmovou groteskou a jazzem). Oproti jiným českým i zahraničním avantgardním scénám se v OD V+W neprosadila emancipace režie jako vůdčí, nadřazené funkce, což dokládá mj. šest jevištních opusů, které za Honzlovy nepřítomnosti režírovali sami V+W (navrhovali i výpravu), aniž by výsledný tvar utrpěl. Po předchozích rozpačitých inscenacích režírovaných jednak V+W, jednak Honzlem, vznikly naopak inscenace vývojově přelomové a stylově čisté, diváky i kritikou oceňované (Fata morgana, Ostrov Dynamit, Sever proti Jihu, Don Juan & comp.). Honzl (obdobně jako choreografové J. Jenčík a S. Machov, či scénograf většiny inscenací F. Zelenka a další výtvarníci – B. Feuerstein, A. Hoffmeister, F. Muzika, A. Wachsmann) vytvářel humoru V+W inscenační pozadí, promyšlený rytmus střídání činoherních, baletních a orchestrálních vstupů. Dbal o precizní, herecky propracovanou ansámblovou souhru, jež se blížila komedii stálých typů, a v tomto smyslu i k vyváženějšímu jevištnímu tvaru, než jaký býval v divadlech komediálních hvězd (Divadlo Vlasty Buriana, Divadlo Járy Kohouta apod.). Umožnil tak ústřední dvojici soustřeďovat se na důkladnější, méně chvatnou autorskou přípravu a hlavně na vlastní tvorbu (improvizaci, předscény, písně, aktuality), kvůli níž i v době hospodářské a návštěvnické krize patřilo OD k nejnavštěvovanějším divadlům v republice.
OD V+W bylo divadlem hrajících autorů: pořádajícím činitelem inscenačních složek bylo básnické slovo, hudba a herecká komediální akce. Příležitost k typovému, osobnostnímu, ale psychologickými detaily ozvláštňovanému komediálnímu herectví využila po odchodu zakladatelské amatérské garnitury (J. Kopecký, V. Müller, B. Rádl, O. Rádl, J. Trojan, E. Trojan aj.) řada profesionálních činoherců (F. Filipovský, M. Nedbal, J. Plachta, J. Skřivan, V. Šmeral, V. Trégl, B. Záhorský, S. Svozilová aj.). Pro některé interprety (V. Petrovičová, J. Švabíková, F. Černý, F. Vnouček) bylo působení v OD uměleckým vrcholem nebo významným mezníkem jejich celoživotní herecké dráhy. Pro jiné známé interprety (L. Goslar, M. Grossová-Sedláčková, B. Waleská, M. Zieglerová, E. Bolek, F. Futurista, K. Máj, V. Plachý-Tůma, J. Průcha, J. Skřivan, Č. Šlégl aj.) se stalo OD jen nepříliš významným intermezzem, které jejich profil nepoznamenalo. Řada tvůrců spjatých s interpretačním stylem OD (např. N. Bártů, L. Hermanová, H. Vítová, F. Černý, J. Plachta, F. Vnouček) využila s úspěchem i prostoru k rozvíjení syntetického jevištního projevu (mluvené slovo, zpěv, tanec).
Centrem inscenační poetiky OD bylo autorské herectví V+W, navazující na hluboké domácí i zahraniční tradice. Slovní klaunerie, dědic tisícileté linie lidové smíchové (karnevalové) kultury i novodobého kabaretního středoevropského herectví autorského komentáře, byla u V+W zúrodněna absurdním humorem a moderní poezií (asociativnost, polytematičnost, střihová montáž, koláž bezkomentářových citací). Odtud teprve vyrůstala časová politická invektiva a satirická tendence jejich her. V prvním období (Vest Pocket Revue, 1927; Smoking revue, 1928; Fata morgana, 1929; Sever proti Jihu, 1930) a ještě v „romantických“ revuích (Don Juan & comp.; Golem – 1931) byla latentní, postupně sílila v souvislosti se společenským vývojem. V přiostřující se politické a sociální situaci 30. let (nezaměstnanost, krize, fašismus, nacismus a stalinský komunismus) nabývala satira V+W na důrazu (Caesar, 1932; Osel a stín, 1933; Balada z hadrů, 1935; Rub a líc, 1936; Těžká Barbora, 1937; Pěst na oko, 1938). V těchto ani v dalších hrách (Slaměný klobouk, 1934; Nebe na zemi, 1936 aj.) či kabaretních pásmech (Vždy s úsměvem, 1934; Panoptikum, 1935; Panorama, 1937) však V+W neopustili dadaistickou a poetistickou základnu svého humoru, který měl – až na některé omyly a dočasnou ztrátu kritičnosti (např. ve vztahu k SSSR, viz Balada z hadrů) – demokratický charakter. V ohrožení hitlerovským totalitarismem se V+W, dosud zhusta obviňovaní ze zesměšňování a hanobení národních tradic a hodnot, stali symbolem národního odporu a vlastenectví.
