Po osvobození 1945 založila skupina brněnských konzervatoristů (M. Doležel, J. Drtilová, V. Nováčková, L. Přichystalová, M. Pavlovský, Z. Vacek ad.) pod vedením M. Páska Svobodné divadlo. Jeho působištěm se stal sálek v Novém domově, kde zahájilo 14. 6. 1945 Nezvalovou Manon Lescaut. Od sez. 1945/46 angažoval Páska E. F. Burian do ND Brno a ředitelem byl jmenován zkušený herec, režisér a pedagog R. Walter. Většina zakládající skupiny odešla. Do souboru přešla herečka M. Waltrová, jako lektorka a režisérka tu působila O. Waltrová (později provd. Zezulová). Výtvarníkem byl M. Zezula. Repertoár navazující na meziválečnou dramaturgii (Pagnol, O’Neill, Verhaeren, Čapek, Langer ad.) neobsahoval téměř vůbec nové české ani sovětské hry a divadlo bylo stále častěji kritizováno za ideově pochybný, „měšťácký“ profil (Žák: Škola základ života). V režijně nevýrazných inscenacích se projevovala úskalí generačně a kvalitativně nevyváženého souboru. Od vybroušeného, poněkud manýristického herectví Waltrova s jeho expresivní deklamací a od přirozeného projevu M. Waltrové, která tu vytvořila své stěžejní role (např. Čapkova Matka, Emilie Marty a Fanka, Kischova Tonka Šibenice), se odrážely začátečnické výkony mladých herců (O. Hauková, L. Přichystalová, M. Rauschgoldová, O. Dadák, D. Rosenmayer, J. Štefl ad.). Waltrova pedagogická autorita a pozice hereckého protagonisty dávaly scéně ráz školního divadla. Od sez. 1947/48 získal soubor příhodněji umístěné působiště v kulturním domě DOPZ na Jakubském nám. (dnes Divadlo B. Polívky). Subvence od města, země a státu zlepšily existenční podmínky divadla, provozovaného od počátku zaměstnaneckým družstvem. Po Waltrově rezignaci v lednu 1948 se stal ředitelem nakrátko režisér J. Novotný. S dramaturgem M. Pavlovským, který ho 1949 vystřídal, radikálně transformovali repertoár v duchu soudobých ideologických postulátů (Bláha: Hodí se žít; Kornijčuk: Cesta Mr. Perkinse do země bolševiků; Fajko: Můj přítel kapitán – 1948; Erenburg: Lev na náměstí; Burian: Krčma na břehu – 1949 ad.). Poúnorový vývoj přinesl další změny. 1949 převzal provoz divadla ZNV v Brně, před začátkem sez. 1949/50 bylo sloučeno se Středomoravským divadlem v Moravské Třebové a změněno na Městské a oblastní divadlo se zájezdovou působností, o rok později na Krajské oblastní divadlo. Náročný zájezdový provoz zapříčinil 1950–51 odchod mnoha herců.
