Stálé české divadlo v Mostě působí od června 1945, kdy byly z podnětu ÚRO angažovány dvě divadelní skupiny na dvouměsíční sezonu. Slavnostní zahájení českého provozu 29. a 30. 6. 1945 v Městském divadle (zbudováno 1910–11, arch. A. Graf; sloužilo německým souborům, od 1923 též pravidelným stagionám českým) zajistilo pražské Divadlo 5. května (Serafimovič: Železný potok) a Rakovnická opera (Smetana: Prodaná nevěsta). Činohru, financovanou ÚRO, vedl souputník meziválečné avantgardy režisér J. Schettina a dramaturg K. Kratochvíl. Představila se 2. 7. 1945 Tylovými Kutnohorskými havíři (r: J. Schettina). Operetu, do níž přešli členové zaniklé Novákovy společnosti (ředitelka M. Rosenkranzová-Nováková), financovalo město. Po dvouměsíční sezoně byla činnost obou souborů ukončena. Poslední inscenací činohry byla Klicperova komedie Každý něco pro vlast (2. 8. 1945). Opereta vedená V. Smetanou a K. Smažíkem přešla do blízkých Teplic, činoherní soubor, jehož členy byli mj. E. Havlová, V. Hartl, G. Opočenský, B. Prokoš, se rozešel. Někteří herci vstoupili do nového ansámblu, který sestavil na základě rozhodnutí MŠO, Divadelní rady a ÚRO režisér M. Svoboda, jmenovaný ředitelem. Několik mladých herců bylo vybráno konkurzem (např. J. Balašová, L. Roubíková, V. Beránek, Z. Kryzánek, J. Patočka, J. Radimecký, J. Rychtařík). Vedle M. Svobody nadále režijně působil J. Schettina. V jediné sezoně uvedli 26 titulů, v čs. premiéře Simonovovu hru Ruští lidé (1945). Pod Svobodovým zkušeným vedením se soubor stmelil v těleso, schopné závažnějších uměleckých úkolů (Shakespeare: Večer tříkrálový; Gogol: Revizor; Čapkové: Ze života hmyzu aj.). Z původních náročnějších dramaturgických záměrů činohra pod tlakem obecenstva, vyžadujícího lehčí oddechový repertoár, záhy slevila. Soubor, hodnocený jako nejlepší v pohraničí, zajížděl do měst severozápadní oblasti (Teplice, Ústí n. L., Duchcov, Bílina, Kadaň ad.). Necitlivá reorganizace 1946 slibně se rozvíjející práci narušila. Činohra byla v Mostě zrušena a zřízena v Teplicích, do Mostu se vrátila opereta. Ve funkci ředitele vystřídal M. Svobodu K. Smažík, toho v následující sezoně J. Frank. Činohra byla 1947 obnovena a působila zde vedle operety. Jádro činoherního souboru tvořili herci ze zrušeného souboru v Ústí n. L. Vůdčí osobností byl herec a režisér J. Kaňkovský, který vytyčil program realistického divadla a přihlásil se k odkazu K. S. Stanislavského. 1947 se ÚRO vzdala provozování divadla, které převzal MNV. Na divadlo dolehly finanční obtíže, jimž se ředitel J. Frank snažil čelit hojným uváděním operet. Po únoru 1948 byl zbaven funkce a ve vedení nakrátko stanul F. Lamač.
1949 bylo mostecké divadlo spolu s ostatními divadly ústeckého kraje včleněno do komplexu Krajské krušnohorské divadlo, provozovaného KNV Ústí n. L., a opereta přesunuta do Teplic. Ředitelem byl jmenován T. Šeřínský, agilní realizátor divadla jako platformy ideologického zápasu a budovatelského úsilí. Prosazoval současnou schematickou dramatiku, která záhy odradila obecenstvo. Jeho aktivita, koncentrovaná na Teplice, poznamenala i mosteckou činohru, jež tehdy neměla kvalitní ansámbl. Po odchodu Šeřínského do pražského Divadla státního filmu se ředitelem stal operetní režisér J. Pacl (1951). Neustálé organizační a personální změny v prvých letech práci mosteckého divadla destabilizovaly. 1950 byl do angažován jako činoherní dramaturg L. Poživil (již 1948 spolupracoval jako lektor a režíroval Tylovo Jiříkovo vidění).
