DVB působilo zprvu v přízemním (později v podzemním) sále hotelu Adria na Václavském nám. č. 26, v místě s kabaretní i revuální tradicí (1912 Intimní kabaret, 1920 Kabaret Bum, 1920–24 Apollo). Otáčivé jeviště v přízemí umožňovalo hrát v letních měsících i v zahradě. Restaurační stoly v podzemním sále byly v lednu 1927 nahrazeny divadelními sedadly. Kabaretní prostředí předurčovalo ráz prvých tří sezon, v nichž převládaly večery složené z drobných frašek, výstupů a písní, uspořádaných většinou tak, aby V. Burian pointoval celý pořad nebo jeho části. Dramaturgicky i inscenačně DVB navázalo na divadélko Rokoko, kde byl Burian od 1. 1. 1923 ředitelem.
Zahájilo 1. 9. 1925 večerem drobných frašek (revuální skeč J. Červeného a E. A. Longena Hráč, Labichova fraška Manžel na hřebíčku, skeč E. A. Longena a V. Buriana Neviditelný Vlasta Burian) v Longenově režii, výpravě M. Friče a s hudbou D. Ptáka. Herecký soubor, který se ustálil během prvých sezon, tvořili M. Frič, L. Hemmer, A. Karlovský, J. Marek, J. Marvan, K. Noll, J. Plachta, F. Plodr, K. Postránecký, J. Richter, J. Sedláček, J. Sviták, J. Škrdlant, Č. Šlégl, E. Budlovská, J. Horská, M. Kubásková, X. Longenová, A. Machová, E. Nollová, M. Rosůlková, J. Svatá, A. Švarcová, později M. Grossová-Sedláčková, Z. Hilbertová, V. Trégl aj. Příležitostně tu hrála L. Baarová, A. Sedláčková, J. Švabíková, M. Valentová, B. Waleská. Mnoho rolí odehrál i skladatel a kapelník E. Fiala.
Pro první etapu DVB (1925–28) byla charakteristická z Rokoka přežívající kabaretně pestrá skladba drobných útvarů i značná dramaturgická rozmanitost a vynalézavost. Druhou premiérou byl kupř. Kischův Pasák holek (1925, hráno společně s Neviditelným V. Burianem), poté Vegesackův Člověk v kleci (r: V. Burian, v: A. V. Hrska) a Pirandellův Člověk, zvíře a ctnost. Následovala dramatizace románu I. Herrmanna U snědeného krámu od R. Pohorské (1926). Náročnější dramatické tituly byly vyvažovány osvědčenými burianovskými opusy (např. Vegesackova a Pirandellova hra byla uváděna společně s Havelkovou hrubozrnnou vojenskou fraškou Ich melde, též jako Vojno povol… hej rup! či Fajfka Petržel). Některé původně ohlášené náročnější tituly nepovolila cenzura (Schnitzler: Deset dialogů). Při vší různorodosti dominovaly frašky a adaptace E. A. Longena, který měl na počáteční profil scény vliv jako autor i jako režisér, herec a dramaturg. Jeho dramatická tvorba se pohybovala od historizujících frašek z prostředí aristokracie nedávných časů (František Ferdinand d’Este aneb Konopišťská růže; Kasta pro sebe čili Travičská aféra nadporučíka Hofrichtera – 1925; Osud trůnu Habsburského, 1927; Princ Schanzenberg u pumpy, 1928) přes vážné pokusy o současnou hru (Cenzurní zákaz; Karlovarská internacionála – 1926; Stavědlo SZ, 1927) až po frašku s prvky černého humoru (Už mou milou; Dezertér z Volšan, 1926 – obě přešly do DVB z Rokoka). Longen se s úspěchem pokoušel i o aktuální politickou satiru, např. zpochybňující falešné legionářství (Za pět minut dvanáct, 1926). Všechny tyto žánrové polohy do značné míry syntetizovala jeho pozdější a nejslavnější burianovská fraška C. k. polní maršálek (1929). Longenův vliv prokazatelně dominoval v dramaturgii (Burian – bez ohledu na momentální rozepře a rozchody s bohémským spolupracovníkem – bohatě těžil z jeho předchozí autorsko-upravovatelské činnosti), v inscenacích však postupně slábl. Režii stále častěji přebíral J. Sviták nebo Č. Šlégl, občas i J. Dréman [Halla] či samotný Burian. K dramaturgické rozmanitosti přispívala Burianova snaha dokázat, že herecky zvládne i „vysoký“, zejm. tzv. salonní repertoár, např. jako partner A. Sedláčkové (Berstl: Dover-Calais; Maugham: Viktorie – 1927). Tyto pokusy, pro kabaretního komika cenné, však byly méně navštěvované než standardní burianovské frašky a v dalších etapách se až na výjimky neobjevovaly. V prvé fázi DVB se opakovaně prokázalo, že Burianovo herectví (i publikum) unese celovečerní nekabaretní dramatický tvar – klasickou komedii a operetu (Thomas: Charleyova teta, Schönthan: Skandál v divadle aneb Únos Sabinek, Raupach: Mlynář a jeho dítě – 1926; Blumenthal, Kadelburg: U bílého koníčka, 1927). Burian však tato dílka měnil textově, situačně i žánrově často k nepoznání (Mlynář a jeho dítě). Elementární kabaretnost se z jeho jevištního projevu neztrácela. Proměnila se v destruktivní vztah k celku, tj. ve stálou snahu rozdrobovat či parodovat iluzivní rámec celovečerní hry samostatnými čísly (parodie jazykové, hudební, recitační aj.).
