Počátky Loutkového divadla Radost (LDR) sahají do září 1945. Tehdy byl z podnětu vedoucího odboru estetické výchovy brněnského Výzkumného ústavu pedagogického F. Tenčíka pověřen amatérský loutkářský režisér V. Matoušek vybudováním experimentální loutkové scény tohoto ústavu. Byla otevřena 4. 10. 1947 v prostorách bývalého biografu Urania v Bratislavské ul. pohádkou Dlouhý, Široký a Bystrozraký (r: V. Matoušek, v: J. Majerová), kterou Matoušek navazoval na činnost břeclavské a zlínské Radosti. Během dvou sezon poloprofesionálního provozu Matoušek vybudoval nadšený a schopný kolektiv z pracovníků ústavu (zajistili organizované návštěvy škol, podíleli se na dramaturgii) a studentů konzervatoře, kteří jako loutkoherci zaručovali hereckou úroveň inscenací.
Rozhodnutím DDR o zřízení profesionálního Ústředního loutkového divadla v Praze a jeho mimopražských poboček se LDR – nejlépe připravené na profesionalizaci – stalo jednou z nich. Pobočkou ÚLD bylo do 1951. Profesionální éru zahájilo 25. 10. 1949 veselohrou V. Renče Medvěd Fuňa. Soubor, čítající 12 členů, vedl do 1954 V. Matoušek, výtvarnicí byla J. Majerová. K prvním loutkohercům patřili mj. Z. Bílková, R. Kolárová a J. Kaláb, v 50. letech přibyli J. Pilař, M. Halouzka, J. Kalábová, M. Matoušek a výtvarník K. Hlavatý. Od prvních sezon usilovalo LDR, na rozdíl od začínajících scén v Liberci, Kladně a Českých Budějovicích, o vlastní dramaturgický a inscenační profil. Uvádělo hlavně původní hry domácích autorů (Renč: Labutí princ; Lukeš: Čarovné květiny – 1949; Simanov: Aladinova kouzelná lampa; Bezděk: Brouk Bubuhouk – 1950; Lukeš: Červené tulipány, 1951; Kaláb: Není nad Ferdu, 1952 ad.), vycházející vstříc dětské psychologii. Od 1950 výrazně ovlivnil inscenační poetiku LDR absolvent brněnské konzervatoře J. Kaláb, který ve svých režiích navázal na lyričnost a múzičnost inscenací V. Matouška i na jeho smysl pro kompozici výrazových složek. V soudobém kontextu ojedinělý byl Kalábův důraz na loutkoherecké ztvárnění rolí. Nevšedně silnou emotivností a stylovou uceleností se vyznačovala inscenace hry E. Borisovové Tajemství zlatého klíčku (v: K. Hlavatý a J. Majerová, 1955). I dalšími režiemi (Jeršov: Koníček Hrbáček; Kainar: Zlatovláska – 1957; Sojka: Brokát, princ z pohádky, 1958 ad.) Kaláb stvrzoval osobitý poetický styl, ceněný kritikou v protikladu k pateticky monumentálnímu projevu pražského ÚLD. 1956 bylo LDR vysláno na turné do Vietnamu a Mongolska, 1958–59 do Indie, Ceylonu, Indonésie, Kambodže a Egypta. Začátkem 60. let, kdy i další loutková divadla procházela stylovou proměnou, se LDR inspirovalo politickým programem činohry brněnského SD. Tyto snahy však ztroskotávaly na textech, tezovitě vyjadřujících ideje lidské solidarity, boje za mír apod., i na didaktické režii (Zelenka: Strýček Strach, 1959; Langer: Pivoda, vodník pod vyšehradskou skálou, 1960; Bártek: Signály z Karakatu, 1961 ad.). Neúspěch vedl k personálním změnám. 1964 se po F. Kainarové stal ředitelem F. Sokol a J. Kalába vystřídal režisér J. Jaroš. Jako scénografové působili především J. Pitr a I. Pullmannová, herecký soubor doplnili zejm. A. Čisáriková, J. Čisárik a V. Schilder. Dramatik, činoherní a loutkářský režisér Jaroš zdůrazňoval nonverbální složky inscenace, které podporovaly divadelnost a metaforickou působivost jevištní akce (Kainar: Zlatovláska, 1964; Němcová: Dvanáct měsíců, 1965; Pavlíček: Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1968). Svůj režijní styl nejvýrazněji uplatnil v inscenacích vlastních her (Touha po třech pomerančích, pojatá jako divadlo masek, 1965; rozverná komedie pro nejmenší Prasátka se vlka nebojí, 1968 a Měsíční víla, 1969, inspirovaná po dlouhodobém zájezdu souboru do Japonska 1968 japonskou legendou a technikou loutkového divadla bunraku). Inscenační praxi LDR rozšířil Jaroš o další loutkářské