Zlínská loutková scéna Radost vznikla na počátku nacistické okupace dík snaze zakladatelů a členů někdejšího stejnojmenného loutkového divadla v Břeclavi pokračovat v činnosti. Její ustavení podpořilo vedení Baťových závodů a Místní osvětový sbor (MOS). Scénu, působící na amatérském základě, vedl učitel a osvětový pracovník V. Matoušek. Provoz byl zahájen v říjnu 1939 pod záštitou MOS, který zůstal po celou dobu trvání divadla jeho protektorem. Soubor tvořili vedle členů zaniklé břeclavské Radosti (V. Matoušek, hudebníci V. Ambros, J. Novosad aj.) především amatéři z řad učitelů a žáků zlínských středních škol. Krátce po založení v něm působilo na 30 amatérských loutkářů, v polovině 1944 50 výkonných členů. Téhož roku se v rámci Radosti utvořil recitační sbor, který uváděl do jisté míry samostatná pásma poezie. Prvním sídlem scény byla Vyšší lidová škola T. Bati, v jejíž dvoraně – přednáškové síni – si loutkáři vybudovali intimní, dobře vybavené divadlo, disponující znamenitým světelným parkem. V létě 1944, kdy byli nuceni toto místo opustit, se přestěhovali do sálu zlínské školy Na dílech, kde instalovali zařízení z dosavadního působiště. Na počátku měla LSR sady typových loutek řezbáře J. Vavříka-Rýze a stylizovaných soustruhovaných dřevěných loutek J. Malíka, později získala tradiční lidové loutky řezbáře B. Tichého. Pro umělecky nejzávažnější inscenace byly pořizovány individuální loutky podle návrhů výtvarných spolupracovníků, např. V. Kýna a J. Hrbáčka. Autory povětšině individuálních dekorací byli F. Mikeš a profesoři i žáci Baťovy Školy umění v čele s V. Makovským. Hudbu zajišťovali pedagogové a žáci Městské hudební školy. I díky spolupráci s místními uměleckými školami dosahovala tvorba statutárně amatérského souboru profesionální úrovně.
LSR zahájila 14. 10. 1939 pohádkou Dlouhý, Široký a Bystrozraký od J. Kopence a poté hrála pravidelně o nedělích a svátcích vždy dvakrát denně. Programově se snažila navazovat na činnost břeclavské předchůdkyně, a to i opakováním inscenací, které břeclavské Radosti zajistily celostátní věhlas (Erbenovy Svatební košile v Matouškově voicebandové úpravě, 1940; Thákur: Poštovní úřad, 1941 a 1944; Kvapil: Princezna Pampeliška, 1942 a 1944 ad.). Kromě obnovených profilových inscenací z břeclavské éry uváděl Matoušek i četné novinky, např. vlastní adaptaci orientální pohádky Aladin a kouzelná lampa (1941), scénický přepis Wolkerovy Balady o námořníku (1944), montáž veršů A. Sovy, S. K. Neumanna, F. Halase a K. Biebla, cyklus moravských lidových písní Zpěvy domova (1941). Režijně se přidržoval postupů odvozených z tvorby divadelní avantgardy, zejm. E. F. Buriana, a to jak v práci s hlasem (hudebně stylizovaný přednes, voiceband), tak s pohybem loutky, který určovala Matouškova záliba ve statických mizanscénách a sošných postojích, oživovaných meloplastickými gesty. Na burianovsky „zameteném jevišti“ dekorovaném scénickými náznaky se hlavním výtvarným činitelem stávalo dynamizované a rytmizované světlo. Silně estetizovaný lyrický výraz řadil Matouškovy inscenace do linie poetického divadla.
LSR se brzy stala centrem loutkářských aktivit celého regionu a jedním z tehdy nejvýznamnějších českých loutkářských středisek vůbec. Podnítila vznik dalších loutkových scén ve Zlíně a okolí, zejm. Malého divadla, které v červenci 1944 založili absolventi Baťovy Školy umění a které pokračovalo v činnosti po válce. Přímým pokračovatelem LSR se stalo Loutkové divadlo Radost ustavené po válce v Brně.
Literatura
-jtm-: Zlínská loutková scéna Radost, Loutková scéna 1, 1940/41, č. 1, s. 11; R.: Loutková scéna Radost ve Zlíně…, tamtéž, č. 3, s. 38; -VM-: První sezona zlínské Radosti, tamtéž, č. 3, s. 38; A. Rečka: K pětileté činnosti loutkové scény Radost ve Zlíně, progr. sešit Loutkové scény Radost, Zlín 1943.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 239—240