Zřízení stálého operetního divadla v Karlíně bylo výsledkem divadelní reorganizace uskutečněné před zahájením sez. 1945/46. Nově ustavené operetě byla přidělena jedna z největších pražských divadelních budov (postavena 1881 pro varietní a cirkusové produkce, 1897 adaptovaná F. Ohmannem pro divadelní provoz; hlediště pro 1500 diváků), která byla do 1939 pro divadlo využívána nepravidelně. 1939–44 zde pod názvem Prozatímní divadlo hrála činohra ND, 1944–45 soubor MD na Král. Vinohradech.
Divadlo v Karlíně, včleněné do Družstva divadel práce pod vedením E. F. Buriana, pod jehož ochranu se uchýlila skupina operetních umělců, zahájilo 3. 10. 1945 Frimlovým Králem tuláků v Burianově osobité úpravě a režii. Čelnými sólisty početného souboru byli H. Hoffmannová, V. Petrová, L. Slaná, V. Severinová, G. Třešňáková, D. Čáslavský, J. Frank, O. Motyčka, Z. Olšovský, F. Voborský, B. Vronský, později J. Pospíšil. Po rozpadu Družstva v lednu 1946 Burian nadále řídil pouze Divadlo D a ředitelem HDK se stal A. Holzinger. Autonomní činnost tu vyvíjelo Taneční divadlo. Od sez. 1946/47 bylo provozovatelem divadla Družstvo zaměstnanců, pak Družstvo Komické zpěvohry, jemuž předsedal M. Kouřil. Holzinger navázal na Burianovu zahajovací inscenaci uváděním klasických operet v soudobých, povětšinou parodických úpravách (např. Offenbach: Krásná Helena, 1947), které měly operetu, tehdy oficiálně považovanou za produkt úpadkové měsťácké kultury, přizpůsobit novým ideovým požadavkům. Inscenoval také klasické operety v tradiční podobě. Volání po zpěvohře nového typu se snažil vyhovět uváděním původních novinek (satirická hudební veselohra Maška a Krejčových Nic se nestalo, 1947). Pro nezájem obecenstva o tento program se divadlo na jaře 1947 ocitlo ve vážných ekonomických potížích. Finančně je sanoval H. Kraus, který se poté stal ředitelem. Zavedl úsporný režim, zredukoval soubor a navzdory oficiálním požadavkům uváděl osvědčené operety v tradičním pojetí. Nedlouho po únoru 1948 byl sesazen.
K mnoha změnám došlo na počátku sez. 1948/49. Provozovatelem karlínské scény se stalo Ústředí divadel Umění lidu (1948–50), ředitelem byl jmenován herec F. Bartoš. Po zániku Divadla O. Nového sem přešel O. Nový (1948–50) a ze zaniklého Divadla V+W J. Werich s velkou částí souboru (S. Červená, L. Hermanová, F. Černý, R. Cortéz, V. Trégl ad.), s orchestrem K. Vlacha (do 1953) a s inscenací Divotvorného hrnce (V+W úprava amerického muzikálu Finian’s Rainbow B. Lanea a E. Y. Harburga), která se hrála s mimořádným diváckým ohlasem ještě dvě sezony (přes 300 repríz). Uměleckým šéfem byl J. Werich (1948–51). V repertoáru dominovaly hudební komedie a hry se zpěvy, režírované většinou O. Novým (např. Webster, Macourek: Plukovník chce spát, 1949; Stepień, Traxler: Moje žena Penelopa, 1950).
Před sez. 1950/51 bylo divadlo převedeno pod Čs. státní film, který již provozoval Divadlo filmového studia v paláci U Nováků. Funkci ředitele obou divadel zastával režisér T. Šeřínský. Jako dramaturg přešel do Karlína F. Rachlík, který se podílel s Werichem na uměleckém vedení. Choreografem byl B. Füsseger, sbormistrem D. Brázda, který od 1952 působil jako dirigent. Sezonu zahájila nová verze Radokovy inscenace Šamberkova Jedenáctého přikázání z Divadla filmového studia. První premiérou za nové správy byla revue V+W Nebe na zemi s novou hudbou V. Trojana a v režii J. Frejky, v červnu 1950 sesazeného z funkce ředitele pražských Městských divadel. 1951 byl angažován jako režisér (Kovner, Adujev: Akulina; Tyl: Paní Marjánka, matka pluku, h: V. Trojan – 1951; Dolidze: Keto a Kote; Nezval: Schovávaná na schodech – 1952). Do souboru přibyli činoherci J. Adamová, V. Boček, O. Korbelář, V. Ráž, J. Steimarová a V. Burian, který se po pětiletém dispenzu vrátil na jeviště v Nebi na zemi. Frejka své působení, provázené útoky a štvanicemi, ukončil 1952 sebevraždou.
