Nedivadlo Ivana Vyskočila (NIV) formálně existovalo jako stálé divadlo od ledna 1964 (kdy byl ustaven tzv. literární soubor Nedivadla-klubu Reduta, vedený I. Vyskočilem, oproti hudebnímu souboru, vedenému I. Poledňákem) do prosince 1970. Jeho provozovatelem bylo SDS a hrálo v Redutě na Národní tř. V následujícím dvacetiletí působilo jako ambulatní soubor pod agenturou PKS. S různě dlouhými časovými přeryvy, způsobenými zpravidla z moci úřadů, hrálo do 1975 nejčastěji v Redutě a v sále Metro na Národní tř., 1970–78 v Ateliéru ve Spálené ul., od 1969 v Radiopaláci na Vinohradech, od 1980 v Divadle v Nerudovce, Malostranské besedě, Klubu Futurum ve smíchovském Domě kovoprůmyslu, Klubu v Michalské, Klubu Eden aj. Mimo Prahu pravidelně zejm. v Divadle hudby v Olomouci, ve Vysokoškolském klubu a v Klubu Křenová v Brně, v Naivním divadle v Liberci, v Divadle Na drážce v Pardubicích, v Malé scéně v Č. Budějovicích, v Docela malém divadle v Litvínově, v M-klubu ve Valašském Meziříčí, v Klubu v Tovární – tzv. Katovně v Jeseníku aj. V souboru vedle I. Vyskočila působil L. Suchařípa, P. Bošek (do své smrti 1980), od poloviny 70. let V. Špicnerová, od 1972 P. Rut, v 80. letech střídavě B. Hocková, M. Vyskočilová a O. Roubínek. Od února 1990, v souvislosti s nástupem I. Vyskočila na pražskou DAMU, činnosti NIV ustala.
NIV se programově navracelo k prvotní formě malých scén, k text-appealu, obohacenému o dramatickou hru, dávající větší prostor improvizaci. Text se stával podnětem k herecké akci a k dramatickým vztahům mezi osobami na jevišti a v hledišti. Základní rysy text-appealové poetiky zůstaly zachovány: autorská pozornost se soustřeďovala k svorníkovému problému, tématu, či modelové situaci. Zahajovací představení Poslední den (Vyskočil, Bošek, J. Podaný a L. Suchařípa, 1964), složené z povídek, jazzu a komentářů, tematizovalo krizi komunikace. V následujících Meziřečech (1966), jež byly nezávislou českou verzí Handkeho Spílání publiku, existoval pro aktéry (Vyskočil, Suchařípa) jediný relevantní fakt: probíhající představení. Prokomponovanějším tvarem se vyznačoval Haprdáns (Hamlet princ dánský, 1980), obracející situace Shakespearovy hry k netragickým variantám, a tak reflektující tragično ve světě banalizace zla. Vyskočil tu invenčně využil loutkářské postupy. S V. Špicnerovou animovali různé kuchyňské náčiní (vařečka, cedník apod.), které představovalo postavy hry. V Cestě do Úbic (rozhlasová verze 1967, jevištní 1985, televizní 1993) byla banální situace čekání na nepřijíždějící vlak dotažena do absurdní vize společenství, očekávajícího všeobecně sdílený cíl, který nikdy nenastane, a tak nabyla satiricko-politického přesahu.
Jakkoli se v NIV prosadily výrazné osobnosti (plebejsky razantní P. Bošek, k herecké improvizaci disponovaný L. Suchařípa, stylizovaným projevem loutkoherečka V. Špicnerová), jeho demiurgem byl spisovatel, pedagog, herec a psycholog I. Vyskočil. Rozvíjel tu svou představu divadla jako otevřené hry, spočívající ve zkoušení nekonečného množství slovních, situačních a dějových alternativ. Slovo, gesto, intonace, příběh či téma tu byly sémanticky maximálně využity. Protagonista s logikou nonsensu na modelech absurdního chování demonstroval, diagnostikoval i „léčil“ nejrůznější společenské, národní i individuální obsese, iluze a komplexy (Evokace 1 – 5, 1977; Křtiny v Hbřvích aneb Blbá hra, 1965; Malý Alenáš, 1978 aj.). Haprdáns a Cesta do Úbic patřily mírou společenské kritičnosti ke stěžejním projevům alternativního českého divadla normalizační éry. NIV uvedlo do pohybu vlnu malých (později tzv. studiových) scén, jež sehrály význačnou roli při roz–šiřování prostoru svobody a autentické tvořivosti v rámci totalitního systému. Důsledným propojením Vyskočilova výchovně pedagogického a uměleckého působení zanechalo NIV v českém divadle stopu i v přímých žácích a odchovancích (J. Borna, J. Dušek, P. Rut, R. Uhlíř, J. Vodňanský ad.).
Literatura
J. Patočka: Svět Ivana Vyskočila, Divadlo 14, 1963, prosinec, s. 70; J. Patočková: „Nedivadlo“ v Redutě, Divadlo 15, 1964, březen, s. 59; I. Vyskočil: Reduta, text-appeal, text-appealy, in sb. Začalo to Redutou, 1964, s. 9; O. Sus: Metamorfózy smíchu a vzteku, Brno 1965; F. Benhart: Nový Vyskočil: Od ne-divadla k ne-literatuře, Plamen 6, 1966, s. 145; V. Just: Proměny malých scén, 1984 + Z dílny malých scén, 1989; J. Kratochvil: Setkání s Nedivadlem, in sb. O divadle III, listopad 1987, s. 316; H. Kosková: Na pomezí prózy a divadla, in: Hledání ztracené generace, Toronto 1987, s. 209; Z. Hořínek: Ivan Vyskočil (Pokus o úvod do Nedivadla), Scéna 13, 1988, č. 6, s. 7 + Hry s příběhy, DR 1989, s. 58 + V zemi Mezi (Nedivadlo Ivana Vyskočila – pokus o portrét), LitN 5, 1994, č. 41, s. 5; P. Rut (ed.): Nedivadlo I. Vyskočila, 1996.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 362—363
