Zakladatelé Loutkového divadla Sokola v Liberci (J. Hanousek, J. Kögler, E. Pospíšil, E. Weiland ad.) navázali na několik loutkářských představení Sokola pro děti (1900-06) a na činnost Loutkového divadla Dělnické tělocvičné jednoty (1923–28). Také jejich amatérská sokolská scéna se orientovala na dětské diváky. Zahájila 19. 12. 1925 hrou Ukradený Kašpárek. Hrálo se na malém tzv. Alšově divadélku sériové výroby s marionetami každou sobotu a neděli odpoledne. Zpočátku se činnost scény nikterak nelišila od stovek nenáročných amatérských loutkových divadélek, působících po celé republice. Vedle dětských představení se liberečtí loutkáři pokusili uvádět adaptace činoher českých klasiků (Klicpera: Blaník; Jirásek: Lucerna; Kvapil: Princezna Pampeliška). Snaha rozšířit loutkovým divadlem českou kulturní nabídku i pro dospělé v převážně německém městě přinesla do vývoje scény nové aspekty.
V třetím roce činnosti vybudovali v tehdejší Tovární ul. vlastní dřevěnou budovu pro 300 diváků (po válce zbořena). Byla to druhá samostatná budova loutkového divadla v ČSR (první byla postavena v Lounech). Moderní jeviště zkonstruované na základě zkušeností předních českých loutkových divadel, zejm. pražské Říše loutek, umožnilo zvýšit výtvarnou i loutkohereckou úroveň inscenací. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 1927 Stoklasovým Králem Ječmínkem a Jiráskovým Panem Johanesem. Brzy se stalo jedním z kulturních center českého obyvatelstva Liberce. Vyprodaná představení pro dospělé přiměla vedení scény uvádět po vzoru J. Skupy loutkové kabarety, na nichž se autorsky a režijně podíleli J. Durych a E. Pospíšil. V jevištně ztvárněných písničkách a komických scénkách pohotově a s ironickou nadsázkou komentovali veřejné události a místní aktuality (Podzimní kabaret; Volební kabaret – 1928; Pro každého všechno, 1929 ad.). V těchto pořadech byly používány loutky vlastní konstrukce, vynikající obzvláštní pohyblivostí pro varietní a akrobatická čísla. Jako konferenciéři vystupovaly dvě portrétní loutky členů souboru „Honza Durych“ a „Pan Pospíšil“. Vedle populárních kabaretů byla uvedena parodická opera A. V. Valenty-Mělnického Kouzelná hlína (1928) a několik operet (např. Offenbachův Orfeus v podsvětí, 1929; Lecocqova Giroflé-Giroflŕ, 1930; Offenbachova Princezna trebizondská, 1931), jež měly značný ohlas u obecenstva i u řady loutkářů, kteří rovněž obtížně řešili otázku repertoáru pro dospělé. Zejm. nastudování Giroflé-Giroflŕ (r: E. Pospíšil, v: J. Durych, J. Navrátil) prokázalo, že operetní žánr je svou „nerealističností“ blízký stylové rovině loutkového divadla. Rovněž výtvarným řešením, akcentujícím barevnost i hravost a fantazii, se liberečtí loutkáři řadili po bok soudobých snah o neiluzivní scénu v loutkovém divadle. Od 1934 divadlo uvádělo výhradně dětské pořady, snažilo se však o moderní dramaturgii (Malík: Míček Flíček, 1937). Složitá politická situace v českém pohraničí druhé poloviny 30. let se nepříznivě promítla do činnosti divadla a v září 1938 jeho existenci násilně ukončila. Část inventáře se podařilo těsně před příchodem Němců přestěhovat do Turnova.
Literatura
J. Machoň: Z Liberce, Loutkář 17, 1930/31, s. 173; nesign.: Loutkové divadlo v Liberci, Naše hory 2. 5. 1931; J. P.: Dřevění aktéři v kabaretu, Jablonecký kraj 8. 10. 1931; J. Durych: Scénované písničky v loutkovém kabaretu, Loutkář 18, 1931/32, s. 58; J. Hanousek: Záznamy o představeních Loutkové scény Sokola v Liberci, rkp., OA Liberec + Loutkářství na Liberecku, in: Krajská loutková scéna Liberec – 10 let práce, Liberec 1959; A. Dubská: K vývojové problematice českého loutkového divadla ve 20. a 30. letech dvacátého století, rkp. 1971, DÚk; J. Janáček: Amatérští loutkáři v Liberci 1918–1938, Liberec 1988.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 249
