Loutka, studijní scéna loutkářské katedry DAMU, byla otevřena 1956 v divadelním sále v pasáži Alfa na Václavském nám. č. 28. Inscenace připravovali posluchači za dohledu pedagogů, kteří program scény podřizovali zřetelům výuky. Z toho plynula jak různorodost užívaných loutkářských technik a žánrová pestrost, tak zaměření na různé věkové skupiny návštěvníků. Nechyběl prostor pro iniciativu studentů. Především v absolventských inscenacích mohli uskutečňovat vlastní představy a záměry. Nejvýraznějším rysem L byla objevná dramaturgie. Uvedla řadu dosud nezveřejněných novinek, z nichž některé se staly trvalou součástí živé loutkové dramatiky (Tomasová: Lízinka, 1957; Lamkovi: O veselém hrobaři; Urban: Bleděmodrý Petr – 1958), adaptace činoher, scénická pásma poezie a lidové tvorby i další tehdy neobvyklé útvary. Dramaturgické hledání bylo nejpodnětnější tehdy, když je vedla snaha o působivější a aktuálnější vyznění děl loutkářskou interpretací. Ne vždy se podařilo tvůrčí představy zdařile realizovat (např. lidová hra Komedie o Františce, 1957). Nastudování hry lidových loutkářů Oldřich a Božena (r: Z. Raifanda, 1956) vyvolalo diskusi o smyslu inscenování klasických her i o smyslu studijní scény. Někdy se původní záměry prosadily jen částečně, např. směle stylizovanými loutkami J. Švankmajera (Moličre: Lékařem snadno a rychle, 1957; Gozzi: Král jelenem, 1958). Řada inscenací však byla v jevištních prostředcích vyvážena, např. poeticky nadlehčená pohádka V. Sojky Brokát, princ z pohádky (r: H. Ryšánková, v: A. Kusá, 1956), burleskní maňásková hříčka A. Tomasové Lízinka (r: L. Koutná, v: M. Balík, 1957), Pásmo francouzských písní (r: J. Srnec, v: M. Hradská, 1957), stylově čistý loutkový balet B. Martinů Kdo je na světě nejmocnější (ú+r+v: L. Palečková, 1960).
Zrod a nejproduktivnější léta činnosti L spadaly do doby prvního politického tání, kdy i loutkáři začali odmítat schematicky chápaný realismus a hledali specificky loutkové inscenační postupy. Mladistvý zápal a odvahu experimentovat si pak mladí loutkáři odnášeli z L do dalších působišť. Když byl 1962 sál přidělen divadlu Semafor, L ho musela opustit. Náhradní prostor vhodný pro veřejný provoz nezískala a téhož roku zanikla.
Literatura
M. Česal: Návrat Sojkova Prince Brokáta, Čs. loutkář 6, 1956, s. 155; J. A. Novotný: Klasika školou, Čs. loutkář 7, 1957, s. 13; F. Černý: Do Hudlic s novýma očima, tamtéž, s. 58; Z. Juřena: Lízinka v Loutce, tamtéž, s. 283; J. Halík: Zralý debut, Čs. loutkář 10, 1960, s. 100; Z. Bezděk: Československá loutková divadla 1949–69, 1973, s. 145.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 239