Po rozdělení komplexu Krajského krušnohorského divadla 1952 se stal ředitelem osamostatněného Divadla pracujících v Mostě L. Poživil (od 1950 dramaturg činohry a režisér). Soustředil se na vybudování souboru, do něhož angažoval zejm. generačně a názorově spřízněné absolventy DAMU (V. Kološová, V. Joudová, V. Brabec, R. Brzobohatý, Z. Buchvaldek, L. Hádl, K. Nonner, J. Velda). Pozvolné vymaňování z ideových schémat se projevovalo v dramaturgii, která tu např. vrátila na české jeviště poprvé po válce Ibsena (Nora, 1953), uvedla Čapkovu Bílou nemoc (1955). Nastudováním všech tří dílů melodramu J. Vrchlického a Z. Fibicha Hippodamie (tit. role A. Zadáková, 1954, 1955) Poživil zahájil program tzv. múzického divadla, dramaturgicky postaveného na básnických dílech mocných konfliktů a dramatického vzepětí (Goethe: Urfaust, 1955; Verhaeren: Filip II.; Vančura: Jezero Ukereve – 1956; Zeyer: Radúz a Mahulena, 1957; Shakespeare: Macbeth, 1958; Suchý: David, 1959). V úsilí o emocionálně působivé divadlo se režie mohla opřít o již stabilizovaný ansámbl disponující tvárnými herci (např. R. Brzobohatý jako Macbeth a Mahenův Janošík – 1959; L. Hádl jako Don Carlos, K. Jelínek v tit. roli Filipa II., A. Tolarová jako Lady Macbeth, V. Kološová jako Markétka, J. Velda jako Mefisto v Urfaustovi). Významný podíl měla na téměř všech inscenacích scénická hudba, komponovaná L. Poživilem nebo J. Danielem. Pozornost byla věnována i pohybovému výrazu; se souborem soustavněji spolupracovala choreografka J. Kröschlová a 1959 P. Šmok. Poživil se hlásil k odkazu E. F. Buriana a jeho vztah k meziválečné avantgardě se projevil i dramaturgicky (V+W: Balada z hadrů, 1956; Goldoni, Hoffmeister, Ježek: Zpívající Benátky, 1963). Ke spolupráci přizval čelného scénografa meziválečné éry V. Hofmana (Nora, Hippodamie, Urfaust, Filip II.), jehož oproštěné architektonické výpravy spoluurčovaly jevištní sloh. Vedle této zřetelné dramaturgicko-inscenační linie byl uváděn typický dobový repertoár v širokém záběru od klasiky až po domácí novinky (Kohout: Taková láska; Blažek: Třetí přání – 1958), volený s ohledem k oblastnímu publiku a ke kapacitě souboru. Po zrušení činoherního souboru v nedalekých Teplicích (1958) se mostecká činohra stala nadlouho jediným činoherním ansámblem v severozápadních Čechách. Rozšíření její působnosti roztříštilo snahy o vyhraněnější profil. Režijně se uplatňovali L. Poživil, Z. Buchvaldek (též jako herec, např. Pelops v Hippodamii, Beneš v Mnoho povyku pro nic, 1961, Kreon v Anouilhově Antigoně, 1964) a I. Bureš. Scénografie F. Segerta (šéf výpravy 1963/64) posouvaly inscenace k moderně cítěnému neiluzivnímu divadlu (Zpívající Benátky; Ze života hmyzu; Skála, Fux, Pantůček: Drak je drak – 1963). Ansámbl 50. let, jehož spolehlivými kádry byli E. Klánová, O. Kemrová, L. Řídelová, A. Tolarová, A. Zadáková, D. Ptáčník a R. Volf, posílila v další dekádě E. Černá (Jelena ve Strýčku Váňovi, 1965; Rosalinda v Jak se vám líbí, 1966; tit. role v Ibsenově Heddě Gablerové, 1969 a mnoho dalších stěžejních rolí). Dále přibyli herci V. Mrázková, D. Landsmannová, J. Havlík, M. Malkovský, S. Oubram, J. Roštínský a J. Šnajdr. Poživil, věnující se stále víc skladatelské tvorbě, režíroval méně (mj. Casona: Stromy umírají vstoje, 1963; Dürrenmatt: Fyzikové, O. Kemrová – Mathilda von Zahnd, J. Šnajdr – Newton, L. Hádl – Einstein, Z. Buchvaldek – Möbius, 1963; Anouilh: Antigona; Remarque: Poslední dějství – 1964; Čechov: Strýček Váňa, 1965). Po odchodu I. Bureše (1962) dolehly režijní povinnosti na Z. Buchvaldka (mj. Zpívající Benátky; Ze života hmyzu; Macháček: Ženichové; Rose: Dvanáct rozhněvaných mužů – 1966; Kopecký: Komedie o umučení, 1967). Od 1966 tu působil režisér A. Novotný. Nedostatek domácích režijních sil se řešil častým hostováním. Pohostinsky tu režírovali J. Dalík, K. Novák (Uhde: Král-Vávra, 1965; Shakespeare: Jak se vám líbí, 1966) a K. Svoboda (Shaw: Dům zlomených srdcí, 1970). Soustavněji byly uváděny české historické hry (Jariš: Boleslav I., 1962; Dvořák: Král Václav IV., 1964; Tyl: Jan Hus, 1965; Hrubín: Oldřich a Božena, 1968; Vrchlický: Česká trilogie, 1972), zřetelněji se rýsovala romantizující dramaturgická linie (např. Oldřich a Božena; Schiller: Marie Stuartovna).
