Zahájilo činnost 3. 11. 1949 jako jedna z pěti poboček ÚLD. Vedením byl pověřen J. Filipi, dosavadní vedoucí amatérského loutkového divadla, které vzniklo 1948 při Severočeském konzumním družstvu v Liberci. Profesionalizaci tohoto zcela nezkušeného souboru prosadil zakladatel ÚLD J. Malík, který pro plánovaný počet poboček nenašel zájemce mezi zkušenějšími amatérskými soubory z menších měst. Jeho záměr podpořil liberecký KNV ve snaze posílit českou kulturní činnost v pohraničí. K zakládajícím členům (Z. Červený, E. Filipi, M. Kotzmanová, V. Kuchař, B. Svatoň, M. Šrámková a výtvarník F. Patočka) záhy přibyli lidoví loutkáři V. a Z. Majznerovi. Zprofesionalizované divadlo zahájilo Puškinovou Pohádkou o zlaté rybce (dram: R. Kučera) a do konce roku uvedlo čtyři další hry. Tento repertoár umožnil pravidelná dětská představení v Liberci i zájezdovou činnost v Severočeském kraji. Od ledna 1951 se provozovatelem divadla stal KNV, avšak umělecky bylo stále závislé na programu pražského ÚLD, a to jak v dramaturgii (Preobraženskij, Obrazcov: Velký Ivan; Kainar: Zlatovláska), tak v inscenačním stylu, zdůrazňujícím literární složku a iluzivní pojetí scény. Navzdory nesnadným začátkům soubor dosahoval relativně dobrých výsledků, jeho sebevědomí posílil prestižní zájezd do Číny a Mongolska (1955). Koncem 50. let začal J. Filipi prosazovat vlastní inscenační pojetí, jež vyvrcholilo v jiskřivě komediálním nastudování Tajemství zlatého klíčku E. Borisovové (1959) s výpravou lyricky cítící výtvarnice A. Mytyskové (v angažmá 1953–59). Režie byla oceněna i na významném loutkářském festivalu v Bukurešti (1960). Na růstu divadla se podíleli i noví herci M. Boková, J. Bulánková-Dvorská, E. Zapletalová, M. Kořínek (též skladatel), K. Novák, P. Polák aj.
Po odchodu J. Filipiho do Prahy nastoupil do funkce ředitele F. Sokol (1960–68), novými členy souboru se stali herec, výtvarník a režisér J. Schmid se skupinou absolventů loutkářské katedry DAMU. Jejich program zaměřený na nejmenší děti se vyhýbal didaktickým tendencím, vycházel z hravosti, spontaneity a představivosti. Uvolnil fantazii inscenátorů, dosud spoutanou iluzivním pojetím scény a loutek. Nový směr se projevil v autorských inscenacích K. Nováka (Opičky, pozor! Piráti!, 1962; O kůzlátkách, 1965; O Palečkovi, 1966) i v režijní a výtvarné tvorbě Schmidově (Dvorský: Poklad baby Mračenice, 1963; Novák, Schmid: Haraburda, 1964; Schmid: Sněhurka a sedm trpaslíků, 1966). Z této inscenační praxe se vyvinula tzv. mateřinková představení, hraná v mateřských školách. Od 60. let divadlo patřilo k nejtvořivějším českým loutkářským souborům s trvalou mezinárodní odezvou.
1963 založili J. Schmid, K. Novák, M. Kořínek a několik dalších členů (včetně činoherců z Divadla F. X. Šaldy) při loutkovém divadle Studio Y, které se s mateřskou scénou navzájem podnětně ovlivňovalo. 1968 divadlo změnilo název na Naivní divadlo a zprofesionalizované Studio Y se stalo až do svého přesídlení do Prahy (1978) jeho druhým souborem.
