Změny ve správě města Olomouce po připojení okolních obcí s převahou českého obyvatelstva (1919) vedly k úpravě divadelních poměrů. Městské divadlo (otevřeno 1830) bylo od 1. 5. 1920 dle výsledků voleb zadáno Družstvu českého divadla (ustaveno 1907) ze dvou třetin hracích termínů, z jedné třetiny pak divadlu německému. (Poměrné rozdělení se praktikovalo až do německé okupace 1939; do 1922 tu působil olomoucký německý soubor, po jeho rozpuštění hostoval brněnský ansámbl.) Proto se od počátku počítalo s velkou zájezdovou činností. Družstvo, které nemělo vlastní fundus, zadalo divadlo na základě konkurzu od 1. 9. 1920 dirigentu a operetnímu skladateli J. Wilkonskému (1918–20 sbormistr pěveckého spolku Žerotín). Ve vlastní režii měl provozovat operu, operetu a činohru (do 28. 2. 1921 v Olomouci, poté byl povinen uspořádat zájezdy, aby byl celý soubor účelně zaměstnán 10 měsíců). Wilkonský však předčasně odešel a členstvo dokončilo sezonu svépomocnou akcí na scéně Národního domu.
Druhý ředitel A. Drašar (1921–31) divadlo, zčásti dotované městem a státem, stabilizoval. 1922 proběhla soutěž na projekt nové divadelní budovy, stavba se však nerealizovala. 1924–29 bylo Městské divadlo postupně adaptováno (přestavba jeviště, přístavba provozního traktu), 1931 byla instalována točna.
Po Drašarově odchodu do Bratislavy se stal ředitelem S. Langer (1931–43). Za okupace budovu obsadil ustavený německý soubor a čeští divadelníci dočasně hráli v Národním domě, od 1942 v Novém divadle (přestavěná Orlovna, arch. L. Šlapák) na předměstí Hodolany. Obětí nacistické perzekuce se stal režisér O. Stibor a baletka R. Mertensová (zahynuli v koncentračním táboře 1943), několik členů bylo uvězněno (herci V. Bartůšek, J. Srch, R. Hradecký, šéf výpravy J. Gabriel a divadelní mistr R. Kubáček). 1943–54 zastával funkci ředitele J. Lébl. V září 1944 byla činnost divadla zastavena a členstvo nasazeno do výroby. Při osvobozovacích bojích byly poškozeny obě divadelní budovy. V Městském divadle se začalo hrát 26. 5. 1945, v Novém divadle po náročnějších opravách počátkem sez. 1947/48. Provoz převzal od Družstva ÚNV Olomouc a 1948 KNV Olomouc. Po statutární transformaci v krajskou oblastní scénu byl pro rozšířenou zájezdovou činnost ustaven další činoherní soubor (1949), který se stal základem nově zřízeného Severomoravského divadla v Šumperku (1951). Nové divadlo, zničené 1953 požárem, bylo až do 1959 mimo provoz. 1954–57 funkci ředitele zastával S. Křupka, 1958–76 S. Vítek. Po územní reorganizaci přešlo divadlo ze správy města (1957–60) pod Severomoravský KNV v Ostravě. 1972–76 byla rekonstruována hlavní budova. Pro tzv. Komorní hry se využívalo Divadlo hudby (1970–76). Po řediteli J. Srovnalovi (1976–85) vedl divadlo M. Klimeš (1986–90). V druhé polovině 80. let byl zpracován projekt nové divadelní budovy, který se však opět nerealizoval. Za prvního polistopadového ředitele J. Josefíka (1990–96) se zřizovatelem divadla stalo město Olomouc (1991). Z úsporných důvodů byl 1993 ukončen provoz v Novém divadle a sloučen soubor opery a operety. Od 1996 je ředitelem V. Kožušník. 1997 divadlo iniciovalo zrod přehlídky vícesouborových moravských divadel Divadelní Flora, která se postupně mění v tematicky koncipovanou prezentaci souborů s mezinárodní účastí.
Činohra Pod vedením D. Želenského (1920–22) zahájila 2. 9. 1920 Adámkovou Salomenou. Repertoár, kombinující umělecká a komerční hlediska, se většinou řídil pražskou dramaturgií, soutěž o novou hru (Sokol: Moloch, 1920; Baldessari-Plumlovská: Matka, 1921 ad.) ho průkazněji neobohatila. Na dramaturgii se podílel překladatel B. Vybíral, který se i později zasloužil o uvádění jihoslovanských her. Režírovali K. Kalista, J. Sedláček, J. Myron, M. Nový, J. Steimar ad., výtvarníkem byl K. Loula (1921–23). V pozvolna se formujícím souboru působili herci J. a F. Kurandovi, M. Frýdová, J. Svobodová, K. Černý, J. Benátský, O. Korbelář, K. Šmíd, K. Šott a J. Toman. 1924 přibyli E. Adamcová, V. Minaříková, F. Salzer (též režisér) a V. Štross, 1925 J. Partyk a F. Vnouček.
Do poetiky hereckého divadla režisérů K. Šotta (1923–31), D. Želenského (Novačan: Veleja, čes. prem. 1923), K. Kalisty a K. Šmída vnesli K. Černý (šéfem 1923–26) a výtvarník B. Krs expresionistické postupy (masové scény, sugestivní atmosféra, důraz na jevištní akci – kontroverzně přijatá Hebbelova Judita, ú: J. L. Fischer, čes. prem. 1924; Pirandello: Šest postav hledá autora; Vrchlický, Fibich: Námluvy Pelopovy – 1923; Durych: Svatý Václav, čes. prem. 1924; Vojnović: Dáma se slunečnicí, 1925 aj.). Avantgardní vlivy zprostředkoval F. Salzer (1926–30; Shaw: Svatá Jana; Jevrejnov: Co je nejhlavnější; Verhaeren: Filip II. – 1926; Raynal: Hrob neznámého vojína, Zeyer: Doňa Sanča – 1927; Achard: Život je krásný; Frank: Karel a Anna – 1929; O’Neill: Farma pod jilmy, 1930), konstruktivistickými scénami A. Heythum (šéf výpravy 1927–29), později E. F. Burian (1930/31; Herczek, Farkas: Bar Chic, 1930, uváděno v Radio-Baru; Passeur: Žena, která si koupila muže, 1931). V překladech R. Anthona, O. F. Bablera a B. Vybírala byla uvedena řada českých premiér (Klabund: Křídový kruh, 1925; Cankar: Pokušení v dolině svatofloriánské, 1926; O’Neill: Chlupatá opice, 1927; Novačan: Heřman Cejlský, 1928; Andrejev: Krásné Sabiňanky, 1929; Brecht, Weill: Žebrácká opera, 1930). Do souboru se vrátil O. Korbelář, činný též jako režisér (1926–29; Rolland: Hra o lásce a smrti; Arcybašev: Žárlivost – 1926), přibyli herci J. Korbelářová, J. Květenská, M. Svobodová, M. Valoušková, E. Bolek, J. Karel, J. Kozák, Z. Podlipný, J. Průcha (1929/30 též režisér; Juškevič: Sonkinova hlavní výhra), O. Svoboda (též režisér) a B. Vilský.
Ve 30. letech řídil činohru ředitel S. Langer, též režisér výpravných inscenací klasiky a moderní dramatiky. V budově divadla bylo zřízeno tzv. Komorní divadlo. K nejvýznamnější etapě činohru dovedl režisér O. Stibor (1931–40). Ovlivněn přímým kontaktem s ruskou avantgardou, zejm. s A. Tairovem, sloučil její formové výboje s vizí ideově účinného divadla. Ve spolupráci s J. Gabrielem (šéf výpravy 1931–41) vytvářel básnivé inscenace syntézou všech jevištních prostředků a postupů, včetně avangardních fotomontáží K. Kašpaříka a polyekranové projekce (Schönherr: Dětská tragédie, 1931; Bruckner: Alžběta Anglická; Sofokles: Král Oidipús – 1932; Katajev: Avantgarda, 1933; Vojnović: Dubrovnická trilogie I, Allons enfants!; O’Neill: Milionový Marco – 1934; Kiedrzyński: Ničemu se nedivme, čs. prem. 1935; Antoine: Píseň Asie, 1936; Langer: Dvaasedmdesátka, 1937; Shakespeare: Romeo a Julie, 1939). Vedle plenérových projektů pro masy diváků (Hofmannsthal: Každý, před katedrálou sv. Václava 1932, 1934; Port, Stejskal: České pašije, na Svatém kopečku 1936 a 1937) inscenoval komorní hry a večery poezie v intimním prostoru Komorního divadla (např. Strindberg: Samum, 1931; Thákur: Poštovní úřad, 1932; Claudel: Výměna, 1933; Mácha: Máj, 1936). Soustavně uváděl ruskou a sovětskou dramatiku (Katajev: Kvadratura kruhu, 1931; Gribojedov: Hoře z rozumu, 1933; Merežkovskij: Smrt cara Pavla I., 1935; Gorkij: Vassa Železnovová, 1937), nejednou poprvé mimo sovětské území (Višněvskij: Optimistická tragédie, 1935). Na defétismus a okupační depresi reagoval aktualizovanou klasikou (Shakespeare: Julius Caesar; Čapek: Matka; Jirásek: Gero; Dyk: Zmoudření Dona Quijota – 1938; Schiller: Loupežníci; Šubert: Jan Výrava – 1940). Gabrielovy scénografie směřovaly od konstruktivismu k výtvarnému prostoru, doplněnému typickou drapérií. Scénickou hudbu komponovali J. Budík, S. Vrbík, B. Hrachovina, V. Nejedlý, B. Polák a J. Strniště. Protagonisty Stiborových inscenací byli nově angažovaní M. Matysová a J. Raušer, podstatně obměněný soubor doplnili V. Kleinová, J. Benátský, F. Brož, J. Vasmut (též režisér), J. Charvátová, A. Pekárková, V. Bartůšek, J. Srch (též režisér), J. Zrotal, v dalším sledu přibyli V. Srchová, J. Veverková, M. Hájek, K. Jindrák, O. Linhart (též režisér), nakrátko J. Švabíková, Z. Švabíková, N. Gollová, M. Vášová, Š. Zemánek ad.