Po odchodu L. Poživila do Městských divadel pražských se ředitelem stal Z. Buchvaldek (1972–76). 1974 byl angažován jako režisér bývalý ředitel kolínského divadla K. Lhota (do 1987) a 1982 R. Felzmann, redaktor ústeckého rozhlasu, činný v amatérském Malém divadle. Repertoár 70. a první poloviny 80. let ovládly komedie a veselohry včetně hudebních (od Shakespeara a Moličra přes Stroupežnického a Klicperu až po Nestroye, Sardoua, Simona ad.). Oddechový pořad občas prostřídala současná domácí hra oficiálně akceptovaného autora. Myšlenkově náročnější díla nekomediálního žánru byla uváděna jen ojediněle (např. Čapek: Věc Makropulos, 1973; Hamlet, 1976; Hellmanová: Lištičky, 1981; García Lorca: Yerma, 1982; Shakespeare: Coriolanus, 1984). Divadlo, disponující vyrovnaným souborem ve střední a starší generaci, jejíž příslušníci tu působili dlouhá léta, si vychovávalo mladé herce z elévů (praxi zavedl již Poživil), např. R. Razovová, M. Musil a M. Včala. Jako elévové prošli mosteckým divadlem J. Jurištová, O. Liška, M. Moravec, V. Neckář, V. Olmer, M. Stropnický, J. Teplý, K. Vlček ad.
V prosinci 1979 v souvislosti s demolicí poddolovaného starého města byl soubor nucen opustit staré divadlo (1982 zbořeno). Na několik let se jeho provizorním působištěm stal nepříliš vyhovující suterénní sál Kulturního domu Máj. Na sklonku 70. let omladila režijní sbor J. Kališová (1979–85), jejíž inscenace ve spolupráci se scénografy M. Kališem a J. Růžičkou a s hudebním skladatelem D. Fikejzem (např. Simon: Vstupte!, 1980; Nestroy: Lumpacivagabundus, 1981; Ostrovskij: I chytrák se spálí, 1982) vnesly do tradičněji laděné jevištní tvorby dynamičtější postupy. Z nových členů ansámblu se výrazněji uplatňovali L. Dušek, J. Grygar, Z. Košata, J. Henžlová a H. Seidlová.
Nové divadlo (arch. I. Klimeš), otevřené 7. 11. 1985 Čapkovou Bílou nemocí (r: R. Felzmann, Maršál – K. Nonner, Galén – J. Havlík), a dramaturgická iniciativa (např. Salacrou: Země je kulatá, 1988; Gubarev: Stalinova chata, 1989 – obě čs. prem.) přitahovaly pozornost k mostecké činohře. 1986 angažoval ředitel J. Šnajdr (1981–91) skupinu absolventů DAMU s režisérem Z. Srbou (do 1993, od 1989 šéfem činohry). Názorově spřízněný kolektiv (herci F. Kreuzmann, M. Rošetzký, J. Rumpík, S. Schuller, T. Vacek, dramaturg V. Novák), k němuž se připojili scénografové P. Zikmund a M. Cygan, kostýmní výtvarnice I. Marečková a R. Tůmová a externě spolupracující hudebník V. Franz, se uvedl adaptací Bassova Cirkusu Humberto (r: Z. Srba, 1986). Do mostecké činohry vnesli mladí divadelníci živý vzruch. Pro jejich divadelní program byly charakteristické vlastní autorské scénáře a adaptace, otevřený jevištní tvar a epické postupy. Čerpali z lidového, komediantského, cirkusového i filmového umění a zužitkovávali podněty českých alternativních scén 70. a 80. let včetně příklonu k eticky závažným tématům (např. Bulgakov, Novák, Srba: Mistr a Markétka, 1988; Ago, Scarpelli: Brancaleonova armáda, 1989). Ke koncepci Srbovy skupiny se připojili i režisér P. Pecháček (např. Mrštík, Uhde: Pohádka máje, 1992), dramaturgyně K. Fixová (oba od 1987) a mladí herci angažovaní v 80. letech (M. Všetečková, J. Mílová, P. Rychlá-Vojáčková, J. Kojzar) a v následujícím desetiletí (K. Březinová, M. Marková, F. Blažek, P. Jílek). Dramaturgie se soustředila k myšlenkově závažným dílům a velkým příběhům (Radzinskij: Divadlo za časů Nerona a Seneky, r: R. Felzmann, 1986; Miller: Smrt obchodního cestujícího, 1988).
