V květnu 1945 převzaly české orgány budovu Městského divadla (arch. A. Graf), která od otevření 1909 byla v německých rukou a jen občas sloužila pohostinským českým hrám. Novou éru zahájila Smetanova Prodaná nevěsta v provedení Divadla severu z Teplic. Prvé období existence stálého českého divadla v někdejším převážně německém městě provázely až do 1952 časté reorganizace, personální a provozovatelské změny. Nejdříve tu působil činoherní kolektiv vedený Z. J. Vyskočilem. Úpravou provozovatelského systému, která o prázdninách 1945 ukončila spontánní poválečný vývoj, přešlo Městské divadlo do správy MNV a uměleckým ředitelem byl jmenován K. Jičínský. V sez. 1945/46 tu působil pouze činoherní ansámbl, který uvedl velké kvantum inscenací (celkem 27 premiér). Interní konflikty včetně střetů s ředitelem však soubor rozvrátily do té míry, že de facto zanikl. V druhé sezoně bylo ještě uvedeno několik pořadů pro děti, ale již žádná inscenace pro dospělé. 1946 ustavená Ústecko-Karlovarská zpěvohra s operním, operetním a malým baletním souborem měla podle dohody obou měst, která ji společně provozovala, hrát během vrcholné lázeňské sezony v K. Varech a od září do června v Ústí n. L. Tímto způsobem fungovala 1946/47, poté její provoz cele převzal ústecký MNV (do 1949). Soubor nicméně nadále zajížděl do K. Varů a také do dalších měst (Děčín, Mariánské Lázně, Most, Teplice aj.). Uměleckým ředitelem byl dirigent J. Bartl (1946–49). Další velká reorganizace nastala 1949, kdy byl vytvořen tzv. kombinát Krajské krušnohorské divadlo, do něhož byla administrativně sloučena všechna tři divadla ústeckého kraje. Současně byla opereta přemístěna do Teplic, v Ústí n. L. zůstala opera a malý balet. V této době se tak ústecká scéna stala jediným divadlem v Čechách s takovouto souborovou skladbou. Ředitelem Krajského krušnohorského divadla byl režisér T. Šeřínský, v poslední sezoně jeho existence J. Pacl (1951/52), provozovatelem KNV Ústí n. L. Nové uspořádání, jež mělo zlepšit špatnou ekonomickou situaci jednotlivých divadel a od něhož se očekávalo i zvýšení nízké návštěvnosti, však ke stávajícím problémům přineslo další, plynoucí z provozu centrálně řízeného kolosu. 1952 byl zrušen. Pravidelná vzájemná hostování opět samostatných divadel účelně pokračovala do sklonku 60. let.
Po osamostatnění provozoval ústecké divadlo nadále KNV. Funkci ředitele zastávali V. Bauer (1952–56), znovu J. Bartl (1956–60), M. Linka (1960–62) a J. Šťastný (1962–69), za jehož působení začala 1967 postupná renovace budovy (do 1972). V normalizačním období divadlo vedli J. Mikula (1970–76), V. Nemolovský (1977–85) a M. Krejčí (1986–90). Od 1972 do 1992 působilo v rámci divadla Činoherní studio. 1986 byla před generální rekonstrukcí (1987–93) uzavřena divadelní budova. Jako náhradní působiště sloužil Dům kultury.
Prvním polistopadovým ředitelem byl dirigent P. Jonáš (1990–92), za něhož se po zrušení krajského zřízení stalo zřizovatelem divadla město (1992). Následná léta poznamenaly střety mezi vedením divadla a magistrátem, jež začaly konfliktem o termín otevření rekonstruované budovy. Původní termín (17. 12. 1992) se neuskutečnil a magistrát vzápětí Jonáše odvolal. Krátce ho zastupoval F. Ulma a poté vystřídal J. Novák (1993–95), kterého po dalším konfliktu se zřizovatelem nahradil P. Vlasák (1996–98) a toho po nejasnostech v řízení a financování opět P. Jonáš (1998).
Opera V zakladatelské Bartlově éře, kterou spoluutvářel dirigent a dramaturg V. Nosek (1946–52), se navzdory organizačním a provozním zmatkům podařilo vybudovat konsolidovaný ansámbl. Jeho členy byli zpěváci R. Jedlička, L. Havlák, J. Hlavsa, A. Jeřábek, J. Mikula, Z. Zouplna, M. Cholevová, K. Janečková, H. Lexová, M. Rathouská, L. Lesmanová, M. Štréblová, J. Temníková ad.