Po Stiborově zatčení a deportaci chyběla stmelující osobnost. Šéfrežisérem byl V. Kolátor (1940/41), režijně působili O. Linhart a J. Benátský, od 1941 J. Zajíc a K. Svoboda, od 1943 také nový ředitel a šéf činohry J. Lébl a R. Kulhánek. Šéfem výpravy se stal 1942 O. Šimáček. Herecký soubor doplnili E. Skálová, M. Knoz, R. Krátký, B. Vávra, později R. Opravilová, A. Somolová, A. Lípa, J. Koláček a B. Koukal, uplatňoval se J. Bek z operety. Za okupace zesílil český repertoár (Šrámek: Léto, 1940; Dyk: Ondřej a drak, 1943; Theer: Faëthon; Bor: Zuzana Vojířová – 1944) včetně původních životopisných her (Vaca: Líbánky na Hané, 1940; Kurfürst: Věčný poutník, 1942) a adaptací (Komenský, Svoboda: Labyrint světa a ráj srdce, 1942).
Poválečné úsilí navázat na Stiborův odkaz aktuální dramaturgií her obrážejících zkušenost války (Simonov: Ruští lidé, 1945; Priestley: Přišli k městu, 1946; Salacrou: Noci hněvu; Peroutka: Oblak a valčík – 1947) i textů starších a klasických (Shakespeare: Macbeth – 1946; Dyk: Posel; Čapek: RUR – 1947) režijně realizovali J. Lébl, R. Kulhánek, J. Srch (1945–48), J. Benátský, šéf operety F. Paul (1947–54) a dramaturg V. Renč (1945/46). Malířsky pojaté scény vytvářel O. Šimáček. Soubor doplnili M. Kaiserová, E. Karelová, Z. Rozsypalová, J. Šmídová, R. Beneš, Š. Bulejko, O. Velen, nakrátko V. Chramostová, L. Pospíšilová, J. Moučka a M. Preininger.
Poúnorový repertoár (dramaturgem O. Batěk 1949–52) zahltily ruské a sovětské hry, mj. v inscenacích ruského režiséra V. Vasiljeva (1948–50; Gorkij: Měšťáci, 1949; Gogol: Ženitba, 1950). Živého ohlasu dosahovala česká a světová klasika hereckými výkony V. Kleinové, A. Pekárkové, Z. Rozsypalové, J. Beka, F. Brože, R. Hradeckého, F. Paula, J. Raušera, O. Velena i nově angažovaných V. Fialové a F. Řeháka. Vedle Lébla a Kulhánka režírovali V. Kilián a L. Pleva (oba 1949/50), poté J. Škobis (1950–53). Šéf činohry J. Pleskot v krátkém, ale významném období (1951–53) ve spolupráci s dramaturgem E. Radokem (1952–53), scénografy O. Šimáčkem a F. Trösterem, skladateli J. F. Fischerem, J. Sedlářem aj. dal plný životní a emocionální výraz inscenacím klasiky (Moličre: Jeho urozenost pan Měšťák; Shakespeare: Othello – 1951; Moličre: Don Juan; Ostrovskij: Talenty a ctitelé, 1952; Cervantes, J. F. Fischer: Lišák Pedro, čs. prem.; Shakespeare: Romeo a Julie – 1953). Obligátní sovětské hry (Gorkij: Vassa Železnovová, 1952; Arbuzov: Setkání s mládím, 1953 ad.) prohluboval propracovaným herectvím tvořivého a omlazeného souboru (V. Bublíková, S. Budínová, A. Kreuzmannová, V. Motyčková, M. Spurná, B. Čáp, B. Denk, Z. Dřevojánek, R. Hurich, Z. Ornest, I. Racek). Také režisér opery K. Jernek se jako vedoucí činohry (do 1955) opřel o klasický repertoár (např. Schiller: Don Carlos; Lope de Vega: Chytrá milenka, čs. prem. – 1954; Rostand: Cyrano z Bergeraku, 1955). Do souboru přibyli L. Matějová, R. Chmelík, F. Šec ad. Režírovali v operetě angažovaný M. Drvota (1952–54; Kipphardt: Hledá se Shakespeare, čs. prem. 1954), M. Janeček (1954–58; Ibsen: Strašidla, 1955; Hikmet: Josef a bratři jeho, svět. prem. 1956), R. Kalina (1955–59; Schiller: Fiescovo spiknutí v Janově, 1955) a R. Chmelík (1954–60; Arbuzov: Táňa, čs. prem. 1955; Jonson: Alchymista, čs. prem. 1956).
Přechodné období ukončil nástup šéfa K. Nováka (1956–60). Dramaturgem byl V. Kabeláč (1954–60). Novákovy bohaté, dynamicky a kontrastně stavěné inscenace měly živý ohlas u obecenstva (Shaw: Pekelník; Vančura: Jezero Ukereve – 1956; Rolland: Hra o lásce a smrti; Shakespeare: Hamlet – 1957; Shakespeare: Kupec benátský; Casona: Jitřní paní, čs. prem.; Shaw: Svatá Jana – 1958; Hrubín: Srpnová neděle; Miller: Pohled z mostu – 1959; Brecht: Dobrý člověk ze Sečuanu, 1960). Na Novákově éře se režijně podíleli M. Janeček, R. Chmelík a nově angažovaný J. Svoboda.