Od sez. 1951/52 provozovalo HDK hlavní město Praha, ve vedení se vystřídali operní zpěvačka M. Budíková a operetní herec O. Motyčka. Počátkem 50. let se ještě uváděly hry se zpěvy a hudební adaptace veseloher. Po Frejkově smrti tu režíroval A. Radok (Nestroy: Lumpacivagabundus, 1952), V. Kašlík (Nezval: Tři mušketýři, 1953) a K. Konstantin (Zrotal, Flosman: Zavinil to Ferkl?, 1953). Koncem 1952 DDR radikálně odmítla praxi nahrazování klasických operet hrami se zpěvy a doporučila, aby se HDK stalo vzorovou scénou klasické operety. Nastudováním Hervého Mam’zelle Nitouche ve vlastní úpravě (354 repríz) se 1953 do Karlína vrátil jako režisér a herec O. Nový (dvojrole Célestin/Floridor). U dirigentského pultu se střídali D. Brázda a K. Vlach, choreografie byla dílem B. Füssegera a M. Chaufour, výpravy navrhovali J. Gabriel, J. Svoboda, F. Tröster ad.
Po letech provozovatelských a personálních změn se 1954 situace stabilizovala: ředitelem se stal J. Lébl (do 1961) a divadlo bylo postátněno (1958 se stalo městskou scénou). Lébl postavil do centra klasickou operetu (Strauss: Cikánský baron, 1954; Offenbach: Orfeus v podsvětí; Millöcker: Žebravý student – 1955; Lehár: Paganini; Suppé: Boccaccio – 1956; Zeller: Ptáčník; Strauss: Netopýr – 1957; Offenbach: Madame Favart; Kálmán: Čardášová princezna, 1958 ad.). Současnou zahraniční tvorbu zastupovaly zejm. tituly sovětské (Dunajevskij: Bílý akát, 1957; Šostakovič: Moskva – Střemšinky, 1959).
Režírovali umělecký šéf O. Nový (1954–60; Orfeus v podsvětí; Netopýr, s F. Paulem; Bílý akát), F. Paul (Cikánský baron, Žebravý student, Paganini, Ptáčník), F. Voborský (Nedbal: Polská krev, 1956), J. Fiedler (Boccaccio, Madame Favart). Do poloviny 50. let angažoval Lébl plejádu současných i budoucích operetních hvězd: N. Gaierovou, H. Loubalovou, V. Macků, J. Marešovou, D. Rosíkovou, S. Součkovou, E. Šenkovou, K. Fialu, K. Jahna, M. Holcmana, M. Karpíška, R. Pellara, později M. Zavřela, J. Koníčkovou ad. 1958 se objevily první evropské muzikály (Kawan: Skandál v Lisabonu; Kramer, Garinei, Giovannini: Když je v Římě neděle). Jako choreograf nadále působil B. Füsseger (do 1969), dirigovali R. Kvasnica a F. Vajnar (1955–60), autorem výprav byl nejčastěji F. Tröster, dále J. Gabriel, M. Ditrich ad., kostýmy navrhoval zejm. J. Skalický, také J. Hirschová, J. Konečná, E. Krumbachová, J. Kropáček, M. Pokorný ad.
Za vedení režiséra R. Vedrala (1961–64) klasická opereta (Offenbach: Krásná Helena, 1961; Šestá žena Modrovousova, 1963; Sullivan, Gilbert: Gondoliéři, 1962) ustoupila hudebním komediím (Mankowitz, Norman: Bleší trh, 1963; Garinei, Giovannini: Rugantino, dítě Říma, 1964), brechtovským titulům (Slavné město Mahagony; Žebrácká opera – 1963), původní domácí tvorbě (Fried: Slavnost v Harlemu; Andrašovan: Panská volenka – 1961; Vacek, Mareš: Vítr ve vlasech, 1962) a starším osvědčeným dílům (V+W: Kat a blázen, s M. Horníčkem a M. Kopeckým; Auberto: Fra Diavolo – 1962; Tyl, Trojan: Paní Marjánka, matka pluku, 1963). 1962 Vedral poskytl zázemí autorské inscenaci M. Kopeckého a M. Horníčka Tvrďák.
