Prehistorie Realistického divadla spadá do let okupace, kdy skupina ostravských divadelníků s režiséry J. Škodou, K. Paloušem a scénografem J. Sládkem přešla do Prahy, kde v Nezávislém a poté v Intimním divadle rozvíjela svou koncepci realistického divadla a připravovala vznik nové poválečné scény. Bezprostředně po osvobození se Intimní divadlo transformovalo v Malé realistické divadlo. V září 1945, po přestěhování z Umělecké besedy do někdejšího Švandova divadla na Smíchově, byl z názvu vypuštěn přívlastek „malé“. RD provozovala nejprve organizace Lidové divadlo, 1946–50 zaměstnanecké družstvo, poté město Praha. V sez. 1945/46 spadalo pod RD Divadlo satiry, působící na pobočné scéně v Umělecké besedě, a v sez. 1949/50 Nové veseloherní divadlo, pohrobek administrativně zrušeného Divadla satiry.
Ředitelskou funkci zastával J. Škoda (1945–50) za provozně organizační spolupráce J. Sládka, který převzal tuto agendu po administrativním řediteli Jaromíru Dohnalovi. Vedle Škody režíroval K. Palouš a po návratu z exilu ve Velké Británii od 1946 O. Ornest, který po E. A. Saudkovi zastával též funkci dramaturga. Do souboru byli k Škodovým hereckým spolupracovníkům (Jiří Dohnal, E. Hráská, V. Jelínková, K. Máj, J. Májová, S. Neumannová-Škodová, A. Rýdl, S. Sejk, J. Smejkalová, B. Záhorský, J. Zrotal ad.) angažováni E. Dubský, F. Horák, I. Kačírková, J. Kostka, J. Petrovická, J. Pravda, H. Alexandrová-Pravdová, B. Prokoš, E. Skálová, M. Stehlík, J. Šedová. Citelnou ztrátou byl odchod Jiřího Dohnala a B. Záhorského do ND 1946, poúnorová emigrace manželů Pravdových a pravidelně hostující L. Matouškové. Během Škodovy éry přišli do souboru ještě A. Myšková, M. Marešová, J. Hlinomaz, V. Ráž, J. Vala ad.
Vytyčený realistický, společensky angažovaný program, jímž chtělo divadlo aktivně spoluutvářet novou skutečnost a oslovovat především lidové publikum, se v prvých třech letech uskutečňoval pestrým repertoárem a diferencovanými režijními postupy. Hry se společenskokritickou tendencí (Steinbeck: O myších a lidech, 1945; Mahen: Mezi dvěma bouřkami; Ostrovskij: Bouře; Zapolska: Morálka paní Dulské – 1946; O’Casey: Juno a páv, 1947; Miller: Všichni moji synové; Suchý: Hrstka věrných – 1948) doplňovaly komedie klasické (Mérimée: Kočár nejsvětější svátosti; Moličre: Škola manželů, Domnělý paroháč – 1947; Shakespeare: Veselé paničky windsorské; Večer tříkrálový – 1946; Wilde: Jak je důležité míti Filipa, 1947) i novější (Kaufman, Hart: Přišel na večeři, s hereckou účastí J. Wericha, 1946). Významné místo zaujímala od počátku současná socialisticky tendenční dramatika včetně tzv. budovatelských her z dělnického prostředí (Stehlík: Vesnice Mladá, 1946; Bláha: Hodí se žít, 1947; Klíma: Na dosah ruky; Cach: DS 70 nevyjíždí – 1948; Stehlík: Mordová rokle, 1949 aj.). Inscenační styl charakterizovala neokázalá režie, životně věrohodné herectví a zjednodušené, někdy až obrazné výpravy J. Sládka (O myších a lidech). Paloušovy režie se vyznačovaly psychologickým prohloubením postav a smyslovou atmosférou jevištních obrazů (Steinbeck: O myších a lidech; O’Neill: Farma pod jilmy; Ostrovskij: Bouře – 1946), Ornest inklinoval ke komediální nadsázce a konverzačnímu stylu (Krupička: Velký styl; Fredro: Dámy a husaři – 1948), Škoda vyjadřoval pádně a zřetelně ideje (Moličre: Don Juan, 1945; Gorkij: Nepřátelé, 1949). V závěru 40. let se dramaturgické rozpětí pronikavě zúžilo: převládly propagandistické české a sovětské současné hry, domácí a ruská klasika.