Pomnichovské poměry znemožnily levicově orientovanému OD pokračovat v linii antimilitaristické a antifašistické satiry. Na generální zkoušce politicky netendenční inscenace Hlava proti Mihuli (adaptace Nestroyovy frašky Einen Jux will er sich machen) 10. 11. 1938 byl J. Voskovcovi doručen výměr zemského úřadu o odnětí koncese. V+W předali divadlo i celý fundus komiku a divadelnímu podnikateli J. Kohoutovi, který v paláci U Nováků působil až do jejich návratu z emigrace v USA. V září 1946 V+W obnovili činnost pod názvem Divadlo V+W U Nováků.
Hry V+W, díky Ježkově hudbě a invenci obou protagonistů, se staly trvalou součástí repertoáru českých činoherních, zpěvoherních, kabaretních i loutkových scén. Parodickým přístupem k divadlu, populární hudbě, filmu, vlastenectví, politice, klasické i bulvární kultuře, hravým vztahem ke slovu, rytmu, frázi, jazzovým synkopismem dikce, pohybů i mimiky ovlivnili V+W dlouhou řadu následovníků. Hlásí se k nim malá autorská či studiová divadla od druhé poloviny 40. let dodnes. Vedle J. Haška ovlivnili V+W český humor a satiru; v Čechách a zčásti i na Slovensku založili tradici divadla komické či písničkářské dvojice, ovlivnili folkové písničkářství, šanson, satirický popěvek – bezmála všechny drobné pódiové žánry.
Malé osvobozené divadlo Určitým popudem k hrám pro děti byla pohostinská představení V. Mertena, v nichž účinkovali někteří herci OD, ale především snaha vyrovnat se s otázkou divadla pro děti, jež byla ve 30. letech velice živá. Na rozdíl od Mertenových podbízivých kašpárkiád hodlali V+W dětem nabídnout umělecky náročnější program v duchu poetiky OD. V prvé hře Děti kapitána Bublasa (1933) V+W zkombinovali Ostrov Dynamit a Robina Zbojníka a herecky ztvárnili ústřední dvojici (Skagerak a Kategat). Inscenační tým tvořili členové a spolupracovníci OD (skladatel J. Ježek, choreograf J. Jenčík, výtvarník B. Feuerstein), stejně jako u druhé inscenace (Steklý: Alibaba a třicet devět loupežníků, r: F. Filipovský, ch: S. Machov, v: A. Wachsmann, 1936). V obou hrách vystupoval Kapitán Bublas, který měl být podle představ V+W v každé hře a navzájem je spínat. Herecky ho ztvárnil V. Trégl, který jako interpet Šmidry z kašpárkiád Mertenova divadla měl s dětským obecenstvem bohaté zkušenosti. Ze sepětí s poetikou a stylem OD (revuální forma, slovní humor, situační komika, improvizace, písničky atd.) se vymkla třetí a poslední inscenace, Tom Sawyer a Frantík Finn (r: H. Burger, 1937), neboť Heymova a Burgerova dramatizace Twainova románu, akcentující rasovou a sociální problematiku, měla tradiční stavbu dobrodružné hry. Zamýšlené uvedení německé verze úřady v Praze nepovolily. Ohlas inscenací prokázal, že dětské publikum je schopno vnímat divadelní projev, založený na chytrém vtipu, parodii, inteligentní komice a fantazii.
