HaDivadlo vzniklo 1974 velmi netypickým způsobem. Když ztroskotal plán prostějovských úřadů zřídit oblastní divadlo se stálým souborem, skupina kolem S. Vály, vůdčí osobnosti Studia LŠU, které patřilo k renomovaným amatérským divadlům poezie (prévertovská montáž Transcendantní Prae-Wert, 1972) a bylo názorově blízké Potužilovu Divadlu na okraji, využila příhodné situace k ustavení zárodku vlastního generačního divadla v rámci Městského kulturního střediska. HaDi začínalo velmi skromně, pouze se čtyřmi členy (S. Vála, dramaturg J. Kovalčuk a další dva zaměstnanci). Účinkující se rekrutovali z řad amatérů bývalého Studia LŠU. Poloprofesionální charakter přetrvával do 1980.
Zahajovací představení, voicebandové recitační pásmo Revoluční epos (18. 6. 1974), navazovalo na tvorbu Studia LŠU. V první etapě se HaDi muselo do jisté míry přizpůsobovat požadavkům Městského kulturního střediska, např. uvádět inscenace pro děti (Vančura: Kubula a Kuba Kubikula, 1975; Lada: Bubáci a hastrmani, 1976 ad.). V počátečním období byla mj. nastudována Majakovského Štěnice a Wolkerův Hrob (pod názvem Pramen), ale směřování HaDi vyznačila nejzřetelněji inscenace Benátčanky (1975, scénář podle renesanční komedie a Rabelaisových textů), předznamenávající pojetí autorského divadla. Od 1976 přibývali k amatérům profesionální herci (I. Hýsková, M. Černoušek, J. Kohut, J. Zvoník) a v představeních často spoluúčinkovali generačně a názorově spříznění členové olomouckého a uherskohradišťského divadla.
V sez. 1976/77 se HaDi přesunulo z divadelního do přednáškového sálu Národního domu, jehož prázdný prostor umožňoval variabilní uspořádání herního a diváckého sektoru i těsný kontakt herců s publikem. Zde začalo HaDi rozvíjet studiové postupy, které v 70. a 80. letech charakterizovalo utváření sjednoceného prostoru, manifestující chápání divadla jako společně sdíleného aktu. Program autorského divadla se naplňoval inscenováním vlastních scénářů většinou z pera režisérů a dramaturga. Válův Triptych (Ekkykléma, 1977; Depeše na kolečkách, 1978; Chapliniáda, 1979), inspirovaný avantgardou a sondující vztah umělce a společnosti, nesl charakteristické znaky poetiky HaDi (groteskně metaforická obraznost, asociativní komunikace, imaginativní symbolika, zvýraznění mimohereckých komponentů – scénografie, kostýmu, rekvizity, hudby a nonverbálních výrazových prostředků). Kovalčukem teoreticky formulované „divadlo poetické emoce“ realizoval Vála romanticky subjektivovanými, nesyžetovými inscenacemi, jež se vyznačovaly uvolněnou, jakoby snovou imaginací. Počínaje Triptychem byla jejich tematickou osou i svorníkem problematika umělce a jeho osudu (Ztráty a nálezy, 1981; Pouť k milosrdným, 1983; Na hrázi věčnosti – podle B. Hrabala, 1984). „Cizí“ texty byly inscenovány výjimečně (Gombrowicz: Lehká múza [Operetka], r: S. Vála, 1980).