1950 vystřídal Škodu, povolaného do činohry ND, K. Palouš (vedl divadlo do 1976). Se skupinou herců (Dubský, Jiránková, Kačírková, Lipský, Myšková, Smejkalová, Petrovická) odešel O. Ornest, jmenovaný ředitelem přetvořených MDP, do nichž vplynulo i Nové veseloherní divadlo. Značně oslabený soubor postupně doplnili L. Pešková, J. Vinklář, J. Dítětová, V. Kubánková, V. Taub ad. 1950–52 tu pracoval režisér M. Macháček. Dramaturgem se stal S. Machonin (1950–54). Do 1956 byly až na dvě výjimky uváděny pouze české, ruské a sovětské hry (Jirásek: Jan Roháč, 1949, obnoveno 1951; Cach: Duchcovský viadukt, 1950; Ostrovskij: Bouře, 1951; Klíma: Štěstí nepadá z nebe, 1952; Jariš: Boleslav I., 1952; Cach: Mostecká stávka, 1953; Ostrovskij: Les, 1953 – vše r: K. Palouš). RD aplikovalo metodu K. S. Stanislavského a stalo se jedním z hlavních propagátorů zjednodušeně vykládaného „systému“, který tu prosazovali i absoloventi moskevského GITISu, režiséři V. Adámek a E. Šmeralová (oba 1952–57; Kornijčuk: Chirurg Platon Krečet, 1953 aj.). Iluzivní jevištní projev stále více napodoboval vnější znaky životní skutečnosti. Důsledným naplňováním ideových a estetických postulátů socialistického realismu si RD vydobylo pozici vzorové scény, zahrnované přízní nejvyšších míst (ministr Z. Nejedlý) a veškeré kritické obce. 1953 přijalo oficálně protežované divadlo do svého názvu jméno Z. Nejedlého.
Po Machoninovi nastoupila do dramaturgie A. Urbanová (1954–61). Repertoár se v druhé polovině 50. let začal pozvolna rozšiřovat (např. Shakespeare: Macbeth, 1957; Brecht: Galileo Galilei, 1959). Schematickou dramatiku vystřídaly hry s problémovějšími tématy (Kohout: Taková láska, 1957; Pavlíček: Černá vlajka, 1958; Daněk: Pohled do očí, 1959; Kohout: Třetí sestra, 1960). 1957–58 omladili soubor absolventi DAMU (I. Devátá, Z. Dítě, M. Hlavica, E. Klepáčová, D. Klapka, J. Novotný, L. Trojan). 1958 nastoupil režisér F. Laurin (do 1981), který inscenoval zejm. současné hry. Dramaturgický vývoj ani personální obměna však nestačily na důsažnější proměnu jevištního stylu, z něhož se ojediněle vymykaly inscenace jako Taková láska nebo Pohled do očí. Dramatické a jevištní výboje českého divadla 60. let tu nenacházely odezvu. V souboru, do něhož v této dekádě postupně přišli V. Besser, J. Adamíra, B. Pastorek, J. Štěpničková, R. Merunková, L. Benešová, J. Pokorná, L. Potměšil a J. Kotrbová, se výrazně uplatňovali Adamíra, Dítětová, Kubánková, Štěpničková, Taub a Vinklář. Prohloubená psychologická charakteristika dospívala k obsažnějšímu zobrazení člověka (Miller: Vzpomínka na dva pondělky, r: K. Palouš, 1962; Osborne, Creighton: Epitaf George Dillona, r: F. Laurin, 1963; Dostojevskij: Idiot, r: K. Palouš, 1964; Williams: Léto a dým, r: J. Dalík, 1965; Dostojevskij: Bratři Karamazovi, r: K. Palouš, 1967). Oživující impulz přinesly lidové hry českého baroka, inscenované K. Paloušem se zdůvěrňující prostotou (Komedie o umučení, 1966; Komedie o hvězdě, 1967). Proměnu jevištních postupů provokovaly i české novinky (Jariš: Láska, 1969; Daněk: Dva na koni, jeden na oslu, 1971; Válka vypukne po přestávce, 1976; Fischerová: Hodina mezi psem a vlkem, 1979; Šotola: Cesta Karla IV. do Francie a zpět, 1979; Možná je na střeše kůň, 1980; Daněk: Chirurgie města N., 1981; Šotola: Bitva u Kreščaku, 1982 ad.). Nové podněty přineslo působení režisérů L. Pistoriuse (1971–87; O’Neill: Tak trochu básník, 1972; Gorin: Thyl Ulenspiegel, 1978; Fischerová: Hodina mezi psem a vlkem, s účastí hudební skupiny C.