V létě 1928 se DVB přestěhovalo do Švandova divadla na Smíchově, kde Burian od podzimu 1921 mnohokrát vystupoval jako host, od 1923 tu měl jistou dobu vyhrazeny pondělní termíny. Přechod do tradičního divadelního sálu se projevil definitivním vítězstvím činoherní „celovečernosti“ nad kabaretními montážemi drobných útvarů, které byly přesunuty na silvestrovské a jiné příležitostné termíny. Tento vývoj předznamenala prvá premiéra v novém působišti (Štolba: Mořská panna, 1928). Největším úspěchem první smíchovské sezony se stala Arnoldova a Bachova fraška Pod dozorem věřitelů, uváděná pod názvem To neznáte Hadimršku (r: J. Sviták, 1928, více než 190x). Další inscenace (Longen: C. k. polní maršálek; Arnold, Bach: Aj, aj, aj, hráno též pod názvem Ahoj na neděli – 1929 aj.) stabilizovaly poetiku burianovské frašky do stylově vyhraněného a relativně neměnného jevištního tvaru, jehož dramatičnost živilo napětí mezi destruktivním klaunem Burianem a standardními postavami a prvky hry. Šlo tu vlastně o jevištní transformaci napětí mezi manéžovým klaunem (augustem) a „panem Ředitelem“, jehož dramatický ekvivalent tady představovalo tradiční a neměnné herectví K. Nolla, J. Marvana, T. Pištěka, K. Postráneckého a Č. Šlégla. Tím vším se jevištní poetika DVB postupně stala, obdobně jako mnohem modernější poetika OD, variací komedie dell’arte. DVB se záhy profilovalo jako typ divadla autorského; publikum tu neočekávalo jevištní tlumočení dramatikova slova či režijní intence, nýbrž to, co s tímto slovem, situací, intencí provede Burian. Pro komerční, periferní a bulvární DVB pracovalo od počátku množství intelektuálů, od překladatelů a literátů (J. Hořejší, O. Rádl, E. E. Kisch, K. Konrád, V. Wassermann) až po výtvarníky (J. M. Gottlieb, A. V. Hrska, V. Tittelbach, J. Lada). Blízko k němu měli i kritici J. Kodíček a J. Vodák.
Stoupající popularita umožnila Burianovi získat nové, definitivní působiště v atraktivním prostoru v centru Prahy, v moderním paláci Báňské a hutní společnosti v Lazarské ul. č. 7 (dnes Divadlo Komedie). Zahajovací premiéru (Vavris, Lažanská: To dokáže Lelíček, 1930) uváděl proslovem J. Vodák, což nebylo v DVB ojedinělé. V třetí, nejdelší etapě (prosinec 1930 – červenec 1944) se definitivně ustálil specifický styl DVB. Po krachu premiéry Klicperova Hadriána z Římsů (ú+r+v: E. A. Longen, tit. role J. Plachta, 1932) zareagovalo DVB na naléhavou potřebu pravidelné a spolehlivé režijní práce angažováním J. Lébla. Počínaje první premiérou sez. 1933/34 (Nancey, Mouezy-Eon: Přednosta stanice) režíroval až do 1944 všechny inscenace a výrazně přispěl k stabilizaci stylu DVB. Burianův excentrický humor postupně vyvažovaly uměřenější a subtilnější komediální postupy jeho stálých spoluhráčů (J. Marvana a J. Plachty, ale i V. Trégla, E. Fialy, L. Hemmera ad.). I to posouvalo inscenace do harmoničtějších, shovívavějších, někdy i plačtivě sentimentálních poloh, které v dadaisticky bořivých, radikálně výsměšných a černohumorných fraškách 20. let byly výjimkou. „Smíchová“ obranná reakce člověka moderní doby, která byla náplní burianovské frašky i ve 30. letech, se projevovala zvýšenou frekvencí obecně civilizačních témat, zejm. tématu ohrožení jedince neosobními byrokratickými aparáty. Burianovská fraška (v mnohem větší míře než fraška V+W, F. Futuristy, J. Snížka či J. Kohouta) exploatovala úřednická, vojenská, zdravotnická a jinak uniformovaná prostředí. Burian často využíval dramatické situace k aktuální politické či satirické glose. Divadlo nezřídka mívalo potíže s cenzurou. Některé inscenace měly i policejní a trestněprávní dohru (Přednosta stanice, 1933; Verner: U pokladny stál, 1936; Hamik: Prodaný dědeček, 1942), zpravidla zakončenou pořádkovou pokutou. Jiné hry cenzura povolila až po přepracování a pod změněným názvem (Synek: Až potud – a dost!, hrálo se jako Navoněná primadona, 1938). Se stoupajícím počtem repríz klesala potřeba nových premiér. Zatímco v prvých sezonách se novinka dávala průměrně 2–4 týdny, v posledních letech existence divadla se hra reprízovala celou sezonu i déle (Schurek: Ulice zpívá, 1934, znovu 1941, celkem více než 300x; přibližně tolikrát také Šamberkovo Jedenácté přikázání, 1941; 350 repríz překročil Hamikův Prodaný dědeček, 1942). V DVB se hrálo převážně v tzv. seriálovém provozu, tj. denně (v sobotu a v neděli dvakrát i třikrát) tentýž kus. Poslední inscenací byla hra Když kocour není doma (1943, přes 350 repríz), což byla veselohra Tři muži ve sněhu (Das lebenslängliche Kind) antifašisty E. Kästnera, krytého jménem R. Neuner. Sezonu 1944/45 už DVB pro uzavření všech divadel nezahájilo.
