České profesionální divadlo bylo v K. Varech ustaveno po 2. světové válce. Jeho existenci již v začátcích poznamenaly komplikace a změny. Budova dosavadního německého Městského divadla (postavena 1886 podle návrhů vídeňského ateliéru Fellner & Helmer) patřila ke kořisti Sovětské armády a do českých rukou byla předána až po jejím odchodu v listopadu 1945. Nově ustavený soubor zahájil již 24. 9. 1945 Tylovým Jiříkovým viděním. V hlavní, tj. letní lázeňské sezoně tu působila rovněž nově zřízená Ústecko-Karlovarská zpěvohra (1946–47). Ta se 1947 stala výlučně ústeckým divadlem, které pravidelně do K. Varů zajíždělo. Na rozdíl od předchozího německého divadelního provozu, orientovaného na lázeňské hosty, a tudíž soustředěného do hlavní lázeňské sezony, bylo české divadlo koncipováno jako celoroční městská a oblastní scéna, jež měla být kulturním centrem nově osídlovaného pohraničního regionu. S tím souvisela rozsáhlá zájezdová síť, čítající na 30 míst. Podle původního plánu měla být v K. Varech pobočka plzeňského divadla, avšak Plzeň od role garanta nového souboru po dvou měsících ustoupila. Provozovatelem samostatného divadla se stal karlovarský MNV. Ve funkci ředitele se vystřídali režiséři A. Klimeš, J. Burda (1946–48) a T. Bok 1948/49. V prvních letech se zformoval stabilní soubor, jehož členové tu působili řadu let (Ž. Bohuslavová, M. Jaklová, H. Kotoučová, H. Kreihanslová, V. Kuchařová, E. Mašátová, E. Svobodová, E. Valová, K. Fišer, M. Hofman, J. Jakl, K. Karas, F. Kneisl, H. Kubasta, F. Macháček, K. Meister, V. Procházka, O. Reif, F. Šolc, J. Zach). V prvním pětiletí jím krátce prošli také M. Jandová-Boková, V. Kaplanová, L. Willigová, J. Elsner, M. Hajský, O. Janovský a A. Zacpal. Výtvarníkem byl M. Rzounek (1946–59).
V kraji bez české divadelní tradice soubor zápasil o diváky, provoz vykazoval velké ztráty. Snaha získat publikum bohatou repertoárovou nabídkou (až 45 premiér v sezoně) se negativně projevila na úrovni inscenací. Návrat lázeňské klientely ovlivnil další ráz divadla. Po převzetí západočeským KNV 1949 byla podstatně zredukována zájezdová činnost (zůstaly Františkovy Lázně, Cheb, Mariánské lázně a Sokolov). Za ředitelského působení režiséra B. Stejskala (1949–55) se snížil počet premiér, důkladnější příprava se projevila zkvalitněním inscenací. Stejskal s ohledem na zdejší specifika založil program na hodnotném, z valné části komediálním klasickém repertoáru. Sám inscenoval hry Shakespearovy (Sen noci svatojanské, 1950; Othello, 1951; Večer tříkrálový, 1952; Zkrocení zlé ženy, 1954) a Moličrovy (Don Juan, 1949; Tartuffe, 1952; Lakomec, 1954). Uměleckou událostí se stalo vůbec první poválečné nastudování Goethova Fausta (v: V. Hofman, 1954) ve Stejskalově režii a úpravě, shrnující oba díly tragédie do rámce jednoho večera. Slabé zastoupení současných, zejm. sovětských her bylo terčem opakovaných kritických výpadů, které přiměly divadlo přizpůsobit se dobové dramaturgické směrnici. V 50. letech přibyli herci F. Horáková, Z. Kolovratová, R. Olárová, D. Neblechová, D. Pušová, H. Šrámková, K. Bešťák, J. Hajdučík, V. Hašek, G. Opočenský, J. Prokeš, J. Samek, A. Stockinger, M. Tůma, L. Walter, O. Wimmer, vrátila se V. Kaplanová a A. Zacpal. Po Stejskalově smrti divadlo nevýrazně vedli M. Seeman (1955/56) a J. Šťastný (1957).
Další etapu formovalo režijní působení ředitele J. Dalíka (1957–61), jehož inscenace se vyznačovaly poetickou hravostí (Nezval: Milenci z kiosku, 1958; Klicpera: Zlý jelen, 1959; Manon Lescaut, 1960), jindy vyhroceným dramatickým patosem (Mahen: Janošík, 1957; Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1959), nebo nadsazenou groteskní stylizací (Brecht: Žebrácká opera, 1961). V závěru jeho éry došlo ke změně statutu divadla, ze zájezdové scény se stala scéna rezidentní. S ohledem na publikum, jehož velkou část tvořili lázeňští hosté, byl sestavován žánrově pestrý, spíše oddechový repertoár. Vyjma Stejskala a Dalíka nemělo divadlo režijní osobnost, která by tvorbu zřetelněji profilovala.