Režíroval barytonista R. Jedlička (1946–49), který se jako režisér vracel i po odchodu do pražského ND, a R. Málek (1948–50). Významné byly 1950–51 pohostinské režie O. Zítka (Musorgskij: Boris Godunov; Offenbach: Hoffmannovy povídky; Mozart: Figarova svatba; Janáček: Příhody lišky Bystroušky; Bartoš: Prokletý zámek). Vedle J. Bartla a V. Noska dirigentsky působil krátce M. Konvalinka (1947) a od 1948 V. Málek a také J. Budík. 1949–53 připravovala taneční čísla choreografka L. Hrdinová. Autorem téměř všech výprav byl výtvarník divadla K. Rendl. Výrazně česká dramaturgie prvních sezon měla u začínajícího divadla v pohraničí hlubší opodstatnění. Páteří repertoáru byla díla Smetanova, jimiž se programově zahajovalo (Dalibor a Hubička, později Prodaná nevěsta, 1947; Tajemství a Dvě vdovy, 1949; nové nastudování Dalibora a Braniboři v Čechách, 1950; znovu Hubička, 1951; Dvě vdovy a znovu Tajemství, 1953), a Dvořákova Rusalka. Českou linii doplňovaly oblíbené tituly zahraniční (Puccini: Tosca a Madame Butterfly; Verdi: La Traviata; Mozart: Figarova svatba; Gounod: Faust a Markétka, 1951 aj.). Uváděním slovanské tvorby (Moniuszko: Halka, 1949; Musorgskij: Boris Godunov, 1950; Soročinský jarmark, 1952) a domácích novinek (Hájek: Dornička, 1949; Jan Výrava, 1950; Vostřák: Rohovín Čtverrohý, 1950; Bartoš: Prokletý zámek, 1951) divadlo do jisté míry naplňovalo soudobé kulturněpolitické požadavky. Tlaku na provádění současných sovětských oper vyhovělo nastudováním Mejtusovy Mladé gardy (d: V. Nosek, r: A. Podhorský j.h., v: A. Calta, 1952). Kvalitou hudebního nastudování a pěveckou interpretací se ústecká opera opakovaně s úspěchem prosazovala v soutěži s ostatními českými ansámbly na přehlídkách Divadelní žatva.
Ve čtyřletém období mezi prvním a druhým šéfovským působením J. Bartla si opera udržovala úroveň hudební intepretace i vyváženou dramaturgickou skladbu. Neopomíjela původní tvorbu (Horký: Hejtman Šarovec, 1953), ani náročná díla (Wagner: Bludný Holanďan, d: V. Málek, r: R. Jedlička j.h., 1954). Stabilní místo měl v repertoáru nadále B. Smetana. 1954 se uskutečnil cyklus jeho oper vyjma Libuše, která byla v Ústí n. L. poprvé nastudována o rok později. Do souboru přibyli zpěváci L. Hanušová-Mušková, R. Kohoutová, A. Míková, F. Helenský, O. Lindauer, K. Petr a V. Zapletal. 1956 se do šéfovské funkce vrátil J. Bartl (do 1960), jenž druhé působení zahájil nastudováním Suchoňovy Krútňavy. Dobudoval silný soubor, jehož novými členy se stali zpěváci J. Krásová, D. Královcová, J. Hlubek a nakrátko N. Kniplová. Dirigentsky působil dále V. Málek (např. Mozart: Cosě fan tutte, 1956; Donizetti: Nápoj lásky, 1957). I v tomto období upoutávala ústecká opera dramaturgickými počiny (např. Gotovac: Ženich z onoho světa, 1957; Martinů: Veselohra na mostě; Delibes: Lakmé; Händel: Král Poros – vše 1959). Po režisérech L. Svobodové a J. Šrámkovi přišel do angažmá J. Fiedler (1960–67).
