Rok po rozpuštění souboru Švandova divadla, jehož majitelé nemohli provoz nadále finančně udržet a smíchovskou scénu 1928 pronajali V. Burianovi, vzniklo na podzim 1929 Intimní divadlo. U jeho zrodu stáli bývalí členové Švandova divadla režisér J. Lébl a tajemnice A. Klaudová. Vůdčí roli v chystaném podniku měl J. Lébl, který pronajal v blízké Umělecké besedě sál, uvolněný po zániku Frejkova Moderního studia, a stal se ředitelem nového divadla. V souboru se shromáždila řada herců ze Švandova divadla (M. Buddeusová, provd. Léblová, L. Hašlerová, M. Nademlejnská, E. Pelzrová, M. Počepická, B. Rajská, M. Staňková, B. Kovář, A. Rajský, E. Šulc, J. Vasmut, Z. Vávra) a doplnili ho herci angažovaní z jiných divadel (I. Kubásková, J. Šára, K. Režný). Postupně přibyli ještě J. Holmová, G. Nezval, J. Rovenský, J. Škrdlant, A. Zíb ad. Pohostinsky spolupracoval herec R. Budil.
Léblův záměr vytvořit na levém vltavském břehu lidovou činohru pro publikum nižších středních vrstev ze Smíchova a Malé Strany bezprostředně navazoval na tradici smíchovské scény. Zároveň se Lébl hlásil i k náročnějšímu odkazu Švandova divadla, reprezentovanému cykly komorních her zejm. v popřevratových letech. ID vstupovalo do života jako přímý dědic a pokračovatel Švandova divadla, k němuž odkazovala jak personální kontinuita a působiště, tak dramaturgický program a inscenační projev, v neposlední řadě i název divadla (Švandovo divadlo též užívalo pojmenování ID). Režii se vedle Lébla věnovali J. Škrdlant a J. Vasmut. Autorem výprav byl F. Tichý, scénografický spolupracovník Švandova divadla ve 20. letech, později V. Tittelbach, J. Gabriel a V. Pavlík. Občas tu hostovali herci z jiných pražských scén (např. M. Gampeová, J. Steimar a B. Veverka).
První inscenace (Jerome: Lady Fanny a její služebnictvo; Sloboda: U čajového stolku – 1929) předznamenaly ráz produkce ID, které se brzy profilovalo jako veseloherní divadlo nevelkých dramaturgických nároků. Repertoár tvořily zahraniční veselohry staršího data (např. Verneuil: A přece si mne vezmeš; Pán z křesla č. 7 – 1929; Augier: Otec a syn; Caillavet, Flers, Rey: Rozkošná příhoda; Kadelburg: Cesta do pekel; Lengyel: Tanečnice; Engel, Horst: Modrá myška – 1930; Hennequin, Veber: Nemáte co zdanit; Kadelburg, Presber: Kaňka – 1931), z novějších pouze ty, které byly již hrány na jiných scénách (Maugham: Královská výsost, 1930). ID hojně uvádělo novinky druhořadých domácích autorů (Skružný: Falešná kočička, 1929; Lovotín: Veselá bída; Láska v nebezpečí; Jeřábková-Bečvářová: To neznáte Brodilku; Nejedlý: Chyba lávky; Pakosta: Imogena miluje; Skružný: To byla noc; Přibyl: Ztracená varta – 1930) či méně významné práce renomovanějších dramatiků (např. Werner: Láska je problém ožehavý, 1930). Pravidelnou položkou v repertoáru byly komedie a frašky z židovského prostředí (např. Golzové: Škraloupek paní Perelesové; Friedman, Lunzer: Ida Popper dělá kariéru; Kottow: Maison Grünwald ad.). ID exploatovalo i starší českou dramatiku (Štolba: Zlatá rybka, 1929; Svoboda: Směry života, 1930). Světovou komediografickou tvorbu zastupoval pouze Moličrův Amfitryon (1930).
