Divadlo, známé pod neoficiálním názvem Kajetánské, založili na přelomu 1833–34 mladí národně uvědomělí intelektuálové (K. S. Amerling, F. Dittrich, V. Filípek, Fr. Hajniš, K. H. Mácha, F. J. Rubeš, K. Sabina, K. E. Tupý [B. Jablonský]) v čele s J. K. Tylem. Hlavním důvodem byla jejich nespokojenost se stavem českého divadelnictví, který neodpovídal potřebám formující se české národní pospolitosti. Bezprostředním impulzem bylo pak rozhodnutí stavovské dohlédací komise svěřit StD J. A. Stögrovi, bývalému řediteli vídeňského Theater in der Josefstadt, což vzbuzovalo obavy o osud českých představení. Vznik KD morálně i hmotně podpořili sympatizanti z řad vlasteneckých vrstev, velkou pomoc poskytl pražský měšťan J. D. Arbeiter, který nabídl prostory ve svém domě na Nových zámeckých schodech č. p. 193 (bývalý klášter teatinů neboli kajetánů) a opatřil i úřední povolení pro provozování her. Zemské místodržitelství udělilo během let 1835–37 celkem třikrát povolení ke hrám ve prospěch chudinského ústavu svatomikulášské farnosti; úhrnem bylo povoleno 22 představení.
Ochotníci svépomocí zbudovali v bývalém refektáři jednoduché dřevěné jeviště, které zabíralo asi třetinu podlouhlé místnosti. Prostor hledištní byl osazen deseti řadami lavic pro 80 diváků, míst k stání bylo kolem jednoho sta. Pořídili kulisové dekorace a základní kostýmní fundus. Činnost zahájili ještě bez úředního povolení
27. 7. 1834 představením pro zvané, na němž provedli Kotzebuovu aktovku Tři otcové najednou, Tylovu adaptaci Castelliho hříčky Oba šelmy a jednoaktovou veselohru J. N. Štěpánka Hastroš. Herecký soubor tvořili mladí autoři – přispěvatelé Květů, studenti (J. J. Kolár, J. Malý, J. Melichar, K. Püner, G. Silbernágl-Stříbrný, F. B. Trojan, K. V. Zap) i příslušníci různých profesí (K. Ježek, J. Kaška, Fr. Sák, J. J. Šemerer-Stránský). V dámské části se vedle členky sboru StD M. Forchheimové prosazovaly A. Forchheimová-Rajská, M. Nikolaiová-Hynková a E. Šomková. KD sehrálo asi 25 představení, zhruba třetinu pro zvané hosty, zbývající pro veřejnost. Dle povolovacího výměru mohlo hrát pouze tehdy, když se ve StD nekonala česká představení, tj. v masopustu a od konce května do konce září. Představení nesměla být veřejně ohlašována a směly se hrát pouze cenzurované, na profesionální scéně již uvedené kusy. Tato nařízení však nebyla důsledně dodržována.
První období (1834–35) se vyznačovalo poměrně zdařilou realizací programových představ, opřených o vizi národního rázu českého divadla, k němuž podle Tyla vedla cesta od domácí tvorby. Tyl budoval repertoár především z původních her, zejm. Klicperových (Žižkův meč, Lhář a jeho rod, Divotvorný klobouk, aktovky I dobré jitro, otče!, Každý něco pro vlast; patrně též Kytka a Veselohra na mostě). Z díla J. N. Štěpánka uváděl hry z venkovského a maloměstského prostředí (Hastroš, 1834; Pivovar v Sojkově, 1835; patrně též Berounské koláče, Čech a Němec). Sám přispěl adaptacemi cizích předloh (Castelli: Oba šelmy; Jeden za všechny a Domácí rozepře) a zlomkem z Fidlovačky (v quodlibetu Kytka mnohobarevná, 1835). Vyhýbal se obehraným dílům, v rámci úředního povolení sestavoval repertoár z novinek nebo z her dříve provedených, ale málo známých, které StD opomíjelo. Významné místo zaujímaly Kotzebuovy veselohry, jichž si Tyl vážil pro neobhroublou komiku a jimiž chtěl inspirovat soudobou českou veseloherní produkci (Tři otcové najednou, Zmatek nad zmatek, 1834). V quodlibetu Kytka mnohobarevná byly zařazeny ukázky z Raupachovy veselohry Pašerové, ze „hry ze života“ Žebrák a z báchorek F. Raimunda a A. Bäuerleho. Tylova snaha odpoutat české divadlo od dramaturgie vídeňské byla patrná ve volbě Kotzebua, Raupacha a Scriba (Třináctý plášť, 1835). Rovněž v rovině inscenační, zejm. v herectví, se projevovala snaha vzdálit se od cizích vzorů. Příprava představení byla pečlivá; počet zkoušek vyšší než ve StD. Mladí ochotníci rychle vyspívali v sebevědomé osobnosti (J. Kaška, A. Forchheimová-Rajská, K. V. Zap, J. Malý ad.).
