Vzniklo v říjnu 1949 profesionalizací amatérského souboru Loutková scéna města Českých Budějovic jako jedna z poboček ÚLD v Praze. Bylo koncipováno jako zájezdová scéna pro celý Jihočeský kraj. Po odloučení od ÚLD v sez. 1950/51 bylo samostatným divadlem ve správě KNV. Zahájilo 9. 11. 1949 hrou J. Malíka Míček Flíček v sále v Hradební ulici. V čele 11členného souboru stál jeho zakladatel J. Becker, zároveň dramaturg a režisér. Výtvarníkem byl v první sezoně V. Sova, pak do 1963 A. Novotný.
V prvním období přetrvávaly amatérské provozní i umělecké praktiky (malá diferenciace mezi technickými a tvůrčími profesemi). Repertoár tvořily nenáročné hry pro amatérské loutkáře, často nedostatečně nazkoušené. První náznaky zlepšení se projevily v dramaturgii: 1952 původní hra B. Janouška Ondřej Puklice, čerpající námět z historie města, 1953 hra F. Pavlíčka Tři volavčí pera, inspirovaná korejskou válkou. Tyto hry, zejm. Pavlíčkův pokus o básnické ztvárnění politického námětu, však nebyly režijně zvládnuty. Snaha o aktuálnost, poplatná dobové ideologii, ovlivnila i tvorbu pro dospělé, vyvolanou četnými zájezdy do oblastí téměř bez kulturního života. Loutková estrádní pásma a agitky pro zemědělská družstva měly ještě nižší úroveň než inscenace pro děti. Stagnace se prokázala na I. celostátní přehlídce v Liberci 1959, kde v konfrontaci s ostatními divadly budějovické představení (Hrubín, Burešová: Šípková Růženka) propadlo.
V následující sezoně se provozovatelem divadla stal MNV a nový ředitel I. Pilný zahájil nekompromisní tažení proti diletantismu. Angažoval mladou slibnou režisérku V. Čvančarovou-Pražskou, absolventku DAMU, která během krátkého působení (1959–62) konsolidovala herecký soubor. Se smyslem pro rytmus, dynamiku a jevištní stylizaci vytvořila několik zdařilých inscenací (Kaláb: Není nad Ferdu, 1959; Pavlík: Pohádky z klobouku, 1960 ad.). Nejpozoruhodnější byla objevná interpretace Aškenazyho Šlamastyky s měsícem (v: V. Havlík, 1961), na rozdíl od inscenace pražského ÚLD pojatá jako burleskní komedie. V práci divadla se začaly pozitivně projevovat obrodné vlivy nových proudů v českém loutkářství přelomu 50. a 60. let, směřující od iluzivnosti k zdivadelnění a ke zdůraznění loutkovosti. V tomto směru pokračoval režisér L. Dvořák (1962–66), který hereckým přístupem k režii napomohl hercům v dalším růstu. Vedle R. Janáka, V. Prokopové a J. Vaňka se prosazovali i noví členové (E. Lavická, V. Kříž, M. Veselá a zejm. J. Bártek, M. Bártková a M. Truxová). Dvořák vytvořil s citlivým porozuměním pro dětské diváky řadu poeticky hravých inscenací (Macourek: Jedničky má papoušek, 1962; Augusta, Dvořák: Pimpiráti, 1964; Januszewska: Tygříček, 1965), z nichž zejm. Bleděmodrý Petr G. Urbana (v: L. Friedrich, 1964) byl po Šlamastyce s měsícem dalším úspěchem, jímž se divadlo prosadilo v kontextu českého loutkářství. Začátkem 60. let se režijně a autorsky uplatnil I. Pilný (Kádrobaret, 1962; Dagmar čili Markéta, 1965 – obě spoluautor B. Jachnin; Jak se dělá cirkus, 1968), inklinující ke kabaretům a malým jevištním formám. Uváděly se i pořady pro mládež a dospělé, v nichž se vedle klasických loutkářských technik atraktivně uplatily postupy černého divadla, divadla masek, luminiscenční technika ad.