& K. Vokal – po několika reprízách zakázáno, 1979; Čechov: Racek, 1981) a I. Glance (1971–88; Saroyan: Čas tvého života, 1975; Anouilh: Antigona; Nestroy: Namlouvání a ženění – 1980), kteří usilovali o zdivadelnění jevištní poetiky a posléze i o etickou nonkonformitu. Soubor v 70. letech posílili herci J. Klem, M. Vančurová, J. Hartl, O. Sklenčka a V. Zavřel.
Ředitelem se po K. Paloušovi stal Z. Buchvaldek (1976–87). Koncepční dramaturgií V. Gallerové (1980–98) a M. Lázňovského (1984–92) a zřetelným divadelním i občanským názorem zaujalo v 80. letech RD přední místo mezi tzv. kamennými pražskými scénami. Inscenace L. Pistoriuse (Giraudoux: Ondina, tit. role M. Vančurová, 1982; Goldoni: Sluha dvou pánů, Truffaldino – J. Hartl, 1983; Calderón: Život je sen, Sigismundo – J. Hartl, Basilio – J. Adamíra, 1986; Enquist: Rodinný portrét, 1985) a I. Glance (Anouilh: Eurydika, 1983) se vyznačovaly emocionálně působivou obrazností, spoluutvářenou básnivými výpravami O. Schindlera (1981–90), pozoruhodnými hereckými kreacemi a akcentem na existenciální výpověď. Rozchod s realistickým programem zakladatelů dovršila koncepce opřená o principy a metody studiových divadel (týmová práce, otevřenost netradičním postupům, komunikace s divákem, prostorová experimentace, osobnostní herectví atd.). Prosazovala se v režiích M. Krobota (1984–90; Gorin: Poslední smrt Jonathana Swifta, 1984; Dorst: Merlin aneb Pustá zem, 1988, tit. role M. Hlavica, s účastí amatérského souboru Jak se vám jelo) a K. Kříže (angažován 1988, již předtím tu pohostinsky režírující – Gorkij: Dostigajev a jiní, 1980; Aucassin a Nicoletta, 1987). Tento program navazoval na tvorbu libereckého týmu Gallerová-Kříž-Malina ze 70. let. S tandemem Kříž-Gallerová trvale spolupracoval v RD (pozdějším Labyrintu) scénograf J. Malina. Studiové postupy byly zužitkovávány jak v inscenacích na domácí kukátkové scéně, tak především v inscenacích uváděných během rekonstrukce budovy v Paláci kultury, v Kulturním klubu Ženských domovů a v Junior klubu Na Chmelnici (Dursi: Bertoldo, r: M. Krobot; Greene, Gallerová, Krobot: Cesty s tetičkou – 1986 aj.). Tradičnější linii reprezentovala režijní práce J. Fréhara (1980–97; Preissová: Její pastorkyňa, 1986). V 80. letech se členy souboru stali herci I. Svobodová, M. Šplechtová, V. Vlčková, J. Hrušínský, P. Pavlovský, K. Pospíšil, P. Rímský, J. Schwarz, R. Stärz, L. Suchařípa, J. Vlasák, Z. Žák. Nonkonformní tvorba pokračovala za Fréharova ředitelování (1987–90) především Steigerwaldovými Dobovými tanci (r: M. Krobot, 1987) a tzv. děkabristickou trilogií (Radzinskij: Lunin, r: M. Krobot; Gribojedov: Hoře z rozumu, r: L. Pistorius; Korostyljov: Je světlý však můj žal, r: K. Kříž – 1987). Kulminovala publicistickými kolážemi kolektivu divadla Res publika aneb Jak jsme nezažili 20. léta (1988) a Res publica II aneb Tak jsme to zažili (1989). Na počátku listopadových událostí 1989 se RD stalo platformou koncentrující se divadelní fronty, jež tu na svém prvém shromáždění 18. 11. rozhodla o stávce a dalších akcích divadelníků proti komunistickému režimu.
