Nové divadlo v Růžové ulici (NdR) založil divadelní podnikatel a ředitel StD, Němec J. A. Stöger. Dům v Zadní růžové ul. na Novém Městě (dnes U půjčovny) zbudoval původně jako společenské centrum, v němž 1841 pořádal velkolepé bály, zábavy a koncerty. Protože nepřinášely předpokládaný zisk, nechal dům přestavět na divadlo, do nějž zamýšlel přenést dobře navštěvovaná odpolední česká představení ze StD, která byla předmětem výhrad vlastníků divadla i zámožných německých kruhů. Jevištním zařízením a celkovým vybavením patřila budova k nejmodernějším v Evropě.
Stöger koncipoval NdR jako samostatnou, na StD nezávislou scénu, jež by naplnila sen české veřejnosti o národním divadle. Česky se podle původních záměrů mělo hrát kromě odpoledních termínů i po tři večery v týdnu (v úterý, čtvrtek a sobotu), a to celoročně. Když Stöger NdR 1842 slavnostně otevíral veselohrou V. A. Svobody-Navarovského Škréta, český malíř (28. 9.) a operou G. Donizettiho Nápoj lásky (29.9.), byl oslavován jako tvůrce českého národního divadla.
Pro česká činoherní představení sestavil Stöger herecký soubor, z něhož jen několik členů bylo vázáno povinností účinkovat také v představeních německých. Kromě několika osvědčených herců ze Štěpánkovy éry (např. J. V. Grabinger, V. Grau, V. J. Hametner) angažoval většinou příslušníky mladé generace, z nichž mnozí prošli Kajetánským divadlem (např. E. Biel, J. Kaška, J. J. Kolár, F. Krumlovský, J. Lapil, J. A. Prokop, K. Ruber, A. Forchheimová-Rajská, M. Forchheimová-Skalná, M. Nikolaiová-Hynková, A. Manetínská-Kolárová). V operních představeních účinkovali češtiny znalí členové zpěvoherního souboru StD. Čelné postavení zaujímali M. Podhorský, K. Podhorská a K. Strakatý. Tenorový obor posílil talentovaný a všestranně iniciativní J. N. Maýr. Byl sestaven rovněž samostatný sbor a orchestr. Stöger vyšel vstříc i požadavku veřejnosti odvolat z vedení českých představení J. N. Štěpánka a uvažoval svěřit tuto funkci J. K. Tylovi. Výchozí předpoklady pro osamostatnění českého divadla od divadla německého i pro zvýšení jeho umělecké úrovně byly dobré. Záhy se však ukázalo, že česká Praha ještě nedokáže rozsáhlý podnik udržet (v hledišti bylo okolo 2500 míst). Velká část českého obecenstva – prostí řemeslníci a živnostníci, kteří pracovali ve všední dny většinou až dlouho do večera – chodila do divadla i nadále pouze o nedělích a svátcích. Představení hraná ve večerních termínech zela prázdnotou. Vzdělanecká elita se pokoušela organizovat předplatné, ale nebyla s to tři večery v týdnu obsadit. Samostatnost českého divadla v Růžové ulici vzala tudíž brzy za své. Záhy se objevila představení německá, především výpravné hry a frašky, která se tu zakrátko trvale zabydlila. Zatímco německé výpravné hry, pro něž dal Stöger zhotovit nákladné dekorace, dokonce pohyblivou tzv. Wandeldekoration, zobrazující v romantickém duchu rozmanité krajiny Porýní, později i Polabí, dosahovaly desítek repríz, české byly pro nedostatek obecenstva po jedné, dvou reprízách stahovány z pořadu. To vedlo k stálému stupňování produkce, soubor nestačil zvýšenému tempu a úroveň českých představení klesala. Toho využily kruhy českému divadlu nepřející a rozpoutaly proti němu publicistickou kampaň. Negativní vývoj podněcovaly také neurovnané zákulisní poměry. V důsledku Tylova osobního sporu s J. J. Kolárem, který usiloval o hegemonii v souboru, ale také z důvodů politických Stöger nakonec řízení Tylovi nesvěřil. Režisérem s šéfovskou pravomocí jmenoval Kolára, který však ve funkci neuspěl. Na počátku 1843 Stöger funkce a pravomoci převedl na německého režiséra W. Justa, který byl však handicapován neznalostí češtiny. Tyl si prostřednictvím svých stoupenců ze souboru vybudoval v divadle poměrně silnou pozici a ovlivňoval je z pozadí, hlavně dramaturgicky. Napětí vyvolávala též skupina soustředěná kdysi kolem J. N. Štěpánka, ba i Štěpánek sám, jemuž Stöger občas popřával sluchu. Na podzim 1843 zabředlo divadlo do hluboké umělecké i finanční krize a Stöger musel omezit počet večerních představení. Rozpustil samostatný český soubor a proměnil NdR v podnik jazykově utrakvistický. Koncem 1843 je chtěl úplně uzavřít, ale na naléhání české veřejnosti a po protestních akcích zbylého ansámblu od svého úmyslu upustil. Udržoval však nadále jen omezený provoz. Poté, co počátkem 1844 obnovil odpolední česká představení ve StD, se hrálo česky střídavě na obou scénách.