techniky a prověřoval propojení loutek s živými herci. V lednu 1969 uvedl královéhradecký režisér J. Dvořák hru Johanes doktor Faust, která stylizovaným herectvím a vynikajícími řezbovanými marionetami F. Vítka evokovala poetiku lidového loutkářství. Od sez. 1969/70 vedl LDR hudební skladatel L. Štancl, který scénickou hudbou rytmicky a dynamicky dotvářel inscenace (Malík: Míček Flíček, 1970; Tofano: Štísko Bonaventura, 1972; Miłobędzka: Aj tak tak sejou mak, 1973). Režisérem se stal P. Vašíček, jehož vstupní režie Brdečkova Žita kouzelníka (v: V. Popovová, 1970), inspirovaná středověkou fantastičností a drsnou groteskností, naznačila odhodlání oslovit dospělejší diváky, o což se pokusil již Jaroš v Měsíční víle. V politickém ovzduší začátku 70. let se Vašíček, podobně jako Vedené divadlo či kladenští a liberečtí loutkáři, obracel již jednoznačně na dospělé publikum. Formou groteskního podobenství se vyslovoval k otázkám základních lidských hodnot (Ghelderode: Slepci; Dürrenmatt: Dvojník; Gogol: Nos – 1971; García Lorca: Neotesané loutky; Apollinaire: Prsy Tirésiovy – 1973). Protipólem byly poetické inscenace pro děti (Karafiát, Vašíček: Broučci, v: V. Popovová, 1970; Bílková: Popelka, v: V. Kábrt, 1972). Dramaturgický cit a jevištní invenci osvědčil Vašíček zejm. v pásmech pro předškolní děti (např. v pásmu poezie Zlatá rybička a modrý květ, pásmu z díla Saint-Exupéryho Prosím, nakresli mi beránka a hlavně v pásmu Hrubínovy poezie Špalíček, 1979), v nichž využíval hravosti dětí k vzájemné komunikaci a k jejich účasti na představení. V těchto inscenacích se začali výrazněji uplatňovat mladší herci (J. Borek, S. Bouzková, L. Janků, K. Karas, Z. Ševčík ad). 1978 se stal ředitelem V. Schilder, v následující sezoně odešel P. Vašíček do plzeňského Divadla dětí. Profilovou inscenací krátce angažovaného režiséra K. Brožka (1980/81) se v tvůrčí spolupráci s dramaturgem P. Aujezdským (1975–82) stalo Otvírání studánek B. Martinů na slova M. Bureše, uváděné s Aujezdského pásmem Balada z moravské lidové epiky (1980). V návaznosti na lyrickopoetický styl LDR Brožek s autorkou loutek, hostující H. Cigánovou, zdůraznil metaforičnost až monumentální hudební a výtvarné složky. Vývoj divadla v 80. letech poznamenalo hledání režijní osobnosti. Z. Mikotové (1982–90) se přes zdařilé nastudování adaptace Twainova Prince a chuďase (1982) nepodařilo vtisknout divadlu vyhraněnou tvář. Režírovali i další členové souboru: M. Matoušek (Peřinová: Pohádky na draka, 1982; Nepil: Makový mužíček, 1984; Vančura: Kubula a Kuba Kubikula, 1985), V. Schilder (Pospíšilová: Princezna s ozvěnou, 1981; Werich: Tři veteráni, 1984) a hostující režiséři P. Vašíček (Vašíček: Cirkus Pepík, 1981), P. Polák (Novák: O Palečkovi, 1982), J. Středa (Středa: Zkoušky lišky Bystroušky, 1984; Mahen: Měsíčkův synáček, 1986), Z. Kaloč (Hrubín: Kráska a zvíře, 1987). Program LDR sjednocovala dramaturgie (od 1982 E. Janěková), intenzivně hledající nové texty. Pásmo A. Mikulky Aby se děti divily, které jako herecký recitál Z. Ševčíka nastudoval režisér Divadla na provázku P. Scherhaufer (1984), navázalo na nejlepší tradice divadla hravostí a evokací dětské fantazie i Milfajtovou scénografií těžící z nápadité metaforické proměny konkrétních předmětů. Příchodem výtvarníka J. Milfajta (1984–91) a režiséra P. Kracika (1984–90) začala další generační obměna souboru. Jejich první společnou prací byl Ibsenův Císař Peer Gynt (1985), který zaujal naddimenzovanými figurínami a jejich animací. Následovaly významově mnohovrstevnaté inscenace (Vodička: Asagao, 1985; zejm. Puškin: O carevičce a sedmi bohatýrech, 1986; Moličre: Don Juan, 1988). Práci tohoto tandemu přerušila Kracikova vojenská služba a definitivně ji ukončil jeho odchod do Divadla E. F. Buriana. 1988 bylo LDR včleněno do administrativně utvořeného komplexu Brněnská divadla.