70. léta byla ve znamení narůstající autorské spolupráce O. Augusty (1968–86 ředitelem). Jeho hry, zaměřené k mravní a citové výchově dětí (Krakonošův les; Dračí kámen – 1973; Blázen Pabo, 1976; Krakonošská pohádka o Kubovi a Káče, 1984 ad.), obohatily repertoár pro starší věkovou skupinu a divadlo získalo několik ocenění na přehlídkách Skupova Plzeň. Na mateřinkové pořady K. Nováka a J. Schmida zdařile navázal režisér a autor P. Polák. Jeho poetické, hravé inscenace (Čukovskij: Motanice, 1974; Peřinová: Branka zamčená na knoflík, 1977; Vodňanský: Šla barvička na procházku, 1978; Polák: Červená Karkulka, 1980; Vodňanský: Potkal klauna potkal kloun, 1981 ad.) využívaly epických postupů a kombinovaly hru loutek a herců k posílení kontaktu s dětskými diváky. Od 1974 se na nich podílel výtvarník P. Kalfus, jehož loutky umocňovaly harmonizující lyričnost mateřinkových inscenací a jehož řešení scénického prostoru využívalo domácí prostředí dětských zařízení k posílení komunikativnosti jevištní akce. Forma mateřinkových inscenací se rozšířila i do dalších divadel. V 70. letech se začala formovat druhá, pro další vývoj příznačná repertoárová linie, určená dospělým. Po Maeterlinckových Slepcích a Smrti Tintagilově (1969) bylo uvedení Máchova Máje (r: J. Krofta j.h., 1976) pokusem interpretovat poezii prostředky loutkového divadla. Další inscenace této linie souvisely především s režijní tvorbou M. Schartové (v Liberci od 1971 jako loutkoherečka; pozoruhodné výkony podala např. v Krakonošově lese a v inscenaci Černošský Pánbůh a páni Izraeliti). Již 1973 nastudovala Erbenovu Kytici, své režijní snahy rozvinula v rozmarné komedii M. Kownacké Švec Dratvička (1975) pro děti a v původní hře I. Peřinové Poslechněte, jak bývalo (v: P. Kalfus, h: M. Kořínek, 1978) pro dospělé. V jevištní poetice, založené na syntetické polyfonii výrazových prostředků a mnohovrstevnatosti uměleckého sdělení, uplatnila důkladnou znalost loutkohereckého řemesla a tvůrčích možností souboru. Prolínání dravé komediálnosti a groteskní klauniády s romantickou lyrikou v inscenaci O věrném milování Aucassina a Nicoletty (ú: P. Aujezdský, v: I. Antoš, h: K. Cón, 1981) se uskutečnilo ve hře loutek i živých herců a jejich vzájemném propojení. I v následujících režiích (Peřinová: Turandot ukrutnice, v: P. Kalfus, h: K. Cón, 1982; Vančura: Markéta Lazarová, 1983) funkčně využívala vztahu loutky a herce k rozvíjení tématu v nových neočekávaných polohách. Na inscenačních výsledcích se významně podílela vysoká úroveň souboru, v němž v 80. letech vyzrály herecké osobnosti (H. Fantlová, J. Hladíková, M. Hodný, M. Kopecký, Z. Peřina, Z. Schmidová, J. Švec, E. Zapletalová ad.), jejichž projev charakterizovala múzičnost, hravost a improvizace. Tvorba divadla měla oporu v silném autorském zázemí. Po K. Novákovi, J. Schmidovi a O. Augustovi se jako autoři uplatňovali P. Polák a dramaturgyně I. Peřinová. Hry byly úzce spjaty s osobitou inscenační poetikou a role často psány pro konkrétní interprety. V tomto směru byla významná spolupráce M. Schartové s I. Peřinovou na původních hrách pro děti (Deset černoušků, 1986; Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1990; Popelka, 1994) a na úpravách činoherních děl (např. Shakespeare: Komedie omylů, 1984; Čapkové: Ze života hmyzu, 1989), charakteristických pro repertoár druhé poloviny 80. let. Vedle M. Schartové režírovali hry pro dospělé i hosté, např. I. Rajmont, který upoutal inscenací Brechtova Kavkazského křídového kruhu se Z. Peřinou jako Azdakem (1987).