1963 bylo k HDK připojeno nuselské Divadlo na Fidlovačce, z něhož do souboru přešli L. Krečmer, J. Sedliský a M. Nováková. Karlínský repertoár sestával z výpravných titulů světové tvorby klasické i současné, nuselský z původní tvorby domácí a z českých meziválečných operet. 1962 se do Karlína vrátil K. Vlach se svým orchestrem. Přizpůsobil se novým směrům populární hudby a muzikálovým partiturám a až do 1980 byl hlavním nositelem tradice Osvobozeného divadla při pravidelném uvádění revuí V + W. Symfonický orchestr, 1965–69 řízený D. Brázdou, se uplatňoval zejm. v inscenacích operetních. Dirigoval M. Uzelac (1963–88), později P. Vondruška (1967–77).
Za ředitele L. Žáčka (1964–70) a dramaturga J. Hacha se karlínské divadlo stalo moderní scénou, schopnou uvádět vedle výpravných operet i velké anglické a americké muzikály. Této dvojí profilaci Žáček podřídil doplnění souboru o nové síly (V. Beranová, P. Břínková, H. Talpová, V. Vlková, M. Zahrynowská, R. Gabzdyl, K. Hábl, V. Kadlec, L. Kaltofen, J. Koutný, Z. Matouš, L. Županič). V muzikálech hostovali interpreti populární hudby (např. E. Pilarová, Y. Simonová, R. Cortéz, M. Chladil, J. Laufer, V. Neckář ad.). Výpravné inscenace světových muzikálů vyšly z domácí tradice hudební komedie s důrazem na syntetické herectví (Loewe, Lerner: My Fair Lady, 1964; Porter: Kankán, 1965; Herman, Stewart: Hello, Dolly, 1966; Porter: Líbej mě, Katko; Wasserman, Leigh: Muž jménem La Mancha – 1967; Bernstein: West Side Story, 1970).
Na nuselské scéně se častěji hrály původní české a slovenské hudební komedie a minimuzikály (Ondráček, Schneider: Pro Petra a Lucii; Jakoubek, Walló: Král zlatokopů – 1967; Jakoubek, Dryer: Řehtačka; Borovec, Marat: Otec, matka, Jan a Katka – 1968; Vomáčka, Jedličková: Hledá se panic, 1969). Na hlavní karlínskou scénu pronikli Ondráčkovi a Schneiderovi Gentlemani (1967) a satirická hudební komedie J. Melíška a V. Rohleny Pan Alcron vdává dceru (1968), později přičtená k tíži tehdejšímu vedení. V repertoáru se uplatnily i oblíbené starší, často aktualizované lidové operety (Piskáček: Perly panny Serafínky, 1967; Beneš: Na tý louce zelený; Hašler: Podskalák – 1968; Beneš: Uličnice, 1969). Méně zastoupená klasická opereta ožívala v nekonvenčních inscenacích (Friml: Tři mušketýři, 1967; Lehár: Země úsměvů, 1968). Vedle kmenových režisérů O. Haase (1965–80), L. Spáčila (1961–72) a R. Vedrala pohostinsky režírovali K. Jernek, S. Regal, F. Paul aj.