Po opětovném osamostatnění 1990 funkci ředitele zastávali E. Janěková (1990), L. Válka (1990–93) a od 1994 mnohostranný V. Peška (kmenový režisér, scénárista, scénograf, autor scénické hudby), který omladil a doplnil soubor. Tvorbu pro nejmenší děti postavil na sdělném příběhu a laskavém humoru (od pohostinské režie Křičkova Psaníčka na cestách, 1993; dále např. Schweigstillova marionetová hříčka Kašpárek čaruje, 1994). Z jeho inscenací pro starší děti i dospělé upoutaly mírně ironicky pojaté Jiráskovy Staré pověsti české s živě intepretovanou hudbou (v: M. Hejmovský, 1994). Na tradici her pro dospělé navázala scénická koláž Cvokstory aneb CvoXX.st.ory, Bradfordův Černošský Pán Bůh (obě 1995) a Zajícův Dostavník do Lordsburgu (1996). K hudebně revuálnímu tvaru posouvá inscenační tvorbu Peškova scénická hudba. Vstříc dětské fantazii a hravosti vycházejí i nejnovější inscenace (např. Peškovo pásmo Husovické Betlém, 1997, inspirované moravskými vánočními hrami, Polákova Sněhurka (a sedm trpaslíků), 1998 a Werichova Královna Koloběžka, 1999).
Literatura
Ročenky: Divadlo Radost 1949–1969, Brno 1969; 25 let loutkového divadla Radost v Brně 1949–1974, Brno 1974; Loutkové divadlo Radost Brno 1949–1979, Brno 1979; Loutkové divadlo Radost 1949–1989, Brno 1989;50 let Radosti, Brno 1999. Z. Bezděk: Československá loutková divadla 1949–1970, 1970; Mík: Brněnská Radost objevuje autory, Loutková scéna 5, 1948/49, s. 91; J. Dvořák: Pan Pivoda, Čs. loutkář 10, 1960, s. 149; K. Bundálek: Loutky chtějí hry, DN 3, 1959/60, č. 24, s. 5; Loutkářská konference Brno 1963, rozmn. SČDU; E. Křížková: Brno v ofenzivě?, Čs. loutkář 20, 1970, s. 84; J. Uher: Radost tentokrát v Poznani, Čs. loutkář 22, 1972, s. 9 + Cestou k umění, Loutkářské listy 2, 1974, č. 1; jp.: Josef Kaláb v Radosti, Čs. loutkář 24, 1974, s. 105; J. Mareš: Jiří Jaroš, tamtéž, s. 185 + 25 let brněnského loutkového divadla Radost, tamtéž, s. 223; M. Česal: Glosy ke 30 letům Radosti, Čs. loutkář 30, 1980, s. 29 + Kamže to kráčíš, nejskromnější múzo?, Scéna 11, 1986, č. 16, s. 4 + Malík 90, Kaláb 70, Loutkář 44, 1994, s. 26; F. Černý: Peer Gynt brněnských loutkářů, Tvorba 1985, č. 26, s. 10; P. Pavlovský: Sněhurka v kleci aneb Žánr kontra interpretace, Program SD Brno 57, 1985/86, s. 358; M. Boková: Pokus o P. Kracika, Scéna 12, 1987, č. 1, s. 16; A. Dubská: Na počátku cesty, Čs. loutkář 39, 1989, s. 7; M. Matoušek: Brněnská Radost 1989–1994, tamtéž, s. 288; V. Závodský: Radost 95, Čs. loutkář 45, 1995, s. 191 + Festival přátelské pohody, Loutkář 48, 1998, s. 174 + Co na Festivalu Radosti ’98 chybělo, tamtéž, s. 177.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 244—247