Po osvobození bylo DVB obsazeno ozbrojenou revoluční závodní radou a V. Burian 24. 5. 1945 zatčen pro údajnou kolaboraci s nacisty. Týž den bylo veřejně oznámeno přejmenování divadla na Divadlo kolektivní tvorby.
Úspěšný způsob soukromopodnikatelské aktivity, provázený stoupajícím zájmem nejširších vrstev obecenstva o inscenace DVB z let 1925–44, vytvořil prostor i pro nedivadelní prezentaci této scény. Takřka celý soubor účinkoval v Burianových filmových veselohrách, jež byly většinou přepisem divadelních inscenací. Burian a jeho spolupracovníci se prosadili i v dalších médiích (rozhlas, gramodesky, knihy, noviny a obrázkové magazíny) jak ve sféře umělecké tvorby, tak v oblasti reklamy. Při DVB bylo ve 30. letech zřízeno kino Vlasta (později Cinema) s denním provozem. Od 1931 DVB vydávalo vlastní časopis (Burianovo jeviště, 1931/32; Program, 1932/33; Ozvěny Vlasty Buriana, 1933/34; Přestávka Burianova divadla, 1934–36; Přestávka DVB, 1936–41 aj.) vysoké výtvarné, fotografické a posléze i obsahové úrovně. Texty her z repertoáru DVB byly pohotově vydávány ve specializovaných edicích (Pražský kabaret, Švábovo lidové divadlo, Thalia aj.). Popularitu zvyšovaly četné sportovní aktivity (soutěže v prostorách DVB, exhibiční fotbalová a tenisová utkání). Tím vším se Burianova scéna stala živým kulturním a podnikatelským fenoménem, spolutvořícím i reflektujícím společenskou atmosféru doby.
Literatura
E. A. Longen: Král komiků, 1927; J. Kopta: Proč milujeme Vlastu Buriana, in: Hry s lidmi i věcmi, 1927, s. 13; J. Kodíček: Vlasta Burian, in sb. Nové české divadlo 1918–1926, 1927, s. 117; J. Klepetář: Hrdinové malých scén I, RA 2, 1926/27, s. 169; J. Götzová: Vlasta Burian, in: Profily českých herců, 1931; E. A. Longen: Die Laufbahn Vlasta Burians, Prager Presse 28. 2. 1932; J. Träger: Dvojí svět komický, in sb. Nové české divadlo 1930–1932, 1932, s. 83 + Osvobozené herectví Vlasty Buriana, Přestávka DVB, 1936/37, č. 4, s. 9; K. Konrád: Z jednoho stanoviska, Přestávka Burianova divadla, 1934/35, č. 1, s. 9; O. Rádl: Vlasta Burian a světová komedie, tamtéž, č. 6, s. 9; K. Horký: Československý smích, Fronta 7, 1934/35, s. 634; F. Černý: Emil Artur Longen, in: E. A. Longen: C. k. polní maršálek, 1961, s. 165 + Měnivá tvář divadla, 1978, s. 164; P. Král: Vlasta Burian neboli Fenomén vítězného šílenství, Divadlo 16, 1965, č. 6, s. 51; J. Vodák: Naše divadelní komika, in: Tváře českých herců, 1967, s. 226; A. Král, P. Král: Vlasta Burian, 1969; P. Pavlovský-Fiala: Repertoár Divadla Vlasty Buriana, rkp. 1973, DÚk; J. Marvan, J. Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje, 1975; J. Marvan, P. Hořec: Nejen o sobě, 1975; V. Just: Kabaretní proměny. Vlasta Burian I-IV, AmatSc 19, 1979, č. 9, s. 24 a pokr. + Proměny malých scén, 1984 + Vlasta Burian – Paradoxy krále komiků, Liberec, 1986 + Věc: Vlasta Burian, 1991 + Vlasta Burian – Mystérium smíchu, 1993; J. Meszner: Jak se Praha bavila I-II. Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860–1930, studijní materiály 1988, KČD DÚ; B. Srba: O nové divadlo, 1988; O. Suchý: Vlasta Burian na každý pád, 1989 + Vlasta Burian – komik století, 1991; I. R. Černý: Byl jednou jeden Vlasta, 1991.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 151—154