Po sesazení Žáčka normalizátory v červenci 1970 byl v únoru 1971 jmenován ředitelem J. Janda (do 1977), dramaturgem se stal L. Šterc (1971–91). Odešel R. Vedral a šéf výpravy J. Rott, zemřel J. Hach. Šéfem symfonického orchestru byl od srpna 1968 M. Homolka, v činnosti pokračoval Vlachův orchestr. V 70. letech se profil obou scén vyhranil ještě zřetelněji. V Karlíně, odkud vymizely anglické a americké muzikály (posledním byla Kernova Loď komediantů, 1972) i nová domácí tvorba, dominovala klasická opereta (Offenbach: Orfeus v podsvětí, 1971; Friml: Španělská vyzvědačka, 1973; Nedbal: Polská krev; Strauss: Netopýr; Lehár: Veselá vdova – 1974; Friml: Rose Marie, 1975; Zeller: Ptáčník, 1976; Strauss: Noc v Benátkách, 1977; Lehár: Paganini, 1978). Často se hrála díla autorů z komunistického bloku (Ešpaj: Sedmé nebe, 1971; Dunajevskij: Bílý akát, 1974; Chadžijev: Cyrano z Bergeraku, 1976; Žurbin, Jurij: Orfeus a Eurydika, 1977; Natschinski: Casanova, 1979). Světový muzikál se vrátil koncem 70. let (Kander, Masteroff: Kabaret, r: K. Jernek, 1978; Rodgers, Hammerstein: Oklahoma, r: O. Haas, 1979). Byla navázána spolupráce s operetními scénami z Berlína, Varšavy, Moskvy, Bratislavy, Budapešti a Sofie a společně se produkovaly operetní koncerty. Největší pražský divadelní prostor byl občas využíván pro estrády (včetně televizních) a pro vystoupení pěveckých a tanečních zahraničních souborů (Alexandrovci apod.). Nuselská scéna uváděla původní české novinky, které spolu s meziválečnými operetami (Piskáček: Tulák John, 1973; Jankovec: Srdce v rákosí, 1974 ad.) nabízely kvalitativně proměnlivou lidovou zábavu. Výjimku tvořilo jen několik inscenací (např. Chaseová, Karel: Harvey a já, 1972; Zahradník: Mazlíčkové, 1974; Brabec: Manon, 1975; Fischer, Jedličková: Trhani, 1977; Petr, Aplt: Robin Hood, 1978). Komik J. Štercl tu vytvořil Šebastiánem Katzelmacherem (Longen: C. k. polní maršálek, h: F. Živný, r: M. Nesvadba j. h., 1977) jednu z mála svých celovečerních rolí. V sezoně se uvádělo 6–7 premiér, často režírovali hosté (I. Glanc, F. Kordula, F. Laurin, R. Mihula, K. Pokorný, V. Tomšovský). Soubor se generačně obměnil, sólisty Léblovy éry postupně nahrazovali mladí (H. Cihelníková, L. Kozderková, G. Macků, J. Soběhartová, B. Vítková, K. Bláha, K. Gult, L. Žídek ad.), kteří si brzo získali diváckou přízeň.
Za ředitele V. Čeňka (1977–80), který přišel z odboru kultury NV Praha, byl v červenci 1978 zastaven provoz zastaralé, technicky nevyhovující nuselské scény (elektrické rozvody 120 V, dřevěné stěny, chyběla protipožární stěna mezi hledištěm a jevištěm). Již na podzim začaly dílčí opravy; mělo tu pak hrát Realistické divadlo v době oprav smíchovské scény, z projektu však sešlo a neobsazená budova dlouhá léta chátrala. Její rekonstrukci uskutečnila až Nadace Fidlovačka (1995–98).
Od 1980 byl ředitelem HDK A. Hardt. Uměleckým šéfem se stal režisér M. Weimann (1981–87), šéfem baletu Z. Prokeš (1983–90), dramaturgii posílila překladatelka E. Bezděková (1985–89). Po zrušení SDS bylo k HDK administrativně připojeno divadlo Semafor (1981–90), které normalizační kuratela zachránila před hrozícím zrušením a do jisté míry zaštítila i J. Suchého. Počet premiér se snížil na 3–4 v sezoně. Z původních novinek byla nastudována Brabcova a Markovova adaptace Chevallierových Zvonokosů a Pohádka mého života I. T. Havlů a Z. Marata (obě 1983). K úspěšné inscenaci Hello, Dolly (r: K. Jernek, 1982) přibylo v druhé polovině 80. let zásluhou režiséra P. Novotného (uměl. šéf 1987–90) a dirigenta A. Moulíka (od 1986) několik zahraničních muzikálů v čs. premiérách (Styne, Merill: Někdo to rád horké; Doga, Lotjanu: Cikáni jdou do nebe – 1986; rockový muzikál Vlci M. Várkonyie a T. Miklócse, uvedený v Edenu 1988; Allen: Zahrej to znovu, Same, 1989). Linii operetní nadále tvořila tradiční díla v konvenčním inscenačním tvaru (Lehár: Země úsměvů, 1983; Offenbach: Velkovévodkyně z Gerolsteinu, 1986; Nedbal: Polská krev, 1987). Během 80. let byli angažováni mladí interpreti, splňující nároky syntetického žánru (D. Pecková, M. Filová, S. Fořtová, Z. Jandová, J. Ježek). Hostovali zpěváci pop-music (např. N. Urbánková v Kabaretu), členové Semaforu (J. Suchý a J. Molavcová v revui V + W Golem, 1977; J. Paulová v roli Sugar v muzikálu Někdo to rád horké, 1986; J. Dvořák v roli vodníka Čochtana v muzikálu Divotvorný hrnec, 1991) ad.
