Moderní opereta (MO) byla vlastně krátce působící pražskou filiálkou Slovenského národního divadla. Zřídil ji na podzim 1932 jeho ředitel A. Drašar na koncesi O. Frýdové v pražském Varieté (nyní Hudební divadlo Karlín), které si výhodně pronajal. Drašar jako dravý podnikatel rozjel masivní reklamní kampaň, nasadil nízké vstupné, do hlediště naverboval placenou klaku a usiloval o atraktivní jevištní i hudební nastudování. V pražské operetní nabídce, v níž převažovaly revue a revuální operetky, našel prostor pro poslední výhonky lehárovské klasické operety. Repertoárově tak MO konkurovala především Velké operetě. Velkolepý úspěch jí zprvu zajistila poněkud opožděná pražská premiéra českého znění slavné, tři roky staré Lehárovy Země úsměvů, kterou 1. 10. 1932 MO zahájila (půl roku nato ji Drašar uvedl i v Bratislavě) a hrála ji denně téměř tři měsíce. V roli Lízy se atrakcí inscenace stala subreta elegantního zjevu a dramatického sopránu s koloraturní technikou J. Kšírová, kterou Drašar spolu s dalšími členy souboru přivedl z Bratislavy a která se pak proslavila ve Velké operetě. Soubor zůstal v angažmá SND a musel plnit i své bratislavské úvazky (J. Blaho, Š. Hoza, Š. Munk, F. Krištof-Veselý, M. Lohoutová aj.). Většina herců se vrátila do Bratislavy a nahradily je pražské posily (např. A. Velecký, L. Hermanová), někteří však v Praze zůstali (vedle Kšírové např. T. Prošingerová a F. Krištof-Veselý). Na operetní poměry kvalitní orchestr pro Prahu sestavil kapelník J. V. Schöffer, režíroval V. Poláček.
MO za čtrnáct měsíců své existence nastudovala osm inscenací, s jedinou výjimkou (Beneš: Syn bohů, 1932) světových, převážně Lehárových operet (Carevič, Hrabě Luxemburg, Paganini – 1933). Odliv diváků, který začal po uvedení Abrahamova Plesu v hotelu Savoy (1933), nezastavil ani příklon repertoáru k revuálnější (Kollo: Ošklivá holka, 1934) a komediálnější podobě operety (Benatzky: Polibek a nic víc, 1934). Situaci komplikovaly i soudní spory Drašara s majitelem Varieté G. Pleyem. Zemský úřad pak z podivných důvodů (slabá návštěvnost), jež mohly signalizovat mocenské intriky mezi konkurenčními podniky, neobnovil O. Frýdové koncesi a MO v únoru 1934 zanikla.
Literatura
L. Pacák: Opereta, Praha 1946, s. 204; M. Šulc: Kronika české operety, rkp. b.d., DÚk.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 299