Literárně náročnější či tematicky závažnější dramata, zařazovaná do tzv. Komorních her (např. Bruckner: Choroby mládí; Bahr: Koncert; Maria: Dolfa; Synek: Kariéra – 1930), se objevovala sporadicky. Svědčila sice o vyšších uměleckých ambicích, ale nestala se dostatečnou protiváhou lehkého hlavního programu. Pokus oživit slavné smíchovské divadelní cykly Máje z 90. let postrádal jejich průbojnost a byl vnímán jako cosi archaického (Svoboda: Matčiny starosti, 1931).
V březnu 1930 provedla pod hlavičkou ID skupina mladých divadelníků, vedená M. Hlávkou a v jeho režii, Nezvalova Edisona a dvě jednoaktovky (San Secondo: Návrat; O’Neill: Pod karibským měsícem). Inspirace Burianovým voicebandem v Edisonovi a lyricky náladové ztvárnění Návratu manifestovaly přináležitost k básnickému pojetí divadla. Tímto slibným pořadem však aktivita skupiny skončila.
Zpočátku příznivě přijímané ID záhy ztratilo kredit. U kritiky zejm. pokleslou dramaturgií (Slavíková: Slečna Mňau; Bartoš: Jak se Mařka zamilovala aj.) a netvůrčím vegetováním, u obecenstva krotkou divadelní zábavou, jež nebyla s to obstát v konkurenci velkoměstského bulváru, který nabízelo 1929 otevřené Komorní divadlo, disponující přitažlivými hereckými hvězdami. Ty ID chyběly a soukromá nesubvencovaná scéna neměla ani dostatek prostředků, aby si mohla zajistit nové atraktivní kusy. Tato omezení spolu s nevyhraněnou koncepcí lidové činohry propůjčovala ID víc charakter předměstské scény než moderního zábavného divadla. Úbytek publika, který se prohluboval v letech krize, nezastavily ani tituly červené knihovny (např. Glynnová: Jeho chvíle). Po řadě nezdarů a za vzrůstajících hospodářských problémů Lébl na podzim 1931 pronájem sálu neprodloužil a z ID odešel. Spolu s ním je opustila i řada herců.
Vedení obměněného souboru, jehož členy se stali E. Budlovská, J. Janderová, M. Rovenská, A. Marek, V. Kotalík, V. Šámal, převzali herci J. Rovenský a J. Příhoda. Sez. 1931/32 zahájili Vrbského a Zoulkovou veselohrou Snadno a rychle za slabého diváckého zájmu. Počet hracích termínů proto snížili na čtyři dny v týdnu. Nové vedení se snažilo přilákat obecenstvo nejprve osvědčenou veselohrou renomovaného dramatika (Langer: Velbloud uchem jehly) a sentimentálním vlasteneckým kusem (Šamberk: K. H. Borovský), pak operetou (Piskáček: Bruck kontra Spitz), oblíbeným komikem (E. Fiala v tit. roli Opluštilovy a Konvalinkovy frašky Datel na semaforu) a nakonec triviálními tituly (Eliščina svatební noc, Závaží a letadlo apod.) a kašpárkiádami pro děti. Úspěch se však nedostavil a neprosperující divadlo počátkem 1932 zaniklo.
Literatura
AMP. [A. M. Píša]: Intimní divadlo zahajuje, PL 18. 9. 1929; f.č.: Nová pražská scéna, Venkov 22. 9. 1929; MilNý [M. Novotný]: Brucknerů jako hub po dešti, NL 21. 1. 1930 + Hra o přepracovaných soudcích, NL 12. 4. 1930 + V Intimním divadle, NL 24. 4. 1930 + Manželé, loutky, tanečnice, NL 11. 5. 1930 + Intimní horká sezona, NL 11. 6. 1930 + Werner v Intimním, NL 21. 10. 1930; M. Rutte: Tři nokturna, NL 26. 3. 1930; –ll-: Před Giraudouxem, NL 28. 2. 1931; jt. [J. Trojan]: Intimní divadlo, PL 3. 10. 1931.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 186—187