Snaha suplovat v Jihočeském kraji, kde působila pouze dvě profesionální divadla, také scénu pro mládež, vyústila do činoherních inscenací. Rozšíření působnosti se odrazilo v názvu Malé divadlo, jímž byla pojmenována nová scéna v Jeronýmově ul. (dosavadní byla pro havarijní stav 1959 uzavřena). Z činoherních pořadů upoutala Jachninova dramatizace Wellsova románu Neviditelný (r: L. Dvořák, v: L. Friedrich, 1966), funkčně spojující činohru s technikou černého divadla. Koncem 60. let se stále častěji objevovaly nové typy pořadů pro starší děti a mládež, např. výuková pásma, soutěžní seriálové pořady (Pilný: Musearium I, 1967; Pilný a kol.: Setkání s Dionýsem, 1971). Od 1971 divadlo pořádalo v době školních výletů Dětské divadelní dny na jihočeských hradech (Rožmberk, Zvíkov, Hluboká, Č. Krumlov, Kratochvíle), kde uvádělo činoherní inscenace (Pavlík: Křesadlo, 1971, 1976; Středa: Sluha a tři mušketýři, 1972; Jílek: Šípková Růženka, 1973 ad.). 1968–72 tu působil režisér J. Krofta, který v inscenacích činoher i loutkových her pro menší děti realizoval svou představu o dětské hudební revui (Bártek: Punťa a Kiki, 1970) a uplatňoval bohatou vizuální představivost (Středa: Pták Ohnivák a liška Ryška, 1969; Moszczyński, Wilkowski: Giňol v Paříži, 1970). V tom mu byla nápomocna lyricky cítící výtvarnice J. Žátková (1965–91). Inscenaci staročeského Mastičkáře (u: J. Kopecký, 1971) ve výstavních prostorách Jihočeské galerie na Hluboké postavil tento tandem na kontrastu dryáčnického komediantství a gotických plastik, mezi nimiž se hrálo. Šíře úkolů v činoherním programu kladla na loutkoherecký soubor nároky, jimž nezřídka nemohl dostát. V 70. letech, zejm. po nástupu ředitele J. Sypala (1976), se program orientoval víc k loutkářské tvorbě pro nejmenší. Od 1974 se MD stalo spolupořadatelem Mateřinky, národní přehlídky tvorby profesionálních loutkových divadel pro děti předškolního věku, která se do 1991 střídavě konala ve dvouletých intervalech v Liberci a Č. Budějovicích (poté jen v Liberci). Kmenovými režiséry byli v 70. letech I. Pilný a A. Bašta. Inscenace, které přesáhly úroveň zdejší tvorby, byly dílem hostujících režisérů J. Středy (Kipling, Středa: Mauglí, 1973), M. Tomáška (Romanovský: Princezna Majdalenka, 1975; Urban: Bleděmodrý Petr, 1977), Z. Miczka (Středa: Pták Ohnivák a liška Ryška, 1980) a zejm. J. Kačera. Po úspěšné spolupráci s loutkovými divadly v Ostravě a Liberci tu Kačer nastudoval Kainarovu Zlatovlásku (1977) v dekoraci J. Žátkové, jež byla miniaturou českokrumlovského zámeckého divadla, a Speranského Krásu Nevídanou (v: J. Žátková, 1979). V těchto inscenacích prokázal smysl pro poetiku loutkového divadla a využil jeho spřízněnosti se žánrem pohádky. Ač část loutkoherců podávala kvalitní výkony (M. Bártková, F. Husák), soubor byl nevyrovnaný a postrádal výraznější osobnosti. Zatímco jiné loutkové scény v normalizačním období dokázaly svými výrazovými prostředky interpretovat svět v jeho složitosti a tím oponovat režimní ideologii, MD uvádělo pravidelně oslavné pořady ke státním a stranickým výročím (Pilný: Děti a Únor, 1973, 1978; Sypal: Pro štěstí dětí, 1981; Pilný, Sypal: Májové květy 1980, 1982, 1985 ad.).
Začátkem 80. let začala přestavba scény, pro nedostatek prostředků nedokončená. 1986 se soubor vrátil do původního působiště v Hradební ul. V druhé polovině 80. let dramaturgie přebírala úspěšné tituly ostatních loutkových divadel (Oleša, Dvořák, Vildman: Tři tlouštíci, 1985; Leonov, Voříšková: Strouha, 1987; Synková: Začarovaný vůl; Dvorský: Poklad baby Mračenice – 1988). Ve snaze získat mladé publikum inscenátoři, zejm. režisérka K. Melenová-Zahradníková, nadměrně využívali vnějškové vizuální a akustické efekty včetně elektronické hudby a diskotékových světel (např. Jaroš: Touha po třech pomerančích, 1987). Prohlubující se krizi se však K. Melenové-Zahradníkové ani dalšími inscenacemi (Provazníková: Tři vlasy děda Vševěda, 1989; Peřinová: Branka zamčená na knoflík, 1990) nepodařilo překonat. Provozovatel ukončil činnost souboru k 31. 8. 1990.
