Počátky baletu v Plzni sahají do poloviny 60. let 19. století, kdy Pavel Švanda ze Semčic uváděl se svou společností balety a taneční féerie. Přivezl např. baletní soubor Prozatímního divadla z Prahy s francouzskou výpravnou podívanou Život ve snách (1865) s M. Hentzovou v hlavní roli a ve stejném roce zde hostoval i A. Berger. V plzeňském Německém divadle byla 1889/90 na repertoáru Královna loutek. Plzeňská opera, založená 1868, uváděla tituly, které předpokládaly účast tanečníků, zejm. za ředitele P. Švandy ml. (Faust a Markétka, Prodaná nevěsta, Eugen Oněgin, Cikánský baron aj.). Mezi sólisty nacházíme jména I. Schenková, S. Belaniová-Bellariová, A. Davidová, J. Dašek a v baletech vystupovali i A. Lies, M. Steibergová, Pištěková ml., F. Polák. Přední balerínou a choreografkou byla Fanny Friesová, která uvedla výpravnou pohádku se zpěvy a tanci Čarovný závoj (Oslí kůže E. Tittla, 1892). Samostatný baletní soubor se zformoval 1891 a uvedl inscenaci Královna loutek v choreografii sólisty Jaroslava Daška. V Plzni mj. hostoval mnichovský soubor Excelsior (1893) a v Robertu ďáblovi, ve slavné baletní scéně na hřbitově, vystoupila F. ze Schöpfů (1894). Baletní soubor dostal pevné základy za vedení Jany Freisingerové, která soubor dvanácti tanečnic, se sólistkami M. Gallovou a B. Kovaříkovou, vedla a systematicky doškolovala v letech 1902–12; nastudovala např. Tance národů J. Strnada (1903), Královnu loutek (1904), Pohádku o Honzovi, Excelsior (1905), Olim (1906), Probuzení bajadéry P. Lany (1906, ch. F. Gromwell), Z pohádky do pohádky (1911). J. Freisingerová spolupracovala jako choreografka na více než 100 dalších inscenacích divadla. V době nástupu V. Talicha za dirigentský pult (šéf opery 1912–15), hostoval v Plzni A. Berger, který vystavěl tance do Prodané nevěsty (1912) a uvedl balet Závoj pierotčin (1912). Druhým baletním šéfem v plzeňské baletní historii se stal 1912–19 Jaroslav Hladík: Královna loutek (1913, 1922), Princezna Hyacinta (1913, 1918, 1928), Pohádka o Honzovi (1913), O lehkovážném Pierotovi (1913), Z pohádky do pohádky (1914), Andersen (1914), na repertoáru se objevily i klasické tituly Závoj pierotčin (1916), Coppélia (1919) a k dramaturgicky progresivnějším patřilo např. pp. Snu v lese A. Mikšíka (1916). V letech 1919–37 nastalo období střídání asi dvaceti choreografů a baletních mistrů-šéfů. Po Hladíkovi nastoupila Hana Olšovská 1919/20 a měla k dispozici 9 tanečnic a 7 elévek, uvedla např. Chodské zvyky P. Dědečka (1920). František Bálek jako šéf souboru 1920–22 měl 12 tanečnic v čele s primabalerínou Milkou Skřivanovou a nastudoval balety V baletním sále (1920), Z pohádky do pohádky (1921), Labutí jezero (1921), Královna loutek (1922). Václav Pohan byl baletním mistrem 1922–24, vedle M. Skřivanové byla primabalerínou a baletní mistryní Marie Dobromilová a 1924–26 byla vedle Pohana baletní mistryní Marta Aubrechtová. Soubor tvořilo 6–9 tanečnic, 1–2 tanečníci a 5–12 elévek a nastudován byl Plášť na hudbu E. Griega, Šeherezáda, Karneval (1923), Kouzlo opia (koláž na hudbu L. van Beethovena, A. Luiginiho a A. Balatky), Slovanské tance (1923, ch. A. Viscusi), Louskáček (1924, ch. M. Aubrechtová). Dalším baletním mistrem byl Jan Pohan 1924/25, baletní mistryní zůstala M. Aubrechtová, která balet vedla 1925/26, a soubor posílil sólista J. Judl; na repertoár sezóny 1925/26 byly zařazeny tři balety R. Frimla Salambo, V máji a Bacchanale, dále Smrt otrokyně A. Beréniyho, Bajaja, Coppélia a Z pohádky do pohádky. Francisco Gromwell šéfoval baletnímu souboru 1926/27, v ansámblu měl primabaleríny A. Gromwellovou, T. Corponu, M. Skřivanovou, H. Ottovou, sólistou byl J. Sadarewský a sbor měl 2 tanečníky, 13 tanečnic a 5 elévek. Na repertoáru byly Noc ve Faustově domě F. Nademlejnského/V. Brožíka, Faunovo odpoledne, Probuzení