1991 vystřídal F. Sokola ve funkci ředitele (od 1986) S. Doubrava a zřizovatelem divadla se stalo město Liberec. Po odchodu M. Schartové (1991) a P. Kalfuse (1993) na DAMU udržovala kontinuitu režijní tvorba P. Poláka (lidová hra Posvícení v Hudlicích, 1990; Peřinová: Pohádka do dlaně, 1991; Dvorský: Poklad baby Mračenice, 1992). Hostující režisér J. Schmid nastudoval adaptaci Rabelaisova románu Obr Gargantua, jeho smích a život (1992). Spoluprací liberecké autorky a dramaturgyně I. Peřinové a plzeňského realizačního týmu (režisér T. Dvořák, výtvarník I. Nesveda, skladatel J. Koptík) začala další vývojová etapa, čerpající z komediálních tradic českého loutkářství a z možností klasických loutek. Reprezentovaly ji úspěšné inscenace her I. Peřinové (Bezhlavý rytíř, 1993; Alibaba a 40 loupežníků, 1994). Patřila k nim i Alína aneb Petřín v jiném dílu světa, Peřinovou přepsaná Štěpánkova adaptace Bäuerleho frašky Aline oder Wien in einem andern Welttheile (1996). V druhé polovině 90. let pohostinsky režírovali J. Šiktancová (Čapek: Válka s Mloky, 1995), P. Nosálek (Dickens: Čarovná rybí kostička, 1998), M. Homolová (Peřinová: Líný Lars a žabka kouzelnice, 1998) a M. Dočekal (Erben: Kytice, v: P. Matásek, 1998).
Od 1972 divadlo pořádalo s českobudějovickým Malým divadlem celostátní přehlídku Mateřinka, která se střídavě konala v Liberci a v Č. Budějovicích, od 1993 pouze v Liberci.
Literatura
V. Cinybulk: KLS Liberec, Čs. loutkář 5, 1955, s. 53; E. Kolár: Slavík Františka Pavlíčka, Zlatý máj 1, 1956/57, s. 201; Krajská loutková scéna – 10 let práce, Liberec 1959; F. Sokol: Z výzkumu představení Poklad baby Mračenice, Čs. loutkář 14, 1964, s. 102; M. Česal: Utajená 20. aneb Naivní divadlo, Čs. loutkář 19, 1969, s. 230; E. Křížková: Živý pramen improvizace, Čs. loutkář 21, 1971, č. 7, s. 4; F. Černý: Hra o Anežce a Artušovi, Čs. loutkář 29, 1979, s. 3; alm. Naivní divadlo 1949–1979, Liberec 1979; E. Hanžlíková: Branka zamčena na fantazii, Scéna 5, 1980, č. 10, s. 4 + Loutkářská žatva, Čs. loutkář 42, 1992, s. 268; P. Pavlovský: Dvě cesty dětského žánru, Tvorba 11, 1980, č. 32, s. 6; J. Císař: Hájemství živého herce, Čs. loutkář 31, 1981, s. 93; V. Kmochová: Prolínání herce s loutkou, Čs. loutkář 32, 1982, s. 152; Naivní divadlo Liberec (Výběrový soupis publikací a časopiseckých článků), Liberec 1983; alm. Naivní divadlo 1979–1984, Liberec 1984; J. Votruba: K herectví Naivního divadla, Liberec 1984; T. Langášková: Der Schauspieler im Puppentheater: Naivní divadlo Liberec/ Das naive Theater Reichenberg, dis. práce 1985, DÚk; J. Votruba a kol.: Malí velikáni, Liberec 1986; alm. Naivní divadlo 1984–1989, Liberec 1989; Z. A. Tichý: Bezhlavý rytíř o několik hlav výše než běžné představení, Čs. loutkář 44, 1994, s. 14 + Dočekalova Kytice připomněla krásu poezie hrůzy, Loutkář 48, 1998, s. 73; M. Reslová: Alína. Pohádka o české znamenitosti, Loutkář 46, 1996, s. 285; K. Král: Jací jsme?, SaD 8, 1997, č. 3, s. 18, č. 4, s. 10; alm. Naivní divadlo Liberec 1949–1999, Liberec 1999.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 315—318
