Vzniklo na amatérské bázi při vinohradském spolku učitelů Umělecká výchova. Pedagogové spolu s význačnými uměleckými osobnostmi (výtvarníci O. Bubeníček, H. Folkman, A. Hofbauer, V. Skála, L. Šaloun, A. Wenig, spisovatelé M. Gebauerová a K. Mašek), usilovali vytvořit stálou scénu, sloužící estetické výchově dětí, jež by byla vzorem pro desítky pražských amatérských divadélek. Od počátku programově směřovali k modernímu divadlu, distancujíce se od tvorby lidových marionetářů.
Pro zahájení, které se konalo po téměř roční přípravě 8. 1. 1914 v Národním domě na Vinohradech za velkého zájmu kulturní veřejnosti, byla zvolena Škroupova opera Dráteník. Režijně i hudebně ji nastudovala členka opery ND R. Maturová s žáky pěvecké školy M. Langové, výpravu vytvořili O. Bubeníček a H. Folkman. Poprvé se tu důsledně uplatnilo rozdělení hlasové a pohybové interpretace, které pak LDUV dodržovalo ve všech marionetových inscenacích. Soubor neměl vlastní scénu, hrál příležitostně v Národním domě na Vinohradech a v Obecním domě. Do 1916, kdy byla činnost v důsledku války přerušena, LDUV nastudovalo ještě čtyři inscenace, z nichž získala pozornost zdůrazněným výtvarným účinem secesně stylizovaná pohádka B. Němcové Jak Jaromil k štěstí přišel (dram: M. Gebauerová, k: L. Šaloun, 1914). K lidové loutkové hře Oldřich a Božena (1916) zkomponoval hudební vložky O. Zich a Smetanovu předehru zahrálo Orchestrální sdružení pod taktovkou O. Ostrčila. Spolupráce těchto a dalších osobností dosvědčuje, že činnosti LDUV byl přisuzován značný kulturně společenský význam. Divadlu však v prvním období chyběl tvůrčí režisér.
Po válce obnovilo LDUV činnost až 1921 hrou Johanes doktor Faust v přebásnění J. Vrchlického a úpravě A. Krause, jíž manifestovalo své představy o přehodnocení odkazu tradičního lidového loutkářství. Získalo prostor v Raisově škole ve Slezské ul. na Vinohradech, kde bylo vybudováno moderní marionetové jeviště s unikátním systémem pojízdných vodičských lávek. Stálá scéna umožnila pravidelný provoz (průměrně 4 představení týdně; 4–6 premiér ročně). Ve 20. letech po odchodu L. Šalouna určovali slohový ráz inscenací výtvarníci realistického zaměření O. Bubeníček a V. Skála. Výchovně estetické záměry se projevovaly vkusným scénickým řešením a harmonickým účinem celkového vizuálního dojmu zejm. v inscenacích pohádkových her (Mašek: Krasocitný Budulín, 1922; Driml: Muž a dvě oči, 1924; Habersbergerová: Dračí nevěsta, 1924). Ve funkci režisérů se střídali V. Skála a V. Sojka-Sokolov, většinou se však omezovali na aranžování výstupů. Dramaturg V. Sojka se snažil 1922–26 narušit přeceňování výtvarné stránky a výlučnou orientaci na dětské publikum. Rozšířil dramaturgii o neloutkové hry (Jirásek: Lucerna, 1922; Plautus: Dvojčata, 1924; Tyl: Tvrdohlavá žena, 1926), uplatňoval parodické a satirické postupy (pomocí kupletů apod.), jimiž chtěl dětské pořady zatraktivnit i pro dospělé. Podobně jako předchozí dramaturgové M. Gebauerová a K. Mašek i Sojka obohatil repertoár vlastními hrami – komediemi Pohádka o žábě s mikádem a MOM, lyrickou pohádkou Brokát, princ z pohádky (1928) ad. V souladu s dobovým loutkářským trendem napodobovat herecké divadlo uplatnil v Brokátovi činoherní postupy. Ve 20. letech převládaly v inscenačním stylu tendence k popisnosti a iluzivnosti, jež se projevovaly v důsledně antropomorfním pojetí loutek, v použitých materiálech (např. pravé vlasy) a v připodobňování pohybu loutek lidskému pohybu (Kopenec: Revoluce na vsi, 1928).