Po ředitelské epizodě režiséra O. Linharta stanul v čele divadla Z. Dopita (1951–60). Herecký soubor se ustálil (L. Billová, O. Hauková, J. Hliňáková, V. Nováčková, J. Prokšová, D. Pistorová, A. Růžičková, H. Trýbová, E. Vosáhlová, K. Adam, J. Dufek, J. Dušek, M. Chmelař, B. Slezáček, J. Tomek, L. Večeřa ad.). Vedle ředitele, jehož režie nepřesahovaly běžný standard, režíroval L. Pleva (1948–60, též dramaturg), jehož propracované psychologicko-realistické inscenace (např. Jirásek: Kolébka; Mahen: Chroust – 1952; Ostrovskij: Bouře, 1955; García Lorca: Dům doni Bernardy, 1956) patřily k umělecky nejprůkaznějším. V komediálním žánru se později osvědčoval L. Panovec (1949–57; Shaw: Pygmalion, 1955; Čokoládový hrdina; Lope de Vega: Taneční mistr – 1957). I v tomto desetiletí udával scénografii ráz M. Zezula malířsky pojatými výpravami. 1954 přibyl dramaturg B. Srba, akcentující v návaznosti na mrštíkovský odkaz jak regionální, tak světový aspekt a diferencující repertoár s ohledem na dvojí publikum. Pro brněnské obecenstvo byly určeny méně známé a současné hry (např. Schiller: Parazit; Mrštíkové: Paní Urbanová – 1955; Rolland: Přijde čas; Hay: Zločin Mari Árvové; Brecht: Pan Puntila a jeho sluha Matti – 1956), venkovskému publiku na zájezdových štacích většinou tradiční klasika. Cesta za myšlenkově naléhavým divadlem pokračovala za prvního uměleckého šéfa A. Kurše (1957–60) především Srbovou objevnou dramaturgií (Tolstoj: Křížová cesta; A. Zweig: Napoleon na Jaffě – 1957; O’Neill: Milionový Marco; Brandstaetter: Lidé z mrtvé vesnice; Knauth: Jindřich VIII.; Casona: Sedm výkřiků na moři – 1958; Hellmanová: Ladies and Gentlemen, 1959). Její podněty se inscenačně završovaly jen ojediněle (např. Brecht: Dobrý člověk ze Sečuanu, r: A. Kurš, 1959). Posilami souboru se na několik let stali L. Lakomý, J. Somr a K. Šebesta. Inscenační tvorbu určovaly režie Kuršovy (Weisenborn: Muž, který se směje, 1957; Čapek: RUR; Vitra: Nedohledné dálky, 1959) a Plevovy (Sedm výkřiků na moři; Leonov: Obyčejný člověk, 1957; Figueiredo: Liška a hrozny, 1958; Vančura: Josefina, 1960). 1959 nastoupila dramaturgyně L. Bařinková (do 1966), 1960 vystřídal odstoupivšího ředitele Dopitu J. Tumlíř (do 1964), z funkce uměleckého šéfa odešel A. Kurš a z angažmá režisér Pleva. Obměnila se režijní sestava (J. Jaroš, Z. Kaloč, J. Henke), častěji spolupracovali hostující režiséři, např. E. Sokolovský (Puškin: Evžen Oněgin, 1960), L. Smoček (Kruczkowski: První den svobody, 1962) ad. Jako šéfrežisér byl angažován J. Fišer (1961–63; Miller: Čarodějky ze Salemu, 1961; Kundera: Majitelé klíčů; Frisch: Andorra – 1962 ad.).
Od června 1964 řídil divadlo navrátivší se L. Pleva, jenž přijal úkol připravit a provést sloučení s mládežnickým Divadlem Julia Fučíka, o němž rozhodl tehdejší provozovatel, Jihomoravský KNV (1963–68). Fúze proběhla k 1. 1. 1965 a téhož roku se DBM přestěhovalo do Mahenova divadla v Lidické ul., dosud působiště činohry SD v Brně, která po otevření nového operního domu v Rooseveltově ul. přesídlila do budovy Na hradbách. Navzdory provozním komplikacím DBM nabývalo na popularitě díky atraktivním titulům (např. V+W: Kat a blázen, 1964; Marceau: Vajíčko; Patrick: Opalu má každý rád; Pirandello: Každý má svou pravdu – 1965; Tolstoj: Anna Kareninová; Casona: Jitřní paní – 1966) a herecké interpretaci. K stálicím souboru (L. Billová, D. Pistorová, J. Prokšová, H. Trýbová, J. Dufek, V. Pfeiffer, L. Večeřa ad.) přibyli kromě herců z Divadla J. Fučíka (J. Ebertová, J. Rákosníková, K. Fajt, V. Lamparter, J. Olijnyk ad.) ještě K. Janský, J. Kuneš a P. Kunert. Scénografii posílil A. Vorel (1965–80), začal spolupracovat brněnský výtvarník B. Matal. Vůči režijnímu experimentátorství, brechtovské poetice a politickému programu činohry SD Brno se DBM vymezovalo divácky přitažlivějším repertoárem a důrazem na herecké výkony (např. Schillerova Marie Stuartovna s D. Pistorovou a J. Prokšovou, 1966).