Po Novákově odchodu do Divadla E. F. Buriana se stal šéfem J. Svoboda, dramaturgem J. Flíček (1960–64) a z pražského ND propuštěný K. Kraus (1961–64), po nich přišla Z. Charvátová (1964–67) a M. Stašek (1968/69). Na místo šéfa výpravy nastoupil po O. Šimáčkovi J. Procházka (1960–85). Během tří let se rozešel téměř celý Novákův soubor. Zůstali jen M. Preislerová, F. Brož, B. Koukal, K. Marek a F. Řehák. Nově byli angažováni J. Barášová, M. Hradská, V. Kološová, M. Kubisová, H. Lančíková, M. Malecká, M. Procházková, D. Richterová, L. Štědrá, V. Babka, V. Brtna, M. Kahoun, J. Kroc, R. Máhrla, S. Matyáš, P. Pelzer, B. Procházka, M. Rataj, M. Riehs, J. Švehlík, A. Švehlík, L. Tokoš, O. Vlček, Z. Vrablík, ad. Náročné úkoly a cílevědomá režie (Kundera: Majitelé klíčů, r: M. Horanský j.h., čs. prem. 1962; Topol: Konec masopustu, r: J. Svoboda a O. Krejča j.h., čs. prem. 1963) stimulovaly tvůrčí schopnosti dosud nesžitého ansámblu. Inscenační tvorbu profilovaly Svobodovy režie, akcentující aktuální naléhavost nadčasových témat průbojné dramaturgie (Dürrenmatt: Fyzikové, 1963; Hubalek: Lázeňská sezona, 1964; Babel: Marija, 1965; Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot, 1966; Montherlant: Mrtvá královna, 1967; Frisch: Hrabě Oederland, 1968). Moderním psychologickým herectvím i divadelní komediálností se vyznačovaly režie K. Pokorného (1962–65; Čapek: RUR, 1963; Marceau: Vajíčko; Goldoni, Hoffmeister: Zpívající Benátky; Miller: Smrt obchodního cestujícího – 1964; Dürrenmatt: Frank V., 1965). Kromě dalších domácích režisérů, K. Bryndy (1966–68; mj. Topol: Kočka na kolejích, 1966) a F. Bršlici (1966–70; mj. Stodola: Čaj u pana senátora, 1967), často pracovali hosté (M. Horanský, J. Pleskot, S. Lichý, R. Koval, S. Papež, J. Melč, K. Novák, F. Laurin, V. Špidla). Svoboda udržoval linii náročného a rezonujícího divadla do počátku 70. let (např. Čapek, Pavlíček: Život a dílo skladatele Foltýna aneb Posedlost, 1969; Topol: Půlnoční vítr; Albee: Všechno je v zahradě – 1970). Vřazovaly se do ní režie J. Fréhara (1969–76; mj. Dürrenmatt: Král Jan, 1969) a K. Nováčka (1970–91; Marinković: Gloria, čs. prem. 1970), i tzv. Komorní hry v Divadle hudby (Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, r: F. Řehák; Durasová: V den rozvodu, r: F. Bršlica – 1970; Landovský: Hodinový hoteliér, r: F. Řehák, 1971 ad.). Po stranických čistkách na začátku tzv. normalizace byl J. Svoboda sesazen z funkce (1971) a zbaven možnosti v olomouckém divadle režírovat. Šéfem činohry byl až 1972 jmenován J. Fréhar (do 1976), snažící se spolu s dramaturgem R. Lošťákem (1969–78) čelit tlakům na ideologizaci repertoáru. S patrným vztahem k ruské dramatice a divadelní avantgardě nekonjunkturálně uváděl sovětské hry (Bajdžijev: Duel, čs. prem. 1972; Vampilov: Starší syn, 1974; Zorin: Ach, to divadlo!, čs. prem. 1976; Šukšin, Gončarov: Charakteři, čs. prem. 1976), vedle toho i moderní dramatiku (např. Neveux: Když vane mistral, 1971; Hartzenbusch: Juan z vinic, čs. prem. 1973; Storey: Farma, čs. prem. 1976) a klasické tituly (Moličre: Jiří Dudek, 1973; Shakespeare: Romeo a Julie, 1976 aj.). Respekt k dramatickému textu a herecké propracování charakterizovalo inscenace K. Nováčka (Goldoni: Vějíř; Hellmanová: Odložené sny, 1971; Diderot: Dobrý, či zlý?, čs. prem. 1972; Vailland: Heloisa a Abelard, čs. prem. 1973; Hellmanová: Podzimní zahrada, 1974; Turgeněv: Měsíc na vsi, 1975). Výtvarným, hudebním a choreografickým řešením upoutávaly inscenace J. Vrby (1972–86; Kálidása: Ztracený prsten, čs. prem. 1972; Držić, Vrba, Rada, Hapka: Římská fontána, 1973; Nezval: Veselohra s dvojníkem, 1975). Lyrickopsychologickými hrami přispěl do repertoáru dramaturg Lošťák (Chůze po kamení, 1975; Opožděný ptačí zpěv, 1976; Dům, kde nesněží, 1978). Komorní hry až do zániku 1976 udržovaly osobitou dramaturgii (mj. Dostojevskij: Bílé noci, 1971; Cami, Prévert: Minikomedie, čs. prem. 1972; Anderson: Tiché noci, osamělé noci, čs. prem. 1973; Benda: Ariadna na Naxu, 1974 aj).
Umělecký šéf J. Novák (1977–80) v režii tíhl k tragikomické, groteskní i metaforické stylizaci (Daněk: Dva na koni, jeden na oslu; Gorkij: Jegor Bulyčov a jiní, 1977; Vostrý: Dubrovnická komedie, čs. prem.; Dostojevskij, Vostrý: Idiot – 1979). Naturelu K. Nováčka (šéfem 1980–83) byly blízké dramaticky konturované hry s psychologicky utvářenými postavami (O’Neill: Touha pod jilmy, 1977; Hellmanová: Lištičky, 1978; Shakespeare: Hamlet, 1979; García Lorca: Dům Bernardy Alby; Williams: Sestup Orfeův, 1983). Režíroval též I. Misař (1982–84). Kromě šéfa výpravy J. Procházky a pravidelně hostujcícího O. Šimáčka se na scénografii častěji podíleli J. Dušek a Z. Šánský, 1983/84 D. Dvořák. Soubor se průběžně obměňoval, přibyli I. Koktová, J. Bartoň, Č. Gebouský, K. Novák, později H. Franková, Z. Geislerová, P. Hekela, M. Kolář, I. Kubečka, V. Kryške, Z. Rumpík, P. Soukup, R. Stärz, J. Zvoník, v dalším sledu I. Dufková-Plíhalová, N. Chroboková, R. Merlíčková, V. Čech, M. Hruška, R. Choc, T. Jirman, J. Novák, Z. Palusga ad. V dramaturgii pracovali M. Lázňovský (1979), J. Vedral (1979–81), J. Sulovský (1982–91) a neoficiálně B. Hertlová (1979–91).
1983–89 činohru řídila herečka J. Barášová. Výrazné bylo působení režiséra J. Buriana (1984–87). Metaforicky aktualizovaným pojetím klasiky odvrhl zátěž jevištní tradice (Čapek: Matka, 1984; Goldoni: Poprask na laguně, 1985; García Lorca: Fantastická ševcová, 1987) a zaměřil se na téma tvůrčí i osobní svobody (Bouček: Noc pastýřů, 1985; Radičkov: Pokus o létání, 1986; Wasserman: Přelet nad hnízdem kukačky, 1987). Jeho úsilí překonat ustrnulé stereotypy obnovovalo tvůrčí síly souboru, zúročené v průbojném nastudování Daňkovy Vévodkyně valdštejnských vojsk (r: M. Tarant j.h., 1986) a v satiricky vyhrocené Suchovo-Kobylinově Svatbě Krečinského (r: J. Korčák j.h., 1986). Obava vedení ze ztráty diváků riskantní proměnou stylu vedla k Burianovu odchodu. Záhy odešel i scénograf K. Glogr (1985–87), herci V. Čech, L. Michalica, P. Dohnal, J. Novák, E. Režnarová, R. Merlíčková, I. Kubečka, Z. Palusga a B. Palusgová. Soubor oslabilo úmrtí J. Kroce a odchod M. Procházkové, M. Kubisové, F. Řeháka a V. Babky do důchodu. Utlumena byla i aktivita alternativního Studia Forum. Poté převážila neutrálně inscenovaná klasika, střídaná současnými hrami (Hubač: Modrý pavilon; Bouček: Smrt v zahradě Girardinů; Stoniš: Svatební noci – 1988). Dramaturgickým počinem byla divadelní podoba Ajtmatovova románu Den delší než století (r: R. Adlas j.h., 1987), interpretační průměr překročily Fuchsovy Příběhy z Dekameronu (r: R. Meluzín, 1988) s vitálním výkonem R. Máhrly. Vedle domácích režisérů P. Vosáhla (1985–87), R. Meluzína (1988–91) a K. Nováčka pracovali pohostinsky L. Pistorius, M. Horníček a J. Janík. Stálým scénografem byl J. Tobola (1988–90), spolupracovali výtvarníci A. Babraj, O. Šimáček, Z. Miklošová a J. Dušek. Scénické hudby komponovali P. Skoumal, J. Bulis, K. Plíhal a L. Šonka.