Scéna byla přejmenována na Divadlo M. V konkurzu na ředitele nového souboru zvítězil V. Martinec, K. Melenová-Zahradníková, která neuspěla, založila vlastní skupinu, Studio dell’arte. Martinec navázal na program Křesadla ze 70. let. Soubor tvořili z velké části absolventi pražské Lidové konzervatoře, spříznění s jeho uměleckým názorem. Za Martincova vedení se divadlo zaměřilo především na mladé publikum. Repertoár sestával převážně z adaptací (Martincovi podle Kiplinga: Kniha džunglí; Martinec: Vzkříšení, variace na texty evangelií - r: V. Martinec, 1991; Meluzín, Randáková podle Gautiera: Kapitán Fracasse, r: R. Meluzín, 1992; Hladký, Tuček podle L. Klímy: Utrpení Velkého románu, r: L. Tuček, 1993) a z původních her (Meluzín: Causa Kryštof Kolumbus, r: R. Meluzín, 1991; Vangeli: Cesty k prosperitě aneb Vražda nepotřebuje reklamu, r: N. Vangeli, 1992; Tuček: Hrát se musí, r: L. Tuček, 1992). K realizaci nekonvenčního autorského divadla přizval Martinec provokativní tvůrce z okruhu alternativní kultury. Vedle N. Vangeli, své někdejší spolupracovnice z Křesadla, L. Tučka z R. S. Vpřed a také hudebníka M. Hlavsu. Pro děti bylo připraveno jen několik loutkových inscenací (mj. Vostárek, Štroblová: Neotesánek, 1991; Žáček: Kašpárek v pekle, 1993). Navzdory diváckému ohlasu zřizovatel experimentální program nepodpořil a v únoru 1993 odvolal Martince z funkce ředitele. Ten poté s větší částí souboru z divadla odešel.
Od sez. 1993/94 se divadlo vrátilo k názvu Malé divadlo. Ředitelka I. Přibylová znovu zformovala soubor (Š. Kavanová, T. Bělohradský, V. Břichnáč, R. Vávra ad.). Režisérem se stal bývalý člen hradeckého Draku Z. Říha (1993–96), výtvarníkem M. Kocmich. Vedle Z. Říhy, který se snažil urychleně vytvořit potřebnou repertoárovou zásobu (Aškenazy: Praštěné pohádky; Tůmová, Kámal: Sněhurka – 1993; Tesař: Brémští muzikanti, 1994; Kainar: Zlatovláska, 1995), se autorsky i režijně prosazuje V. Břichnáč (Pohádky z abecedy, 1997), často spolupracují hosté (M. Bartoník, A. Bašta, J. Bílek, I. Krobot, J. Středa, M. Šefrna, M. Lorencová ad.). Vedle loutkových inscenací pro děti je druhá linie tvorby divadla určena dospělému publiku a má převážně činoherní charakter (např. Fuersová: Augustina, 1993; Giraudoux: Malá Ondina, 1994; Weingarten: Léto, 1996; Hrabal, I. Krobot: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1997; Marlowe, Meluzín: Tragická historie doktora Fausta, 1999). Byly obnoveny též letní hry na jihočeských zámcích (např. Zajíc: O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, 1997).
Literatura
K. Vlachý: Krajská loutková scéna České Budějovice, Čs. loutkář 5, 1955, s. 33; VO: Divadlo malých forem, Jihočeská Pravda 16. 2. 1962; M. Česal: Jihočeské loutkové divadlo, Čs. loutkář 13, 1963, s. 250 + Dvacet let divadla v Českých Budějovicích, Čs. loutkář 19, 1969, s. 214; alm. Malé divadlo – 25 let, Č. Budějovice 1974; zz: K třicetiletí Malého divadla, ZN 29. 11. 1978; J. Císař: Na cestách aneb Po Plzni 1988, Čs. loutkář 38, 1988, s. 222; K. Vostárek: Malé ale …velké M, Čs. loutkář 41, 1991, s. 169; E. Stehlíková: Malá zpráva o Malém divadle, SaD 3, 1992, č. 9–10, s. 163; L. Petišková, V. Martinec: Platí právo na omyl?, Zprávy DÚ 1993, květen-červen, s. 5; V. Just: U nás v Kocourkově, LitN 8. 7. 1993; N. Malíková: Malé divadlo pro malé i větší, Loutkář 44, 1994, s. 83; J. Bohutínská: Budu císařem nad celým světem, DN 22, 1999, č. 6, s. 7; alm. Malé divadlo České Budějovice 1949–1999, Č. Budějovice [1999].
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 257—259