1966 se stal uměleckým šéfem a o rok později ředitelem M. Pásek, který s sebou přivedl z Hradce Králové několik herců (M. Hornyš, J. Chalupa, N. Chmelařová, J. Janovská, L. Peňáz, S. Zindulka), angažoval režiséry P. Nebeského (do 1990), R. Mihulu (do 1978) a P. Rímského (do 1987), i dramaturgyni M. Louckou (1967–75). Vyloučením her pro děti a mládež, povinně uváděných po spojení s Divadlem J. Fučíka, a zrušením zájezdové činnosti (od 1969) Pásek posílil pozici DBM jako druhé brněnské činohry. Již prvními režiemi (Rejnuš, Renč: Jed z Elsinoru; O’Neill: Smutek sluší Elektře – 1967) vnesl do jevištní poetiky odlišné postupy a nové kvality: dynamický rytmus, zvýznamnění mimohereckých složek (scénografie, hudba), expresivní nepsychologické herectví a akcentovanou neiluzivnost. V opozici k činohře SD Brno se DBM zaměřilo na citové problémy a mezilidské vztahy (Lermontov: Maškaráda, r: R. Mihula; Mrštíkové: Maryša, r: M. Pásek, 1967; Wedekind: Procitnutí jara, Shakespeare: Aprílová komedie aneb Cokoli chcete – r: M. Pásek; Musset: Se srdcem divno hrát, r: P. Nebeský – 1968). Vůbec poprvé uvedlo do Brna T. Williamse (Sestup Orfeův, r: P. Nebeský, 1967). Na přelomu 60. a 70. let zesílily v inscenacích politické podtexty a reflexe zmarněných nadějí (Kohout: August August, august, 1968; Schiller: Don Carlos; Renč: Hoře z návratu, 1969; Gribojedov: Hoře z rozumu; Dürrenmatt: Král Jan; Anouilh: Becket; Schiller: Fiescovo spiknutí, 1970; Shakespeare: Bouře, 1971; Dürrenmatt: Návštěva staré dámy, 1972; Sofokles: Oidipús vladař, 1973 – r: M. Pásek; Ibsen: Nápadníci trůnu; Horváth: Figarův rozvod – 1969; Daněk: Vrátím se do Prahy, 1970 – r: P. Rímský). Hudební komedie (Nestroy: Lumpacivagabundus; Šamberk: Jedenácté přikázání, 1969) a muzikály (Renčín, Brabec, Čiháková: Nejkrásnější válka, 1972; Rada, Brabec: Palečkův úsměv a pláč, 1974) se staly doménou režiséra R. Mihuly. Umělecký vzestup divadla pod Páskovým vedením trval do poloviny 70. let. Pak se začala projevovat stagnace. Práce Páskova měla i nadále zřetelnou osu v básnických dramatech a podobenstvích (Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou; Shakespeare: Hamlet – 1975; Tyl: Drahomíra a její synové, 1976; Dürrenmatt: Novokřtěnci, 1977; Brecht: Matka Kuráž a její děti, 1981; Euripides: Médeia, 1981; Aischylos: Oresteia, 1985), ale vyjma krátkodobého vzepětí (Langer: Dvaasedmdesátka; Shakespeare, Brecht: Coriolanus – obě 1979) nedosahovala průkazných výsledků. Skladbu repertoáru určoval víc zájem jednotlivých režisérů než koncepční dramaturgie (1975–85 Z. Jindrová). R. Mihula se dál specializoval na muzikály (Shakespeare, MacDermot: Dva šlechtici z Verony, 1975; Wasserman, Leigh: Muž z kraje La Mancha, 1976; Ebb, Fosse, Kander: Chicago, 1978 ad.). P. Nebeský inscenoval další hry T. Williamse, ale i mnoho různorodých kusů. Na hry O. Daňka (Válka vypukne po přestávce, 1976; Vévodkyně valdštejnských vojsk, 1982 ad.) se zaměřil P. Rímský, jehož tvorba měla v tomto období stoupající úroveň (např. Moličre: Tartuffe, 1980; Osborne: Komik, 1981 ad). Uzavřenost vůči novým podnětům prohluboval Pásek i personální politikou. Do režijního sboru, který se po léta nezměnil, angažoval teprve 1978 svého odchovance P. Pecháčka, jehož působení (do 1982) však žádoucí oživení nepřineslo. Těžiště se opět přesunulo na herce, k nimž během Páskova období postupně přibyli J. Gazdíková, M. Dürrová, E. Gorčicová, S. Peková, Z. Bureš, Z. Maryška a v 80. letech E. Pardus, K. Bartoň a E. Jelínková. 1980 odešli oba scénografové a novým šéfem výpravy se stal K. Zmrzlý (do 1989), 1984 přibyl výtvarník E. Konečný.