Druhá linie HaDi se začala formovat po příchodu režiséra A. Goldflama (1978), který se významně prosazoval jako autor a herec (počínaje rolí Adjustora v Depeši na kolečkách, 1978). Jeho inscenace měly konkrétnější základ v rámcovém příběhu (Kovalčukova varianta lidových her Ondráš, 1978; Goldflam, Kovalčuk: Hra bez pravidel, 1981). Východiskem scénářů Goldflamových inscenací byla často ruská literatura (Život ze sametu barvy lila na motivy Okudžavova románu Šipovova dobrodružství, 1979; Panoptikum podle Saltykova-Ščedrina a Gogola, 1980; Zrcadlení – textová montáž z Čechova, Charmse, Tarkovského a Vvěděnského, 1984). Bizarní grotesknost, nezřídka s přídechem jímavé poetičnosti, byla kontrastována symbolickými obrazy očistné rituální síly (Panoptikum, Zrcadlení). Materializaci pocitových stavů, typickou pro divadelní jazyk HaDi tohoto období, utvářely všechny scénické komponenty (např. staré dětské hračky v Hře bez pravidel; oheň, voda a chléb v Panoptiku). Sémanticky mnohoznačná výtvarně-prostorová řešení J. Bendy, V. Houfa, M. Husáka, K. Kissoczyové, J. Konečného a V. Stratila exponovala dominantní scénický objekt či konstrukci. Významově zatíženy byly i další elementy (masky, figuríny, rekvizity, kostýmy). Ke komunikaci „poetickou emocí“ silně přispívala hudební složka (J. Bulis, V. Koubek, V. Kolář, M. Štědroň). Stylová přináležitost k tzv. chudému divadlu a spřízněnost s polským alternativním divadlem (zejm. T. Kantora), nekauzální asociativní řetězení situací, osobní, nezřídka autobiograficky zakotvená výpověď, prostupování skutečnosti vnější a vnitřní (vzpomínky, sny, představy, pocity apod.) spolu s existenciálním zaměřením a zvýrazněním obecných archetypů charakterizovaly tvorbu HaDi konce 70. a první poloviny 80. let. Výrazně dominovala režie, utvářející ze všech složek včetně herecké vizuálně-akustickou kompozici s převahou mimoslovních postupů a prostředků. Akcent na osobní výpověď i silné uplatnění psychofyzických daností herců (A. Dvořáková, I. Hýsková, J. Mílová, M. Černoušek, A. Goldflam, H. Schnaubert, M. Maršálek, J. Pánek, S. Vála ad.) určovaly osobnostní typ herectví poměrně úzkého výrazového rejstříku. Tento způsob spolu s přezíravým vztahem k herecké technice obnažoval slabiny nevyrovnaného ansámblu a dával inscenacím HaDi příznačný poloamatérský ráz.
Od konce 70. let HaDi pravidelně hrávalo v Brně, Olomouci, Praze a Bratislavě, kde mělo větší ohlas než v Prostějově. 1980 bylo převedeno ze správy prostějovského Městského kulturního střediska pod SD Brno a stalo se po Divadle na provázku jeho druhou studiovou scénou. Nicméně až do 1985 sídlilo v Prostějově. Ač důvodem připojení bylo zostření dohledu nad nonkonformním souborem, nové postavení a plná profesionalizace přinesly HaDi lepší existenční podmínky, především možnost rozšíření souboru. Přibyli herci H. Müllerová, B. Plichtová, B. Rychlík, J. Sedal, později I. Klestilová, T. Turek ad. Po odchodu S. Vály (1983) určoval tvorbu HaDi režisér A. Goldflam. V úsilí o osobní výpověď byla klíčová inscenace Bylo jich 5 1/2 (1982). Goldflam se stále víc prosazoval i jako dramatik (Návrat ztraceného syna; monodramata Biletářka a Jeden den – 1983; Útržky z nedokončeného románu, 1985). Režijně a scénáristicky se uplatňovali rovněž herci M. Černoušek a B. Rychlík. Počínaje účastí na společné akci studiových divadel, generačním manifestu Cesty (1984), se v HaDi rozšiřoval prostor pro autorské herectví a osobní témata jednotlivých herců (kolektiv: Guma, r: A. Goldflam, 1985; Rut: Dnes naposled, r: autor, 1985; Černoušek, Pitínský: Deska, r: autoři, 1987; Müllerová, Klestilová, Goldflam: Dcery národa, r: A. Goldflam, 1987). Tato linie vyvrcholila Goldflamovou básnickou metabiografií Písek (1988), jejíž divadelní realizace dospěla k dosud nebývale syntetické traktaci tématu, v níž se prolnula konkrétní jedinečnost s obecně archetypálním, procítěné ztvárnění lidského údělu s parodickým a groteskním viděním lidských deformací.