V 60. letech divadlo vedli operní zpěvák a svazácký funkcionář Z. Šnaiberg (1961–64), herec K. Fišer (1964–68) a L. Pleva (1968–70), režírovali V. Bartoš, H. Domes, L. Pleva a I. Šarše, v dramaturgii působil Z. Digrin (1961–64). Nově přibyli herci D. Balounová, L. Balounová, J. Rubášová, L. Řídelová, O. Scheinerová, D. Čech, Z. Forejt, I. Holub, W. Steiner. Po odchodu M. Rzounka nebylo obsazeno místo výtvarníka; spolupracovali externí scénografové. Až 1967 byl přijat J. Jochman (do 1969), poté A. Calta (1969–71).
Když ředitel V. Bartoš (1971–76) angažoval režiséry I. Rajmonta a I. Zmatlíka (1971) a část hereckého ročníku absolventů DAMU, začala se formovat agilní generační skupina (herci M. Dolejšová, I. Hüttnerová, R. Kamínek, V. Knop, R. Rusev), k níž patřili i dřívější absolventi JAMU (D. Píchová, Z. Mucha a J. Schaffer). Dramaturgie (J. Kudláčková, E. M. Kavanová) objevně přivedla na repertoár řadu novinek (mj. Landovský: Případ pro venkovského policajta, 1972). Za vydatné pomoci hostujících scénografů, zejm. J. Maliny a dramaturga L. Suchařípy (1973–75), normalizátory vyhoštěného z Činoherního klubu, se prosazovalo úsilí o moderní jevištní tvar a osobitý výklad dramatického díla (mj. Goldoni: Poprask na laguně, r: I. Rajmont; Audiberti: Jak běží zlo, r: I. Zmatlík – 1972; Tyl: Strakonický dudák, r: I. Rajmont; Yendt: Slavík a mechanický pták, r: I. Zmatlík – 1973). 1975 skupina mladých odešla do ústeckého Činoherního studia.
Vývoj divadla poznamenávaly kádrově motivované personální změny ve vedení (ředitelé M. Mráz 1976/77, M. Koczka 1977–89), střídání dramaturgů (M. Boková 1975–77, M. Cikánek 1978–80, J. Pálka 1980–83, J. Záviš 1983–93). Situaci zkomplikovala rekonstrukce hlediště a přilehlých prostor, zahájená 1976. Soubor se přesunul do K-klubu v Rybářích, kam si však obecenstvo nenašlo cestu.
Z podnětu šéfa výpravy J. Fialy (1971–86, spolutvůrce někdejších prostorových experimentů královéhradeckého divadla) bylo na jevišti staré budovy zřízeno Divadlo za oponou, které zahájilo Goldoniho Mirandolinou (r: K. Skladan, 1976). Nevelký arénní prostor umožňoval uvádět hry s malým obsazením (např. Sofokles: Elektra, r: S. Papež; Arbuzov: Staromódní komedie, r: K. Skladan – 1977) a podněcoval experimentování po vzoru studiových scén (Scherhaufer: Křižník Potěmkin Tauričevský, ú: M. Boková, r: Z. Pospíšil j.h., 1976; Dostojevskij: Věčný manžel, r: K. Třebický, 1977; Alegría: Po laně přes Niagaru, r: M. Cikánek, 1979). Oživující aktivita na této scéně, uskutečňovaná za ztížených podmínek, skončila krátce po znovuotevření budovy v září 1978.
Z dlouhodoběji působících režisérů (S. Papež 1972–85, P. Novotný 1976–82 a K. Třebický 1983–90) zaujal svými inscenacemi zejm. P. Novotný (Marlowe, Brecht, Feuchtwanger: Život Eduarda II. Anglického, 1979; Vančura: Markéta Lazarová, 1981 ad.). Krátce byl v angažmá režisér V. Martinec (1982–83; Klicpera: Každý něco pro vlast, 1983), poté J. Kališová (1985–90; Goldoni: Poprask na laguně, 1986; de Menthon: Lokajové, 1987; Katajev: Manželství dokola, 1988 ad.). Režijně se uplatňoval umělecký šéf a herec Z. Mucha i herec J. Untermüller (např. Sofokles: Oidipús vladař, Divadlo za oponou 1982). Řadu inscenací nastudovali hostující režiséři V. Beránek, J. Dalík, H. Ižófová, E. Sokolovský (Anouilh: Drazí ftáci, čs. prem. 1988), E. Sadková ad. Z nově příchozích herců se do stabilního kádru (L. Domesová, D. Pušová, D. Píchová, D. Čech, Z. Mucha, F. Olšovský, G. Opočenský, V. Procházka, B. Tetera) vřadila H. Franková. Jako výtvarnice byla angažována D. Hávová (1986–88).
