Poloprofesionální divadelní podnik působící v Brně 1942–44 na základě licence a pod záštitou kulturně politické akce Národního souručenství Radost ze života. Zakladatelem a vedoucím byl bývalý šéf, režisér a herec činohry ND v Brně a profesor brněnské Státní konzervatoře R. Walter. Již za působení na ústřední brněnské scéně pomýšlel zřídit divadlo, které by komorním repertoárem i provedením tvořilo jistou opozici této scéně. Ač tento projekt připravoval od 1938, kdy se svou manželkou, herečkou M. Waltrovou, z ND odešel, uskutečnil ho teprve uprostřed okupace, když pro to němečtí okupanti paradoxně vytvořili likvidací hlavní brněnské scény prostor. Jako odrazového můstku využil tzv. Domácích večerů dramatického oddělení konzervatoře, které byly z jeho popudu a pod jeho vedením od 1938 pořádány v Novém domově na Falkensteinerově (dnes Gorkého) ul. 43. Po zániku Zemského (Národního) divadla zájem o ně v brněnské veřejnosti prudce vzrostl a Walter uvolnil jejich těsné sepětí s výukou na konzervatoři. Na jaře 1942 je osamostatnil jako tzv. Komorní hry, které zahájily činnost v rámci Divadelního studia A. Turka, ale již od druhé premiéry působily jako podnik akce Radost ze života.
Právní postavení divadélka, opírajícího svou činnost o licenci, nikoli o provozovatelskou koncesi, neumožňovalo angažovat pevný soubor. Hlavní část ansámblu tvořili posluchači vyšších ročníků konzervatoře M. Doležal, M. Hynšt, Z. Kampf, J. Kmuníček, M. Pásek, R. Pellar, J. Rákosníková, Z. Rozsypalová, S. Skopal, Z. Vacek ad. K nim přibral Walter několik profesionálních herců, toho času bez angažmá, např. V. Poláčka, L. Přichystalovou, M. Rauschgoldovou, jakož i ochotníky, které vyškolil ve svém soukromém hereckém studiu, např. V. Fleischnera. Dominantní postavení v souboru zaujímali Walter, jeho žena Marie, dcera Olga a tchyně E. Pechová. Režíroval Walter, jeho žáci M. Hynšt a M. Pásek a příležitostní hosté D. Chalupa a M. Zejda.
KH koncipoval Walter jako divadlo, které mělo částečně nahradit zlikvidované ZD a po jeho eventuálním obnovení doplnit brněnskou divadelní produkci o komorní hry. Tematicky je soustředil k psychologické a etické problematice lidského života, stylově k psychologicko-realistické herecké a režijní metodě. Více než na vnější kresbě postavy záleželo Waltrovi na vnitřní přesvědčivosti její celkové charakteristiky. Oproti psychologicko-realistickému názoru z přelomu století usiloval ve shodě s expresionisty o emocionálně působivé umocnění předváděných příběhů, o vyjádření lidské psýchy ve stadiu citového úchvatu. Na těchto zásadách sjednotil podstatnou část inscenační tvorby. Jako dramaturg osvědčil nejšťastnější ruku při výběru děl německých klasiků (Goethe, Schiller, Hebbel, Hauptmann, Schönherr, Wedekind, Bahr). V úpravách Schillerova Valdštejna (1942) a Goethova Fausta (1943) stěsnal rozlehlé texty do rozměru jednovečerního představení. V obou také podal pozoruhodné herecké výkony, vystihnuv v psychice hrdinů expandující touhu po moci. Programově nejpříznačnějšími byly jeho inscenace Goethovy Ifigenie na Tauridě (1942), Hebbelovy Marie Magdaleny (1943) a Gygova prstenu (1944), akcentující otázku závaznosti nadřazené mravní normy pro jednání jednotlivce. Hauptmannův Bobří kožich (s M. Waltrovou jako Wolfovou, 1942) vyhrotil do expresionistické grotesky. Dramaturgicky vycházel vstříc mladé generaci jak svými inscenacemi Bahrových Dětí (1942) a Schönherrovy Tragédie dětí (1943), tak zejm. Wedekindovým Probuzením jara (r: M. Pásek, 1942). K tématu erotického procitání se v lyrické poloze připínala i Jarešova adaptace Rilkeho hříčky Takový už život je (r: D. Chalupa, 1943). Významné místo v repertoáru zaujímaly hry severských autorů (např. Ibsen: Stavitel Solness; Strindberg: Otec – 1943; Věřitelé, 1944), které se zásluhou hereckých výkonů manželů Waltrových staly divadelní událostí (stejně tak Pirandello: Jindřich IV., hl. role R. Walter, 1943). Z domácí tvorby byly uváděny hlavně hry méně známých a na oficiálních scénách nezavedených soudobých autorů (J. Drda, M. Kolář, V. Neff, J. a M. Tomanovi, Z. Vavřík aj.). Vynikající herecké výkony podávala také E. Pechová (např. v adaptaci Babičky B. Němcové, 1943), Z. Gräfová (např. Věra v Peterkově V posledním kole, 1943) a L. Přichystalová (např. Markétka ve Faustovi).
Navzdory krátkému trvání se KH staly platnou složkou brněnského kulturního života. Hned v první sezoně získaly oddané obecenstvo hlavně mezi mládeží. Pádně prokázaly oprávněnost i potřebu druhé brněnské činohry. Jejich program nalezl po 1945 pokračovatele v nově ustaveném Svobodném divadle, které převzalo provozovnu i většinu ansámblu.
Literatura
K. Tauš: Komorní hry RZŽ a konservatoř, Mor. noviny 24. 6. 1947; M. Pásek: Divadlo světlem a nadějí, in sb. Theater-Divadlo, 1965, s. 208; Z. Srna: Umělecký přednes R. Waltra, in: Rudolf Walter, Divadlo jednoho herce, 1970, s. 5; B. Srba: Z osudů českých divadel za nacistické okupace (1939–1945), in sb. Otázky divadla a filmu II, FF UJEP 1971, s. 191 + Komorní hry v Brně 1942–1944, Program SD Brno 58, 1986/87, s. 62 a pokr.; A. Závodský: O divadle v Brně za nacistické okupace, Dopisy R. Waltra K. Taušovi, Program SD Brno 44, 1972/73, březen, s. 15 a pokr. + Návraty Rudolfa Waltra ke komornímu typu divadla, in sb. Thalia Brunensis centenaria, Spisy FF UJEP č. 251, s. 93; H. Pospěchová: Po stopách úsilí o vznik druhé české scény v Brně, dipl. práce, FF UJEP 1986.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 213—214