Do 1989 si HDK udržovalo přední pozici v operetním a muzikálovém oboru, bylo velkoměstskou scénou s vazbami na média, často úspěšně hostovalo v zahraničí. Vysokou návštěvnost a reprízovost zajišťovaly také organizované zájezdy diváků z celé republiky. Zhroucení tohoto systému po listopadu 1989 zásadně přispělo k obrovskému propadu návštěvnosti, do něhož divadlo přivedl ředitel Z. Pospíšil (1990–93), někdejší režisér divadla Husa na provázku. Po návratu ze švýcarského exilu hodlal transformovat HDK po vzoru světových muzikálových divadel. Akcentoval efektní výpravu, pěstoval kult hvězd a bombastickou reklamu. Ač deklaroval muzikálově operetní podvojnost repertoáru, operetní soubor fakticky zlikvidoval (pracovněprávní spory z let 1990–93 měly nezřídka soudní dohru). Mezi propuštěnými byli šéfdirigent M. Homolka, dirigent A. Moulík, sbormistryně I. Pluháčková, dramaturg L. Šterc, sólisté P. Břínková, V. Vlková, K. Fiala, V. Kadlec, J. Ježek. Dramaturgem se stal režisér E. Sokolovský (1991), byla angažována řada spíše muzikálových herců (Y. Blanarovičová, L. Loubalová, L. Molínová, V. Peterková, R. Kuba, Z. Mahdal, P. Trávníček), operetu posílila I. Dufková, která přešla mezi sólisty ze sboru. Jako choreograf působil P. Boria (1990–92), šéfdirigentem se 1991 stal M. Formáček. Po výpravné verzi Uhdeho a Štědroňovy Pohádky máje (r: Z. Pospíšil, 1991) nastal příklon k bulvárním komediím se zpěvy (Camolleti: Povečeříme v posteli, 1992) a k lidovým operetám (Hašler: Podskalák; Beneš: Na tý louce zelený – 1992). Z klasických operet byl v české a německé verzi nastudován Straussův Cikánský baron (1991, 1992) a Kálmánova Čardášová princezna (1992). V sez. 1992/93 byla uvedena do provozu studiová scéna Karlínek, kde se hrály obhroublé komedie (Kuba: Tibetské lepidlo, 1993) a kabaretní pořady (Urbánek: Za císaře pána a jeho rodinu, 1993). Zvyšující se náklady na neprosperující repertoárovou operetní a muzikálovou scénu přiměly zřizovatele HDK, pražský magistrát, jednat s nezávislými komerčními muzikálovými produkcemi, jimž v Praze chyběly prostory a které po celá 90. léta opakovaně usilovaly o HDK, kam občas pronikly, ale trvale ho nezískaly (taneční skupina UNO tu produkovala Bernsteinovu West Side Story, 1993; A. Novák muzikál Bareše a Vrby 451 stupňů Fahrenheita, 1994 aj.).