Listopad 1989 vyvolal zásadní změny i ve vedení činohry. Šéfem se stal V. Puhač, vystřídaný B. Jansou (1990–93). Po dramaturgu Sulovském nastoupil V. Puhač (1991–93), jako výtvarníci působili I. Hylas (1990–93) a M. Víšek (1991–94). Neujasněný program, zvýšená fluktuace herců a dočasná absence kmenového dramaturga a režiséra prohlubovaly stagnaci. Po vlně návratů k zakázaným autorům v sez. 1990/91 (Landovský: Hodinový hoteliér; Kohout: August August, august; Klíma: Porota; Švandrlík: Černí baroni; Blažek: Starci na chmelu; Hrabal: Hlučná samota) se pod tlakem divácké krize prosadil eklektický repertoár sestavovaný z atraktivních titulů (Shaffer: Amadeus, r: B. Jansa, hl. role P. Juřica, 1991), klasiky (Machiavelli: Mandragora, r: R. Meluzín; Rostand: Cyrano de Bergerac, r: B. Jansa – 1991; Shakespeare: Macbeth, r: D. Wiesner, 1992) a zábavných kusů, přebíraných často z předchozího ostravského působení B. Jansy (Hacks: Krásná Helena; Christie: Past na myši – 1992 ad.). Výjimkou bylo první uvedení závažné hry V. Gardavského Legenda o Františkovi a Kláře (r: B. Jansa, v: L. Vychodil, 1992). Vedle hostujících režisérů D. Wiesnera, F. Čecha a J. Janíka se prosazoval absolvent DAMU V. Klemens (1992–94) citem pro hravost (Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, j.h., 1991) a filozoficky domýšlenou koncepci (Kundera: Jakub a jeho pán; Grabbe: Don Juan a Faust – 1993; Shaffer: Equus, 1994). Překonání umělecké stagnace sliboval příchod režiséra I. Baladi (šéfem činohry 1993–95), který hledal východisko v náročnějším klasickém repertoáru, a také hostování režisérů (I. Žantovská, P. Nosálek, O. Ševčík) včetně studentů či absolventů režie JAMU (M. T. Růžička, B. Ingr, P. Štindl). V dramaturgii krátce působila E. Janěková (1994/95). Z Balaďových ambiciózních režií konzervativní obecenstvo příznivě přijalo Kopeckého kompozici O umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (v roli Ježíše G. Řezníček, 1994), ale odmítlo nekonvenční pojetí Moličrova Misantropa (1994) i provokativní režie M. T. Růžičky (Růžička: Majorova famílie, 1994; Zavřel: Valdštýn, 1995) a B. Ingra (Marlowe: Maltský žid, 1994). Jeho nedůvěru prolomila synteticky pojatá Gozziho Turandot (r: P. Nosálek, 1995) a Anouilhovo Pozvání na zámek (r: O. Ševčík, 1995). Po odchodu M. Hradské, E. Daňkové a M. Rataje zůstali oporou herci N. Chroboková, H. Lančíková, I. Plíhalová, J. Bartoň, M. Hruška, I. Koktová, M. Pánek, ze starších R. Máhrla a K. Novák.
Studentské publikum přitáhly generační projekty D. Drábka (spolupracovali P. Juřica, A. Jastraban, D. Urban, D. Vojnarová), realizované pod záštitou divadla v S klubu nebo v Divadle hudby (Hořící žirafy, 1993; Jana z parku, 1995; Vařila myšička myšičku, 1996; Kosmická snídaně, 1997; Švédský stůl; Kostlivec v silonkách – 1999).
Absence kontinuální dramaturgie a stabilního režijního týmu po odchodu Baladi prohloubila pokles umělecké úrovně. Prozatímním vedením pověřený K. Nováček (1995–97) přizval řadu hostů (P. Štindl, J. Janík, L. Engelová, V. Klemens, P. Nosálek – Shakespeare: Sen noci svatojanské, 1996), krátce angažoval P. Veselého (1996–97). Obrat přišel s nástupem nového šéfa, režiséra P. Gábora (1998), který s dramaturgy V. Maškovou a D. Drábkem (též dramaturg a režisér Studia Hořící žirafy, 1997 včleněného do divadla) začal formulovat program zdůrazňující témata mravní zodpovědnosti a mezilidské komunikace. Jeho dominující romantická linie (Hugo, Shakespeare, Zeyer, Kleist, Puškin) míří k renesanci příběhu, nadčasová témata vracejí divadlu smysl poselství. Vedle Gáborových metaforických inscenací (Shakespeare: Dva kavalíři z Verony, 1998; Puškin: Evžen Oněgin; Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot – 1999) se prosazuje dynamické režijní gesto M. Taranta (Zeyer: Radúz a Mahulena, 1998; Mašková, Tarant: …přijď království tvé, 1999). Postmoderním pojetím upoutala Kleistova Katynka z Heilbronnu (r: Z. Zasadny j.h., 1999). Návrat mladšího publika podnítil tvorbu v arénním prostoru za oponou (Andrejev: Ten, který dostává políčky, r: M. Tarant, 1999). Jádro souboru tvoří zkušení herci K. Novák, R. Máhrla, M. Hruška, I. Plíhalová, N. Chroboková, P. Juřica a M. Pánek, v nové koncepci se prosadili A. Jastraban a D. Urban. Nejmladší generaci zastupují F. Čapka, E. Pacoláková, N. Syslová a V. Včelná. K proměně inscenačního stylu přispěli hostující scénografové (J. Malina, J. Ciller, M. Čech, A. Grusková, D. Hávová, M. Roszkopfová, I. Greifová) a hudebníci (V. Franz, J. Pavlica, M. Nytra, D. Fikejz, M. Svoboda, K. Plíhal).
Studio Forum Vzniklo v sez. 1976/77 jako zájmová skupina základní organizace SSM, vedeno snahou překonat dramaturgický i inscenační stereotyp velké scény, regenerovat tvůrčí síly a oslovit mladé publikum. Po zakladatelské skupině (M. Hradská, H. Lančíková, Č. Gebouský, Z. Rumpík a R. Stärz), která se představila v Cocteauově hře Orel o dvou hlavách (r: I. Balaďa), se zapojili postupně další členové souboru (I. Plíhalová, Z. Palusga, J. Zvoník ad.). V provozně omezených podmínkách (noční zkoušky, herci se podíleli na výpravě a na jevištní technice) vytvořilo studio model otevřené scény. Spolupracovalo s nekonvenčními režiséry (L. Engelovou, I. Balaďou, F. Čechem, A. Goldflamem, I. Krobotem), výtvarníky (J. Konečným, L. Pavlouskovou) a se skladatelem J. Bulisem. Inscenace byly uváděny v netradičních prostorách (aréna, bar Divadla hudby, Zbrašovské jeskyně). Herecký výraz se obohacoval o improvizační lehkost, groteskní nadsázku a vypjatou stylizaci. Nonkonformní dramaturgie prosazovala hry, jež v dobovém kontextu nabývaly charakter názorové i výrazové alternativy (Patrickovy Kennedyho děti s provokativním tématem hippies a drog, 1978; Kárinthyho Sny na Gellértově hoře s netradičním obrazem války, 1980; apelativní Euripidova Médea, r: I. Balaďa, 1981; tragikomicky vyhrocená Örkényho Rodina Tótů, 1981; Goldflamova absurdní groteska Horror, 1981; Přidalova Pěnkava s Loutnou, 1983; surrealisticky laděná Weingartenova Alice v Luxemburských zahradách, 1985). Pseudohistorická mystifikace P. Ruta Když nad Prahou se Hašler uklání (1984) se hlásila k novodobému kabaretu s prvky politické satiry, podobně jako montáž z díla S. Jesenina Torzo (1985). Téma divadla a jeho propojení se životem nabídla Radzinského Stará herečka v roli ženy Dostojevského (1987). Dramaturgická iniciativa vyvrcholila Bájí D. Fischerové (r: V. Merta j.h., 1990). Posledními inscenacemi byly Betlém F. Čecha na motivy moravské lidové vánoční hry (1990) a Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina Garcíi Lorky (1991). Studio Forum se nepodařilo přetvořit ve stabilní studiovou scénu a 1991 zaniklo.
Opera Do zahájení činnosti českého divadla suplovala hudební divadlo operní a operetní představení pořádaná pěveckým spolkem Žerotín. Opera zahájila první sezonu Českého divadla v Olomouci 1. 9. 1920 Smetanovou Libuší (d: J. Wilkonský), příliš náročnou pro soubor. Následující Prodaná nevěsta (1920) a k výročí převratu nastudovaná Hubička (28. 10. 1920) vyvolaly ještě větší zklamání z nedokonalého provedení. (Zvláště se žehralo na míšení operních a operetních interpretů.) Repertoár postavil Wilkonský na Smetanovi (ještě Dalibor, 1920) a tehdy běžných titulech (Massenet: Werther, d’Albert: Nížina; Čajkovskij: Piková dáma – 1920; Kovařovic: Psohlavci, Bizet: Carmen; Puccini: Madame Butterfly – 1921). Předními sólisty zhruba 12členného ansámblu byli A. Bobková (později stálý host) a K. Komarov. Dirigoval B. Halík.
Operu vybudoval dirigent K. Nedbal (šéfem 1921–28) spolu s dirigenty J. Budíkem (1921–51) a B. Halíkem. Z původního souboru ponechal jen několik sólistů, s ředitelem Drašarem přivedli J. Celerina, J. Kühna, J. Křikavu, G. Svojsíka, K. Mickovou, M. Modestinovou, A. Sehnalovou, M. Šponarovou, B. Vaněčkovou ad. Malému ansámblu pravidelně vypomáhali hosté (E. Burian, M. Cavanová, B. Chorovič, O. Mařák, R. Kubla, K. Morfová, L. Prokopová, J. Novotná, S. Tauber, O. Zítek aj). Režíroval B. Vilím (1921–28), stoupenec oproštěné operní režie v duchu F. Pujmana. Častým scénografem byl F. Rek, později A. Heythum. 1924 na základě nové smlouvy s městským zastupitelstvem převzalo Družstvo německý orchestr, postupně omlazovaný a počešťovaný, a byl zřízen balet. Od bývalé ředitelky kočovné společnosti O. Frýdové byl zakoupen fundus a notový archiv. Snížila se prostupnost souborů, byť členové opery nadále účinkovali v operetách.