Po Bartlově odchodu do ND dirigovali vedle V. Málka (např. Verdi: Maškarní ples, 1961) hostující P. Charvát a R. Vašata. Z nově angažovaných zpěváků nadlouho zakotvili v souboru H. Böhmová, K. Koníčková a K. Bím, krátce setrvali L. Prylová a V. Přibyl, několik let působili L. Löbl, J. Škoda a V. Zítek. Tvůrčí rozmach gradoval za vedení F. Vajnara (1962–73). Tým ve složení dirigenti F. Vajnar a M. Homolka, sbormistr a dirigent J. J. Wolf, režisér N. Snítil (1963–84), scénograf V. Landa (1963–78) a kostýmní výtvarnice R. Brychtová (1964–81) vytvořil většinu inscenací (Verdi: Macbeth, 1963; Mozart: Don Giovanni, 1964; Janáček: Káťa Kabanová, 1966; Britten: Albert Herring, 1966; Musorgskij: Boris Godunov, 1967; Pergolesi: Služka paní + Rossini: Signor Kartáč, 1970; Leoncavallo: Cikáni, čs. prem. 1969; Britten: Žebrácká opera, 1971; Wagner: Tristan a Isolda, vůbec první české poválečné uvedení 1972; Strauss: Ariadna na Naxu, 1973). Stále režíroval R. Málek (např. Křička: České jesličky, 1968), J. Fiedler (mj. Pucciniho Děvče ze Zlatého západu, 1965). 1968 se uskutečnilo turné po Švýcarsku a Itálii s Donem Giovannim. Od 1968 začala opera uvádět i operetu, obvykle jedno klasické dílo v sezoně (např. Strauss: Cikánský baron, r: F. Paul j.h., 1969). Výjimku představoval Burkhardův Ohňostroj (d: F. Babický, r: N. Snítil, 1971).
Vajnarův nástupce dirigent P. Vronský (1974–79) obnovil přerušenou tradici koncertů divadelního orchestru, omladil sólistický ansámbl (A. Farná, N. Romanová, J. Slavíčková, J. Soběhartová, K. Kalaš, J. Železný, R. Haan ad.) a doplnil inscenační tým o dirigenty J. Kubicu, S. Macuru a P. Jonáše, později o anglického dirigenta G. Bucklanda. V režii se prosadil J. Novák (v angažmá od 1970), který od 1973 s přestávkou 1975–77 dlouhodobě formoval profil ústecké opery po stránce inscenační, později i jako dramaturg. Úsilí o moderní podobu operní inscenace podpořily scénografie I. Žídka ml. (1974–84). Významným počinem byla čs. premiéra Donizettiho opery Robert Devreux pod názvem Královnin prsten (d: P. Vronský, r: V. Věžník j.h., 1975).
N. Snítil zahájil šéfovské působení (1979–84) režií Zeyerova a Sukova Radúze a Mahuleny (d: J. J. Wolf, v: F. Segert, společná inscenace s mosteckou činohrou, 1979). Tvůrčími vrcholy jeho éry byla Janáčkova Káťa Kabanová (d: J. Zbavitel, r: N. Snítil, 1980) a Gershwinova opera Porgy a Bess (d: J. Zbavitel, r: V. Věžník, 1982). Za vedení P. Jonáše (1984–90) průbojná dramaturgie, v níž se od 50. let pravidelně objevovaly málo hrané nebo soudobé opery, obohatila repertoár o dvě významné čs. premiéry: Verdiho Loupežníky (d: P. Jonáš, r: J. Novák, 1985) a Donizettiho Marii Stuartovnu (d: M. Krejčí, r: J. Novák, 1986). K této linii se řadila též Orffova Chytračka (r: J. Novák, 1986). Opakovaně hostoval režisér V. Věžník (Offenbach: Hoffmannovy povídky, 1984), k pohostinské režii se znovu vrátil R. Jedlička (Puccini: Bohéma, 1986). Do sólistického souboru přibyla Z. Kloubová. Během rekonstrukce divadelní budovy si opera poradila s provizorním působištěm v Domě kultury, pro které Novákova dramaturgie volila komornější opusy (Martinů: Ženitba + Mácha: Polapená nevěra, 1987; Gluck: Ifigenie v Aulidě, 1987) a jehož omezením inscenátoři čelili nápaditým režijním a výtvarným řešením. Autorkou většiny výprav byla D. Linhartová (pozd. Svobodová).
