Divadlo založil L. D. Pleva, který se po působení u velkých bulvárních divadel v zahraničí vrátil za okupace do Prahy s předsevzetím vytvořit tu po jejich vzoru revuální divadlo. Svou soukromou scénu řídil podle moderních podnikatelských zásad, poutajících zájem publika barnumskou reklamou, atraktivním původním repertoárem, domácími i cizími divadelními a filmovými hvězdami angažovanými pro jednotlivé role, velkolepou výpravou a oslnivými kostýmy. V první fázi svůj projekt opovážlivě realizoval v jednom z významných center seriózní české divadelní kultury, v MD na Král. Vinohradech, které v listopadu 1941 němečtí okupanti pro „politické prohřešky“ jeho vedení uzavřeli. Chtěli zde zřídit odnož berlínského varieté Scala, která by sloužila pražské německé posádce a zraněným vojákům léčícím se v Praze. Když tento záměr ztroskotal, nabídl Pleva okupační správě, že tu vytvoří revuální divadlo jak pro české, tak pro německé publikum. Na zimní sez. 1942/43 si vinohradské divadlo pronajal a opíraje se o zkušenosti z vlastního působení v berlínském Metropol-Theater pokusil se tu rozvinout plánovaný program. Vzhledem k tomu, že sezona byla již v plném proudu, byl nucen chvatně improvizovat. Přizval J. Snížka, proslulého populárním pořadem divadelních parodií Rozmarné zrcadlo, který tu zaujal klíčovou pozici hlavního dramaturgického poradce a režiséra. Místo velké revue, jež měla zahájit provoz nového podniku, ale jejíž přípravy se prodloužily, byl narychlo sestaven náhradní bulvárně činoherní program. Začínalo se 26. 11. 1942 detektivní hrou italského dramatika G. Fazzia V londýnské mlze, s níž se měla v seriálovém systému střídat detektivka Dr. Brent vyšetřuje autorské dvojice Snížek-Weyr, kterou již na jaře 1942 uvedlo Nezávislé divadlo. Zamýšlený program zahájila 12. 12. 1942 revuální opereta H. Hentschkeho a L. Schmiedsedera Ta nebo žádná! (r: J. Snížek) z repertoáru Metropol-Theater, k jejímuž provedení soustředili podnikatelé na 200 účinkujících, v čele s populárními českými herci J. Pechovou, R. Schránilem, F. Futuristou, E. Fialou, K. Kosinou a s berlínskou primabalerínou E. Schmitzerovou.
Když se počátkem 1943 do vinohradského divadla vrátil domácí soubor, Pleva byl nucen odejít. Rozhodl se provozovat menší scénu na pomezí literárního kabaretu a „kapesní operetní revue“. Nastěhoval se do uvolněného kinosálu v paláci Kotva, kde po vzoru Rozmarného zrcadla nejprve uváděl pestrá pásma. Angažoval libretisty (L. Fialka, J. Kurfürst, S. Mann), skladatele (I. Hylas, E. Košťál, Q. Nossberger), režiséry (A. Peterka a A. Planner), choreografy (A. Veselý), herce a tanečníky (M. Nedeová, T. Brabcová, J. Červenka, S. Orlíková, M. Svoboda, L. Trevor ad.). Divadlo Metropol (název byl inspirován stejnojmenným divadlem berlínským) se představilo v první polovině března 1943 pásmem výstupů, scének, písní a tanců, spojovaných konferenciérskými výstupy před oponou Jak se to dělá, parodujícími různé literární konvence a svět literatury vůbec. Z dalších kompozičně podobných pásem (Cesta do ráje a Bláznivý sen – 1943) již parodická tendence vyprchala a vystřídaly ji smyslové senzace revuálně-operetního divadla. Poté doznalo zaměření scény prudký obrat směrem k lidové operetě, kterou tehdy pěstovala i ostatní pražská operetní divadla (Francl, Mann, Nossberger: Má nejkrásnější, 1943). Ve zbývajícím čase své existence, kterou ukončilo úřední zastavení činnosti všech divadel v září 1944, produkovalo divadlo Metropol podobné kýčovité zboží, jímž přispívalo k vytváření falešného vědomí tzv. masového diváka okupační doby.
Literatura
ža: Plevova umělecká scéna, LN 16. 3. 1943; –a.: Nová pražská scéna, Nár. střed 18. 3. 1943; nesign.: Umělecká scéna L. D. Plevy, Arijský boj 4, 1943, č. 17, s. 5; V. A. Marek: Poznámky kulturní, tamtéž, č. 22, s. 4; nesign: Premiéra a program činnosti divadla Metropol, Nár. střed 17. 9. 1943; nesign.: Praha má opět nové divadlo, Čes. dělník 6, 1944, č. 25, s. 5; B. Srba: Smích v nesvobodě, DR 5, 1994, č. 1, s. 21.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 261—262