Nedbal se uvedl Fibichovou Šárkou (1921), základem repertoáru ponechal českou klasiku, zejm. dílo B. Smetany. K 100. výročí jeho narození nastudoval cyklus, s nímž rychle vyspívající soubor hostoval 1924 s pronikavým úspěchem ve Vídni (28 představení, na programu též Dvořák: Rusalka, Čert a Káča; Kovařovic: Psohlavci). Opera hrála ve Vídni opět 1926, 1928 a 1929, podnikla zájezd do Krakova (1928) a do Budapešti (1929). Nedbal prosazoval veristické opery, poprvé v Olomouci česky uvedl Wagnera (Tannhäuser, 1922; Lohengrin, 1923; Bludný Holanďan, 1925), Mozarta (Figarova svatba, 1922) a Beethovena (Fidelio, 1922). Velkou pozornost věnoval moderní tvorbě světové (Gnecchi: Cassandra, 1924; Charpentier: Luisa, 1925) i české (Foerster: Eva, 1923; Kovařovic: Na Starém bělidle, Janáček: Její pastorkyňa – 1924) včetně novinek (Vogel: Maréja, spolu s Wolf-Ferrari: Zuzančino tajemství, 1923; Ambros: Ukradené štěstí, 1927). Nedbalovu průbojnou dramaturgii, v níž obzvlášť významné místo zaujímal R. Strauss (Salome, čes. prem. 1922; Růžový kavalír, 1926; Elektra, 1928) a k jejímž objevům patřil Offenbachův Zlatník toledský (1928), doplnily Fibichovy a Vrchlického melodramy (Námluvy Pelopovy, 1923; Smrt Hippodamie, 1928). Nedbal zavedl také koncerty divadelního orchestru a vnesl do olomoucké opery umělecký rozlet a vznosné dirigentské kreace. Od poloviny 20. let se ustálil velký počet představení (více než 200 v sezoně, takřka polovina odehrána na zájezdech). Soubor zajišťoval pravidelný divadelní pořad v Přerově a Prostějově, do záboru pohraničních území 1938 i v Liberci a Ústí n. L., kde měl úspěch i u německého publika. Opakovaně zajížděl do Pardubic, Hradce Králové, Kladna, Karlových Varů, Luhačovic, Mladé Boleslavi, Teplic, Jičína, Kroměříže aj. 1923 se představil v Praze. Po rozpuštění opery Jihočeského divadla 1929 měl dlouhodobé stagiony v Č. Budějovicích. Zájezdy do značné míry mírnily napjatou finanční situaci divadla.
Nedbalův nástupce E. Bastl (1928–32) pokračoval v jeho intencích. Rozšířil český repertoár (Fibich: Messinská nevěsta, 1929) včetně současné tvorby (Weinberger: Švanda dudák, 1928; Novák: Lucerna, 1929; Zvíkovský rarášek; Neumann: Milkování; Janáček: Káťa Kabanová, r: P. Pospíšil, v: J. Gabriel – 1931) a častěji tu uváděl dramaturgické novinky (Maillart: Poustevníkův zvonek; Zandonai: Francesca da Rimini – 1928; Neugies: Quo vadis?; Kienzl: Píseň hor; d’Albert: Mrtvé oči – 1929). Dbal na pečlivé hudební nastudování a dirigoval neokázalými energickými gesty. Soubor doplnili zejm. V. Fuxová, M. Formanová, M. Holznerová, B. Stoegrová, P. Burja, J. Jaroš, J. Pospíšil, D. Štefanovič, F. Zavřel, hostoval Z. Otava aj. Režíroval J. Kühn a P. Poláček, který s výtvarníkem J. Gabrielem modernizoval jevištní podobu inscenací. Výtvarně spolupracovali A. Heythum, J. Kovář aj. Koncem sez. 1930/31 v souvislosti s odchodem ředitele Drašara do Bratislavy se šířily zvěsti o rozpuštění nebo podstatném zmenšení nákladného souboru, uvažovalo se o sloučení s operou ostravskou. Sílila kritika vyčerpávajícího zájezdového systému, který limitoval tvůrčí úkoly a na dlouho odváděl soubor z Olomouce.
Druhou významnou éru vytvořil dirigent A. Heller (1932–39). Participovali na ní dirigent J. Budík, režiséři P. Pospíšil, O. Stibor, S. Langer, později O. Linhart, scénograf J. Gabriel a choreograf J. Judl. Hellerova praxe na německých scénách a evropský rozhled po moderní hudbě budily obavy konzervativních kruhů a jeho nástup provázela ostrá polemika. Heller vnesl do operní interpretace přesnost, pečlivost a projevil se jako dobrý pedagog. Uvedl se náročným Musorgského Borisem Godunovem (r: P. Pospíšil, 1932) a symfonickými koncerty z děl J. Suka, L. Janáčka, G. Mahlera, I. Stravinského, B. Martinů se jednoznačně přiklonil k tendencím současné hudby. Pro větší projekty rozšířil orchestr o členy Orchestrálního sdružení z Prostějova. Podstatně zvýšil podíl světové opery, vyhledával díla málo známá starší i novější, hraná zpravidla v překladu O. F. Bablera (Puccini: Plášť + Gianni Schicchi + v čes. prem. Ztracený syn, 1932; Giordano: André Chénier, r: P. Pospíšil; Lortzing: Zbrojíř; Strauss: Arabella, čes. prem. – 1933; Zemlinsky: Křídový kruh, čes. prem.; Respighi: Marie egyptská; Strauss: Ariadna na Naxu – 1934; Puccini: Děvče ze Zlatého západu, 1935; Musorgskij: Soročinský jarmark; Monteverdi: Orfeus; Mandić: Mirjana – 1936; Respighi: Lucrecia, čes. prem. 1938). S obdivuhodnou pohotovostí uvedl Šostakovičovu Kateřinu Izmajlovu (čes. prem. 1936), Haydnův Svět na Měsíci (1937, vzápětí po objevu partitury), Rousselův Odkaz tety Karoliny (svět. prem. 1937) a Martinů Hry o Marii (1938). Hrál též interpretačně náročná díla R. Wagnera (Parsifal, 1933; Mistři pěvci norimberští, 1937). Z české opery dával přednost novinkám (Křička: Hipolyta; Ostrčil: Poupě + Zemlinsky: Skřet – 1933; Janáček: Příhody lišky Bystroušky; Foerster: Nepřemožení – 1935; Janáček: Šárka; Weinberger: Valdštejn – 1938). Událostí bylo vůbec prvé uvedení Dvořákova Alfreda (1937). Hellerova dramaturgie dovedla olomouckou operu na přední místo operních scén střední Evropy. Pospíšilovy a především Stiborovy režie se vyznačovaly obrazivostí, smyslem pro barvitou podívanou a silnou emotivností. Do opery vnášely činoherní prvky, inspirované výboji avantgardy. Do permanentně se obměňujícího souboru přibyli na řadu let sólisté M. Greyová, M. Marková, A. Richtrová, O. Kubín a z operety Š. Petrová, krátce v něm působili Z. Sladká, M. Ledererová, K. Ludvík, J. Blažíček, E. Haken, L. Červinková, B. Blachut ad., opakovaně hostovala Z. Špačková. Dirigoval J. Žid (1936–45), choreografii vedl V. Smetana. Jako korepetitor a dirigent působil V. Nejedlý (1936–38), který zde komponoval operu Tkalci.
Po Hellerově emigraci do USA 1939 převzali vedení J. Budík a J. Žid, 1940–45 byl šéfem opět K. Nedbal. Přibyli pěvci M. Hůrská, provd. Vozková, A. Lébrová, E. Zachardová, J. Kysela, režiséři V. Kolátor a J. Fiedler. Za okupace se dostala do popředí česká a slovanská opera (Folprecht: Lásky hra osudná, 1940; Janáček: Její pastorkyňa, Jenůfa – E. Zachardová, Števa – J. Kysela, Laca – B. Blachut, 1940; Burian: Maryša, 1941). Ve vynikajícím hudebním provedení Nedbal znovu nastudoval Straussovu Salome (r: J. Fiedler, 1941). Ve smetanovských postavách hostovali pěvci ND M. Podvalová a O. Masák. Prodanou nevěstou otevřela opera 12. 9. 1943 Nové divadlo v Hodolanech. Do uzavření divadel 1. 9. 1944 opakoval oslabený soubor repertoár minulých let, k němuž přibyly pouze dvě nové inscenace, nastudované v sez. 1942/43 (Rossini: Angelina, Guhr: Florentské dobro), a hrál opět častěji na zájezdech.
