Základy profesionálního jevištního tance do otevření Divadla v Kotcích (1738) můžeme hledat v šlechtických slavnostech, jejichž cílem byla především výpravná zábava uzavřené společnosti, nikoliv vznik uměleckého díla jako představení či inscenace. Svou roli pochopitelně sehrály i tance jokulátorů, tance lidové a společenské. V Kronice zbraslavské P. Žitavského je zmínka 1297 o žakéřích „talis saltare manibus scit et ille meare“ (ten na rukou tančiti umí, onen na nohou). Tanec v 15. století dokládá nástěnná malba na Zvíkově, znázorňující kráčivý párový basse danse, snad stopa po minesengrech Václava IV.; tance ve zbroji a s loučemi s 24 mladými českými pány předvedl 1465 kolínskému arcibiskupovi Lev z Rožmitálu „more patrio“ (na domácí způsob). Česká šlechta si oblíbila vlašské tance, nacvičovaly se balli a balletti, např. v rámci svatebních oslav v Plzni 1555 zatančilo osm českých pánů v bohatých kostýmech italské kroky v mumraji čtyř bohyň a čtyř vodních mužů se svícemi a čtyř maskovaných bohyň se střelami a terči. V Praze 1558 byl Ferdinandovi I. předveden mouřenínský tanec ve zbroji (patrně moriska). V loutnových tabulaturách studentů z okruhu humanistických škol (1575–1610) čteme názvy jako Passamezzo-Saltarello, La Caravassa, Tantz Studiosorum, Galliarda Wesela, Tanetz pěknyj, Heyduken Tantz, Tantz Herr von Tetz aj. V archivu Rožmberské kapely se našly pětihlasé galiardy a passomezy. Baletní umění a jeho techniku šířili v českých zemích v 16. a 17. století italští baletní mistři, např. za Rudolfa II. v Praze působil Carlo Beccaria z Milána, svůj vliv tu měla i blízká Vídeň. V pražských palácích se nacvičovaly malé balety, ve venkovských sídlech se předváděly selské svatby a pastýřské hry, jména skladatelů jsou nám mnohdy neznámá, 1604 byl v Praze předveden malý balet, jméno autora i díla se nedochovaly; 1617 se ve Vladislavském sále pražského Hradu dávala výpravná podívaná Phasma Dionysiacum Pragense s tanečními vložkami od neznámého baletního mistra v provedení příslušníků katolické dvorní šlechty. V době baroka byla v jezuitském pobělohorském divadelnictví intenzívně pěstována hudba a tanec. V Řečici byl 1651 kardinál Harrach vítán selským baletem a 1659 v zámecké zahradě v Jindřichově Hradci k jeho poctě provedli Balet lesních mužů a víl. Ve stejném roce uspořádal generál Corone v Praze dva „balety“. A. Kertzinger, člen benediktinského řádu a ředitel svatovítského kůru, postavil Tanec panny Kláry podle lidových tanců z Hané (1658). Při návštěvě vídeňského dvora v Praze uvedl 1680 vídeňský baletní mistr Dominico Ventura Draghiho operu s tanci La patienzia di Socrate con due mogli a z roku 1680 pochází i seznam masek k „wirtschaft“ pořádané na pražském dvoře. Velkou domácí slavností byly 1722 jmeniny hraběnky Schaffgotschové, oslavené v provedení šlechtických rodin (Serenata pastorale, Ritorno d’amate). Při příležitosti narozenin císařovny Elisabeth Christiny a korunovace Karla VI. českým králem byla 1723 provedena na Pražském hradě opera J. J. Fuxe (hudbu k baletům složil N. Matheis) La Constanza e Fortezza, kde tance nastudovali P. Simon Levassori della Motta a A. Phillesbois, v Klementinu byla souběžně provedena opera J. D. Zelenky Sub Olea Pacis et Palma Virtutis (rekonstrukce Praha Europa musicale 2000). Zprostředkovaně pronikala francouzská opera. V zámeckých divadlech se od 18. století šířila italská opera a projevoval se i vliv Vídně. Hostující interpreti a baletní mistři propojovali dění v Čechách s vídeňským Divadlem u Korutanské brány a Dvorským divadlem/Burgtheater (J. B. Danese; rodina Scoti/Scotti – matka Anna Marie, otec Scoti, dcera Catherl, syn Franz