1993 se stal ředitelem herec L. Županič (Pospíšil spáchal v divadle sebevraždu), do dramaturgie nastoupila I. Vadlejchová, choreografem se 1994 stal J. Hartmann, scénograficky pravidelně spolupracuje I. Žídek ml. a kostýmní výtvarnice I. Greifová, jako sbormistr I. Pluháčková, jako šéfdirigent se 1997 vrátil A. Moulík. Županič stabilizoval vnitřní poměry divadla a částečně zrekonstruoval stálý, převážně operetní soubor (K. Bláha, M. Grisa, P. Millerová, J. Oplt, R. Šicho, R. Škoda, L. Vondráčková, V. Vostarek; k muzikálovým hercům patřili M. Dolinová, S. Nálepková, L. Olšovský), občas posilovaný hosty (J. Marková, B. Maršík). Zavedl inscenování muzikálů v samostatných produkcích s pravidelnou účastí významných, na mateřských scénách někdy nevyužívaných herců (J. Adamová, Y. Blanarovičová, V. Brabec, K. Brožová, R. Brzobohatý, Z. Fric, J. Langmajer, L. Lipský, J. Molavcová, J. Přeučil, V. Sloup, L. Vaculík, V. Zavřel ad.). Stěžejní role hrál též Županič. Za uměleckého šéfa P. Trávníčka (1993–95) končila linie pokleslých hudebních komedií a bulvárních úprav klasických operet (Hervé: Mam’zelle Nitouche, 1993). Županič dal prostor původním revuálním swingovým retromuzikálům (Vačkář, Kořínek, Havelka: Má férová Josefína, podle Vančurovy veselohry; Oplustil, Trávníček, Vondrovic: Zasněžená romance – 1994; Bednář: Superhvězda Mařenka s G. Macků, 1996; Oplustil: Sny z Nového Yorku, 1997) a efektním inscenacím klasických amerických muzikálů (Loewe, Lerner: My Fair Lady s Y. Blanarovičovou, 1995; Herman, Stewart: Hello, Dolly s J. Molavcovou, 1996; Styne, Stone, Merrill: Někdo to rád horké, 1997 – vše r: P. Novotný; Loesser, Burrows: Prezidentem snadno a rychle, r: E. Sokolovský, 1995). Muzikálové projekty vrátily HDK na špičku hudebních divadel i vysokou návštěvnost. Klasická opereta navzdory inovacím hostujících režisérů O. Ševčíka (Strauss: Noc v Benátkách, 1993; Lehár: Paganini, 1994) a P. Kracika (Strauss: Netopýr, 1997) i domácího L. Žídka (Lehár: Veselá vdova, 1996) zůstávala na druhém místě.
Karlínek propůjčilo HDK od sez. 1995/96 Semaforu, vypovězenému restituentem z dosavadního působiště ve Stýblově pasáži.
Literatura
J. Träger: Nové vítězství Nezvalovy poezie, LitN 1, 1952, č. 32, s. 4, I. Růžička: V hledišti divadla v Karlíně, DN 2, 1958/59, č. 17–18, s. 10; J. Bajer: Karlínské problémy a perspektivy, DN 6, 1962/63, č. 4, s. 1; F. Rachlík: O přetvářce a domněnce, rkp. 1977, DÚk, s. 309; L. Šterc: Sto let budovy karlínského varieté, rkp. 1981, rozmn. HDK 1997 + Mýma očima aneb O lidech kolem karlínského divadla, rkp. 1991, rozmn. HDK 1997; J. Herman: E. F. Burian – Karlín – Opereta, Scéna 10, 1985, č. 20, s. 7 + Nejen karlínské problémy po 40 letech, Scéna 11, 1986, č. 9, s. 7 + Hudební divadlo v Karlíně se probudilo?, DN 2, 1993, č. 11, s. 2 + České muzikálové herectví, DN 4, 1995, č. 2, s. 1 + Opereta versus muzikál, DN 5, 1996, č. 19, s. 1; L. Šterc, P. Jánská: Aby nám to lépe mluvilo, zpívalo a tančilo, Scéna 14, 1989, č. 9, s. 1; L. Petišková: Jiří Frejka v MDP, in: Divadlo nové doby 1945–1948, 1990, s. 318; J. Machalická: České hudební divadlo od Bacha po Vlacha, DN 1, 1992, č. 16, s. 4 + Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co, SaD 3, 1992, č. 8, s. 70 + Jak dál v HDK, LD 19. 3. 1993 + Potíže s hudebním divadlem (v Karlíně), SaD 4, 1993, č. 4, s. 31 + Jako housky na krámě, SaD 5, 1994, č. 5, s. 86; F. Sychra: Hudební divadlo v Karlíně a v Nuslích v období mezi sez. 1965/66 a 1969/70 včetně, sem. práce, katedra divadelní vědy FF UK 1994; P. Vrba: Karlínské divadlo v zrcadlech časů, rkp. 1992; 50 let Hudebního divadla v Karlíně, Divadlo 1, 1995, č. 8, s. 73; G. Macků, V. Vašák: Z operety do operety, 1996.
ČHS
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 175—180
