Amatérské loutkové divadlo založili 1923 členové tělovýchovné jednoty Sokol Pražský. Soubor vedený J. Frühaufem získal prostory v sokolovně v Kateřinské ul., kde na jednoduchém marionetovém jevišti hrál pravidelně o sobotách a nedělích pro děti. Již zahajovací premiéra zřídka uváděné hry K. Maška Krasocitný Budulín (4. 11. 1923) naznačila snahu inscenovat z rozsáhlé dobové produkce her pro amatérská spolková divadla práce literárně náročnější. Repertoár prvních let tvořily hry Ch. Habersbergerové (Dračí nevěsta; Na zemi, v pekle a na nebi), K. Drimla (Král Asinus; Bacilínek), V. Sojky (MOM; Brokát, princ z pohádky), K. Maška (Pohádkový zákon), doplněné tradičním Faustem a úpravami činoherní klasiky (Tyl: Tvrdohlavá žena). S příchodem K. Barocha 1927 se zaktivizovali mladí členové souboru. Pod vlivem libeňského loutkového divadla provedli 1931 zásadní rekonstrukci scény. Zmodernizovaný scénický prostor s otáčivým jevištěm, kruhovým horizontem a světelným parkem dovoloval uskutečňovat nové pojetí výtvarné podoby inscenací. Stroupežnického Naši furianti (1931) v realistických dekoracích podle fotografií z jihočeských Cerhonic symbolicky uzavřeli předchozí vývojovou etapu. V dalších inscenacích prosazoval K. Baroch náznakové oproštěné dekorace modelované světlem. Soubor se začal systematicky věnovat i dospělým divákům, nejdříve v několika satirických revuích zesměšňujících politickou demagogii (My chceme draka; Pik – Kvik – revue; A reje se). Parodie a politická satira určovaly také formu Barochova Velkoobchodníka benátského (úprava Shakespearova Kupce benátského). 1932 M. Frühauf prověřil interpretační možnosti loutkového divadla nastudováním Goethova Fausta (v: K. Baroch, h: G. Roob). V tomto směru pokračoval soubor Vrchlického Námluvami Pelopovými s hostující herečkou J. Scheinerovou a Shakespearovým Hamletem (1933). LDSP se zařadilo mezi přední loutkové scény a po odchodu K. Barocha (1935) usilovalo udržet inscenační úroveň zejm. v inscenacích pro děti. Od 1936 se vůdčí osobností stal budoucí režisér a divadelní ředitel Z. J. Vyskočil, který navázal na Barochovu průbojnou dramaturgickou orientaci na dospělé. V Moličrově komedii Zdravý nemocný (1936) jako režisér i scénograf funkčně propojil marionety s maňásky a využitím jejich specifických komediálních možností přinesl soudobému loutkářství nové podněty. Ještě výrazněji pak tento princip uplatnil v lehce ironizující inscenaci tradiční loutkové hry Kurando a Špádolíno (1937) a v jedné z posledních inscenací LDSP, Tureckém pomezí (1941), jež v podtextu parodie staré pimprlácké komedie vyjadřovala postoj k německé okupaci. V druhé programové linii Vyskočil reagoval na vzrůstající zájem publika o lyrickopoetické inscenace: 1938 nastudoval pro děti lyrickou pohádku Dvě Maričky (podle B. Němcové) a pásmo pro dospělé 12 meziher Jaroslava Vrchlického, provedené stínovými loutkami. Velkou odezvu měl pořad poezie F. L. Čelakovského Ohlas písní českých (1940). Existenci nadějně se vyvíjejícího souboru násilně ukončil 1941 nacistický zákaz tělovýchovné organizace Sokol.
Literatura
Literatura J. Malík: Loutkové divadélko Sokola Pražského, Loutkář 19, 1932/33, s. 64 + Odešel Z. J. Vyskočil, Čs. loutkář 25, 1975, s. 90; Z. J. Vyskočil: Loutky a lidé kolem nich, Loutkář 25, 1938/39, s. 29, 53.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 248—249