Divadlo Komedia (DK) založil 1923 bulvární spisovatel a podnikatel Felix Achilles de la Cámara (vl. jm. J. K. Cámara). Pronajal si divadelní sál v paláci Lucerna ve Vodičkově ul., kde předtím působil kabaret K. Hašlera. Původní stolové zařízení v parteru bylo nahrazeno řadami sedadel. Pro nové divadélko, jímž chtěl Cámara vytvořit podle francouzského vzoru bulvární scénu, angažoval 20členný soubor (Z. Bezručová, J. Hermanová, J. Janderová, M. Kindlová, L. Loužecká, M. Rýdlová-Lierová, B. Šámalová, A. Tichá, M. Marková-Nekolová, J. Benátský, P. Laichter, F. Merhaut, V. Merten, S. Razov, J. Rovenský, J. Sedláček, J. Skála, J. Vávra, B. Veverka ad.). Funkci uměleckého ředitele a vrchního režiséra svěřil J. Sedláčkovi, o scénickou výpravu se staral P. Laichter. Režírovali vedle Sedláčka herci A. Rýdl a J. Skála.
Provoz byl zahájen 14. 9. 1923 veselohrou M. Hennequinna a R. Cooluse Zvonění na poplach, které předcházela Cámarova (pseud. F. W. Qui Rit) jednoaktovka Rok bez lásky. Repertoár tvořily převážně oddechové, značně pokleslé frašky a komedie; vedle francouzských byly hojně zastoupeny americké, německé a rakouské, ale i starší české veselohry (Tyl: Děvče z předměstí, 1924; Šamberk: Jedenácté přikázání, 1923, Podskalák, 1924; Štolba: Na letním bytě, 1924). Interpretační styl, tíhnoucí k žánrové kresbě postav a zároveň k drsné komice, měl daleko k eleganci, šarmu a espritu Cámarových francouzských vzorů. Obecenstvo bylo lákáno již tituly her, slibujícími dráždivé erotické pikantérie (Když byla v ložnici tma; Výlet paní Berty do panenství, On podvádí svou ženu apod.). Dramaturgie, cele podřízená kasovním zřetelům, vycházela vstříc okruhu publika, jehož divadelní potřeby uspokojuje kýč. Velkého diváckého ohlasu dosáhla dramatizace Herrmannových Vdavek Nanynky Kulichové (1924, 63x). Nastudování lidové komedie F. Molnára Liliom (1924), které herecky i režijně předčilo ostatní inscenace, patřilo k nemnoha umělecky solidním výkonům divadla. Do druhé sezony vstupovala Komedia oslabena odchodem několika dobrých herců (J. Skála, A. Rýdl, M. Rýdlová-Lierová). Ve funkci uměleckého ředitele vystřídal J. Sedláčka od prosince 1924 R. Kautský. V souboru se objevilo několik nových členů, mj. M. Grossová, H. Haas, X. Longenová, J. Svobodová (provd. Májová), L. Theimerová a D. Želenský. Ohlášené komorní hry ukazovaly na změnu dramaturgického kurzu k hodnotnější dramatice a k orientaci na jinou skupinu publika. Nová linie, zahájená na podzim 1924 (dramatizace povídek L. Andrejeva Sedm oběšených; Sinclair: Zlato Niebelungů; Stroupežnický: Paní mincmistrová; Macháček: Ženichové; satirická groteska R. Krupičky Velký styl, r: J. Bor j. h.), se nesetkala s větším ohlasem u publika. Po nástupu F. Futuristy do funkce uměleckého ředitele koncem 1924 se v repertoáru prosadily jeho frašky a aktovky (např. Nesahejte Ferencovi na zoubek, Ferenc a jeho dobrodružství v Maroku, Ferenc – nosič bacilů, Zrovna jako na brabence leze láska na Ference). Futurista uplatnil svou razantní komiku, využívající i fyziognomie obličeje, v četných rolích v ostatním repertoáru, který byl do značné míry sestavován pro něho (Milínský v Macháčkových Ženiších, Radamant v Gallatově parodii Rytíř Šnoforius a princezna Mordulína, Arcivévoda v satiře Rody-Rody C. a k. vojenská sláva, v Nestroyově Lumpacivagabundovi, v Leblancově Ars'č'nu Lupinovi ad.). Do Futuristova jednoletého ředitelování spadala divácky úspěšná dramatizace Kuprinovy Jámy (1925, 84x). Naturalistickou sociálně laděnou hru z ruského nevěstince využilo DK k eroticky dráždivé podívané, která měla v jeho repertoáru pevné místo (Kamenský: Leda, 1924; Geyer, Ewers: Alraune; Leppin: Modrý cirkus – 1925; Mironová: Zkáza Jámy, 1926 – volné pokračování Jámy aj.). Vedle erotiky a sexu přišly na pořad drogy (Fischer: Diagnóza 16 aneb Kokain, 1924), divadlo hrůzy (de Lorde podle Mirbeaua: Zahrada muk, 1927) a okultismus (de la Cámara: Amonartas, 1927). DK uváděla též židovské frašky, v nichž komicky pojednané židovské prostředí a postavy byly zdrojem zábavy šovinistických měšťáků (Vdavky Lilky Grünové, Paní Popper tančí charleston, Hulda Pessl luští křížovku ad.). Na inscenacích se podílela i Cámarova choť J. Nikolská (do 1925 primabalerína ND) jednak jako tanečnice (kupř. ve večeru aktovek Kouzlo ženy, 1926), jednak jako choreografka tanečních čísel vesměs s poloobnaženými tanečnicemi, jež zvyšovaly atraktivnost představení.