bajadéry P. Lany, Jarní romance A. Jensena, Španělské intermezzo H. Moszkowského aj. V sezóně 1927/28 vedla soubor Tamara Corpona, kterou vystřídal Voloďa Pirnikov a angažováni byli N. Pirnikovna a O. Stočes. Nastudován byl mj. Příběh vojáka (1927) a pp. Anemonina kouzelného šátku plzeňského skladatele E. Burgstallera (1928). V sezóně 1928/29 odešla T. Corpona a J. Sadarewský, V. Pirnikov uvedl mj. Golema a Pana K. Mohra (1929). Vedením souboru byl pověřen 1931–33 Otto Stočes a do oper připravoval choreografie J. Häusler. Vladimír Smetana šéfoval baletu 1933–35, byl do divadla angažován jako baletní mistr pro operety a opery, pohostinsky zde choreografoval i L. Gavar. Nástupem Josefa Judla na post šéfa baletu 1937–45 se situace souboru stabilizovala (v souboru byli v angažmá např. O. Stočes, A. Tolarová, A. Přibylová, O. Janaotová), nadále byly uváděny ověřené tituly: Královna loutek (1937), balet pro děti Svatý Mikuláš a vodník Ivánek (1938, libreto a hudební koláž J. Judl), Slovanské tance (1938, 1939, 1941), Pohádka o Honzovi (1938), Labutí jezero (1940), Závoj pierotčin (1940), Z pohádky do pohádky (1944). Dramaturgickou výjimkou bylo nastudování pp. Baletu o růži O. Zítka (1942). Před 2. světovou válkou v Plzni hostovali mj. Ore Tarraco, I. V. Psota, J. Böhm, vystoupil zde Holandský balet, ruský baletní soubor Udalaja, J. Nikolská (1926) přijela s programem: Jižní láska na hudbu P. I. Čajkovského, Poem extase na hudbu A. Skrjabina, Harlekýnovy miliony aj. S koncem války odešel J. Judl do Brna a na jeho místo nastoupil Antonín Smolík 1945–48. Soubor účinkoval v operách a operetách, první baletní inscenace Princezna Hyacinta se odehrála až 1947. Smolíkův nástupce Slavibor Jindřich nastudoval pouze Andersena (1948). Profesionální základy dal souboru 1948–51 Josef Škoda. Rozšířil jeho personální obsazení a dramaturgii, např. Coppélia (1948), Italské capriccio(1948), Pohádka o Honzovi (1949), Maškaráda (1950), obohatil repertoár o Filosofskou historii (2. cena Divadelní žatvy 1950), Krále Lávru J. Křičky (1951) a Lašské tance (1951). Zlomem v historii a vývoji plzeňského baletu byl nástup Jiřího Němečka 1951–57. Jeho dramaturgie byla průbojná, obsahovala klasická díla světového a sovětského repertoáru a všímala si vyrovnaně i nových domácích děl. Dramaticky účinnými balety se prosadil plzeňský soubor mezi přední česká baletní tělesa. Inscenace byly režijně vyvážené, dějově bohaté a dramatické, choreograficky invenční, např. Viktorka (1951), Polovecké tance (1951), Romeo a Julie (1952, 1. cena Divadelní žatvy 1953), Z pohádky do pohádky (1953), Prométheus (1954), Jánošík (1954, 1. cena Divadelní žatvy 1955), Krysař P. Bořkovce (1955), Svatební košile (pp. 1955), Labutí jezero (1955), Mládí (1956, 1. cena Divadelní žatvy), Bachčisarajská fontána (1956), Sněhurka (1957), Ochridská legenda (pp. 1957). Němeček vytvořil v souboru tvůrčí atmosféru a jeho ansáblem prošla řada budoucích interpretačních i choreografických osobností, např. R. Brom, J. Čejka, V. Hradilová, Z. Kozlík, M. Kydlíček, E. Němečková, D. Novotná, L. Ogoun, Z. Pašek, L. Rešl, H. Sobková, P. Šmok, V. Viktorinová, J. Žalud. Na post šéfa baletu nastoupil 1957–61 Luboš Ogoun, který zde realizoval svůj program přerodu tanečního umění, využíval poetické a metaforické výrazové možnosti tance stavěné na požadavcích technické vyspělosti interpretů (P. Koželuh, M. Ječmínek, M. Synáčková, D. Novotná, A. Pohribný, J. Žlábková aj.). L. Ogoun hledal a nacházel nový, fyzicky náročný pohybový slovník. Během svého angažmá v Plzni nastudoval Rudý mák (1958), Labutí jezero (1958), pp. Komediantské pohádky (1958), Popelku (1959), Veselé paničky windsorské (1960), Othella (1960), Dítě a kouzla (1961) a svůj přelomový titul, Křížkovu Baladu o námořníkovi (1961, byl zároveň autor libreta). Na režijní