Kritická reflexe společenského marasmu, přítomná v tvobě HaDi již od Triptychu a Panoptika, postupně sílila (Biletářka, Dnes naposled, Dcery národa) a završila se nepokrytě antirežimními opusy (sabinovské Záhadné povahy, 1987; Rozrazil I – O demokracii, společná inscenace s Divadlem na provázku, 1988). Svébytná poetika a etická nonkonformnost činily z HaDi jednu z názorově a umělecky nejkonzistentnějších alternativních scén.
Od sez. 1985/86 se soubor přestěhoval do Brna, kde se jeho působištěm stal nejprve tehdejší Klub školství a vědy B. Václavka (do konce sez. 1987/88), poté Kulturní středisko na Šelepově ul. Vedle realizace scénářů a her z vlastní autorské dílny se dramaturgický záběr od poloviny 80. let poněkud rozšířil o hry dalších autorů (Krejčí: Úklady doktora Sakripantiho, r: autor, 1984; Büchner: Vojcek, r: I. Krobot, 1988; Rut: Žádná tragédie, r: B. Rychlík, 1989). Spolupráce s dalšími režiséry (H. Krejčí, I. Krobot, J. Břenek) končila vesměs jedinou inscenací. Výjimkou bylo působení J. Borny 1986 (vianovské Střemhlav; Mrożkovy Bajky o lišákovi; montáž textů Ch. Morgensterna, M. Macourka a J. Vodňanského Hry pro děti a s dětmi).
Součinnost s amatérským Ochotnickým kroužkem, který rovněž sídlil v Kulturním středisku na Šelepově ul. a jehož členové se podíleli na inscenacích HaDi už na sklonku 80. let, vyústila 1990 do propojení obou souborů. K stabilnímu jádru hereckého ansámblu (I. Klestilová, pozd. Volánková, M. Černoušek, M. Maršálek, J. Sedal), které koncem 80. let posílila M. Načeva, přibyla generačně mladší skupina (M. Ludvíková a M. Dohnal z Ochotnického kroužku, dále H. Chmelař, M. Chmelařová, N. Kovářová, M. Maláčová, D. Poláková a G. Řezníček). Z Ochotnického kroužku přešel do HaDi rovněž režisér J. A. Pitínský. Po provizorních působištích HaDi získalo a adaptovalo vlastní prostor v Sukově ul. Pod názvem Kabinet múz byl otevřen 3. 5. 1991 premiérou Klímovy Lidské tragikomedie (r: A. Goldflam). Po odloučení od brněnského ZD (1992) je HaDi spolu s divadlem Husa na provázku ve svazku Centra experimentálního divadla (CED).
Autorsko-režijní tvorba A. Goldflama v 90. letech plynule pokračovala v mapování tragikomického rozpětí lidské existence na konkrétním osudu jedince sérií nových her (Pavel Jedlička a Jenda Krahulík, 1990; Lásky den, 1994; Několik historek ze života Bédi Jelínka, 1995) a inscenací (Klíma: Lidská tragikomedie; Kafka, Goldflam: Ortel – 1991; Dostojevskij, Kovalčuk: Idiot, 1993). Inscenacím druhého z tvůrců Kabinetu múz, J. A. Pitínského (1990–92), dominovala vůle k experimentu, výbojné režijní gesto, manýristická okázalost scénických postupů a prostředků (Claudel, Artaud, Pitínský: Tutuguri; reynkovská montáž Blázen jsem ve vsi své). Příznačná pro něho byla volba Gombrowiczova Sňatku (1991) a hry zapomenutého excentrika S. Mráze Silná v zoologii (1992, obnovená inscenace Ochotnického kroužku). Vedle Lidské tragikomedie byl nejvýznamnějším počinem muzikál Hvězdy na vrbě (sc+r: K. David a kolektiv souboru, 1992), postihnující bez iluzí a mýtů mentalitu a atmosféru 60. let, který dosáhl obrovského diváckého ohlasu.