Po osvobození byl operní provoz obnoven 5. 6. 1945 Prodanou nevěstou, soubor rychle nastudoval Smetanova Dalibora a krátkou poválečnou sezonu zakončil Hubičkou. K 1. 7. 1945 jmenoval ministr Z. Nejedlý šéfem opery hudebního skladatele a dirigenta I. Krejčího, K. Nedbal přešel do ND. Krejčí s dirigentem J. Budíkem museli znovu vybudovat repertoár, sestavit většinu sboru a část orchestru. V sólistickém souboru setrvali J. Hrubá, M. Marková, A. Richtrová, B. Stoegrová, C. Strádalová, M. Strnadová, A. Frank, K. Hauser, J. Kautský, O. Kubín, F. Kunc, A. Lípa, J. Sobota, J. Strnad a A. Tesař, nově přibyli L. Stuchlíková, F. Dutka, O. Pavlis, V. Stropnický, dirigent P. Doubravský (do 1952), sbormistr B. Volauf, režisér V. Černý a choreografka M. Zavadilová, později zpěvačka I. Mixová ad. První sezonu koncipoval Krejčí jako výhradně českou, avšak nesouhlas obecenstva ho přiměl uvádět světová díla. Vrcholem sezony se stal Musorgského Boris Godunov (1946) v původní verzi. Do repertoáru (mj. Mozart: Kouzelná flétna, 1946) proniklo několik neobvyklých titulů (Auber: Zedník a zámečník, 1946; Zich: Malířský nápad; Gluck: Orfeus a Eurydika – 1948). Režíroval ředitel J. Lébl, F. Paul z operety a hosté. Poetickou, snovou i monumentální podobu dával inscenacím scénograf O. Šimáček. Také od 1948 stavěl Krejčí na českém repertoáru, doplněném převážně ruskými tituly (Borodin: Kníže Igor, 1949; Kabalevskij: Tarasova rodina, 1953; Stěpanov: Ivan Bolotnikov, 1955), mezi nimiž dominovalo dílo Rimského-Korsakova (Car Saltan, 1950; Carská nevěsta, 1951; Zlatý kohoutek; Kaščej Nesmrtelný – 1957). Převládla realistická režie (V. Vasiljev a M. Pilát), dobovým inscenačním schématům do jisté míry nepodléhaly režie K. Jerneka a hostů. Smetanovým Daliborem (1950), jehož titulní postavu režisér Pilát pojal jako ochránce lidu, započal cyklus „Živý odkaz“, který měl v duchu stalinistické estetiky přehodnocovat kulturní dědictví a přiblížit ho lidu (mj. Prodaná nevěsta, v: K. Svolinský, 1950). Krejčí věnoval pozornost dílu L. Janáčka (Její pastorkyňa, 1947 a 1952; Káťa Kabanová, 1948; Příhody lišky Bystroušky, d: F. Preisler, 1957) a novinkám (Ambros: El Christo de la lux, 1948; Vostřák: Rohovín Čtverrohý, r: F. Pujman, čs. prem. 1949; Krejčí: Pozdvižení v Efesu, r: K. Jernek, d: J. Budík, 1952; Ambros: Maryla, čs. prem. 1953; Burghauser: Karolinka a lhář, 1955). V éře dramaturgického diktátu prosadil výjimečné tituly (Gluck: Ifigenie v Aulidě; Wagner: Bludný Holanďan – 1953; Čajkovskij: Panna Orleánská, 1954), později přibyla Straussova Salome (1957) a Martinů Divadlo za bránou (1958). Souborem postupně prošli zpěváci M. Burešová, J. Krupová, B. Ministrová, V. Ployharová, F. Bartůněk, J. Hladík, J. Mikulín, V. Ott, K. Petr, O. Spisar, S. Stolbenko, J. Šulista, Z. Švehla aj. Dirigentsky působili J. Staněk (1952–56), A. Vozka (1952–76, činný předtím v operetě), K. Tuček, F. Preisler (1956–76), reží-roval E. F. Vokálek (1955–73) a hostující V. Věžník (Donizetti: Don Pasquale, 1955). Scénograficky spolupracovali hosté J. A. Šálek, L. Vychodil a M. Zezula.
Po odchodu I. Krejčího do ND se stal šéfem dirigent Z. Košler (1958–62), který se uvedl ještě jako host Janáčkovou Věcí Makropulos (r: J. Fiedler j.h., 1958). Dramaturgii odklonil od předchozího česko-ruského romantického programu. Spolupracoval s německým režisérem E. Buggem (Mozart: Cos'ě'fan tutte; Prokofjev: Zásnuby v klášteře, d: F. Preisler, 1959; Bartók: Hrad Modrovousův, d: Z. Košler + Orff: Chytračka, d: P. Pokorný, čs. prem. 1960; Wagner: Lohengrin, d: Z. Košler, 1962). Soubor doplnili Z. Talpová, K. Hanuš, H. Maxa a J. Pleticha.
Dirigent P. Pokorný (šéfem 1962–72, angaž. 1959) obnovil někdejší průbojnou dramaturgii (Hanell: Obraz Doriana Graye, 1964; Martinů: Ariadna, r: V. Věžník, 1965; Strauss: Růžový kavalír; Martinů: Voják a tanečnice – 1966; Mozart: Idomeneo; Janáček: Z mrtvého domu – 1967; Honegger, Ibert: Orlík; Suchoň: Svätopluk – 1968; Hindemith: Malíř Mathis, r: J. Glogar, čs. prem. 1970). Dirigentsky působil F. Preisler (mj. Krejčí: Antigona, 1965; Křička: České jesličky, 1966; Krejčí: Pozdvižení v Efesu, 1968) a Z. Skřivan (Britten: Albert Herring, 1969). Režíroval J. Glogar (1970–94), souborem prošli mj. A. Braunová, D. Šounová, J. Židková, provd. Regalová, S. Bechyňský, L. Klimeš.
V 70. a 80. letech za vedení dirigentů M. Konvalinky (1972–76) a R. Kefera (1977–90) se projevil určitý pokles. V dramaturgii se však nadále objevovaly nové a málo hrané tituly, zejm. zásluhou režiséra J. Glogara, nejčastěji spolupracujícího s dirigentem P. Pokorným (Jirko: Děvka + Donizetti: Zvonek, čs. prem. 1974; Zámečník: Fraška o kádi + Rossini: Pan Bruschino, 1977; Tamberg: Cyrano de Bergerac, čs. prem. 1982; Vacek: Jan Želivský, čs. prem.; Händel: Julius Caesar – 1984; Martinů: Hlas lesa + Veselohra na mostě, 1986; Klusák: Dvanáctá noc, čs. prem. 1989) a také přičiněním dirigenta F. Preislera (Gershwin: Porgy a Bess, 1979; Strauss: Růžový kavalír, 1980). V Divadle hudby byl uveden melodram J. A. Bendy Ariadna na Naxu (1974), v Prostějově Wolf-Ferrariho Náměstíčko (čs. prem. 1975). Sólistickým ansámblem prošli mj. E. Böhmová, J. Majtnerová, E. Kinclová, O. Koubková, Z. Mollíková, D. Opravilová, N. Patriková, I. Žižlavská, J. Březina, O. Doležal, R. Haan, J. Kalendovský, J. Klán, J. Kosec, J. Kubík, J. Majtner, V. Málek, V. Marek, P. Stejskal, J. Sulženko, V. Třebický, L. M. Vodička a V. Zápražný. Režírovali F. Preisler ml. (do 1983), J. Měřínský (1982–84) a M. Dubovic (od 1986), dirigoval O. Bohuňovský (1987–90).