Prodanou nevěstou (d: F. Babický, r: R. Málek) bylo 9. 10. 1993 otevřeno zrekonstruované divadlo. Ve funkci šéfa opery se krátce vystřídali J. J. Wolf, V. Urban a F. Babický (1992–96). Po krátkém mezidobí šéfů T. Hattona a M. Paula nastoupil L. Havlák (1998–99), který usiloval o nápravu narušených vnitrodivadelních poměrů i o obnovu nevyrovnaného souboru; mimo jiné navázal spolupráci s HAMU. Od 1999 řídí operu mladý dirigent N. Baxa. V 90. letech i pod vlivem rozháraných interních poměrů a nevhodných zásahů magistrátu do chodu divadla poklesla výkonnost souboru a vytratila se dramaturgická průbojnost. V 90. letech tu působili zpěváci I. Hybešová, S. Moravová, J. Mrkusová, A. Ostrovská, V. Páchová, T. Bartůněk, J. Březina, D. Hůlka, V. Kadlec, K. Kalaš, M. Klamo, P. Matuszek, J. Nečesaný a J. Vavruška, dirigent a sbormistr T. Karlović, dirigenti F. Babický, P. Jonáš a V. Urban, režiséři J. Novák a P. Maťo, dramaturg a dirigent M. Homolka, výtvarník V. A. Šrámek. Inscenace často zajišťovali hostující zahraniční i pražští pěvci (pravidelně P. Klečka) a externí režiséři M. Dubovic (Gounod: Faust a Markétka, 1998), J. Glogar (neobvyklé spojení v jednom večeru – Leoncavallo: Komedianti + Puccini: Sestra Angelica, 1994), M. Otava (Hasse: Ezio, 1998), L. Štros (Mozart: Kouzelná flétna, 1999). Z domácích režisérů zejm. J. Novák (Smetana: Tajemství, 1995) a P. Maťo (Verdi: Rigoletto, 1997; La Traviata, 1998). Pravidelnou součástí repertoáru zůstaly operety (Burkhard: Ohňostroj, 1995; Berté: Dům u tří děvčátek, 1996), pokračovaly koncerty orchestru. V rámci euroregionu spolupracoval operní soubor s německými divadly a prostřednictvím J. Nováka také s Finskem.
Balet První soubor, ustavený pro potřeby opery a operety, nastudoval pod vedením A. Smolíka i několik samostatných pořadů (Nedbal: Z pohádky do pohádky, 1946; Dvořák: Slovanské tance; Bartl: Mamon; Delibes: Coppélia – 1948). Zakladatelský význam pro konstituování samostatného baletu mělo působení choreografky L. Hrdinové (1949–53). Spolu s ní nastoupil celý absolventský ročník. Program, uvážlivě volený pro nepočetný mladý ansámbl s ohledem na jeho další růst, zahrnoval díla různého typu a stylu včetně nedějových baletů (např. Martinů: Špalíček, 1950; Gluck: Don Juan + Chačaturjan: Maškaráda + Rimskij-Korsakov: Španělské capriccio, 1951; Mozart: Malá noční hudba + Vostřák: Viktorka, 1952). K choreografické spolupráci byla přizvána Z. Šemberová (Janáček: Lašské tance + Bartók: Rumunské tance + Borodin: Polovecké tance, 1951). Ze sólistů se prosadily zejm. H. Machová a M. Novotná. Po návratu L. Hrdinové na konzervatoř vedl balet choreograf a tanečník J. Judl (1953–58). Již Z pohádky do pohádky (1953) a Čajkovského Labutí jezero (1954) naznačovaly obrat ke konvenční dramaturgii i choreografii, který potvrdily další inscenace (Rimskij-Korsakov: Šeherezáda; Asafjev: Bachčisarajská fontána – 1955, Vostřák: Sněhurka, 1956). V tomto období se uplatňovali především M. Novotná, J. Mládková, E. Křížová a V. Štádler. Dramaturgickým přínosem bylo první uvedení původní novinky J. Kalaše Zásnuby s překážkami (1957). Po příchodu P. Šmoka (1958) se tvorba vymaňovala z přechozího tradicionalismu a soubor, vedený k modernímu tvarosloví a výrazu, se postupně zařazoval k těm, které hledaly nové cesty českého baletu (Dvořák: Valčíky; Novák: Svatební košile; Burghauser: Sluha dvou pánů – 1959). Toto snažení vyvrcholilo přelomovou inscenací Brunsovy Nové Odyssey (1960). Mezi sólisty vynikal Z. Kozlík. Po Šmokově odchodu soubor krátce vedl L. Ogoun a nastudoval s ním Milhaudova Vola na střeše (1960). Za vedení R. Brauna (1960–66) s klasickou repertoárovou linií (např. Čajkovskij: Šípková Růženka, 1962; Labutí jezero, 1965; Dvořák: Slovanské tance, 1964) kontrastovaly premiéry českých novinek (Smutný: Dva dny na měsíci, 1961; Vacek: Poslední pampeliška, 1964). Předními sólisty byli J. Pelcová a Z. Weidenthaler. Krátké působení G. Voborníka (1967–69) se vyznačovalo úsilím o divadelně a tanečně sytá představení (Křížek: Balada o námořníkovi; Asafjev: Bachčisarajská fontána – 1967). Ve druhém šéfovském období R. Brauna (1969–73) nastal obrat k tzv. velkým baletům (Nedbal: Hloupý Honza, 1969; Chačaturjan: Gajané, 1972), ztvárnění však postrádalo dynamičtější choreografickou stavbu. Za vedení V. Malceva (1974–77) tu většinou pracovali hostující choreografové J. Blažek, E. Gabzdyl a J. Škoda.