1990 odešel J. Kovalčuk, ale dalších pět let s HaDi ještě úzce spolupracoval. Odchodem A. Goldflama 1993 a zejm. definitivním ukončením spolupráce J. Kovalčuka po jeho nástupu do funkce dramaturga a posléze šéfa činohry pražského ND se HaDi výrazně proměnilo. Po příchodu mladé generační skupiny (režisér D. Jařab, dramaturg L. Balák, herci M. Daniel, P. Liška, T. Matonoha, J. Polášek) procházelo obdobím programového hledání a ověřování nových cest. Směr, který udal HaDi režisér a posléze šéf souboru D. Jařab (1993–97), důsledný vyznavač surrealismu, však nenacházel ohlas u publika. Po řadě problematických inscenací (Melville, Jařab, Solařík: Písař Bartleby, 1993; Jařab: Jeux d’enfants, 1995; Musil, Jařab, Balák: Zmatky chovance Törlesse, 1996; Jařab, Balák: Klimeš, 1997) Jařab HaDi opustil. Jediná samostatná práce Balákova v tomto období (Smrt Huberta Perny, 1995), jež naznačila odlišné směřování, na profilování tvorby nestačila. I v tomto krizovém údobí prokázal soubor schopnost rozvíjet svou typickou obraznou poetiku a prodchnout tragigroteskní zobrazení lidské existence silnou katarzí (Goldflamova inscenace Andrejevova Psího valčíku; oratorium M. Dohnala Jób podle románu J. Rotha, r: J. A. Pitínský – 1996).
1998 se stal uměleckým šéfem J. Krist, jako dramaturg a režisér nastoupil P. Štindl, do souboru přibyli herci M. Bačíková, A. Veselá a L. Veselý. Nové vedení zahájilo Sofoklovým Králem Oidipem (r: J. A. Pitínský, 1998). Vedle dramatické linie (Vvěděnskij: Vánoce u Ivanovových, r: A. Ponomarev, 1998; Jerofejev: Moskva – Petuški, r: J. Pokorný, 1999) HaDi uvádí autorské kabarety L. Baláka a kolektivu souboru Komediograf (1998), založené na principu mystifikace. Tato divácky úspěšná kabaretní série je v produkci HaDi zcela novým fenoménem.
Literatura
J. Dvořák: Prostějovské Ha divadlo, Scéna 5, 1980, č. 12, s. 3; M. Hrabák: Nad profilovými inscenacemi Hanáckého divadla, Program SD Brno 53, 1981/82, s. 182 + Nekonečná pouť HaDivadla, DN 4, 1995, č. 9, s. 6; J. Kovalčuk: Autorské divadlo 70. let, 1982 + Od tématu ke scénáři, Brno 1985 + Několik poznámek na téma geneze inscenace, Program SD Brno 53, 1981/82, s. 186; V. Just: Proměny malých scén, 1984 + Z dílny malých scén, 1989; E. Ledvinová: Hanácké divadlo, dipl. práce, FF UP 1985; Hanácké divadlo – 10 let, Program SD Brno 56, 1984/85, zvl. číslo, srpen 1985; S. Machonin: Divadlo jako sebeobrana…, in sb. O divadle III, listopad 1987, s. 19; J. Davidová [E. Šormová]: Situace malých divadel, tamtéž, s. 73; H. Rýdl [V. Königsmark]: HA-DI a ti druzí, tamtéž, s. 117; 15 let HaDivadla, Program SD Brno 62, 1990/91, zvl. číslo, listopad 1990; J. Voráč: Pokus o divadlo nové generace, SaD 2, 1991, č. 6, s. 58 + Ha-Di ohrožený druh?, DN 1, 1992, č. 3, s. 3; Z. Hořínek: Autorská dílna HaDivadla, DR 3, 1992, č. 4, s. 64 + Arnošt Goldflam – divadelník a dramatik, in: A. Goldflam: Agatománie, Brno 1998 + Divadlo mezi modernou a postmodernou, 1998, s. 39, 49, 87, 106; P. Švanda: Dění v Kabinetu múz, SaD 6, 1995, č. 2, s. 102; J. Kovalčuk, M. Černoušek: HaDivadlo. Hry. Studie. Scénáře. Dokumenty, Staňkov 1996.
NW, SSD
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 166—169
