Nejstarším známým údajem k L. životopisu je imatrikulační zápis na lipské univerzitě 1721. Již 1723 byl členem někdejší společnosti Elensonových, jejíž vedení právě převzal C. L. Hoffmann. L. u ní začínal v Lipsku, koncem 1724 vystupoval ve Vratislavi a v následujících dvou letech ve Weißenfelsu. Když se koncem 1725 po smrti S. Hoffmannové (snachy zakladatele společnosti → A. Elensona) rozštěpila, připojil se L. ke společnosti manželů Neuberových, později proslulé divadelně reformním úsilím. S ní se 1727 opět objevil ve Weißenfelsu, již s manželkou Margarethou Sophií, roz. Grafovou (*11. 1. 1702 v Norimberku, † 12. 4. 1775 ve Vídni). U této společnosti, s níž hráli 1729 na lipském veletrhu a v Žitavě (zde se jim narodila dcera, jíž šla F. C. Neuberová za kmotru), manželé setrvali do 1731, kdy se L. údajně stal spoluředitelem společnosti C. F. Reibehanda, působící tehdy rovněž v Sasku. Jak dlouho tento svazek trval, není známo. 1735 získal L. spolu s J. Sedeneyem povolení hrát o Velikonocích komedie v Českých Budějovicích. 1736 se osamostatnil a přijal pozvání do Českého Krumlova (jako člena souboru angažoval mj. → J. A. Stänzela), odkud však ovdovělá kněžna Eleonora Schwarzenberková jeho společnost pro nepřístojné chování záhy vykázala. L. se vydal přes Holštýnsko a Sasko do Výmaru, kde 1736 získal opět dvorní angažmá. S titulem Hochfürstlich Weimarische Hof-Comoedianten pak jeho soubor vystupoval ještě téhož roku v Zeitzu, 1737 v Holsteinu a Kielu, 1738 v Hamburku, 1739 v Drážďanech, ve Výmaru, na zámku Ettersburg (severně od Výmaru) a na podzim v Hannoveru. 1740 se L. spojil s principálem J. G. Stollem k účinkování v Lübecku a Hamburku, 1741 zamířil do Gdaňsku, kde jeho nově utvořená společnost překvapila prohlášením, že „je stejně jako madame Neuberová schopna uvádět pravidelné [podle uznaných pravidel sepsané] kusy“. L. však v Gdaňsku záhy zemřel. Jeho manželka a dcera se tam ještě dva roky udržely, pak se obě vrátily do společnosti Neuberové.
Celá předchozí divadelní produkce L. měla ovšem podstatně jiný charakter. V mládí vystupoval v milovnických rolích (např. 1724 ve Vratislavi jako Jason v hauptakci Die rasende Medea mit Arlequin, einem verzagten Soldaten [Zuřící Medea s Harlekýnem, bázlivým vojákem]), u Neuberové byl uznáván jako představitel komických starců. Dosud známý repertoár jeho pozdější společnosti byl složen většinou z tradičních hauptakcí, které L. příležitostně prostřídával činoherními úpravami operních libret a doplňoval komickými dohrami. Z hauptakcí uváděl i nejobehranější tituly (např. 1737 v Kielu Tamerlan, oder die spielende Fortuna [Tamerlán aneb Vrtkavá Fortuna], 1738 v Hamburku Das blutige und dennoch muthige Pegu Oder: Die an dem asiatischen Horizont wieder aufgehende Reichsonne, in der Preißwürdigsten Person der Kayserlichen Banise [Krvavé a přesto odvážné město Pegu aneb Slunce Říše, vycházející opět na asijském obzoru v Ctihodné postavě císařské princezny Banisy]), které J. Ch. Gottsched jmenoval vždy jako prototypy předreformní dramaturgické veteše. Novější repertoárovou vrstvu představovaly u L. adaptace operních libret, např. Die vom Himmel beschützte Krone, oder Ludovicus Pius [Nebesy ochraňovaná koruna aneb Ludvík Pobožný] podle Ch. E. Simonettiho z 1726 nebo Sesostris, König in Egypten… podle A. Zena a P. Pariatiho z 1717 (obojí uvedl 1737 v Kielu). Z doher zařadil např. v Lübecku 1740 A. J. Montfleuryho La Fille capitaine / Der weibliche Hauptmann [Žena kapitánem] a další osvědčené tituly ze 17. stol.
Prameny a literatura
Die jüngere Matrikel der Universität Leipzig 1559–1809 III, Leipzig 1909, s. 245; ÖNB, Cod. 13.189. • Christian Heinrich Schmids Chronologie des deutschen Theaters, Leipzig 1775, ed. P. Legband, Berlin 1902, s. 32, 68; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 4, 1781, s. 251n.; J. F. Schütze: Hamburgische Theater-Geschichte, Hamburg 1794, reprint Leipzig 1975, s. 60n., 212; E. Devrient: Geschichte der deutschen Schauspielkunst [1848], 2. vyd., ed. H. Stuhlfeld, Berlin 1929, s. 78; R. Huyer: Das hundertjährige Jubiläum des Stadttheaters in Budweis, Budweiser Zeitung 24. 12. 1919; W. v. Gersdorff: Geschichte des Theaters in Kiel unter den Herzogen zu Holstein-Gottorp, Kiel 1912, s. 228n.; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 131; K. Hortschansky: Katalog der Kieler Musiksammlungen, Kassel 1963, s. 235; B. Rudin: Die „Hochfürstlich Weimarischen Hof-Comoedianten“ des J. F. L., Mitteldeutsches Jahrbuch für Kultur und Geschichte (Weimar–Köln–Wien) 1994, s. 77–94. • Pies
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 357–358
