Amatérský soubor založil 1968 ve sklepních prostorách domu č. 9 na Malostranském nám. jeden z průkopníků tzv. divadla poezie, herec, recitátor, režisér, autor a principál R. Vašinka. Střihovou technikou jevištní montáže, rytmicky a intonačně stylizovaným rozpohybovaným projevem i etickou a politickou apelativností navázalo DO na Vašinkovy předchozí kreace v brněnském divadle X 59 – X 62 a v pražském Takzvaném divadle poezie VUS (Prévert: Malé prádlo; Wenzl: A já tak dlouho budu psáti básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu – 1963 aj.). Po nuceném odchodu z malostranských prostor, přejmenovaných na Umělecké studio mladých Rubín (1971), hostoval Orfeus – vedle zájezdů – na klubových scénách různých pražských obvodů, 1980–89 pravidelně v Kulturním středisku Na Dobešce v Praze 4.
Jednu linii tvorby DO tvořily scénické montáže poezie, z nichž mnohé opakovaně zaznamenávaly úspěch na Wolkrově Prostějově, FEMADu Poděbrady a dalších přehlídkách a festivalech (Wenzl, Vašinka: Rozházené kopretiny, 1975; Wenzl, Vašinka: Loučení není tak těžké, jak by se zdálo, ale nemám je rád, 1980; Frič, Vašinka: Tajemství vodních květin, 1985). Ve druhé linii se Vašinka od počátku 70. let pravidelně pokoušel o autorské inscenace dramatických textů (Brecht: Baal, 1970; Smazalová: Čaj, 1971; Vašinka aj.: Ovčín, 1979; Prutkov: Ukvapený Turka, 1981). Konstantou proměnlivého, hereckou fluktuací poznamenaného souboru byl dynamický a robustní projev R. Vašinky (interpretační i režijní), jenž vtiskl DO pečeť nezaměnitelné přednesové dílny. Až na výjimky (P. Hejný, zejm. však Vašinkova životní i umělecká družka I. Hýsková) nevynikaly inscenace hereckými výkony, srovnatelnými se suverénními a postupem let stále uvolněnějšími, přirozenějšími a méně stylizovanými kreacemi principála souboru. Směřování k poeticky komponovanému činohernímu divadlu dospělo k originálnímu tvaru ve Vašinkově dadaistické kompozici Piráti z Penzance aneb Smysl pro povinnost (podle Gilbertova libreta, 1977), v níž formou recitované opery za absence hudby a se stylizovaně ochotnickým početným komparzem rozehrál jevištní parodii uměleckých i společenských konvencí a absurdit. Na první Divadelní pouti na Střeleckém ostrově (1985) DO uvedlo v úpravě R. Vašinky a J. Gogely Shakespearova Othella (pod názvem Othello aneb Kterak Mouřenín Benátský krásné Desdemoně dodudati dal). Jarmareční heroicko-komické pojetí evokovalo produkce někdejších divadelních společností, k nimž se DO přihlásilo i novým, různě obměnovaným názvem (Šekspírtovská královská divadelní společnost Vincence Kočvary).
DO programově zůstalo alternativní i po listopadu 1989, jak v jevištní poetice, tak způsobem provozu, vědomě oponujíc tržním mechanismům, divadelní konvenci i soudobým uměleckým trendům. V první polovině 90. let působilo jako typické bytové divadlo, jehož 1–2 představení týdně v principálově smíchovském bytě měla charakter setkávání účinkujících-hostitelů s diváky-hosty (maximálně 40 osobami) v uvolněné domácké atmosféře. Od 1995 se působištěm divadélka stal suterénní prostor bývalého krytu v Plzeňské ul. 76 na Smíchově (odtud změna názvu sekce Bytové divadlo na Krytové divadlo).
DO pokračovalo v dřívějším dramaturgickém zaměření řadou nových literárních večerů z tvorby Vašinkových oblíbených autorů (Zbytky eposu a jiné básně Egona Bondyho, 1990; Seifert: Vlčí mák, 1993; Dva příběhy Vladimíra Holana, 1997; Apollinaire: Zavražděný básník, 1998; dále J. Skácel, A. Ginsburg, C. Sandburg aj.), k nimž se přiřadil pořad z romské prózy a poezie Strejček Koňská noha (1991) a Vašinkova montáž z díla L. Kundery Vzpomínka na mě(í)sta, kde jsem nikdy nebyl (1996). „Dramatickou“ linii udržuje DO obnoveným nastudováním čechovovské parodie Š. Smazalové Čaj (1991) a dalšími inscenacemi (Svoboda Plumlovský: O Lidunce, 1991; Cami: Kleštěnec z pralesa, 1993 aj.). Jako Putující královská šekspírtovská společnost podnikalo DO v 90. letech pravidelná každoroční prázdninová turné po venkově, připomínající praxi někdejších kočovných společností i naivisticky a primitivisticky laděným rázem divadelních produkcí. Vedle Othella, který se udržel na pořadu od poloviny 80. let, hrálo DO na těchto turné některá literární pásma a pro děti Vašinkovy adaptace pohádek B. Němcové a K. J. Erbena. Vašinka tyto zájezdy fejetonisticky zpracoval do osobitých Hlášení o pohybu královské šekspírtovské společnosti, publikovaných pravidelně v Literárních novinách. Vedle I. Hýskové a R. Vašinky v DO v této dekádě působili K. Matoušková, J. Smolková, L. Tomšů, M. Rotter.
Literatura
R. Vašinka: Problematika divadel poezie I–III, Ochotnické divadlo 9, 1963, s. 104, 138 a 156 + Co se jinak říct nedá, AmatSc 18, 1981, č. 3, s. 12; Z. Potužil, M. Kovářík: O inscenování poezie, 1973; M. Kovářík: Orfeus a Kozma Prutkov, AmatSc 18, 1981, č. 11, s. 17; Z. Pavelka: Bytové divadlo, Tvorba 1990, č. 48, s. 6; L. Lomová: Skutečné a neskutečné světy R. Vašinky, Scéna 16, 1991, č. 18, s. 8; J. Brixi: Úvaha o bytovém divadle, AmatSc 28, 1991, č. 5, s. 20 + Už třetí sezónu, tamtéž 30, 1993, č. 4, s. 6; J. Kerbr: Je to jen kousek od Národního divadla, SaD 1992, č. 7, s. 128 + Z bytu do krytu, LN 22. 11. 1996; P. Pavlovský: Othello jako kvartet, LitN 8, 1997, č. 31, s. 14; J. Císař a kol.: Cesty českého amatérského divadla, 1998.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 378—379