Experimentální scéna založená J. Frejkou po zániku divadla Dada. Zahájila 10. 2. 1929 přestudovanými inscenacemi z jeho repertoáru (Burian: Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský; Sachs: O muži, který vysedával telata). Dalších šest nových premiér bylo dílem režiséra Frejky, který usiloval o nepolitickou a na estetických doktrínách nezávislou tvorbu pro širší divácký okruh (např. Jamada: Hra o Asagao, Euripides: Kyklop, ú: M. Hlávka). Nejúspěšnější inscenací se stal textově razantně redukovaný Shakespearův Romeo a Julie (v: O. Mrkvička, Romeo – L. Boháč, Julie – M. Matysová, Paris – E. B. Burian) ve výrazné realizaci pohybové (ch: J. Kröschlová) a hlasové (Burianův Voiceband). Po neúspěchu hry Pod mostem wéchemským (na motivy Polského žida od E. Erckmanna a L. Chatriana) a po Lacinově veselé pohádkové parodii pro děti Kocour Felix v Čechách (s J. Šaršeovou v tit. roli) opět s Voicebandem, hudbou a pantomimou se dramaturgie uchýlila k divácky vděčné Thomasově Charleyově tetě (pod názvem To se řekne aneb Charleyova nová teta, hl. role E. F. Burian). Poslední premiérou byl Romainsův vaudeville Kumpáni (29. 4.) a voicebandové provedení Máchova Máje (15. 5.) s padesáti účinkujícími. Burianův Voiceband, který se po úspěchu Havlíčkova Křtu sv. Vladimíra a biblické Písně písní stal po návratu z italského turné součástí MS, byl zapojován do inscenační práce, stejně jako taneční skupina J. Kröschlové.
MS skýtalo příležitost k formování mladé herecké generace (N. Balcarová, M. Matysová, L. Otáhalová, L. Skrbková, J. Štěpničková, L. Boháč, K. Postránecký, J. Skřivan, V. Trégl, J. Vasmut, F. Vnouček, B. Záhorský). S hereckými úkoly se zdařile vyrovnával i hudební dramaturg a dirigent souboru E. F. Burian. Z výtvarníků tu působili O. Mrkvička a K. Šourek, vedle J. Kröschlové tanečnice J. Šaršeová. Profesionální soubor, hrající v malostranské Umělecké besedě, se potýkal se značnými ekonomickými a provozními obtížemi. Rovněž dramaturgické plány, založené do jisté míry na příslibu nových her a adaptací z blízkého autorského okruhu (M. Hlávka, V. Lacina, J. Trojan), MS nemohlo uskutečnit. Po divadelních prázdninách, kdy Burian přijal angažmá v Brně a Frejka začal pohostinsky zkoušet v pražském ND, se soubor definitivně rozpadl. MS bylo málo úspěšným dovětkem Frejkových avantgardních počátků a pro mladé divadelníky můstkem od avantgardního pokusnictví k práci na velkých scénách.
Literatura
A. M. Píša: Moderní studio, PL 16. 2. 1929 + Divadelní avantgarda, 1978; M. Majerová: Moderní studio, RP 17. 2. 1929; J. Ježek: Moderní studio…, RA 4, 1928/29, s. 223; J. J. Paulík: Shakespeare: Romeo a Julie, tamtéž, s. 243; Z. Vavřík: Po sezoně – s Jiřím Frejkou, tamtéž, s. 381; A. Dvořák: Trojice nejodvážnějších, 1961; M. Obst, A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, 1961; E. Janský: Počátky scénografie české divadelní avantgardy, ActaS 4, 1964, č. 7, s. 125; Z. Digrin: Bohuš Záhorský, 1968; J. Mikota: E. F. Burian a jeho Voiceband, Prolegomena 14, 1972, s. 85; J. Hájek (ed.): J. Frejka. Režie jako projev průbojného ducha, 1980; L. Boháč: Tisíc a jeden život, 1981; B. Srba: E. F. Burian a jeho program poetického divadla, 1981; J. Dvořák: Člověk, který se stal režisérem, DramU 1, 1982, č. 2, s. 21; J. Kladiva: E. F. Burian, 1982; M. Judlová: Scénografie, in kat. Karel Šourek 1909–1950, 1990.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 299—300