Po Listopadu divadlo pokračovalo plynule ve svém uměleckém směřování. Dramaturgie již bez omezení udržovala živý kontakt se současnou světovou dramatikou. Po Dorstovi, Shepardovi (Láskou posedlí, 1988) a Pinterovi (Horáčtina, 1989) se objevil Taboriho Mein Kampf (r: J. Fréhar, 1990), Stoppardovy Travestie (r: K. Kříž, 1991), znovu Dorst (Fernando Krapp mi napsal dopis, r: P. Lébl j.h., 1992) ad. Z domácích zakázaných autorů byl po J. Topolovi (Hodina lásky) a I. Klímovi uveden V. Havel (Asanace, r: K. Kříž, čs. prem. 1990). Pro studiovou aktivitu, kterou ředitel K. Kříž (1991–97) a V. Gallerová chápali jako nedílnou součást živé divadelní tvorby, byly vytvořeny příznivější podmínky zbudováním experimentální scény v podzemí během další fáze rekonstrukce budovy (1991–92).
Komponovaným pořadem Vernisáž bylo 9. 1. 1992 otevřeno adaptované divadlo, přejmenované na Labyrint, umělecké centrum na levém břehu vltavském. K divadelní aktivitě přibyly další: výstavy, hudební pořady, dětské divadelní studio ad. Vedení divadla, otevřené novým uměleckým tendencím, přizvalo ke spolupráci mladé režiséry J. Bornu (Mrożek: Velvyslanec, 1991), P. Lébla (Tobiáš: Vojcev, 1992), E. McLarena (Hampton: Úplné zatmění, 1996). 1992 byla angažována režisérka H. Burešová a dramaturg Š. Otčenášek. Na variabilní studiové scéně byly inscenovány hudebně-literární kompozice z autorské dílny (Gallerová, Kříž: Křeč mladosti, 1992; Vondrovic, Cerha, Kříž: Veslo a růže, 1993; Shakespeare: Sonety, 1996) a dramatické texty v osobitých režijních interpretacích a prostorových řešeních (zejm. Grabbe: Don Juan a Faust, r: H. Burešová, 1992; dále např. Pinter: Měsíční svit, r: K. Kříž, 1994). Kultivované komediální inscenace H. Burešové (Šamberk: Boucharón, Já mám příjem, 1992; Žák: Škola základ života, 1994) vytvářely protiváhu „divadla náročného diváka“ (Eliot: Vražda v katedrále, r: H. Burešová; Schnitzler: Rej, r: M. Krobot – 1993; Euripides: Pokořitelé Tróje, r: K. Kříž, 1994; Roth, Lázňovský: Job, r: J. Fréhar; Shakespeare: Perikles, král tyrský, r: K. Kříž – 1995 ad.).