Po listopadu 1989 skončilo působení šéfa R. Kefera, funkce byla obsazena až v říjnu 1990 režisérem M. Dubovicem, který se v dubnu 1991 stal též vedoucím operety. To předznamenalo sloučení obou souborů (1993), jehož důsledkem bylo snížení počtu operních premiér i představení. Dramaturgie opery se omezila na osvědčené tituly světové a pouze doplňkově na české. Vedle pěvců ze zemí bývalého východního bloku (V. Čavdarová, C. T. Slupskaja, J. Ishoev, A. Karapetyan, V. B. Verbovskij aj.) doplnili soubor převážně mladí zpěváci, uplatňovali se i operetní sólisté (B. Beranová, E. Gazdíková, J. Kloučková, Z. Krištofová, L. Machytková, R. Schimkeová, M. Tkadlčíková, V. Kyas, P. Martínek, J. Sitko, A. Svoboda, P. Šíma, J. Vaculík). Mezi mnoha dirigenty chyběla vůdčí osobnost; výrazněji se prosadili S. Macura (šéfdirigent 1993–94), O. Bohuňovský (1994–95) a Z. Skřivan (od 1997 šéfdirigent). K jistému oživení dramaturgie došlo až za ředitele V. Kožušníka (Ponchielli: La Gioconda; Szokolay: Krvavá svatba – 1997). Konzervativní inscenační styl prosadil převahou svých režií M. Dubovic (výjimkou byl Gounodův Faust a Markétka, 1996) a hostující V. Věžník, C. Drmela aj. Vybočovaly z něho ojediněle inscenace hostujících režisérů J. Pleskota (Weber: Čarostřelec, 1994), B. Hončarivové (Mozart: Cos'ě'fan tutte, 1995), L. Štrose (Mozart: Idomeneo, v: J. J. Janeček, k: J. Jelínek, 1996; Smetana: Dvě vdovy, 1999) a D. Wiesnera (Gluck: Orfeus a Eurydika, 1998). Olomoucká opera jako jedna z mála zůstala uzavřena novým inscenačním trendům a mladé režisérské generaci 90. let. Častými výtvarníky byli M. Víšek a R. Švecová. 1999 se stal šéfem pěvec a režisér V. Málek.
Opereta Od počátku pro ni byl vyčleněn samostatný sólistický soubor (zprvu 7, později až 12 členů), ale bez jmenovaného šéfa. Po zahájení Nedbalovou Polskou krví (Helena – H. Monczaková, r: K. Komarov, 1920) byly rychle nastudovány osvědčené tituly (Kubík: Bílý lev; Planquette: Zvonky cornevillské; Hervé: Mam’zelle Nitouche; Audran: Panenka; Strauss: Netopýr; Cikánský baron aj.). I ředitel Drašar hojně uváděl operetu, zejm. vídeňskou (Kálmán: Holanďanka, 1921; Bajadéra – 1922; Hraběnka Marica, 1925, 150x; Podzimní manévry; Kněžka čardáše; Cirkusová princezna – velkolepá podívaná s atrakcemi – 1926; Vévodkyně z Chicaga, 1928 aj.). Prosazovaly se revuální operety W. Kollo, J. Gilberta a hlavně R. Stolze (Selská princezna, 1924; Půlnoční valčík, čs. prem. 1926; Princezna Ti-Ti-Pa, 1928 aj.). Pronikání jazzu a moderních tanců (Benatzky: Rozkošná Mimi, čs. prem. 1926; Youmans: No, no, Nanette, 1927) je sbližovalo s módní výpravnou, často lokalizovanou revuí (např. Neumann: Ženy, pozor na muže, 1927). Repertoár obsahoval i lidové sentimentální kusy (Schubert, Berté: Dům u tří děvčátek, 1927; Ascher: Taneček panny Márinky; Jarno: Krista z myslivny – 1928 aj.) a díla zastánců klasické vídeňské operety (Eysler: Manžel, který se směje, 1927; Zlatá paní mistrová, Dítě cirku – 1929). Na přelomu 20. a 30. let tu byla uvedena čtvrtina všech překladových novinek včetně maďarských efemérních operet, vyvolávajích nelibost kritiky. Domácí tvorbu Drašar zpočátku zásadně omezil; teprve v druhé polovině 20. let ji občas uváděl (Moor: Pan profesor v pekle; Piskáček: Tulák, 50x). Operety se hrály také na zájezdech, avšak méně než opery. 1930 soubor hostoval v Záhřebu a Bělehradu.
Ansámblu vévodily subrety H. Monczaková a M. Škrdlíková, dále v něm působili R. Cellerová, J. Horská, V. Horská, Ř. Mohelská, L. Piskáčková, H. Škrdlíková, M. Valentová, M. Bukovský, K. Dvořák, F. Hurych, L. Letenský, V. Merten, E. Miran, Š. Munk, V. Norman, L. Novák, V. Poláček (oba též režiséři), O. Rosenberg, J. Sedláček, K. Šmíd, J. Vacín, R. Zouhar. Začínali tu V. Severin a K. Kosina. Vypomáhali činoherci (O. Korbelář) a členové opery, často účinkovali hosté z Prahy a Brna (např. B. Durasová, O. Nový, R. Menšík). Dirigovali nejčastěji J. V. Schöffer, také I. Milič, F. Diviš, zpočátku i B. Halík. Efektní výpravy navrhoval i A. Heythum. Režírovali V. Pražský a V. Nechyba (tanečník a choreograf, ředitel baletní školy, jejíž frekventanti v operetách vystupovali). Ve 30. letech opereta dále směřovala k velkoměstské zábavě a domácí tvorbu kromě nejpopulárnějších titulů ignorovala. Uvedla však několik lokalizovaných kusů (Vipler: Stréček Křópal poslancem, Na Svatém kopečku – 1933/34; Bukovský: Hanáčtí dragouni, 1935/36). Za hospodářské krize stoupl počet premiér (1930/31 – 17), po 1934 se opět ustálil na původních deseti. Revuální tendence posílila i činohra dobovým šlágrem G. Herczeka a K. Farkase Bar Chic (1930) a hudební komedií R. Benatzkyho Moje sestra a já (1931), obé v úpravě a režii E. F. Buriana. Inspirovaly též revue Osvobozeného divadla (Kaláb: Let do stratosféry, s dvojicí klaunů, jazzovými písničkami a girls, 1932). Největší úspěch zaznamenala Frimlova Rose Mary a Za naší salaší J. Beneše (1938/39). Souborem ve 30. letech prošli mj. H. Hoffmannová, M. Kadlecová, H. Kubalíková, R. Hradecký, A. Sehnalová, B. Tolarová, J. Dvorný, K. Jindrák, J. Sobota, K. Uhlíř.
Za okupace se zvýšil podíl českých děl, byť méně než jinde. Největší úspěch měla Stelibského Růže z Argentiny (1940/41, více než 30x) a vlastenecky laděná opereta F. A. Tichého a S. Razova (s použitím hudby F. Kmocha) Kolíne, Kolíne (1940/41). Menší prostor Nového divadla v Hodolanech neumožňoval efektní revuální produkce. K posilám souboru patřily N. Deborská, M. Honců, M. Kovalčíková, L. Kubesová, J. Pechová, M. Tomšů, v pánské části zejm. J. Bek, P. Mrázek (též režisér). Jako dirigent působil A. Vozka.
K uvažovanému zřízení operetního orchestru a sboru pro oddělení provozu opery a operety došlo až po válce. V čele souboru stanul V. Nechyba (1945–49), po něm F. Paul (1949–53). Během okupace a prvních poválečných let se soubor neustále obměňoval, z hvězd zůstala jen M. Tomšů. Navzdory ideologickým výhradám tvořily repertoár před i po roce 1948 starší oblíbené kusy, jen zřídka doplněné sovětskými operetami (Alexandrov: Svatba v Malinovce, 1947; Dunajevskij: Volný vítr, 1951) a hudebními adaptacemi soudobé dramatiky (Sedlář, Zrotal: Slepice a kostelník, 1951 aj.) a Tylových her (Jiříkovo vidění; Tvrdohlavá žena – 1949). Uplatnili se i domácí autoři (Vozka, Karen: Marco Polo, 1948; Sedlář, Kolář: Karavana, 1949). Soubor občas nastudoval komické opery (např. Auber: Fra Diavolo, 1950). V době vrcholícího socialistického realismu F. Paul uvedl muzikál (Lane, Harburg, Saidy: Divotvorný hrnec, 1950) a připomněl Osvobozené divadlo (V+W: Nebe na zemi, 1953).
Za vedení režiséra S. Regala (1954–80) se od 60. let postupně utvořily dvě linie: muzikálová (Garinei, Giovannini, Kramer: Teofil v pokušení, 1962; Když je v Římě neděle, 1963; Na shledanou, Bettino, 1964; Lerner, Loewe: My Fair Lady, 1966; Porter: Kiss me, Cate, 1969; Stein, Kander, Ebb: Zorba, 1971; Kern: Loď komediantů, 1973; Loewe: Gigi, čs. prem., 1975; Kander: Kabaret, 1977; Herman, Stewart: Hello, Dolly!, 1980) a operetní, která v 70. letech zeslábla. Mezi původními novinkami (např. Bedřich: Oljanta; Bázlik: Kapsy plné peněz, 1979) byly i tituly pro děti (např. Macourek, Havlů: Děti z hliněné vesnice, 1975; Bedřich: Plakala princezna, plakala…, 1976). Vedle Regala, který režíroval většinu inscenací a autoritativně dbal na efektní jevištní tvar a přirozené herectví, režírovali dramaturg V. Renč, F. Bršlica z činohry, později F. Preisler ml. z opery. Dirigovali J. Karásek, K. Moor, J. Bedřich (od 1966), později Z. Skřivan (od 1978 šéfdirigent). Výpravy byly dílem scénografů O. Šimáčka a J. Procházky. Ve zhruba 18členném souboru působili J. Bézová, V. Hajerová, M. Horová, J. Janská, V. Konečná, J. Krupová, J. Novobilská, M. Paseková, A. Staňková, M. Strnadová, E. Šariová, J. Židková, J. Bíba, J. Bourek, A. Cásek, J. Čada, K. Čepek, F. Červený, O. Hájek, A. Jahoda, L. Kramosil, O. Pavlis, P. Růžička, K. Salaba, A. Svoboda, v 70. letech L. Falová, provd. Machytková, M. Janáčová, A. Malíková, O. Doležal, V. Kyas, L. Malík, L. Vojtěchovský.