V 80. letech začali přejímat uměleckou iniciativu mladí režiséři. Nejprve S. Moša (od 1983), později i P. Doležal (od 1987). Jejich úsilí o eticky nonkonformní výpověď, manifestované již volbou her (Schmid: Třináct vůní, 1985; Steigerwald: Foxtrot, 1986; Hrabal, Nývlt: Něžný barbar, 1986; Gubarev: Sarkofág, 1987; Kříž, Moša: Pravda o zkáze Sodomy, 1989 – r: S. Moša; Fischerová: Princezna T.; Karvaš: Nebe – peklo, r: P. Doležal, 1988) – Pásek tehdy režíroval např. Jílkovy Rafany (1986) – a divadelní názor, ovlivněný též poetikou autorských studiových scén, otevíral cestu alternativním tendencím. Od května 1988 se DBM stalo součástí administrativně ustaveného komplexu Brněnská divadla (se Satirickým divadlem Večerní Brno a Loutkovým divadlem Radost), v němž jednotlivé subjekty měly v čele umělecké šéfy – DBM M. Páska – podřízené společnému řediteli.
1989 Pásek z funkce odstoupil a své režijní působení ukončil Vedralovým Urmefistem. Uměleckým šéfem byl krátce dramaturg M. Plešák (1989/90). Působením dalších mladých režisérů, zejm. ve Studiu Aloise a Viléma, zřízeného v souvislosti s adaptací budovy, zesílily alternativní tendence (Čapkové: Adam Stvořitel, r: P. Doležal; Confortés: Maraton I, Maraton II, r: J. Borna j.h. – 1989; Marivaux: Spor, r: A. Bergman j.h., 1990). Před koncem sez. 1989/90 bylo zrušeno neústrojné spojení Brněnská divadla. Osamostatněné DBM převzal nový zřizovatel, město Brno. Ve funkci uměleckého šéfa vystřídal 1990 M. Plešáka režisér S. Moša, který se po dvou letech stal ředitelem. S výjimkou šéfa výpravy, jímž zůstal E. Konečný, se proměnilo obsazení všech uměleckých složek, počínaje hereckým ansámblem, který Moša radikálně zredukoval bezmála na polovinu. V 90. letech byl soubor v souladu s požadavky hudebnědramatické produkce postupně omlazován pěvecky a pohybově disponovanými herci (A. Antalová, P. Jungmannová, M. Kobrová, M. Kovářová, J. Musilová, M. Sedláčková, M. Maláčová, J. Apolenář, P. Gazdík, T. Sagher, P. Štěpán, R. Vojtek, M. Trnavský ad.). Významnou posilou se stala Z. Herfortová, která přišla 1992, stejně jako Z. Junák a Z. Černín z brněnského ND, odkud 1997 přešel též M. Havelka. Do 1992 odešli režiséři P. Nebeský, P. Doležal a V. Peška; již 1991 byl angažován P. Veselý (1992–95 uměl. šéf). Na předchozí muzikálovou linii navázaly původní práce autorského týmu S. Moša – Z. Merta (shakespearovské Sny svatojanských nocí, 1991; faustovský Bastard, 1993; mytický Babylon, 1998 – r: S. Moša), rollandovská Hra o lásce, smrti a věčnosti… S. Moši a M. Štědroně (1998). Charakterizovalo je obecně filozofující a povšechné ztvárnění velkých témat, velkolepý jevištní tvar využívající typické prostředky soudobé hudební show (světelné a kouřové efekty, dynamická pohybová akce atd.). Hudebnědramatická linie přinesla další muzikálové adaptace (Rostand: Cyrano z Bergeraku, h: D. Forró, 