Literatura
Repertoár OD, ReD 1, 1927/28, s. 247; J. Honzl: O modernost v českém divadle, tamtéž, s. 251 + Inspirované herectví, in: Divadelní a literární podobizny, 1959; J. Götzová: Profily českých herců, 1931, s. 81; J. Träger: Dvojí svět komický, in sb. Nové české divadlo 1930–1932, 1932, s. 80 + Od poetismu k politické satiře, in: V+W: Hry OD II, 1955, s. 526 + Od první revue OD k Pěsti na oko, in: V+W: Hry OD III, 1956, s. 413 + Trojice veseloherních adaptací, in: V+W: Hry OD IV, 1957, s. 341 + OD V+W, in sb. Divadlo bojující, 1961, s. 51 + Než knihu zavřete…, in: V+W: Osel a stín, 1965 + Přišel, viděl, zvítězil, in: Jan Werich …tiletý, 1965, s. 29; O. Rádl: Historie OD, Přítomnost 12, 1935, s. 347, 360; R. Fleischner: Divadlo v přerodu, Olomouc 1937, s. 50; E. Siblík: Girls OD, in: Tanec mimo nás i v nás, 1937, s. 245; sb. Deset let OD, 1937; J. & J. Griffin: Lost Liberty?, New York 1939, s. 181; V. Holzknecht: Tak žil J. Ježek, 1949 + J. Ježek a OD, 1957; H. Burger, S. Heym: Tom Sawyers grosses Abenteuer, Halle a. d. Saale 1953, s. 65; M. Blahynka: Básnické dílo J. V. a J. W., Nový život 10, 1958, s. 33; V. Nezval: Z mého života, 1959; M. Obst, A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, 1962; J. Trojan: Divadla mladých ve 20. letech, in: Kniha o Praze 1962, 1962, s. 207; J. Voskovec: Jsem rozhněvaný starý muž (rozhovor s P. Tigridem), Svědectví (Paris) 6, 1963, s. 22; J. Werich: Knihkupectví aneb Hříčka pro klauny, Plamen 6, 1964, č. 1, s. 56 + Úsměv klauna, 1984; T. Pěkný: Humor V. a W., dipl. práce, FF UK 1965; J. Frejka: O rozštěpení OD, DN 10, 1966/67, č. 19–20, s. 1; V. Müller: Na počátku byla Vest Pocket Revue, tamtéž, s. 3; V+W: Music-hall a co z toho pošlo, in: Fata morgana a jiné hry, 1967, s. 481; V. Just: Herectví V. a W., dipl. práce, FF UK 1969 + Dluh ne tak docela splacený, Scéna 7, 1982, č. 6, s. 3 + Proměny malých scén, 1984 + Il Teatro Liberato 1927–1938, Biblioteca Teatrale (Roma), č. 22/23, 1991, s. 113 + Nad Silvestrovskou revuí V. a W. (a Vlasty Buriana), DR 3, 1992, č. 1, s. 65 + Nad dvěma ranými skeči V+W, DR 4, 1993, č. 1, s. 77 + Osvobozené divadlo I–VII, Ultraphon 1994–95 (sleevenote) + Byli V. a W. salonními komunisty?, DR 9, 1998, č. 2, s. 19; V. Škutina: Tak jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!, 1990; I. Ivanov: Jan Werich, Leningrad 1971 + Jak to všechno bylo, pane Werichu?, Praha 1992; D. Čeporanová: Cesty českého divadla pro děti a mládež, rkp. 1971, DÚk; V. Effenberger: OD I–II, rkp. 1974, DÚk; B. T. Jankowska: Przygoda teatralna Voskovca i Wericha, Wroclaw–Warszawa–Kraków–Gdańsk, 1977; V. Procházka: Režie J. Honzla v OD, dipl. práce, FF UK 1977; F. Černý: Měnivá tvář divadla, 1978, s. 192; D. Monmarte: L’an et son ombre, in: Les voies de la création théâtrale VII, Paris 1979, s. 367 + Le Théâtre libéré de Prague – Voskovec & Werich, Paris 1991; J. Pelc: Meziválečná avantgarda a OD, 1981 + Zpráva o OD, 1982; Jan Werich vzpomíná…vlastně Potlach, 1982; J. Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, 1981, s. 114; J. Janoušek: Rozhovory s J. Werichem, 1982; J. Posset: OD: seine Geschichte und eine sprachliche Analyse der Stücke von V+W, Universität Wien 1987; M. Schonberg: Osvobozené, Toronto 1988; R. Dolejš, V. Kofroň: V+W neznámí, DR 1, 1990, č. 3, s. 99; sb. Tři strážníci, Ostrava 1992; A. Borovičková: Voskovec & Wachsmanni, 1996; J. Slomek: Causa Werich, Reflex 9, 1997, č. 42, s. 58; R. Dolejš, V. Kofroň (ed.): V+W neznámí I, 1922–1927. Faustovy skleněné hodiny, 1997; J. Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu (1918–1968), 1998.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 379—384