Nový šéf, dirigent V. Rampula (1981–90), výrazně posílil klasickou operetu na úkor hudební komedie a muzikálu. Do souboru přišli J. Kloučková, M. Rácová, I. Havlíček, J. Sitko, R. Sobotka. Režijně spolupracoval již mimo angažmá S. Regal, režisér opery J. Měřínský a od 1984 M. Dubovic, který se po P. Dostálovi a V. Spilkovi stal 1991 šéfem. Na repertoár se vrátily hudební komedie a domácí muzikály (Pogoda, Dostál: A nakonec přijde pán z pojišťovny Lloyd, 1990; Pogoda, Horníček, Dostál: Dva na smetišti aneb Toč to, Formane!, 1993 – r: P. Dostál). Sloučením s operou 1993 soubor operety de facto zanikl. Podstatně se snížil počet premiér a repertoárové rozpětí (pouze klasické operety a muzikály), poklesla inscenační úroveň.
Balet Až do 1945 plnil převážně služební povinnosti vůči opeře a operetě. Samostatné balety uváděl náhodně a sporadicky. Prvním byla Bayerova Královna loutek (1921). Nedbalovu průbojnou operní dramaturgii doplnila v baletu Straussova Legenda o Josefovi a Dohnányiho Závoj pierotčin (1927), které pohostinsky nastudoval berlínský režisér M. Semmler, tehdy vedoucí ostravského baletu. 1931 se objevil Stravinského Pták Ohnivák (ch: G. Dalgrénová j.h.) a Novákova Nikotina, v níž se po pětiletém působení rozloučila primabalerína E. Fuchsová (odešla s Drašarem do Bratislavy). Z Ostravy přišel baletní mistr B. Relský (1931–33; Nedbal: Z pohádky do pohádky, 1931; Čajkovskij: Labutí jezero, 1932), pak se střídali rutinní choreografové J. Judl (Nedbal: Pohádka o Honzovi, 1934; Dvořák: Slovanské tance, 1935), V. Smetana, J. Häusler (Novák: Nikotina, 1941), S. Jindřich (Folprecht: Zlomené srdce, 1943). Rovněž v poválečném období se často měnili šéfové (J. Sokol, L. Hunka, M. Lipinský), nové inscenace byly studovány zřídka, v některých letech chyběly vůbec (1947, 1952). Nesoustavnost a krátkodobá angažmá technicky nepříliš zdatných tanečníků se projevovala nízkou úrovní inscenací.
Pevnější řád vnesl do práce až R. Macharovský (1956–59; Chačaturjan: Gajané; Adam: Giselle – 1957; Stravinskij: Petruška, 1958; Vacek: Komediantská pohádka, 1959 aj.). J. Škoda (1960–77) stabilizoval soubor, dramaturgii i choreografii a dovedl je na profesionální úroveň. V každé sezoně připravoval obvykle dvě inscenace, střídaje klasiku (Čajkovskij: Labutí jezero, 1960; Prokofjev: Romeo a Julie, 1961; Popelka, 1963; Kamenný kvítek, 1973) se současnou tvorbou domácí i zahraniční (Jarullin: Šurale, čs. prem. 1961; Maklakiewicz: Zlatá kačka, 1966; Vacek: Milá sedmi loupežníků, čs. prem. 1967; Škvor: Doktor Faust, 1968; J. Novák: Baletti; Ambros: Pavouk; Kolář: Hanácké tance – 1970; Gregor: Ve vteřině života, 1971; Pololáník: Pierot, čs. prem. 1976). Po K. Jurčíkovi (1977–85), který ve svých choreografických začátcích zužitkoval zkušenosti interpreta (Bartók: Podivuhodný mandarín; Bizet, Ščedrin: Carmen – 1978 aj.), vedl balet tanečník E. Smetana (1985–87). Začínající R. Balogh (1986/87) se prosadil temperamentními a invenčními inscenacemi, které i výběrem témat, hudebními kolážemi, scénografií, svícením apod. rozrušovaly konvenční tradici (Dům Bernardy Alby na hudební koláž, 1986; Stravinskij: Pták Ohnivák; Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie – 1987 aj.). Dramaturgickým počinem byl estonský balet Tiina (autoři: L. Austerová, U. Vilimaa, 1986). K zásadní proměně došlo za vedení tanečnice K. Pelzerové (1991–93). Byli angažováni technicky vyspělí tanečníci ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří přinesli jinou estetiku taneční tvorby i interpretace (trojprogram Imaginace, ch: V. Medvěděv, 1991). Po předčasné smrti Pelzerové se stal šéfem sólista J. Sekanina. Choreografie v 90. letech byly dílem hostů, zejm. brněnského J. Kyseláka (Hérold: Marná opatrnost, 1991; Hanuš: Othello, 1992; Adam: Giselle, 1995; Offenbach, Lanchbery: Hoffmannovy povídky, 1996; Kašlík: Don Juan, 1997; Stravinskij: Pták Ohnivák, Svěcení jara – 1999), ale také M. Drottnerové a J. Blažka (Pugni: Esmeralda, 1994), I. Ostapenka (Pawlowski: Sněhurka a sedm trpaslíků, 1995; Čajkovskij: Spící krasavice, 1996), Z. Prokeše (Brabec: Manon, 1997), R. Balogha (Bizet, Lucia: Carmen, 1999). V souboru působili E. Beranová-Gabajová, J. Bíbrlík, J. Hanáková, M. Chocová, E. Jahodová, D. Konarská, I. Netková, Z. Ryšlink, B. Slovák, H. Sobková, J. Šlezingrová, S. Šuderlová, L. Tajovský, F. Voldán ad.
Literatura
Přehled práce Družstva Českého divadla v Olomouci za l. 1920–1930, 1931; S. Langer: Stručná historie divadla v Olomouci, rkp. b. d., DÚk; J. Čičatka: Vývoj divadelnictví ve střední a severní Moravě, Přerov 1938 + České divadlo v Olomouci, sezony 1920/21–1942/43, rkp., archiv Mor. divadla + 40 let olomoucké opery, rkp., tamtéž; E. Ambros, J. Čičatka: Dvacet let české opery v Olomouci, Přerov 1942; Olomoucké divadlo v desítiletí 1945–1955, Olomouc 1957; V. Kabeláč: Čtyřicet let divadla v Olomouci, rkp. 1960, DÚk; V. Hudec: Olomoucká operní dramaturgie Iši Krejčího + Soupis operních inscenací Divadla O. Stibora v Olomouci v l. 1945–1958, in sb. O divadle na Moravě, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Supplementum 21, 1974, s. 137; Bedřich Václavek o činohře Českého divadla v Olomouci, Olomouc 1964; J. Stýskal: Dvacet let divadelního života v Olomouci, in sb. Olomouc v novodobých dějinách, Olomouc 1965, s. 93 + Od Adámkovy Salomeny k Brechtově Žebrácké opeře, Ostravský kult. měsíčník 5, 1980, s. 26; Divadlo O. Stibora v desetiletí 1955–1965, Olomouc, 1965; Státní divadlo O. Stibora v desetiletí 1965–75, Olomouc 1975; A. Cásek: Dvacet let olomouckého divadla ve světle odkazu O. Stibora 1958–1978, dis. práce, FF UP 1980; Přehledné dějiny české literatury a divadla v Olomouci, 1981; Státní divadlo O. Stibora v desetiletí 1975–85, Olomouc 1986; T. Lazorčáková: Studio Forum. Deset let cesty k dialogu, rkp. 1987, FF UP + O Studiu Forum i o divadle vůbec, Kult. měsíčník 1987, č. 4; A. Štěrbová: O současném činoherním divadle, Ostrava 1990; alm. Státní divadlo O. Stibora Olomouc 1920–1990, Olomouc 1990.
ČHS, MEČO
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 301—313