Joseph). Jaroměřický hrabě J. A. Questenberk měl u sebe společnost V. Berniniho, následně převzatou S. Burigottim, u které působil baletní mistr G. Orlandi z Dalmácie (1723). Questenberk neúspěšně 1727 jednal s vídeňským reformátorem F. A. Hilverdingem („odpadli tance“ – místo nich komická intermezza). V polovině 18. století měl Albert Josef, hrabě z Hodic a Olbramovic, v divadle svých „slezských Versailles“ zaměstnáno 90 lidí a vychovával zpěváky i tanečníky, jedním z nich byl např. A. Frühmann, dvorní tanečník ve Vídni. Opery a baletní scény (vložené mezi jednotlivé akty) byly podle doložených seznamů masek, partitur nebo jen názvů provozovány v zámeckých a šlechtických divadlech v Bečově, Bílé Vodě u Opavy, Českém Krumlově, Holešově, Hradci u Opavy, Jaroměřicích nad Rokytnou, Šporkově divadle v Praze, Valticích, Velkých Hošticích, Vyškově aj. Tanci a baletu byly určeny skladby P. J. Vejvanovského: Balletto florum/Tanec květin, Tovačov, kolem 1670; Balletto della Nimphe, Kroměříž po 1670; Balletto di piffaro/Tanec pištcův, kolem 1675; La Primavera, kolem 1675; Balletto delli Olimpici, po 1680). Pro balet skládali F. Tůma, J. Fiala, J. N. Vitásek aj. Tanec byl provozován i na zábavách ostatních společenských vrstev. V 11. století zmiňují latinské spisy tance tripudium, salti a corea (chorey – dupavé a skočné tance a chorovody). Z 12. století jsou zmínky o šaškovských tancích žertéřů, od 14. století se provozovaly cechovní tance (notový zápis Czaldy-waldy). Taneční mistři zaváděli, navzdory zákazům, cizí tance (koranta, tracarar, sarabanta, boreas, minue, pasada, spazada, floret, reverence). V 18. století vyučovali tance v patricijských domech i po hospodách, po nedělích a modrých pondělcích členové cechu tanečních mistrů (byli to většinou řemeslníci a cizinci – Italové, Židé a Francouzi). Měli v repertoáru až 90 tanců (paspje vandri, sardini, spanier, burgund, anšu, menuet, damur aj.). První jednoznačný doklad o baletní scéně (dohře) je z produkce společnosti Würtemberských komediantů (1713), další doklady souvisejí s pražskou činností F. A. Defraina, který k nám přivážel burlesky se zpěvy a tanci a měl v souboru zřejmě herce schopné provozování tanců. Taneční vložky provozoval ve svých burleskách i F. Kurtz (1733, 1735), na tyto baletní představení navazovala pak baletní tvorba v Divadle v Kotcích.
Literatura
Benešová, Z.: Barokní divadlo na zámku v Českém Krumlově, Divadelní revue 1993, č. 4 • Bonuš, F.: Český salónní tanec, Praha, Beseda 1971 • Brodská, B.: Dějiny českého baletu do roku 1918, Praha, SPN 1983 • Brodská, B.: Vybrané kapitoly z dějin baletu, Praha, skripta HAMU 2000 • Hilmera, J.: Constanza e Fortezza, Divadlo 1958, č. 9 • Hilmera, J.: K počátkům barokní scénografie v Čechách, Časopis Národního muzea 1962 • Hučín, O.: Poslové divadelního baroka, Divadelní revue 1995, č. 3 • Dějiny českého divadla, ČS Praha 1968 • Divadlo v Kotcích, Praha, Panorama 1992 • Menčík, F.: Něco z dějin baletu, Národní listy 1. 9. 1890 • Kazárová, H.: Šlechtická divadla a tanec I. a II., Taneční listy 1993, č. 5, 6, str. 14 • Kröschlová, E.: Dobové tance 16.–17. století, Praha, SPN 1981 • Pömerl, J.: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, Divadelní revue 1992, č. 4 • Scherl, A.: Vliv italských herců 16. a 17. století na vývoj divadla v českých zemích, Divadelní revue 1995, č. 4 • Scherl, A.: Berufstheater in Prag 1680–1739, Vídeň 1999 • Tichota, J.: Bohemica a český repertoir v tabulaturách pro renesanční loutnu, Praha, Supraphon 1984 • Zíbrt, Č.: Jak se kdy v Čechách tancovalo, Praha 1895; Reedice Praha, SNKLHU 1960
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 267–268
