Komorní sdružení pro hudbu, poezii a výtvarné umění Lyra Pragensis, ustavené v květnu 1967, si vytklo za cíl vytvořit středisko, které by pěstovalo pořady, kombinující umělecký přednes s hudbou a výtvarným uměním. Na zrodu LP se podíleli hudební skladatel P. Eben, recitátoři D. Fialková a M. Friedl, herec V. Fišar, literární historik J. Kutina, muzikolog J. Šeda ad. Vůdčí osobností byl od počátku M. Friedl. Dramaturgie čerpala především z odkazu českého a světového písemnictví: z poezie a prózy, děl filozofických (např. Platón: Obrana Sokratova), náboženských (Bible, Korán aj.), historických atd. Dramatický žánr byl zastoupen montáží J. Honzla Román lásky a cti (1970). Na rozdíl od divadel poezie LP neusilovala dávat uváděným dílům jevištní tvar, ale pro jejich prezentaci volila tzv. koncertní způsob. Programovému akcentování nadčasových uměleckých a mravních hodnot odpovídal interpretační styl: sólový pódiový přednes s dominantou vytříbeného mluvního projevu, doplňovaný živě interpretovanou hudbou přejatou nebo původní. Pořady pravidelně uvozovala informativní přednáška o autorovi a díle. Výtvarné umění bylo zastoupeno artefaktem vytvořeným ke konkrétnímu pořadu. LP neměla vlastní soubor, okruh spolupracovníků tvořili herci a recitátoři, vyznačující se vysokou kulturou mluvního projevu. Z osvědčených recitátorů to byli D. Fialková, J. Charvátová, L. Pelikánová, D. Sedláčková, M. Friedl ad., z herců V. Fabianová, D. Medřická, A. Myšková, J. Adamíra, O. Brousek, V. Fišar, K. Höger, R. Lukavský, V. Ráž, V. Šmeral ad. Režijně pořady připravovala V. Kovaříčková. Dramaturgem byl od počátku J. Kutina. LP řídila umělecká rada v čele s M. Friedlem.
Umělecká činnost byla zahájena v lednu 1968 pořadem z Šaldových esejů Boje o zítřek v podání K. Högera, který se konal v Janáčkově síni Umělecké besedy na Malé Straně. Akce LP se uskutečňovaly na různých místech (Reduta, Kounicův palác v Panské ul., Šternberský palác na Hradčanech, Kostel sv. Martina ve zdi, Umělecká beseda, Středočeská galerie v Husově ul., Zrcadlová síň Klementina aj.). Vedle tematických cyklů (Poklady světové kultury, Drahé kamení českých legend a kronik ad.) uváděla LP nereprízovaná matiné, od 1970 setkání diváků s umělci, tzv. Salony Lyry, později přezvané na Setkání Lyry. Pro děti a mládež byl určen cyklus Lyra mládeži, jehož pořady uváděl J. Vladislav.
Do 1972 působila LP v rámci SDS, poté ji převzal n. p. Supraphon, kde byla zprvu samostatným útvarem. Pokračovala v objevných literárních pořadech, věnovaných dílu moderních autorů (např. Č. Ajtmatov, B. Pasternak, V. Holan, J. Kainar), a v uvádění světové klasiky. Na repertoáru byly cykly hereckých portrétů, pořady o pěvcích ND, hudební i hudebně-dramatické pořady (např. Goethův Faust s hudbou P. Ebena, 1986). S podporou nového provozovatele našlo v LP 1973 existenční útočiště a možnost umělecky pracovat několik členů zrušeného Divadla za branou: režisérka H. Glancová, herci B. Dolejšová, J. Kalena, O. Krejča ml., V. Matějček a především M. Tomášová. Tato nevelká skupina vnesla do interpretačního stylu LP nové postupy a prvky divadelního výrazu. Režisérka H. Glancová tu realizovala svébytné oproštěné divadlo intenzivního hereckého výrazu (Puškin: Bělkinovy povídky, 1977; Čechov: Vyprávění paní N. N., 1980; Wilder: Most krále Ludvíka, 1981; Bédier: Román o Tristanovi a Isoldě, 1985 ad.). Rozdělením textu mezi několik interpretů, uplatněním mimoslovních hereckých prostředků (mimika, pohyb, hra s rekvizitou apod.), charakteristikou postav a vyznačením jejich vztahů nabývala interpretace děl na dramatičnosti a divadelnosti.
Okruh spolupracovníků LP se rozšiřoval, k interpretům přibyli V. Galatíková, D. Kolářová, T. Fischerová, J. Ornest, B. Rösner, A. Strejček a mnozí další. Režírovali J. Bezdíčková, J. Horčička, J. Hraše, J. Šrámek, hudebně participovali P. Eben, I. Hurník, J. Krček, L. Váchalová, Z. Zahradník, V. Žilka ad. V 70. letech se LP uchytila ve Foersterově síni v Pštrossově ul. a ve zrenovovaném Martinickém paláci na Hradčanském nám. 1983 byla spojena s Divadlem hudby, rovněž provozovaným n. p. Supraphon. V sále tohoto divadla v suterénu paláce ČTK v Opletalově ul. uváděla některé pořady již od začlenění do Supraphonu. Původní dramaturgickou linii v 70. a 80. letech narušily tzv. angažované pořady k různým oficiálním příležitostem a prezentace tvorby soudobých režimně konformních autorů.
Souběžně s aktivitou uměleckou vyvíjela LP ediční činnost (bibliofilie, zvukové nahrávky), vydávala grafické listy, medaile, bibeloty apod. Podnítila vznik výtvarných děl, jejichž souhrn představoval malou galerii české grafiky (Anderle, Bauch, Bouda, Born, Istler, Liesler, Lhoták, Laštovka, Sklenář, Šerých, Wagner ad.).
Po zániku Divadla hudby 1990 se LP osamostatnila. 1991 byla ustavena Nadace Lyry Pragensis (prvým prezidentem politik M. Macek, ředitelem M. Friedl), 1999 transformovaná v nadační fond Polyhymnia. Téhož roku byla zřízena obecně prospěšná společnost Lyra Pragensis. V polistopadovém období LP obnovila původní dramaturgickou koncepci, v předchozím dvacetiletí rozkolísanou dobově poplatnými pořady. Vedle literárních programů pořádá setkání s umělci (např. M. Tomášová, R. Lukavský, V. Tesař), večery na paměť osobností českého divadla, hudby a výtvarného umění. Od 1991 uváděla své pořady v Lobkovickém paláci na Hradčanech. 1997 získala nové působiště v adaptovaném prostoru bývalého Tabarin baru na Václavském nám. 16.
Literatura
iv [I. Vadlejchová]: V budově Umělecké besedy, DN 11, 1967/68, č. 13, s. 6; sb. Pět let Lyry Pragensis, 1972; J. Vitula: Lyra Pragensis oslavila první decenium, Program SD Brno 49, 1977/78, s. 321; G. Kovalenko: Těatr Geleny Glancovoj, Těatr (Moskva) 41, 1980, č. 6, s. 124; Z. Heřman: Postřehy z Hradčanského náměstí, Scéna 6, 1981, č. 23, s. 4; E. Šormová: Nezjednodušené vidění, Scéna 12, 1987, č. 19, s. 4; jar-da [E. Šormová]: Také malé divadlo, ale jinak, in sb. O divadle III, 1987, s. 165; V. Justl: Shakespearova Lyra, DN 6, 1997, č. 13, s. 6; Z. Janík: Živé slovo neumírá, LitN 8, 1997, č. 23, s. 2.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 254—256