1997; Zeyer: Radúz a Mahulena, h: P. Ulrych, 1997) i světové muzikály (Stein, Kander, Ebb: Zorba, 1992, r: P. Doležal; Bernstein: West Side Story, r: S. Moša, ch: V. Kloubek, 1996). Po odchodu režiséra P. Veselého, jehož inscenace (např. Albee: Kdo se bojí Virginie Wolfové, 1992; Durang: Nevyléčitelní, 1993; Wilde, Veselý: Obraz Doriana Graye, 1994) vnášely do tvorby divadla znepokojující, groteskně hořký obraz člověka a světa, se tato poloha vytratila. 1995 byl funkcí uměleckého šéfa pověřen herec M. Kročil. Dramaturgem se stal T. Steiner a později ještě J. Záviš, k režisérům S. Mošovi a Z. Černínovi přibyl mladý Z. Dušek. Vedle domácích scénografů E. Konečného a M. Meleny v 90. letech často spolupracoval J. Dušek, kostýmní výtvarníci A. Kučerová, S. Hanáková, J. Zbořilová, J. Skalický ad. Pestrý repertoár sestává z osvědčených titulů (např. Nezval: Manon Lescaut, 1995; Wilder: Naše městečko, 1994; Bruckner: Alžběta Anglická, 1995; Miller: Smrt obchodního cestujícího; Shakespeare: Othello – 1996; Shaffer: Amadeus, 1998 apod.) včetně spolehlivých komedií (např. Scribe: Sklenice vody, 1994; Feydeau: Brouk v hlavě, 1996). Smyslově působivý, někdy až bombasticky efektní inscenační styl charakterizují bohatě rozvinuté jevištní postupy, nikoli však na úkor herecké složky, která měla v tvorbě divadla vždy významné postavení. Herecké hvězdy souboru (i hosté) mají velký podíl na divácké přitažlivosti inscenací (např. Z. Herfortová v tit. roli Alžběty Anglické, B. Polívka v tit. roli Gorinovy hry Kean IV., 1997). Manažersky zdatný ředitel učinil z Městského divadla prosperující populární scénu, jež syntetizuje a rozvíjí odkaz předchozích etap.
1995 skončila poslední fáze přestavby budovy, projektovaná M. Melenou. Kompletní změnou uspořádání sálu (nové kruhové hlediště s prstencem lóží a rozevřené, dopředu protažené jeviště) vznikl moderní funkční prostor pro divadelní tvorbu, který spolu s ostatními adaptovanými interiéry dal domu příjemnou tvář i společensky slavnostní atmosféru.
Literatura
I. Kříž: Poučná historie jednoho divadla, DivZáp 3, 1948, s. 107; alm. Svobodné divadlo, 1949; alm. Divadlo bratří Mrštíků Brno 1949–1954, Brno 1954; Z. Srna: Divadlo, které hledá, Divadlo 8, 1957, s. 173 + Brněnská zastaveníčka, DN 3, 1959/60, č. 9–10, s. 4; D. Jeřábek: Z divadelního Brna, Divadlo 9, 1958, s. 708 + Nad brněnskou divadelní sezonou, DN 10, 1966/67, č. 25–26, s. 10; O. Dluhošová: Divadlo bratří Mrštíků, dipl. práce, FF UJEP 1961; M. Plešák: Mezičas DBM, Divadlo 20, 1969, září, s. 33; sb. Divadlo je divadlo, Brno 1969; alm. 25 let Divadla bratří Mrštíků, Brno 1970; 30 let druhé brněnské činohry, Brno 1975; alm. Půlstoletí MD v Brně, Brno 1996; ročenky: MD Brno 1995–1996, Brno 1997; MD Brno 1996–1997, Brno 1998; MD Brno 1997–1998, Brno 1998.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 268—272