Začátkem 30. let se LDUV vřadilo do procesu stylové proměny českého loutkářství Offenbachovou operetou Fortuniova píseň (1930) na oproštěné náznakové scéně B. Buděšínského. Prolomilo i dosavadní praxi používání konstantní sady loutek pro všechny inscenace a nastudováním Maškova Pohádkového zákona (r: E. Kolár, 1932) prokázalo význam dosud podceňované režie. V Andersenově Cínovém vojáčkovi (dram: V. Vojíř, v: B. Buděšínský, loutky: J. Malík, 1936) se plně projevila Kolárova snaha využít metaforickou básnivost loutkové scény. 1934–37 působil v LDUV jako autor, režisér a scénograf J. Malík, jehož moderní pohádky pro nejmenší (Míček Flíček, 1936 ad.), vycházející z dětského vnímání, vnesly do loutkové tvorby novou kvalitu. Jako inscenátor usiloval Malík o dosud netradiční, funkční využití scény, světla a jevištní techniky (Kopenec: Veselost v kostce; Sojka: Kašpárek a čarodějnice; Driml: Bacilínek – 1935; Malík: Míček Flíček, 1936). Ač v LDUV působily odlišné tvůrčí osobnosti, typickým a jednotícím znakem inscenační tvorby se stalo posílení divadelnosti a antiiluzivních postupů, v nichž režiséři J. Malík, E. Kolár a K. Baroch, inspirováni praxí neloutkového divadla, hledali specifické loutkové možnosti. Po odchodu J. Malíka (1937) a E. Kolára (1939) v této cestě pokračovali režisér J. Tittelbach a výtvarník F. Vojáček (Tittelbachová: Vejce mezi černochy, 1938). Jejich úsilí vyvrcholilo společensky apelativní inscenací Hirschova Krysaře (1940). Nevšední byla i nastudování starších oper (Kohout: Zámečník, 1940; Jírovec: Oční lékař, 1941 – r: O. Rödl). 1944 se soubor rozhodl přerušit činnost. Etapa, kdy bylo LDUV centrem výbojů českého amatérského loutkářství a jedním z divadel připravujících vznik profesionálních loutkových scén, skončila.
Po osvobození 1945 LDUV obnovilo činnost. Protože se nemohlo hrát v budově Raisovy školy poškozené bombardováním, soubor vedený V. Skálou pohotově nastudoval maňásková představení (Kučera: Kašpárek a loupežníci; Kašpárek partyzánem – 1945; Záhořová: Princezna Čárypíše, 1946 ad.), která uváděl na různých místech. Provoz na zrenovované scéně byl obnoven 1946 premiérou marionetové inscenace Kučerovy Zlaté rybky (r: E. Kolár, v: V. Leština). 1951 museli loutkáři scénu ve Slezské ul. údajně z hygienických důvodů opustit. Protože se jim nepodařilo najít jiné vhodné působiště, hráli jen příležitostně na přenosném maňáskovém jevišti a občas v Divadle Dětského domu (Polivanová: Veselá medvíďata; Tittelbachová: Jak dědeček zasadil řepu; Simanov: O červeném autíčku ad.). Společenská situace po únoru 1948 i konstituování sítě profesionálních loutkových divadel postavily LDUV před nutnost stylové a programové proměny. Po počátečním tápání zejména v dramaturgii, poplatné zjednodušeným představám o společenské angažovanosti, začalo nacházet vlastní tvář v inscenacích malých jevištních forem (Loutkářská estráda, 1953). Podobně jako desítky jiných, zejm. bývalých sokolských scén, bylo i LDUV vystaveno nepřímému nátlaku úředních míst, v podstatě usilujících o jeho likvidaci. Řešením nebylo ani přidružení k Závodnímu klubu Československého spisovatele (1953). Řada členů postupně přešla do nově vzniklého ÚLD, kde svými zkušenostmi pomohli budovat základy loutkoherecké profese. 1954 LDUV definitivně zaniklo.
Literatura
F. L.: Loutkové divadlo Umělecké výchovy, NL 30. 4. 1914; B-Ch: Loutky, Samostatnost 28. 2. 1914; M. Gebauerová: Ze vzpomínek na LDUV, Loutkář 1, 1917, s. 119; B. Hanková: Nadšení – obětavost, Loutkář 10, 1923/24, s. 110; V. Řezáč: Příklady loutek, Eva 5, 1931/32, č. 1, s. 22; if. [I. Fischerová]: Umělecká výchova, NO 26. 9. 1933; J. Veselý: 20 let loutkářské činnosti, Loutkář 20, 1933/34, s. 122; Mík, J. [J. Malík]: LDUV, Loutk. scéna 1, 1940/41, s. 1, 12, 23, 26, 55, 86; V. Skála: 40 let Umělecké výchovy, Čs. loutkář 4, 1954, s. 7 + Historie LDUV, rkp. 1966, DÚk; A. Dubská: Umělecká výchova ze zorného úhlu historie, Čs. loutkář 25, 1975, s. 7 + Erik Kolár a české meziválečné loutkové divadlo, Loutkář 46, 1996, s. 2.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 251—253
