Vzniklo jako amatérská scéna při Městském osvětovém svazu v Břeclavi 1927. Zahájilo 25. 9. pohádkou J. Kopence Dlouhý, Široký a Bystrozraký v budově bývalé německé školy na malém rodinném divadélku se sériově vyráběnými tzv. Alšovými loutkami. Zakladatel divadla, učitel V. Matoušek, navázal na předchozí pokusy místních amatérů, kteří od začátku století a zejm. po 1. svět. válce usilovali vytvořit v národnostně smíšeném prostředí stálou loutkovou scénu pro české děti.
V prvních letech se divadlo ani dramaturgií, ani nenáročným inscenačním stylem, charakterizovaným reprodukcí textu hry, nelišilo od desítek amatérských loutkových divadel. Repertoár tvořily loutkové hry oblíbených dobových autorů F. Čecha, J. Kopence, J. Průchy, B. Schweigstilla, B. Wunderlicha ad., doplňované tradičními hrami lidových loutkářů, např. Posvícení v Hudlicích, Pan Franc ze zámku. Hrálo se pravidelně v neděli odpoledne, od 1928 v aule obchodní školy. Matoušek se učil od nejlepších českých loutkářů, imponovala mu zejm. tvorba Skupova, pod jejímž vlivem připravil 1929 loutkovou revui pro dospělé Kde je ta naše písnička česká. Kolem agilního vedoucího se seskupila početná skupina české inteligence, která ustavila Spolek na podporu loutkového divadla (patřili do něj např. místní učitelé, studenti, starosta, podnikatelé i instituce – např. městská spořitelna, akciový pivovar). Za jejich finanční podpory byla 1930 vybudována velká scéna a pořízeny nové loutky, které zhotovil B. Tichý, budoucí dlouholetý Matouškův spolupracovník. Novou scénu otevřela úspěšná inscenace hry B. Wunderlicha Kašpárkův výlet do XXX. století, v níž si břeclavští loutkáři vyzkoušeli technické a trikové možnosti moderního jeviště i osvětlovacího a zvukového zařízení. Inscenace posloužila jako demonstrační představení pro účastníky kurzu moravských loutkářů, pořádaného na podzim 1930 v Břeclavi Sokolskou župou Slovácka. S Wunderlichovou komedií a s revuí Kde je ta naše písnička česká podnikl soubor 1931 zájezd do Vídně. Velký ohlas podněcoval V. Matouška k hledání osobitějšího inscenačního stylu. Ve snaze upoutat mládež a dospělé koncipoval repertoár rozmanitěji. Vedle několika revuí uvedl Moličrovy Směšné preciózky (1931) a Klicperova Rohovína Čtverrohého (1932). Představení doprovázel jazzový soubor břeclavských studentů. Významnými spolupracovníky při hledání nového inscenačního stylu se stali hudební skladatel V. Ambros a výtvarník F. Mikeš. Proměnu signalizovalo nastudování Kvapilovy Princezny Pampelišky (1933), plně se nové tendence projevily v Erbenových Svatebních košilích (1934) a v Thákurově Poštovním úřadu (1935). Ovlivněn meziválečnou divadelní avantgardou, zejm. tvorbou E. F. Buriana, snažil se V. Matoušek využít specifických loutkářských možností k interpretaci poezie a lyrickodramatických textů. Zdůraznil akustickou stránku inscenace (např. voicebandová recitace se scénickou hudbou V. Ambrose ve Svatebních košilích) a naopak potlačil vizuální plán oproštěnou, barevně střídmou scénou i sošnými postoji a symbolickými gesty loutek, v nichž se projevoval vliv E. G. Craiga. Soudobé snahy o všestrannou pohyblivost marionet Matoušek nesdílel, neboť ji nepovažoval za funkční. Významnou rytmickou a dynamickou funkci mělo jevištní svícení. Zvukovými prostředky Matoušek vyjádřil složité a proměnlivé psychické pocity dítěte v Poštovním úřadu: lokalizací části akustických projevů před jeviště a části za scénu bylo dosaženo intenzivnějších prostorových a dynamických efektů. Souzvukem hudby V. Ambrose s hlasy recitujících se režisér snažil vystihnout poetický podtext hry. Překonáváním popisně iluzivního stylu se LDR přiřadilo k nejprůbojnějším loutkovým scénám 30. let, jež ověřovaly symbolické a metaforické možnosti loutkového divadla.
Ve vypjaté politické situaci na sklonku 30. let budoval soubor novou stálou scénu v pasáži banky Slávie, kterou otevřel v únoru 1938. Do konce sezony zde byly uvedeny tři pohádkové hry a aktualizovaná verze kabaretu Byli jsme a budem (1938), reagující na ohrožení ČSR nacistickým Německem. Připojení Břeclavi k Německé říši po Mnichovské dohodě 1938 ukončilo život scény, která se pravidelnou činností (ročně uváděla průměrně 30 představení) podílela na kulturním životě města. V nastoupeném programu V. Matoušek pokračoval v loutkovém divadle ve Zlíně, které založil a pojmenoval rovněž Radost.
Literatura
J. Veselý: Radost, loutkové divadlo městského osvětového svazu v Břeclavi, Loutkář 22, 1935/36, s. 88; Redakce: Deset let břeclavské Radosti, Loutkář 23, 1936/37, s. 159; J. Vondra: Břeclavské loutkové divadlo Radost, Břeclavský kraj 16. 1. 1937; pfr: Erbenovy Svatební košile, NO 31. 3. 1934; A. Dubská: K vývojové problematice českého loutkového divadla 20. a 30. let 20. století, rkp. 1970, DÚk; M. Matoušek, M. Kotrčová: Historie a současnost loukářství v Břeclavi, Břeclav 1984.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 247—248