Druhá fáze činnosti KD (1836–37) měla sestupný charakter: projevoval se ústup od původních východisek a jejich rozkolísání. Domácí tvorbu zastupoval pouze Klicperův Hadrián z Římsů a Rohovín Čtverrohý (1837); obě představení byla přijata chladně. Těžiště repertoáru se přesunulo k dramatice překladové. K nejvýznamnějším dramaturgickým činům patřilo uvedení falstaffovských scén z prvního dílu Shakespearova Jindřicha IV. v Tylově překladu (1936). Bylo uvedeno i Zkrocení zlé ženy v Schinkově adaptaci nazvané Faust II. aneb Tak se krotějí zlé ženské (1836, 1837). Ze současné zahraniční produkce Tyl volil především veselohry typu salonního (Raupach: Pašerové čili Schůzka u Kočičí hory, 1836) a historizujícího (Töpfer: Vévodův rozkaz, 1836; Both: Karla XII. navrácení se do vlasti, 1837), který se v dalším období stal nejoblíbenějším žánrem. Ztráta dramaturgické iniciativy KD vyvolala ochlazení mezi vlasteneckou inteligencí, která je 1836 opustila. Snaha přizpůsobit repertoár obecnému vkusu a tak přilákat místní lidové publikum neměla úspěch. Návštěvnost klesala a na jaře 1837 se už nevyplácelo hrát. Názorové třenice mezi Tylem a K. H. Máchou se vyhrotily a Mácha divadlo opustil. Tyl, atakován jeho příznivci, v září 1836 nakrátko odešel ke kočovnému německému souboru do pruského Slezska. Další významný člen souboru Tupý-Jablonský byl bídou donucen na jaře 1837 vstoupit do kláštera. Studenti, kteří po studiích nacházeli většinou zaměstnání mimo Prahu (Melichar, Stříbrný, Zap), rovněž odcházeli. J. J. Kolár, který se koncem 1836 vrátil z Uher do Prahy, našel při svém vstupu do souboru KD jen jeho trosky. Posledním představením byl Cunův Chytroušek (1837).
KD bylo prvým pokusem uplatnit nové metody divadelní činnosti a vytvořit nezávislý generační soubor s vyhraněnou koncepcí dramaturgie i inscenační práce. Dramaturgie se opírala o původní tvorbu a v oblasti interpretační se spíše než výrazné herecké osobnosti uplatňoval názorově spřízněný kolektiv. V tomto smyslu KD stálo na počátku historie českých generačních scén avantgardního zaměření.
Literatura
V. Filípek: J. K. Tyl, jeho snažení a působení, 1859; J. Kaška: Zápisky starého komedianta, Rodinná kronika 4, 1863/64, s. 13 a pokr., viz kniž. Kajetánské divadlo, 1937; M. Kačer: Repertoár českého divadla předbřeznového, dipl. práce, FF UK 1950 + K repertoáru Kajetánského divadla, Divadlo 3, 1952, s. 121; K. Janský: Repertoár Kajetánského divadla, in kat. Tylův herec, buditel a spisovatel Jan Kaška-Zbraslavský a jeho doba, 1952 + Karel Hynek Mácha, Život uchvatitele krásy, 1953, s. 221; sb. Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků, 1958, s. 142; B. Srba: České divadlo v Kajetánském domě na Malé Straně, dipl. práce, JAMU 1955 + K programovým koncepcím českého divadla ve 30. letech 19. století, rkp. 1966 + České divadlo vrcholné etapy národního obrození 1830–1851, rkp. 1967.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 202—203