90. léta probíhala ve znamení personálních změn, otřesů a zápasů o udržení stálého souboru po převzetí divadla městem (1991) a zejm. pak po uzavření divadelní budovy za účelem rekonstrukce, jež probíhala 1993–99. Náhradní Komorní scéna Motýl umožňovala uvádět jen menší hry. Nejistá situace prohlubovaná střety se zřizovatelem zvýšila fluktuaci uměleckých pracovníků včetně ředitelů (B. Tetera, J. Záviš, M. Kohák-Tichý, M. Štrich) a uměleckých šéfů (V. Beránek, J. Záviš, J. Samek, M. Lorencová), kteří se střídali po sezonách, či dokonce po měsících. I za nepříznivých okolností, které téměř znemožňovaly kontinuální práci, se J. Záviš pokusil o osobitější dramaturgickou linii uváděním současných domácích i zahraničních autorů (např. Perrini, Fayad: Milenec z Marsu, 1992; Thurber, Zemančíková: Třináctery hodiny; Kohout: Hráč a jeho štěstí – 1993; Durang: Nevyléčitelní, 1994). Untermüllerův pokus o hudební divadlo (V+W, Ježek: Pěst na oko, 1993) neuspěl a rozpoltil soubor. 1993 bylo z inciativy herce a režiséra M. Przebindy a hereček H. Frankové a Z. Przebindové, nespokojených s omezenými možnostmi uměleckého uplatnění, utvořeno soukromé divadlo Dagmar. Po Przebindově odchodu (1994) je vede H. Franková. Do práce na této scéně, která přinesla kvalitní inscenace (Enquist: Noc tribádek, 1993; Strindberg: Slečna Julie, 1994; Euripides: Médeia, 1997 ad.) se zapojili i další herci. Obě divadla se personálně prolínala a dělila se i o sál v lázeňském domě Tosca. 1997 zřizovatel soubor MD rozpustil a vzápětí znovu založil. Uměleckou vedoucí znovuzřízeného ansámblu se stala L. Domesová (1997–99). Kapacita malého souboru, s nímž opakovaně spolupracoval režisér K. Skladan, stačila na komorní inscenace (např. Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho; Gibson: Dva na houpačce, 1997). 1998 byl angažován mladý režisér I. Krejčí (Anouilh: Romeo a Jana, 1999) a několik absolventů Soukromé herecké školy v Praze-Michli (N. Pajanková, R. Bár ad.). Nedostatku domácích herců divadlo čelí zvaním členů pražských scén (I. Řezáč, J. Štěpnička). V období 1996–99, ukončeném otevřením rekonstruované budovy, byla činnost souboru minimalizována. Po ředitelské epizodě Z. Šimerdy stanul v čele divadla 1998 A. Ježek, ředitel Karlovarského symfonického orchestru, který má sídlo i působiště též v Městském divadle. Činohra se do divadelní budovy vrátila v červnu 1999 Gogolovou Ženitbou v režii nového uměleckého šéfa I. Krejčího (1999). Provoz má spíše stagionový ráz (inscenace činohry se střídají s koncerty orchestru a s pravidelným hostováním agenturních souborů), který ztěžuje stabilizaci činohry.
Literatura
Ročenka Karlovarského oblastního divadla, K. Vary 1947; 10 let českého divadla v K. Varech, K. Vary 1955; 15 let českého divadla v K. Varech, K. Vary 1960; 20 let českého divadla v K. Varech, K. Vary 1965; M. Lukeš: Divadlo v oblastních podmínkách, Divadlo 12, 1961, s. 290; F. Černý: Karlovy Vary už necestují, LitN 10, 1961, č. 45, s. 8 + Promenáda s jelenem – bez divadla?, LitN 15, 1966, č. 4, s. 2 + Chudé divadlo u bohatých přírodních zdrojů, Scéna 13, 1988, č. 20, s. 7; alm. 25 let českého divadla v K. Varech, K. Vary 1970; M. Cikánek: Experimenty a kukátko v K. Varech, Scéna 3, 1978, č. 21, s. 3; Z. Srna: Divadlo jako léčebný proces aneb Šance karlovarských, Scéna 8, 1983, č. 10, s. 7; alm. Čtyřicet let českého divadla 1945–1985, K. Vary b. d.; 100 let divadelní budovy v K. Varech 1886–1986, K. Vary 1985; alm. 50 let profesionálního divadla v K. Varech, K. Vary 1995; M. Boková: Už zase do divadla…, SaD 6, 1995, č. 1, s. 178 + Západní Čechy podruhé, SaD 8, 1997, č. 6, s. 190.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 272—274