Počátkem 90. let pozbyl soubor mnoha herců (Adamíra, Černá, Devátá, Dítě, Dítětová, Hlavica, J. Hrušínský, Kazda, Klapka, Klepáčová, Kubánková, Marešová, Merunková, Schwarz, Šplechtová, Vančurová, Vlasák, Žák). Z nově angažovaných setrvali H. Bor, V. Hybnerová, S. Maršálek, A. Mihulová, Z. Palusga, B. Palusgová, M. Spurná, T. Petřík; krátce působili N. Boudová, V. Gajerová, J. Kodeš, S. Králová, K. Roden. Po dlouholeté spolupráci byla do svazku divadla 1991 přijata hudební skupina C.& K. Vokal, vedená J. Cerhou. Velké změny v souboru, trojí výměna majitelů objektu (restituenti, společnost Mirofilm, pražský magistrát) a úbytek diváků divadlo destabilizovaly. Prohlubující se konflikt mezi vedením a skupinou kolem H. Burešové a Š. Otčenáška skončil 1995 odchodem skupiny do Divadla v Dlouhé (spolu s ekonomkou D. Šálkovou a s herci I. Svobodovou, L. Čtvrtlíkem, M. Hanušem, M. Táborským, T. Turkem a J. Wohankou). Do angažmá se vrátil F. Kreuzmann, nově byli přijati K. Frejová, R. Jašków ad. Herecky i režijně oslabené divadlo nadále udržovalo náročný, divácky nepodbízivý dramaturgický kurz (Saalbachová: Taneční hodina, r: K. Kříž, 1995; Roth, Lázňovský: Job, r: J. Fréhar, 1995; Caldwell, Kirkland: Tabáková cesta, r: J. Fréhar, 1996; Witkiewicz: Matka, r: K. Kříž, 1997; Horváth: Don Juan se vrací z války, r: J. Fréhar, 1997). Výhrady zřizovatele, pražského magistrátu, vůči vedení divadla vedla k rezignaci K. Kříže (1997). Do funkce ředitele byl jmenován R. Kraus. První a poslední inscenací sez. 1997/98 a souboru vůbec se stala Vondrovicova adaptace Aristofanových komedií Božské Aristofanie (r: K. Kříž, 12. 11. 1997). Když magistrát zakoupil budovu, v rámci chystané rozsáhlé přestavby celého objektu právem zřizovatele 1998 soubor rozpustil. 1999 proběhly konkurzy na obsazení divadla, v nichž uspěl projekt D. Hrbka a M. Langa.
Literatura
Nesign.: Realistické divadlo a Divadlo satiry, DivZáp 1, 1945/46, s. 429; -O-: Svobodnému člověku ve svobodné společnosti, Divadlo 32, 1946, s. 192; I. Hollmann: K cestě Realistického divadla, DivZáp 3, 1948, s. 57; Z. Nejedlý: Realistické divadlo, Var 1, 1948/49, s. 321; O. Popp: Pět let práce Realistického divadla, Divadlo 1, 1949, s. 329; RDZN vzpomíná desátého výročí svého založení (příloha k programu Tylova Jana Husa), 1955; M. Obst: Realistické divadlo hledající, Divadlo 8, 1957, s. 767; 15 let práce RDZN, 1960; J. Císař: Mluvme o talentu, DN 6, 1962/63, č. 20, s. 4; 20 let RDZN, b. d.; 30 let RDZN, b. d.; M. Cikánek: O herectví a režii RD, Scéna 1, 1976, č. 12, s. 2; A. Fuchs: Proměny realismu, Scéna 5, 1980, č. 22, s. 3; RDZN 1975–1980, 1980; M. Obst: Švandovo divadlo 1881–1981, 1981; V. Königsmark: Proměny herectví a inscenačního stylu, Scéna 10, 1985, č. 23, s. 3; F. Štěpánek: Ve znaku současnost, tamtéž; RDZN 1945–1985, b. d.; E. Šormová: Realistické divadlo, in sb. Divadlo nové doby 1945–1948, 1990, s. 119; Realistické divadlo ZN – divadlo Labyrint 1985–1996, 1996; R. Erml: Stihomamem netrpím (rozhovor s K. Křížem) + Říkat lidem pravdu (rozhovor R. Krausem), DN 6, 1997, č. 17, s. 3; J. Machalická: Režisér Karel Kříž, 1999.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 227—231