Obnovení kontinuální práce a dlouhodobější realizaci uměleckých záměrů přinesla etapa H. Machové (1977–88). Charakterizovala ji neotřelá dramaturgie (Bizet, Ščedrin: Carmen + Šostakovič: Dáma a chuligán, ch: F. Pokorný j.h., 1977; Pauer: Ferda Mravenec, 1977; Klinkovová: Kaliakra, 1978; Prokofjev: Návrat ztraceného syna, 1980; Lhotka: Čert na vsi, 1987). K nejvýznamnějším choreografiím Machové patřily Héroldova Marná opatrnost (1980), Beethovenův Prométheus a Bukového Hirošima (1985). Hostovali choreografové L. Hynková (Martinů: Špalíček, 1978) a J. Blažek (Molčanov: Macbeth, čs. prem. 1979). Konfrontace s odlišnými choreografickými rukopisy soubor obohacovala a bránila mu ustrnout. Šéf J. Blažek (1989–91) inklinoval k velkým baletním inscenacím (Pugni: Esmeralda, 1988; Vostřák: Sněhurka, 1989; Prokofjev: Romeo a Julie, 1990). Bylo angažováno několik tanečníků z bývalého Sovětského svazu a litevská baletní pedagožka E. Erkina. V čele souboru se pak vystřídali B. Honsová (1993–94), O. Šoth (1994–98), M. Halászová (1998/99) a J. Starosta (od 1999). Pronikavě se zvýšila technická úroveň ansámblu. Suverénním ovládáním klasického projevu (Minkus: Don Quijote, 1995; Čajkovskij: Louskáček, 1996) i akčního tanečního divadla (Ravel: Bolero, 1994; Verdi: Rekviem, 1995) se v polovině 90. let soubor zařadil k nejvyspělejším českým baletním tělesům.
Literatura
Alm. Deset let českého divadla v Ústí n. L. 1945–1955, Ústí n. L. b. d.; J. Bajer: V hledišti divadla v Ústí n. L., DN 3, 1959/60, č. 5–6, s. 8; V. Lébl: Ústecká opera na předělu, Divadlo 11, 1960, únor, s. 65; L. Schmidová: Československý balet, 1962, s. 37; E. Herrmannová: K dramaturgii naší poválečné opery, Divadlo 16, 1965, květen, s. 22; alm. Dvacet let divadla opery a baletu Z. Nejedlého v Ústí n. L., Ústí n. L. 1965; J. Fujerová: 25 let ústeckého baletu, dipl. práce, HAMU 1971 (zde soupis rep.); alm. Dvacet pět let SDZN v Ústí n. L. 1946–1971, Ústí n. L. b. d.; J. Brožovská: Představení za čárku, Scéna 8, 1983, č. 20, s. 4; O. Janáčková: Dnes naposled, Scéna 12, 1987, č. 15, s. 2; alm. Ústecké divadlo 1909–1992 (text. část V. Kaiser a P. Jonáš), Ústí n. L. 1992.
ČHS, MEČO
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 281—285
