Vlastním jménem J. Kumpán. – Absolvoval nižší školy ve Vodňanech, Klatovech, Domažlicích a Jihlavě. 1590 začal studovat na pražské univerzitě, 1593 se stal bakalářem, 1596 získal titul mistra svobodných umění. Od 1593 působil na mimopražských školách (Teplice, Hradec Králové), 1598–1600 byl správcem školy u sv. Jindřicha na Novém Městě pražském a od 1600 v Kutné Hoře. 1603 se stal profesorem pražské univerzity, kde přednášel řečtinu a latinskou poezii, občas i české dějiny. Několikrát byl zvolen děkanem artistické (filozofické) fakulty, dvakrát prorektorem a 1621 rektorem univerzity, kde spolu s V. Benediktem z Nedožer reprezentoval reformní křídlo. Po bělohorské porážce konvertoval 1622 ke katolicismu ve snaze zachránit univerzitu před spojením s jezuitskou akademií. To se mu však nepodařilo a krátce po zániku samostatné univerzity zemřel (jezuité mu vystrojili slavný pohřeb). C. byl všestranný a plodný básník, učenec a přední představitel pražské univerzity v předbělohorském období. Svou obsáhlou, námětově rozmanitou a formálně dokonalou básnickou tvorbou se řadí mezi typické představitele latinsky psané humanistické poezie (občas psal i řecky). Jeho literární dílo zahrnuje množství příležitostných básnických skladeb k veřejným i rodinným slavnostem (kupř. k udílení akademických hodností, k svátkům, pohřbům apod.), epigramy, přebásněné žalmy, pokus o veršované dějiny Čech a také latinskou divadelní hru Bretislaus, comaedia nova [Břetislav, nová komedie]. Napsal ji brzy po svém příchodu na pražskou univerzitu. Na rozdíl od převažující tradice školských her ztvárňujících biblické náměty se inspiroval českou historií. V dramatické literatuře české provenience jde o vůbec první známou hru s námětem z domácích dějin.
V prologu vystupují postavy antické mytologie, bohyně Venuše a Cupido, který je svou velitelkou poslán na Vyšehrad vznítit lásku Břetislava k Jitce. Vlastní děj začíná v sídle českých knížat. Panující Oldřich vyzývá syna ke sňatku s dívkou z českého rodu. Břetislav však dává přednost poznávání a rozhodne se podniknout cestu do ciziny. Během ní dojde k seznámení s Jitkou, markraběcí dcerou. Po obapolném vzplanutí ji unese z kláštera a odváží si ji domů. Zatímco kníže Oldřich souhlasí se sňatkem, císař Jindřich vypraví do Čech vojsko, ale usiluje o smírné urovnání záležitosti, jednáním je pověřen Jitčin bratr Otto. Příslušník mocného rodu Šíba Vršovec rozdmychává česko-německé napětí a kníže Oldřich smír odmítá. Hrozbu války odvrátí Jitka, která svou výmluvností a diplomatičností dosáhne odpuštění i smíření mezi císařem a knížetem Oldřichem i Břetislavem. Epilog nastiňuje osudy některých postav a velebí Jitčinu odvahu.
Děj a hlavní postavy C. převzal a zkombinoval z kronik (Kosmas, Dalimil, Hájek, Pulkava), v kompozici hry i v charakterizaci postav se inspiroval antickými dramatiky, především Plautem a Terentiem, z nichž přejímal slovní obraty a celé verše (nápodoba a citace z klasických děl byly tehdy běžné a svědčily o vzdělanosti autora). V textu jsou zřejmé i ohlasy na Vergilia, Ovidia a Homéra, z novějších dramatiků např. na Ph. N. Frischlina. C. interpretace milostného příběhu je původní zejména zvýrazněním politických aspektů jak obecného (kupř. státní a dynastický význam Břetislavova sňatku), tak aktuálního rázu (postava českého šlechtice zrazujícího národní zájem). Nová je motivace Břetislavova odjezdu do ciziny (cesta za poznáním, nikoli za nevěstou) a také diferencovaný obraz českého panstva, kde C. neváhal představit i veskrze negativního jedince (Šíba Vršovec), jehož agresivní mocichtivost a sebestřednost vážně ohrožuje mír a stabilitu celého společenství.
Hra byla s vynaložením značných nákladů nastudována, uskutečnila se veřejná generální zkouška v Rečkově koleji. Premiéru, která se měla konat 16. 8. 1604, však sekretář české dvorské kanceláře jménem císaře zakázal. Univerzitní mistři se pokusili obhajobou hry rozhodnutí zvrátit, avšak nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic provedení definitivně zakázal s odůvodněním, že hra tupí císaře, ačkoli C. vylíčení postavy císaře Jindřicha III. plně respektovalo dobový ideál absolutistického vladaře. V pozadí zákazu byl spíše antagonismus mezi utrakvistickou univerzitou a kancléřem, považovaným pro svou rekatolizační politiku za zrádce národních zájmů; Popel z Lobkovic nepochybně rozpoznal aktuální podtext hry mířící proti němu. Autorovi bylo nařízeno rukopis spálit a rektoru univerzity M. Bacháčkovi pohroženo vězením, neuposlechne-li zákazu. K uvedení hry tehdy (a nikdy později) nedošlo. Rukopis však zničen nebyl a text po deseti letech vyšel knižně.
Edice
M. Jana Campana Vodňanského komedie Břetislav, ed. a překlad J. Král, Praha 1915.
Prameny a literatura
NK, sign. 52 F 34, přív. 1 (též NMk, sign. 49 G 3): Bretislaus, Comaedia Nova, Pragae 1614, tisk textu hry, nestr. • G. J. Dlabacž: Biographie des um die Wissenschaften sehr verdienten Böhmen, M. J. C., von Wodnian, mit einem Verzeichnisse seiner bisher entdeckten Schriften, Abhandlungen der k. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften 6, 1820, s. 1–87; F. Dvorský: První cedule česká, první zákaz provozování české hry dramatické, Divadelní listy 3, 1882, s. 258n., 265, 271n.; J. Král: M. J. C. V. komedie Břetislav, Listy filologické 19, 1892, s. 172–181, 257–267; Menčík 1895, s. 66n.; Rukověť k písemnictví humanistickému I, ed. A. Truhlář–K. Hrdina, Praha 1918, s. 180–226, 492n.; O. Odložilík: Mistr J. C., Praha 1938; M. Janoušková: Vznik českého historického dramatu J. C. V. Bretislaus, comaedia nova, dipl. práce, FF UK Praha 1974; Z. Beneš: Campanova hra Břetislav a kronikářská tradice, Problémy dějin historiografie V, Praha 1990, s. 7–28 (AUC, Philosophica et Historica 5, Studia historica XXXVII–1989) + Historický text a historická skutečnost, Praha 1992, s. 138–155 (AUC, Monographia CXLI–1992) + Humanistický obraz dějin vlasti, Folia Historica Bohemica 18, 1997, s. 14n.; J. Mendelová: J. C. V. ve fondech pražského městského archivu, Sborník k 70. narozeninám doc. PhDr. J. Kašpara, Praha 1999, s. 155–161 (AUC, Philosophica et Historica 5, Z pomocných věd historických XIV–1996). • DČD I, LČL, ODS, Rukověť 1966
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 104–107