Činnost v NdR Stöger přerušil 1. 5. 1844, kdy poskytl budovu německé kočující společnosti ředitele Lutze. Té se však rovněž nedařilo, a tak Stöger pořádal v Novém divadle česká představení až do 1846.
V prvé sez. 1842/43 se NdR pokusila ovládnout skupina okolo J. K. Tyla, navazující na program Kajetánského divadla. Vedle série Klicperových her byly uvedeny hry J. N. Štěpánka, K. S. Macháčka, V. Svobody-Navarovského, mladší generaci dramatiků reprezentoval Tyl (přispěl mj. novinkou Brunsvik aneb Meč a lev, 1843). Z cizojazyčné dramatiky byly co do počtu na prvním místě hry A. Kotzebuea (1842/43 pět titulů). Programový význam měl zejm. výběr ze soudobé produkce, např. Gutzkowův Werner, uvedený v Tylově překladu, akcentujícím romantický rozpor „srdce a světa“, vyjádřený i českým názvem Srdce a svět (1842). Dále to byly hry Raupachovy, Körnerovy, Töpferovy a Nestroyovy. Zatímco dříve v českém repertoáru dominovaly hry rakouských Němců, nyní se značně posílilo zastoupení her, pocházejících z jiných oblastí (zejm. severoněmeckých a francouzských) než z rakouské monarchie. Krach Tylovy hegemonie vyvolal v repertoárové politice NdR chaos, v němž se začaly prolínat vzájemně si odporující tendence. Během návštěvnické krize se do popředí znovu dostal zastaralý štěpánkovský repertoár. Občas se prostřednictvím beneficí uplatňovala koncepce Tylova, dramaturgickými podněty zasahoval J. J. Kolár. Nejživěji se v koncipování repertoárové skladby projevovali Tylovi přátelé a odchovanci (K. Püner, V. Filípek, J. Kaška), kteří dali průchod svým pokleslým divadelním zálibám. Repertoár určoval i Stöger, čelící návštěvnické krizi atraktivními výpravnými fraškami, přebíranými z pořadu německé scény, neboť měl zájem co nejvíc využít nově pořízených dekorací. Dramaturgické těžiště spočívalo tehdy v zahraniční dramatice, jež tvořila devět desetin z celkového počtu uvedených her. Její ráz určovaly dva žánrové typy: tzv. čarodějné dramatické báchorky se „zpěvy, tanci, obrazy a skupeními“ a obrazy ze života drobných vrstev. V oblibě těchto her se projevoval sílící zájem publika o přítomnost, který spoluvytvářel předpoklady pro vznik nové české dramatiky se současnými náměty. Např. Tyl využil žánr obrazů ze života ve své jediné původní hře těchto let, Paní Marjánce, matce pluku (1845). Shodně s dramaturgickými tendencemi se prosazovalo zreálnění a zkonkrétnění jevištních záběrů skutečnosti v inscenačních postupech, zejm. v herectví. Mladí herci ovlivnění romantickými názory úspěšně vzdorovali konvencím klasicistní herecké školy a vyznačovali postavy jako individuální typy.
Rovněž české opeře se tu dostalo závažnějšího postavení, než jaké měla dosud v StD. Většinou byl obnovován repertoár již dříve nastudovaný (nejúspěšnější byl Weberův Střelec kouzedlník [Čarostřelec], 1842). Na pořad se dostaly i zahraniční novinky (např. Auber: Fra Diavolo, 1843; Flotow: Alessandro Stradella, 1846).
Když finančně vyčerpaný Stöger odešel z místa ředitele StD, vzalo za své i NdR. Poslední představení se konalo 2. 4. 1846. Budovu odkoupil stát a 1847 byla proměněna v zastavárnu.
Literatura
Nesign.: Prag und die Prager, in: Aus den Papieren eines Lebendig Todten, Leipzig 1845, s. 152; F. M.: Das Theater in der Rossengasse und die tschechische Bühne unter Stöger, Bohemia 5., 7. a 9. 4. 1846; O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters III, 1888, s. 302; V. K. Blahník: J. K. Tyla had z ráje, 1926, s. 139; J. Procházka: Pražská dramaturgie J. K. Tyla 1831–1856 (zde soupis rep.), 1954; J. Vondráček: Dějiny českého divadla, Doba předbřeznová 1824–1846, 1956, s. 300; M. Otruba, M. Kačer: Tvůrčí cesta J. K. Tyla, 1961, s. 156; M. Laiske: Pražská dramaturgie I–II, 1974.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 370—372