Od 1926 byla sobotní odpoledne vyhrazena pro dětská představení, vesměs pohádky, v nichž herec V. Merten oživil oblíbenou postavičku Kašpárka.
DK často měnilo své zaměření. Těkalo od lidových her k bulvární produkci, jednou vsadilo na přitažlivost komika, podruhé na senzační námět, jindy na nyvý sentiment. Nahodile poskládaný repertoár byl natolik disparátní, že bránil vzniku stálejšího diváckého zázemí, nezbytného pro soukromý divadelní podnik. Herecké podání mělo kolísavou úroveň, trpělo nevyrovnaností jednotlivých výkonů, nedbalostí souhry, nezřídka frapantní neznalostí textu role.
Navzdory komerčnímu zaměření se DK nestalo příliš vyhledávanou scénou. Většina inscenací dosahovala překvapivě nízkého počtu repríz: ze 190 uvedených her bylo pouze 12 reprízováno více než dvacetkrát. Nedostatek obecenstva působil divadlu vážné finanční obtíže, situace se vyhrotila na jaře 1927. Vlastník paláce Lucerna M. Havel nehodlal obnovit nájemní smlouvu s ředitelem neprosperujícího divadelního podniku. Cámara se bezvýsledně snažil dosáhnout prodloužení, nakonec přislíbil ukončit činnost k 1. 6. 1927 a do konce července vyklidit prostory. 31. května vypukl v divadle požár za podivných okolností, které nebyly ani pozdějším šetřením objasněny. Zařízení divadla bylo téměř úplně zničeno. Nepojištěnému Cámarovi vznikly značné ztráty. Po několika svépomocných představeních, které soubor uspořádal ve StD a MD na Král. Vinohradech, DK definitivně zaniklo. Cámara se o divadelní podnikání už nepokusil.
Literatura
Sk: Nové divadlo v Praze, LN 16. 9. 1923; kk: Zahajovací představení divadla Komedie, ČS 18. 9. 1923 + Druhá premiéra v Komedii, ČS 23. 9. 1923 + Vdavky Nanynky Kulichovy, ČS 2. 1. 1924; St. L. [S. Lom]: Divadlo Komedia, ČS 2. 12. 1923; K. Engelmüller: Vdavky Nanynky Kulichovy, NP 25. 12. 1923 + Leda, NP 8. 1. 1924 + Děvče z předměstí, NP 22. 1. 1924 + Sedm oběšených, NP 4. 11. 1924; = [J. Vodák]: Liliom v Komedii, ČS 14. 3. 1924 + Politika na jevišti, ČS 10. 12. 1925 + Periferie Tylova, ČS 17. 3. 1926 + Večer v Komedii, ČS 24. 6. 1926 + Výškrabky, ČS 13. 7. 1926 + Zahrada muk, ČS 21. 1. 1927 + Dvojí zboží, ČS 1. 2. 1927 + Pokus, ČS 8. 4. 1927; jv. [J. Vodák]: Alruna a Máchův Máj, ČS 6. 5. 1924 + Dvě novinky, výstražná a politická, ČS 3. 9. 1924 + Dušičkové hry, ČS 4. 11. 1924 + Letní kus, ČS 5. 6. 1925 + Sabina s Gallatem, ČS 25. 10. 1925; MilNý [M. Novotný]: Velký styl, NL 1. 10. 1924 + Z jiného světa, NL 17. 3. 1925; -ns-: Požár divadla Komedie v Praze, Čs. divadlo 5, 1927, s. 131; V. M. Havel: Mé vzpomínky, 1993, s. 364.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 210—212