1987 se stal součástí divadla druhý, loutkářský soubor Divadlo rozmanitostí.
Po politických změnách v listopadu 1989 umělecký program plynule pokračoval prací Srbovou (Komenský, Kundera: Labyrint světa a lusthaus srdce, 1990; Ibsen: Peer Gynt, 1991; Bass, Novák, Srba: Lidé z maringotek; Homér, Pospíšil, Veselá: Odysseova dobrodružství – 1992; Novák, Srba: Veliká noc, veliká naděje, 1993) a Pecháčkovou (Rostand, Kohout: Ubohý Cyrano, 1990; Němcová, Pecháček: Babička, tit. role L. Havelková; Calderón: Život je sen – 1991). R. Felzmann ukončil své režijní působení 1990 Dürrenmattovým Romulem Velikým (tit. role K. Nonner). Důsledkem nové situace byla změna zřizovatele: 1991 přešlo divadlo pod správu města, ředitelem se stal V. Hofmann. Po Srbově odchodu do ND v Brně 1993 stanul v čele činohry dramaturg V. Novák (1996–97 pověřený vedením divadla). Následující několikaletá Srbova režijní spolupráce (Tolkien, Novák: Hobit, 1996; Uhde, Štědroň: Balada pro banditu, 1997) se pokoušela udržet výchozí intence, ale původní program se i pod komerčními tlaky postupně rozpadal. Vedle P. Pecháčka, který nastudoval dvě mimořádné inscenace (Patakiová: Edith a Marlene, H. Seidlová jako E. Piaf, 1996; Čapek: Loupežník, tit. role F. Kreuzmann, 1997), režíroval M. Schejbal (1992–95), který se zaměřoval na komediální žánr (např. Vostrý: Tři v tom, 1992; Thomas: Charleyova teta, 1993) a na hudebnědramatická díla (Dabadie, Savary: D’Artagnan, 1993; Hervé: Mam’zelle Nitouche, 1994). Po odchodu do pražského ABC (1995) s mosteckou činohrou nadále spolupracoval (Hrabal, Krobot, Oslzlý: Obsluhoval jsem anglického krále, 1995; Lichý: Fanfán Tulipán, 1997). Z prací hostujících režisérů zaujalo Rychlíkovo nastudování vlastní dramatizace Roku na vsi bratří Mrštíků (1996) a Schejbalova inscenace Vančurova Rozmarného léta (dram: K. Fixová, 1998). Vedle kmenových výtvarníků M. Cygana, J. Korába a R. Tůmové se na inscenacích podíleli scénografové M. David, J. Zbořilová, J. Zavarský, P. Zikmund.
Literatura
M. Svoboda: Městské divadlo v Mostě, DivZáp 1, 1945/46, s. 443; L. V. [L. Vaňková]: Vrchlického trilogie…, Divadlo 5, 1954, s. 918; L. Vaňková: Mostecké divadlo…, Divadlo 6, 1955, s. 592; M. Svoboda: J. Císař: Přerušené mlčení, Divadlo 8, 1957, s. 139; O. Blanda: V hledišti divadla v Mostě, DN 2, 1958/59, č. 19, s. 6; Z. Heřman: Poutavost, zábavnost a umění se nevylučují, Divadlo 11, 1960, s. 454; alm. Divadlo pracujících Most 1945–1965, Most 1965; Divadlo pracujících Most, sezony 1967–69, Most 1969; M. Valvoda: Nově se dívat, Průboj 13. 7. 1971; alm. Divadlo pracujících Most 1965–75, Most 1975; alm. Divadlo pracujících Most 1911–79, Most 1979; V. Adamczyk: Na míru člověka, Scéna 11, 1986, č. 1, s. 3; M. Boková: Derniéry, derniéry, derniéry, Scéna 12, 1987, č. 19, s. 2 + Novinky letošní sezony…, Zprávy DÚ 1992, listopad-prosinec, s. 6; L. Daneš: Zasloužilý umělec prof. L. Poživil, rozm. MDP 1988; B. Štěpánek: Divák žije ze vzpomínek, Scéna 14, 1989, č. 21–22, s. 13; J. Paterová: Bez problémů, bez pověsti…, DN 2, 1993, č. 15, s. 7; alm. Městské divadlo v Mostě, Most 1995.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 277—280