a dramatické základy J. Němečka a důraz na bohatou choreografickou stavbu L. Ogouna se snažila navázat 1961–67 Věra Untermüllerová, která se nejprve vyrovnala se ztrátou výrazných sólistů, kteří odešli za předešlými choreografy, a dala příležitost např. J. Heydukové, J. Hoščálkovi, J. Chábové, A. Chládkové, J. Illekové, I. Ječmínkové, M. Ječmínkovi, A. Kaftanové, Z. Sudkovi, V. Šedivému, P. Vitingerovi, J. Žaludovi a J. Žlábkové. V Plzni nastudovala Vítr ve vlasech a Kamenný kvítek (1962), Rozkaz/Hirošimu, pp. Čarodějova učně, pp. Lásky a smrti J. Hanuše, pp. Capriccia J. Nováka a Spící krasavici (1963), Romea a Julii (1964), Ptáka Ohniváka, Maličkosti a Čarodějnou lásku (1966), Istar, Francesku da Rimini, Rhapsody in blue a Labutí jezero (1967). Po zkušenostech z Ústí n. Labem přišel do Plzně Gustav Voborník 1968–81. S vyváženým emocionálním, dramatickým a choreografickým talentem inscenoval Slovanské tance (1969), Popelku (1971), Moravské a Lašské tance (1972), Viktorku (1973), Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina (1976), Annu Kareninu (čp. 1977), pp. Buratina (1978), Marnou opatrnost L. Hérolda/J. Lanchberyho (1979), pp. Horka a pp. Nokturna u fontány (1980). Sólisty jeho éry byli J. Heyduková, Z. Mašitová, P. Vitinger a zejm. sólisté, kteří se po Voborníkově odchodu ujali vedení ansámblu: František Tichý (šéf 1981–90) a Libuše Králová, která zde byla choreografkou: Z pohádky do pohádky (1982), Zkrocení zlé ženy V. Trojana (1982), Pierot (1983), Coppélia (1983), Krysař P. Bořkovce a Don Juan V. Kašlíka (1984), Legenda o lásce (1985), Romeo a Julie (1986), Hoffmannovy povídky J. Offenbacha/J. Lanchberyho (1987), Macbeth K. V. Molčanova (1988), Bachčisarajská fontána (1989). Výraznými osobnostmi ansámblu byli v tomto období L. Čihař, Z. Ryšlink, L. Eisová, J. Žalud aj. Listopad 1989 vnesl změnu i do vedení plzeňského baletu, F. Tichý a L. Králová odešli a počátkem 90. let byl pověřen vedením baletního souboru Jiří Žalud. V Plzni se vystřídala řada hostujících choreografů, např. L. Hynková (Špalíček, 1990), J. Blažek a M. Drottnerová (Esmeralda, 1992), A. a M. Halászovi (Popelka, 1993), P. Šmok (Nedbalky, 1994), J. Kyselák (Maškaráda, 1994), J. Dass (Dům stínů, 1994; Scaramouche, 1995), H. Machová (Italské capriccio, 1995), Z. Prokeš (Vůl na střeše, 1995). Robert Balogh, šéf baletu 1995–97, vnesl do repertoáru mj. efektní velkoplošné koláže, které oživily dosavadní dramaturgii: Casanova (1994), Romeo a Julie (1995), Carmen G. Bizeta/P. de Lucii (1996), Puškin (1997). Od sezóny 1997/98 se stal šéfem baletu Pavel Ďumbala, který ve Večeru plném lásky představil Šmokovu Musica slovaca, Vaculíkovy Oči plné slz/Wesendok-Lieder, ETC. a Stmíváníčko (1997), J. Blažek uvedl tradiční verzi Giselle (1998), J. Ďurovčík tanečně provedl operu Kouzelná flétna W. A. Mozarta (1999), P. Ďumbala nastudoval v původní choreografii M. Petipy Dona Quijota (1999), L. Vaculík pp. tanečního muzikálu P. Maláska Edith – Vrabčák z předměstí (2000). K stabilním oporám ansámblu P. Brettschneiderovi, P. Čejkovi, P. Machovi, E. Štěpničkové, P. Tolašové, J. Žaludovi aj. přibyla nová generace tanečníků: M. Hradil, Z. Hradilová, M. Mušinský, O. Papka, A. Pešková, Z. Šimáková, R. Šolc, N. Turjanicová. Technickou úroveň ansámblu zvýšila i řada tanečníků z Ruska a Ukrajiny. V roce 2000 měl soubor kolem 28 tanečníků (z toho 5 sólistů).
Literatura
Česká divadla–Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000 • Holeňová, J.: Plzeňský balet in Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Západočeské nakladatelství v Plzni, 1991 • Vašut, V.: Plzeňský balet in Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Západočeské nakladatelství v Plzni–Divadelní ústav v Praze, Plzeň 1965
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 254–256
